Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• psychologický román Helimadoe je půvabným příběhem dospívání studenta z konvenční měšťanské rodiny, ve kterém hraje rozhodující úlohu 5 svérázných dcer venkovského lékaře

1. - Se sluncem v očích

Déle než týden byla obloha stále stejně modrá, stále tytéž řídké obláčky plynuly od východu, stejně něžně vanul teplý větřík a stejně jednotvárnou píseň zpívala řeka. Údolí se podobalo obrovskému úvozu a tráva na břehu byla vyrostlá tak vysoko, že bylo možno se v ní skrýti. Miluji osamělá místa. Miluji skalnaté stráně, na nichž voní smrkový les. Denně jsem se válel na témž kousku země, kde jsem si vyležel pelíšek sotva tak široký, abych v něm mohl roztáhnout paže. Kus níže, v oparu stříkající pěny, hučel jez. Nad jezem stála připoutaná pramice, na níž se v úmorném červencovém žáru lopotili pískaři.
Někdy vydala příliš horkokrevná vlna téměř houslový tón, někdy na balvaně poblíž mne usedl konipásek a do taktu zakýval dlouhým ocáskem. Nosil jsem si s sebou k řece knihy, ale jen proto, abych si je mohl klásti pod hlavu jako tvrdou podušku. Ty sladké dni ze mne sňaly jakoby kouzlem všechnu tíhu přítomnosti. Oddával jsem se odpočinku. Nepřemýšlel jsem. Nechtěl jsem se truditi překonanými bolestmi a strastmi, ani se utěšovati nadějemi na radosti, které se snad mohly ještě vyskytnouti kdesi v dálce.
Lze-li přirovnati život k jízdě vlakem, pak - kupodivu - tento vlak se nakrátko zastavil. A není snad dokonalý klid již sám o sobě štěstím? Zažíval jsem je ne jako dychtivec, ne jako zoufalec, ale jako pustý lenoch.
Zavřeme-li oči proti slunci, neslyšíme-li nic jiného než plynutí vody, vnímáme-li jen sálavé horko žíznivých paprsků, pak jsme se věru octli mimo jakoukoli dobu a mimo jakékoli přesné místo na zemi. Právě tak jako zde, v tomto údolí, mohli bychom ležeti u jiné vody, v jiném létě na žhavém slunci. Je to zvláštní, jak snadno lze za tak jednoduchých podmínek cestovati celým životem po všech místech, kde jsme leželi a slunili se. Právě tak jako zde, leželi jsme nesčíslněkrát jinde s týmaž rukama založenýma pod hlavou, s touž rudou oponou víček na zavřených očích. Dávno či nedávno - všechny ty vjemy jsou jakoby vystřižené z téhož zlatého papíru. Myšlenky jsou přikovány jen k slunným krajům - toho ostatního jako by v životě ani nebylo.
Je to radostné, motýlí cestování. Není zemské tíže. Z jednoho sluncem zalitého pobřeží k druhému, těkavě, bezstarostně. Němé obličeje se vybavují na sítnici oka, přátelé i přítelkyně, mladí i staří, živí i mrtví. Možno si je prohlížeti pátravě a kriticky. Není třeba se báti, přicházejí jen jasné dni, jasné týdny. Všechny tváře mají svůj zlatý nimbus, svou svatozář. Cestování je lehké a přitom hluboké. Jak hluboké, to se pozná teprve tenkrát, když se oči otevřou. Následuje probuzení z těžkého sna, svět je šerý, olověně bezbarvý. Lépe je přivřít zas víčka a pokračovati v závratné pouti.
Také lze jíti přesně vytčenou, zpětnou cestou. Plouti životem obráceně, proti proudu. Udělal jsem to, byla to zvláštní hra. Loni, předloni, stále a stále vzad, hloub a hloub. Mládl jsem, menšil jsem se, cítil jsem však, že je to stále totéž mé tělo, které se vyhřívá, tytéž uši, které naslouchají, tytéž oči, oslněné žárem. Stále zpět - chtěl jsem stanouti až na posledním stupni, kdy to bylo poprvé. Kdy to bylo poprvé? Nyní jsem vložil do vzpomínání jistou usilovnost, chtěl jsem viděti tak daleko, kam jen možno dohlédnouti. Stanouti se zamhouřenýma očima v takovém slunečném dni, který neměl předchůdce. A stanul jsem.
Podrobnost k podrobnosti - sbíhaly se poslušně - až to bylo přesné, tak přesné, že se mi zatajil dech. Nejsem už kostnatý třiačtyřicetiletý chlapík se zarostlýma nohama a s řídkými vlasy, na mé bradě nedrhne o dlaň špatně vyholené strnisko, v mých zádech nevězí hluboká jizva z války, mé stoličky nejsou ozbrojeny zlatými korunkami. Kolem mne se nezvedají valy lesnatých a kamenitých strání, není to řeka, která vedle šumí. Jen slunce je stejně horké, stejně laskavé. Je mi něco přes třináct let. Má kůže je hladká, údy tenké, břicho propadlé. Mé rty jsou jemné vykrojeny jako u dívky, kaštanově hnědé, hebké vlasy mi spadají do čela, ale tváře jsou pobledlé a hrudník ční v trávě jako vydrancovaný kýl vraku. Potůček se vine v romantických zákrutech mezi olšemi. Kdybych jen trochu nadzvedl hlavu a otevřel oči, spatřil bych mezi stromy šindelovou střechu miletínské hájovny. O kus dále se plazí prašná horská silnice; tamtudy drkotají vozy z vápenky a jezdí na kolech dělníci z papírny, hbitě míhajíce nohama, obutýma do dřeváků. Pěšinkou podle silnice, tratící se v lukách, po nichž jsou rozstříknuty pryskyřníky a kopretiny, není to k Starým Hradům dále než osm nebo deset minut pomalé chůze.
Nikdy předtím jsem se nekoupal v potoce, nikdy předtím jsem neležel svlečen ve volné přírodě. Byl jsem vychován po pansku. Styděl jsem se křoví, styděl jsem se stromů. Když si na větev nade mnou usedl pták, myslil jsem si, že se mi svými trylky posmívá. Tělo, nezvyklé chladu trávy, se tetelilo, naskakovala mi husí kůže. Pak to začalo příjemně hřáti, šípy paprsků mě prolínaly. Poznával jsem nedovolené blaho. Seznamoval jsem se s ním. Přivíral jsem oči a opět jsem je rozvíral vstříc zářivé obloze.
Má matka chodila kolem mne drobnými krůčky, pokud jí úzká sukně dovolovala, sem a tam jako netrpělivá stráž. Na klobouku, ozdobeném zelenými perutěmi, měla závojík, skrze nějž žhnuly její krásné hnědé oči. Měla přiléhavou jupku a byla půvabně tenká v pase. Své zlaté hodinky, které jí visely na krku na řetízku, držela v ruce a počítala minuty. Dívala se ustrašeně k silnici, zdali nás někdo nepozoruje. Ležel jsem nahý! Jaká to hanba, jaké to ponížení! Před jejím nejistým pohledem jsem se cítil dvojnásob vinen. Stejně chvatně, jako se procházela, bila do trávy slunečníkem, po jehož rukojeti se plazil černý hádek s očima z červených sklíček. Kupka mých šatů a mého prádla ležela pod olší jako pohozené roucho tulákovo. Jak se mohla má matka, tak upjatá v chování, nejváženější ze starohradských dam, smířiti s tímto zneuctívajícím pohledem? Bylo by tragické, kdyby ji tu byl někdo ze známých spatřil, jak patroluje nad mou ubohou nahotou. Můj stud byl pouze odrazem matčina studu. Zatímco tělo dychtivě přijímalo slast paprsků, znepokojený mozek se trýznil představou, že jsem to blaho ukradl. Ucho vnímalo s rozkoší tenounké, melodické zvuky - to vrněl důvěřivě potůček Bezovka mezi jílovitými břehy.
Jakmile uplynul čas předepsaný k slunění, matka dala povel k oblékání a zastrčila hodinky za pás. "Rychle - rychle," škubala netrpělivě krajkový kapesníček. Náhle byla neshovívavá, krutá, neboť ještě nyní, v posledním okamžiku, mohl někdo nepovolaný strčiti nos do tohoto skrytého a pečlivě vybraného zákoutí. Obyčejně jsem si vysloužil trpké výčitky, neboť jsem matce nedovedl vyhověti, jak bych byl chtěl. Potácel jsem se jako opilý, slunce mě omámilo, zelené mžitky se mi dělaly před očima, nemohl jsem nalézti rukávy košile. Mé balancování s kalhotami v rukou končívalo skoro vždycky leknutím a zoufalým výkřikem. Nějaká ospalá, těžkopádná žába mi studeně pleskla na bosou nohu a zachránila se obrovským skokem v tůni pod olší.