Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Od pěti hodin jsem seděl na podstavci kříže a hleděl upřeně do aleje, až mi přecházel zrak. Ani jsem nevěděl, že kámen pode mnou se hemží mravenci. Přijde či nepřijde? Kdo z vás neprožil tyto okamžiky sladkých a drásavých nejistot, kdo z vás stokrát v minutě nezmíral pustým zoufalstvím, aby vzápětí znovu ožíval plachou nadějí? Byl jsem oblečen do proužkovaných kalhot, sametového saka, v kterém jsem hrával role umělců, a v ruce jsem si pohrával širákem - bylo mi pekelné vedro, ale ochotně jsem je snášel v pošetilé domněnce, že vypadám nevšedně. Když odbila první čtvrt, začala má nálada poklesávat, duch pýchy, který mne odpoledne ponoukl k útoku, byl zlomen. Několik vteřin po půl šesté se na konci objevila útlá postavička v šatech barvy vlčího máku. Poznal jsem ji podle černých kadeří, neboť byla prostovlasá.
Dvorně jsem jí políbil ruku. Prosil jsem ji, aby mi prominula mou smělost, že jsem ji vyzval ke schůzce. Vysvětloval jsem jí, že nemohu denně přelézat plot po střeše provaznické dílny a vydávat se všanc zuřivosti divokého pudla. Žertoval jsem, usmíval jsem se, ale ona rozpačitě mlčela. Šli jsme pomalu alejí, stále ještě jsem držel její ručku ve své. Nesnažila se vyprostiti. Mluvil jsem horlivě, páté přes deváté - neodpovídala. Tu mi napadlo: Vždyť ona je cizinka, snad mi ani nerozumí! Zastavil jsem se, a s vážnou tváří jsem se jí na to zeptal. "Rozumíte tomu, co říkám?" Dívala se mi pátravě do očí. Když jsem otázku opakoval podruhé, radostně přikývla. Pochopil jsem, že k ní musím mluvit pomalu a zřetelně. Vyprávěl jsem jí přibližně totéž, co předtím, jenže důrazně, s pohledem ponořeným do jejího. Dívala se s pootevřenými ústy, soustředěně, jako vzorná a učelivá žačka. Občas se chápavě zasmála. Stiskl jsem jí vděčně ruku. Odpověděla mi stiskem neméně horoucím.
Došli jsme až na okraj modřínového háje, usedli na mezi pod šípkovým keřem. Objal jsem ji kol pasu - chvatně ovinula paže kolem mého krku. Žasl jsem nad příchylností tak nepokrytě projevovanou. Strhl jsem ji k sobě. Líbal jsem ji, až jsem cítil v ústech nasládlou chuť krve z poraněných rtů. Měla hlavu v mém klíně, a široce otevřenýma očima hleděla do oblak. Vzpřímil jsem se, abych se pokochal krásou tohoto jasného obličeje. Otevřela rty, a řekla nahlas a bez úsměvu: "Mám ráda Jana."
Vstával jsem hrozně nerad. Naznačil jsem jí, že můj čas je velmi omezen. Mám časté zkoušky a nejméně čtyřikrát v týdnu hraji divadlo. Zdali opět přijde? Téměř vykřikla své ano. Jestli zítra a v tutéž dobu? Zamyslila se, pak zavrtěla hlavou. "Proč?" zeptal jsem se zarmouceně. Řekla jen jediné slovo - neděle. Pravda, zítra je neděle. Domyslil jsem si, že v neděli je povinna přizpůsobit se matčině programu. Zvolna, co noha nohu mine, jsme se vraceli ke kříži. A nemohla by snad přijít zítra po večeři? Naštěstí mám opět volno. Ovšem, smí-li tak pozdě vycházet z domu? Dívala se do země, jako by mě neposlouchala. Byla jaksi do sebe zabrána. Náhle zvedla prudce hlavu a utkvěla tázavě na mých rtech. Opakoval jsem jí svou otázku. Věděl jsem již, jak mám otvírat ústa, aby mi rozuměla. Radostně se ke mně přitulila a sepjala ruce na mé šíji. Pak se odtáhla na délku paží, a vyslovila s rozkošnou nejistotou batolátek, které se teprve učí mluvit: "Přijdu sem zítra po večeři - a moc se těším!" Dívala se přitom na mne s tak dojemnou odevzdaností, že jsem neodolal a zavřel jí ústa polibkem. Někde nablízku se ozval smích. Kamila mu nevěnovala pozornost, já se však polekaně ohlédl. Ovšem, dalo se očekávat, nebyli jsme sami. Úvozy, pěšinkami v dorůstajícím obilí, po kraji jetelišť se procházely páry mladých lidí. Alej byla zřejmě útočištěm milenců. Pomyslil jsem si, že takhle bychom asi dlouho neudrželi své tajemství. A doví-li se vdova Holwegová o našich schůzkách, je velmi pochybné, že se s nimi smíří. Stáli jsme na několik kroků od zámeckého parku. Právě proti nám zela ve zdi malá výpadní branka. Šťastný nápad mě osvítil: děj se co děj, od této branky musím míti klíč!
Ta věc nebyla však tak snadná, jak by se snad zdála. Černá očíslovaná tabule s klíči visela v předsíni, a dveře do kuchyně byly stále dokořán otevřeny. Kdykoli se mi podařilo nějaký nepozorovaně sejmouti z hřebíku, vždycky se nakonec ukázalo, že to není ten pravý. Nejméně desetkrát jsem běžel bezvýsledně do parku. "Máte snad průjem?" ptal se mě Cucht, hnusně se šklebě. "Já, že pořád lítáte ven!" Domníval jsem se, že taková zadní branka se musí otvírat nějakým obrovským rezavým páčidlem, a překvapilo mě, když jsem zjistil, že se k ní hodí klíč docela malý a lesknoucí se novostí. Bohužel, nemohl jsem jej strčit do kapsy, dokavad jsem neměl náhradní, který bych pověsil na jeho místo. Kastelán by byl zcela určitě dřív nebo později ztrátu zpozoroval. Hledal jsem po celém bytě, obrátil jsem naruby svůj cestovní vak, ale nic podobného jsem nenašel.
Měl jsem již nejvyšší čas jít do zkoušky. Poněvadž byla neděle, Kunzmann ji určil na desátou hodinu dopolední. Před kostelem div že jsem nevrazil do vdovy Holwegové. Její trojitá brada mizela v černé krajkovině, v ruce svírala modlitby v kostěných deskách. Kamila, vystrojená jako loutka, celá v nažloutlém krepu, ji podpírala. Byl jsem tak duchapřítomný, že jsem nezůstal trčet na místě jako omráčen, když po mně z temných očí šlehl blesk vášnivého spojenectví.
Toho dne mi dával Kunzmann co proto! Četl jsem z listu Mayreka a neustále jsem se zakoktával. "Vincku, ty troubo, teď mluví Nasťa, a ne ty! A máš tam napsáno, abys vzdychal, tak přece vzdychej, u všech čertů!" Příčina vězela v tom, že jsem objevil ve dveřích k šatně klíč, který se mi hodil velikostí i tvarem. Čekal jsem jen na příležitost, abych se ho mohl zmocniti. Když bylo po zkoušce, myslil jsem si, že se snad sluha ochotníků zblázní. Na jeho šišatých skráních naskočily modré žíly, nazýval kočovné herce vybranými jmény. Sám Kunzmann mu pomáhal hledat - mým svědomím to však nepohnulo. S tím klíčem v kapse jsem byl pánem zámeckého parku. Ústup za hradbu zabezpečoval mou lásku. Kdo nás tam najde? Večer co večer ohýbá a barví Cucht své hole. Synáčkové a dcerky vrchnostenských úředníků jsou příliš slušně vychováni, aby se potloukali po skrytých cestách za svitu hvězd.
Mohl jsem se odpoledne účastnit veselého výletu celé bandy do blízké vesnické hospody, ale raději jsem zůstal doma. Chtěl jsem býti sám se svými novorozenými city. Pod hradbou, v místech, kde jsem předevčírem pěl úspěšnou serenádu, jsem se rozložil se svou kytarou. Měl jsem, bohudík, dosti obsáhlý repertoár, abych s ním vydržel do večera. Občas jsem vylezl na zeď a podíval se, co se děje v protější vile. Bylo tam ticho jako v hrobě, paní s dcerou dlely zřejmě mimo dům. Teprve kolem čtvrté hodiny si vynesla rezavá služka ze síně jakýsi starý koberec, přehodila si jej přes bidlo a jala se do něho bušit plácačkou, až uši zaléhaly. Bylo to jako doprovod bubnu k mému milostnému brnkání.
Šeřilo se, na trávu lehala rosa, když jsem přišel do aleje. Lesy ovíjela mlha jako řídký závoj. Měsíc šplhal po pivovarské střeše a šířil kolem sebe zlatistý jas. Kamila se podivila, když jsem ji místo ke kříži vedl za roh hradby, a otevřel před ní branku již odemčenou. Nezdráhala se ani dost málo a vklouzla dovnitř tiše jako myška do pasti. "Dělám to jen kvůli vám, princezno," vysvětloval jsem jí, "v městečku, jako je tohle, je hned plno zbytečných řečí. Miluji vás příliš vroucně, abych se o vás dal připravit babskými klepy!" Neposlouchala mě, zvědavě se kolem sebe rozhlížela. Spatřila lavičku skrytou v smrčí a zvrátila se na ni, zmítajíc se bláhovým smíchem. Byl to onen známý, poněkud pronikavý páví smích. Odvedl jsem ji na palouk, porostlý břízami. Měsíc si pohrával s našimi stíny. Byl jsem okouzlen, a mluvil jsem k ní řečí básnickou. Sál, jímž měla zahalena ramena, ovinula kolem kmene břízy, a dívajíc se mi upřeně do očí, čekala, až mi dojde dech. Zklamaně jsem zmlknul. Rázem byla u mne a nabídla mi ústa s dětinskou vyzývavostí. Pokrýval jsem jí tvář polibky, a ona mi je náruživě vracela. Pochopil jsem: netouží po neplodných řečech, chce se raději líbati.
Máte milenku, o které jste snili jako o zázraku, v jehož příchod jste se však neodvažovali doufati. Jste ještě mladí, a její tělo vám připadá čisté a vznešené až k neskutečnosti, nevíte, máte-li před ním klečeti na kolenou, nebo je chutnati jako plástev medu. Vaše láska je jako dobrodružná plavba neobjevenými dosud světadíly. Včera jste div nezaplakali při pohledu na pyšnou křivku jejích panenských ňader, ale ona se jen smála a prohlížela si je zvědavě s vámi. Oba vás vrcholně bavilo poznání, že síla činí člověka malátným a únava že osvěžuje. Chtěli byste utonout v teple jejího objetí, k smrti se omámit vůní jejího podpaždí, tisíckrát a zas znovu chcete spatřit spanilý ruměnec jejího studu. Přemýšlíte v noci, zda se doopravdy stalo, co jste prožili před chvílí, a mučíte se úvahami, který kout její krásy jste dosud neprobádali a není-li snad na světě ještě nějaké blaho, které jste spolu nepoznali. Když jste uslyšeli z jejích rtů první neovládnutelný výkřik rozkoše, domnívali jste se, že se nad vámi otevřela nebesa, a že sám Bůh vám naslouchal se shovívavým úsměvem. Jste syti v své ustavičné hladovosti, hladoví v sytosti - jste šťastni - až jednoho dne vás počne něco hrýzti, něco, co nedovedete nazvati jménem. Začnete se probouzet z mrákot. Váš ráj je přece dokonalý, nic v něm neschází, vše je k vašim službám, ptáci ve větvích, oblaka, tráva i stromy, po čem se tedy ohlížíte? Je v něm ticho - vaše milenka nemluví. Již jste všeho dosáhli, všeho okusili, jen jednoho se vám bolestně nedostává: sladkých řečí lásky.
Navrhoval jsem jí, aby ke mně mluvila italsky. Nebudu jí rozumět, ale snad jí poznám na ústech, jako ona na mých, smysl její myšlenky. Vysmála se mi do očí, a když jsem dále naléhal, vztekala se, dupala, neboť ona nebyla z mírných. Byla to stále tatáž zlostnice, která po mně hodila jahodou. Psal jsem na ni verše, a chtěl jsem, aby je znala, náruživě jsem četl knihy, a rád bych jí byl vyprávěl jejich obsah. Odmítala všechno, co se podobalo recitaci nebo kázání. Vyžadovala jen ohnivou lásku. Přizpůsoboval jsem se vždycky. V dvaadvaceti letech se nevzdáváme žádné příležitosti k líbání. Poroučela si: "Ještě! Ještě!" To slovo znala lépe než kterékoli jiné. Po způsobu všech sentimentálních milenců jsem zahrnoval do oblasti svého citu i přírodu jakožto dekoraci. Chtěl jsem, aby se obdivovala se mnou třešňové barvě červánků, aby jako já stála se zatajeným dechem před pavučinou, rozepjatou mezi stromy. Drozd zatikal v houští, kukačka zavolala z háje - ptával jsem se jí, zda uslyšela? Odpovídala mi stereotypně: "Mám ráda Jana." Domlouval jsem jí: "Vím, že mě máš ráda, a vím také, jak mě máš ráda, ale pověz mi také jednou něco jiného!" Naslouchala mi znepokojeně, poctivě se snažila něco si vymyslit, ale pak vyhrkla opět totéž: "Mám ráda Jana!" Běda mi, když jsem se pak tvářil sklíčeně! Byla schopna hryzat a drápat do krve, bila mě pěstmi do prsou a vzlykala tak dlouho, dokud jsem si ji zas neudobřil. Chtěla, abych s ní byl spokojen s takovou, jaká je.
Po návratu z divadla jsem si obyčejně vyšel s kytarou do parku, a tlumeně jsem hrával pod jejími okny. Někdy se stalo, že se ozval klavír, někdy ne. Zpívala Pucciniho, Verdiho, Rossiniho - vždy ovšem italsky. Proč mi nikdy nezazpívala při schůzce, ač jsem ji o to tolikrát prosil? Nebyla zvyklá mi cokoli objasňovat. "Ne" bylo vždycky jejím posledním argumentem. A přece, vedle její význačné krásy byl to především její líbezný hlas, který mi ji činil tak drahou. Dvěma smysly, zrakem a sluchem jsem vnímal zvláštní kouzlo její bytosti - nikdy však v jedné a téže chvíli. Och, jak jsem toužil po tom, abych ji někdy viděl, když zpívá! Odpírala mi to s příkrostí, jejíž příčiny jsem nechápal. Rmoutilo mě, že je tak rozmarná a svéhlavá. Jednou jsem jí řekl: "Nevím již opravdu, mám-li raději tebe, nebo tvůj zpěv!" Musil jsem jí to dvakrát opakovat, než pochopila. Pak se však rozzuřila. Vjela mi do obličeje všemi deseti. Chtěla být milována jen pro sebe samu.
Cukrář žádá od své milenky, aby mu chválila jeho dorty. Lamač kamene se jí rád pochlubí svou silou. Čím bude chtít ohromit herec svou vyvolenou? Hrou. Avšak Kamila nechodila do divadla. Patrně proto, že tam nechodila její matka. Obchod a umění, ta dvě povolání jsou si poněkud cizí, u vdovy mě to tedy pranic nepřekvapovalo, nemohla by si však Kamila vymoci na matce dovolení a jít do divadla sama? Ne, to by prý nemohla. Vrtěla záporně hlavou. Tak rázné děvče, a neodváží se doma o nic žádat? Spíš to vypadá, jako by se jí tam nechtělo. Chvíli uvažovala, pak řekla stručně: "Nesmím." Velice mě to trápilo. Představoval jsem si, jak by to bylo krásné, ukázat se jí v některé ze svých oblíbených rolí. Hráti jen pro ni. Hráti s blaženým vědomím, že se na mne dívá, že žasne, že pláče, že je na mne hrda.
Byli jsme v Dršťkovicích již téměř čtyři týdny, a zájem obecenstva o naše představeni začal povážlivě ochabovat. Sedadla zela prázdnotou. Nic nepomohlo, že Kunzmann vynadal ceduláři, že dal tisknout plakáty červenou barvou, že snížil ceny křesel. Když to takhle vypadá, je vždycky nejlepší sbalit kufry a zmizet z nevděčné obce. Avšak jak zmizet, když máte divadelní sál předplacen a příští místo se vám uvolní až za čtrnáct dnů? Tu nezbývá než začít dávat obecenstvu injekce - a těmi jsou benefice. Hráli jsme "Noc na Karlštejně" a benefici měl Ježdík v roli císaře Karla. Hráli jsme "Zkrocení zlé ženy" a benifici měla Jiřina Šrůtková jako Katuše. Připravovala se "Strašidla" a já měl hrát Oswalda - došlo na mne. Teď anebo nikdy, řekl jsem si. Jestli ještě vůbec za něco stojím, a je-li pravdou, co o mně říkává starý Kunzmann, že bych dovedl vymámit z jalové krávy tele - pak na tohle představení Kamila půjde!
K benefičnímu představení chodí zvát vyznamenaný herec s cedulářem. Když jsme se blížili k tkalcovství, byl jsem tak do sebe zabrán, že jsem se div neoctl pod fůrou, naloženou cihlami. Dobrák Bára (nosil cvikr na šňůrce a ukrutně vysoký límeček) mi důtklivě vytýkal mou neopatrnost. Rezavá služka nás ani nechtěla pustit dovnitř, choval jsem se k ní však tak dvorně, že nás nakonec uvedla do salónu. Vdova se přibelhala vzdychajíc, a pokoušela se nás zdvořilou formou vyhoditi. Spustil jsem dlouhou řeč o geniálním tvůrci Ibsenovi, o vysoké umělecké úrovni naší šmíry a o povinnosti zámožných vrstev podporovati kulturní podniky. Odpověděla s jistou povýšeností, že nemiluje činohry. Zapřel jsem svou minulost, a jal jsem se horlit proti operetám. Myslím, že mě vůbec neposlouchala. Zkoumavě si mě prohlížela, a když jsem domluvil, zeptala se mě, kde bydlím. Pověděl jsem jí. Její bledé oči s těžkými víčky rázem oživly. Jsem-li to prý já, který noc co noc v zámeckém parku hraje a zpívá? Přisvědčil jsem s lehkým uzarděním. Řekla uznale, že mám docela slušný hlas. Poněkud slabý, ale slušný. Neodvážil jsem se jí podívat do obličeje. "Tak víte co," rozhodla se pojednou, "lístek si od vás koupím, ale do divadla nepůjdu." Vzplanul jsem. Milostpaní si nesmí myslet, že jsme přišli prosit o almužnu. Jen na jediném mi opravdu záleží - aby ona a její slečna dcera projevily zájem o mé pojetí Oswalda. "Ach - také slečna dcera?" Její odulou tvář zkřivil jízlivý úšklebek. "Jenže slečna dcera z vašeho divadla nebude nic mít." Horlivě jsem ji ujišťoval, že hercovo umění nespočívá jen v mluveném slově. Němec, Maďar, Ital i Turek budou dobrému herci rozumět, byť i neovládali jeho jazyk. Hleděla na mne nechápavě, pak řekla chladně: "Myslíte?" Vstala a chopila se své hole, čímž dala najevo, že jednání je skončeno. Lístky však přece koupila.
Odpoledne Kamila na schůzku nepřišla. Ani to však nebylo ještě důkazem, že půjde večer s matkou do divadla. Od sedmi hodin jsem se potloukal nalíčen po jevišti a čas od času nakukoval otvorem v oponě do pomalu se plnícího hlediště. Již se mělo poprvé zvonit, a obě křesla v druhé řadě byla stále ještě neobsazena. "Jestli nepřijdou," svěřoval jsem se ve svém zoufalství Bárovi, který měl za požáru na konci druhého dějství obstarat pokřik v zákulisí, "bude musit Kunzmann představení odřeknout. Je mi hrozně slabo a chce se mi brečet." A vtom se právě objevily ve dveřích. Vdova byla vyfintěná jako pohřební kůň, a Kamila se v bílých hedvábných šatech s velikými černými knoflíky podobala pierotu. Kdekdo se po nich ohlížel, hlavy se k sobě nakláněly. Musili mě odvléci ze scény, jinak bych tam byl zůstal na první výstup s Reginou a Engstrandem.
Zralejší umělci, než já jsem tenkrát byl, vystupovali v roli Oswalda Alvinga, pochybuji však, že ji někdo sehrál procítěněji a s větším zápalem. A jak to již bývá, když jeden se mimořádně snaží, strhne s sebou i ostatní. Sotva spadla opona po prvním dějství, rozlehl se bouřlivý potlesk. I ti dršťkovičtí bařtipáni přišli na to, že byli svědky něčeho neobvyklého. Musili jsme na jeviště. Potáceje se ještě vnitřním napětím, běžel jsem tam, ne abych se ukazoval, ale abych spatřil na vlastní oči, co tomu říká Kamila. Měla ruce bezvládně ležet v klíně a ústa malounko pootevřená. Vykládal jsem si to po svém: žasne nad mým uměním, je zkrušena dojmy. Nyní teprve pochopila, kdo vlastně jsem. Zaplavila mě vlna neskonalé něžnosti, a současně jsem se nadýmal pýchou.
A nyní si, prosím, uvědomte situaci. Můj sen se splnil, hrál jsem své milence. Vše nasvědčuje tomu, že jsem překonal její očekávání. Jsem na vrcholu štěstí. Nenastal onen okamžik klasické tragédie, kdy bohové pocítí závist k pozemšťanu, který se jižjiž hlavou dotýká nebes? Však již také vylézá z hloubi země nestvůrný zloduch zmaru - ďábel antiiluzionista - aby zhasil slunce, aby podstřihl květ, aby zardousil motýla!
Někdo mě zatahal za šos. Byl to táta Michal, zelený v obličeji, celý zaprášený - lezl právě z nápovědní budky. "Tak chlapče, a teď mi ukaž tu svou holku!" Jak jen to mohl vědět? Jak na to přišel? "Víš, tohle všechno já už dávno znám. Stokrát jsem to viděl. Nejdřív takový mládeneček lítá kolem opony jako pominutý, neví, přišla-li či nepřišla, a pak hraje, až chytají kulisy. Ta ženská třeba za nic nestojí, ale co naplat, říká se tomu inspirace. Kde vlastně sedí? Na křesle nebo na galerii? Je to slečna lékárníkové, slečna notářová, nebo jejich švadlena?" A já, opilý svým triumfem, nabitý touhou někomu se pochlubit - já jsem mu ji ukázal. Cožpak nebyla Kamila nejkrásnější milenka na světě? Neměl jsem tisíc příčin být na ni hrdý? Ptal se, a já mu odpovídal. Všechno jsem mu vysypal: že je cizinkou, že nádherně zpívá, že jejím otcem je hrabě. Nedůvěřivě se uchechtával, natřásal svým naditým břichem, a já horoval o půvabech své milé a o sladkosti naší lásky.
Po každé zdařilé benefici se herci sejdou u společného stolu a ten, který měl z představení hlavní příjem, je hostí. Pozval jsem celou bandu k Norbertkovi. Toť se ví, nebyly žádné ústřice a šampaňské, nýbrž jen obyčejné vuřty a dršťkovické pivo. Lichotili mi, gratulovali, pochlebovali - sám Kunzmann odfoukl první ze svého půllitru pěnu a pronesl vzletný přípitek, vyšperkovaný nehoráznostmi. Širkán na druhém konci stolu bledl závistí a Jiřina Šrůtková, kterou posadili po mém boku, poněvadž hrála Regínu, po mně vrhala zamilované pohledy. Norbertek nestačil donášet čerstvé pivo, jeden překřikoval druhého, až se okna třásla. Když byla vřava největší, povstal nemotorně táta Michal, a říhaje, vyžádal si ticho. Že prý by velectěné společnosti také rád pověděl něco zajímavého - totiž - že by dovedl objasnit příčinu mého dnešního znamenitého úspěchu. Vylítl jsem jako sršeň, pokoušel jsem se mu zacpati ústa, ale to jsem si dal! Jen jsem zbytečně podnítil jejich zvědavost. Bylo pak ticho jako v kostele, když nápověda rozvláčně, nezapomínaje ani na jedinou podrobnost, vyprávěl všechno, co jsem mu před dvěma hodinami v pošetilé důvěřivosti svěřil. Ovšemže mu nevěřili, myslili si, že jsme smluveni, že si z nich tropíme šašky, nebo že jsem sám tlusťochovi něco nalhal - zkrátka, dostali mě k tomu, že jsem se nakonec postavil hrdě na obranu svého prozrazeného tajemství. Když se už jednou člověk začne chlubit, neví opravdu, kdy má přestat. A tak se k oslavě mého hereckého výkonu připojila ještě oslava mé výjimečné lásky. Přiťukávali si se mnou na vlašskou krasavici, na její vášnivost, na čertovského hraběte a kdoví na co ještě. Jiřina, osoba nesmírně vznětlivá a rozmazlená, štkala žárlivostí na mé vestě, a Širkán se ošklíbal a zle po mně louskal očima - za celou dršťkovickou éru se nemohl pochlubit ani jediným ubohým dopisem nějaké poblázněné paničky. Po jeho milovnických rolích jsem přejímal i jeho milovnické štěstí.
Když jsem příštího odpůldne čekal na Kamilu, zjistil jsem znepokojivou věc - táta Michal se procházel po aleji. Bouřku měl v týle a španělku za zády, tvářil se, jako by mě neviděl, ale když za chvíli děvče přišlo a já je odváděl za roh hradby k brance, stál rozkročen uprostřed cesty a vyzývavě se smál. Tahle naše schůzka se jaksi nezdařila, skřípalo to v ní zklamáním, cosi v ní strašilo temnými předtuchami. Kamilu ani nenapadlo, aby se slůvkem zmínila o mém včerejším vystoupení, a já zas nedovedl pustit z hlavy chechtajícího se nápovědu. A o tři dny později měl Širkán benefici ve hře "Domov a víra".
Jeho krvavý rejtar byl beze sporu předveden velmi působivě, ba přímo drasticky, jenže obecenstvo tleskalo nikoli jemu, nýbrž sympatickému hrdinovi, který jím byl zničen. Po celou hru jsem měl nepříjemný dojem, že se proti mě něco chystá. Širkán a nápověda byli v přestávkách neustále pospolu, šuškali si, a když jsem se k nim náhodou přiblížil, umlkali a posměšně si mne měřili. U Norbertka, sotva byly vyprázdněny první sklenice, táta Michal zazvonil nožem o talíř a Širkán se vyšvihl na okenní rám. Prohrábl si kudrnatou kštici a spustil kňouravě, s předstíranou pokorou, že bere všechny pronesené přípitky s patřičnou rezervou, jelikož si je dobře vědom své méněcennosti, není prý herec jako herec, někdo je tragéd přímo bohem nadaný, a někdo zas úplně bez talentu. A když už má někdo štěstí ve hře, má je i v lásce, tak je to na tom světě zařízeno, osud je nevyzpytatelně spravedlivý, tomu úspěšnému umělci strčí do postele princeznu z knížecího rodu, která mu po italsku zpívá jen samé operní árie, a druhého, chudáka, obdaří jen obyčejnou služkou s pačesy jako dikobraz a zrzavou jako liška. Inu, je to zatraceně zlé, chodit pořád jen ve stínu toho milence štěstěny, ale někdy se přece i taková služka k něčemu hodí. Tak například - na okamžik se odmlčel, aby dal patřičný důraz na to, co mělo následovat, a zadíval se mi pronikavě do očí - včera se on, Širkán, prostřednictvím té své ubohé děvečky seznámil s jedním z četných bratří její knížecí milosti.
Ruce se mi chvěly, srdce mi zběsile bilo, již jsem věděl, že ti dva lotři, Širkán a Michal, na něco kápli, ne nadarmo se můj úhlavní nepřítel spřáhl s Holwegovou služkou, a teď bude dávat k lepšímu příběh, který mne bude třeba nadosmrti mrzet, který, možná, neodčinitelně poskvrní mou lásku. Bylo třeba tomu stůj co stůj zabrániti! Mé odhodlání se mi asi zračilo v obličeji, poněvadž Kunzmann mi položil na rameno svou těžkou tlapu, a řekl: "Víš, Vincku, každému hrají chvilku, posledně sis dělal ty šoufky z nás, teď zase musíš strpět, když si je jiní budou dělat z tebe." Svěsil jsem hlavu a umínil jsem si, že se nedám vyvést z klidu ani sebepustšími žvásty, které ti dva o mně povedou.
"Jeho Excelence toho se mnou mnoho nenamluvila," pokračoval Širkán, nespouštěje ze mne své pichlavé oči, "zarachtala mi před nosem krabičkou na peníze a zacinkala zvonečkem. S ohledem na příbuzenské vztahy našeho kamaráda Honzy k tomuto obejdovi jsem mu do krabičky hodil krejcar, a Jeho Jasnost se spokojeně odštrachala. Nu, a odpoledne si vzala má zlatovlasá Marie volno, a šli jsme se spolu podívat na knížecí rezidenci. Zítra, bude-li se někomu z vás chtít, může si tam udělat exkurzi se mnou. Je jich celkem pět, a všichni bydlí pohromadě v jedné světnici. Spatříte zámek, jehož střechou prší a jehož stáje jsou na spadnutí. Závodních koní neviděti, mají jen jedinou krávu. Kterási osvícenost byla právě nadrátována. Nejmladší ratolest rodu měla obvázaný krk - druhorozený majorátní pán, jménem Kódl, ji totiž ráčil předevčírem pobodat. Sourozenci slečny Kamily jsou podle všeho právě tak vášniví jako jejich ušlechtilá sestra..."
Déle jsem to přece jen nevydržel. Vytrhl jsem se Kunzmannovi a postavil se Širkánovi čelem. "Poslyš," řekl jsem mu se zlověstným klidem, "zdá se, že máš připraven celovečerní program, já však půjdu, bohužel, za malou chvíli domů, a nerad bych o něco přišel. Nebyl bys tak laskav a neřekl mi to trochu stručněji? Kdybys mi snad nemínil tuto službu prokázat, byl bych nucen ti k tomu dopomoci." - "Dobrá," pravil chladně Širkán, "nestojíš o legraci, měj to tedy stručné, a vážné. Onehda se náš táta Michal trochu pobavil támhle s Bárou, a pak jsme spolu šli po stopách tvé komtesy. Jak se mi podařilo rozvázat jazyk té rezavé ochechuli, na tom nezáleží. Postačí, vím-li s naprostou jistotou, že tvá komtesa se jmenuje ve skutečnosti Františka Outratová, že její matka, cikánka, odešla z domova, když děvčeti bylo pět let, a víc se nevrátila, a tatík že se oběsil v káznici. Všichni její bratři jsou hluchoněmí, a tvá Františka jakbysmet. Proč jsi nám namlouval, že ji zplodil nějaký hrabě, ovšem nevíme. Poněkud srozumitelnější nám je to záhadné zpívání. Slečna Holwegová, která byla operní zpěvačkou, než si tak nešťastně zlámala nohu, umí docela dobře italsky."
Sebral jsem z věšáku klobouk a utíkal z hospody. Kunzmann za mnou řval, že mi nafackuje, jestli opravdu zkazím tuhle psinu, ale já na něj nedbal. V uličce bylo tma jako v ranci, narážel jsem z obou stran na plot, smekal jsem se. Podzámeckou ulicí jsem to vzal poklusem, pak udýchaně vzhůru ke kostelu, v pivovarské bráně se mi už podlamovala kolena. Ještě okamžik, a stál jsem u Cuchtovy postele a tahal s něho pokrývku.
"Copak, copak," horšil se děda, "zbláznil jste se?" Posadil se na lůžku. "Pane kasteláne," drmolil jsem nepříčetně, "nezlobte se, že vás budím, ale musíte mi něco říci. Kdo je vlastně Kamila Holwegová?" I v té bezměsíčné noční temnotě jsem mohl pozorovat, jak se jeho opičí tvář pomalu krabí do tichého úsměšku. "Kamila? Vždyť já myslil, že ji znáte! Je stará, tlustá, kulhá na pravou nohu." Zaúpěl jsem, div mi z očí nevyhrkly slzy. Škleb v Cuchtově tváři poněkud změkl soucitem. "A kdo je to děvče, ta hezká, černovlasá, proboha, kdo to je?" - "Ach ta," řekl stařec s andělskou nevinností, "to je přece Františka! Víte, tu objevil už nebožtík Holweg. Zalíbila se mu, litoval ji, že žije v takové bídě mezi svými zpustlými bratry. Zrovna tenkrát ovdověl, zachtělo se mu udělat dobrý skutek, a tak holku poslal do ústavu pro hluchoněmé a na vlastní náklad ji tam vydržoval. Když starý umřel, byla Kamila ve vile tuze osamělá. Aby se jí tak nestýskalo, vzala si Františku k sobě. Ne jako služku, spíš pro okrasu, jako společnici..." - "Tak tedy," vydechl jsem z posledních sil, "ta dáma naproti nikdy nebyla vdána?" - "Nenene," vrtěl hlavou Cucht, "kdepak! Kamila je svobodná! Ale mohla se vdát, jakpak ne, peníze tu byly, živnost taky, a dokud byla mladá a než se jí přihodil ten úraz, byla to docela slušná ženská!"
A tak jsem se ještě dověděl, že Kamile Holwegové se před lety při vyjížďce kočárem splašili koně, a kolo jí rozdrtilo nohu. Dlouho ležela v nemocnici, ale nespravili jí to. Ke všemu tam příšerně ztloustla. S její operní kariérou byl konec. Vrátila se domů a převzala po otci tkalcovství. Nápis na štítě - Camilla - to je její divadelní jméno, památka na zašlou slávu. Povzdechl jsem si. Můj ty bože, tak to ona mi vždycky v noci odpovídala zpěvem! A Františka je hluchoněmá. Umí vyslovit sotva několik vět, kterým se naučila v ústavu. Podle všeho tam nevynikala příliš velikou bystrostí. Postihne řeč druhých jen tenkrát, když se pozorně dívá na ústa. Proto tak špatně snášela všechny vleklé rozhovory, a chtěla jen lásku, jen lásku ...
"Prokristapána, dědo," lamentoval jsem, "jak jen jste mi to mohl udělat? Vždyť já s vámi tolikrát o Kamile mluvil! Vyprávěl jste mi, že byla čtrnáct let v Itálii." - "To taky byla," vyjel si na mne Cucht, "čtrnáct let zpívala v Miláně v opeře!" - "Ne, to není možné," vyčítal jsem mu, "vy jste dobře věděl, že se nezajímám o starou ženu, že mám na mysli to mladé děvče!" - Cucht zpřísněl. "Co jste si myslil, to já jsem nemohl vědět. Ptal jste se mě na Kamilu, a já poctivě odpovídal. Všechno bylo pravda, že její otec se pořád jen vrtěl okolo zámku, i to, že matka měla pletky s naším hrabětem, dokud byl ještě svoboden." - "Zbytečně se vymlouváte," pravil jsem smutně Cuchtovi, "já dobře vím, jak jste to myslil. Řekněte tedy, že jste mi nelhal, ale nechával jste mě vědomě v bludu, a to od vás nebylo hezké." - "Tak, hezké že to ode mne nebylo?" Cuchtův hlas zněl podrážděně a ostře. "Tak si pamatujte, mladíku - i kdybych snad byl lhal, nebylo by na tom nic tak zvláštního. Jsou lidi, které baví lež víc než pravda. Je mnohem zajímavější. Ono je to s tou pravdou a lží asi jako s chozením po cestičkách a mimo ně. A já," dodal s netajeným posměchem, "já tady jsem kastelánem. Já přece mohu..."
Ulehl jsem na svou postel v pokojíku, podobajícím se navlas vězení, pod rozčepýřeným tetřevem, proti mlčelivé veverčí kapele, a přemýšlel jsem o své bolesti. Kdo je to vlastně Františka Outratová? Neznám ji. Miloval jsem komtesu Kamilu. Ale když se přece Kamila jmenuje doopravdy Františka! Ne, nikdy ne - bránil jsem se - Kamila pro mne zůstane na věky Kamilou. Má Kamila zpívá jako skřivánek, a Františka je němá. Jenže mi ji oloupili. Němá Františka si vzala její krásu, a stará kulhavá dáma její hlas. Co mi z ní zbylo? Co si mám nyní počít se svou rozpolcenou láskou k tomu nádhernému tělu a k tomu zázračnému hlasu? Lámal jsem si s tím hlavu, srdce se mi svíralo, až nastalo ráno po bezesné noci. A to jsem již věděl, že má živá a milovaná Kamila opustila navždy tento materiální svět, a stala se pouhým snem. Dobrá - řekl jsem si - má komtesa ode mne odešla. Jsem opuštěný milenec. Víckrát již neuslyším její líbezný zpěv, neuchvátím ji do svého náručí. S Františkou Outratovou, hluchoněmou sestrou hluchoněmých, jsem nikdy nic neměl a nebudu mít!
Hned ráno jsem jí napsal zoufalé psaní na rozloučenou, psaní o šestnácti stránkách, v němž jsem jí lopotně dokazoval, že vlastně včera zemřela. Obálku jsem vyplnil jejím skutečným jménem. Ale poněvadž jsem to psaní hodil do schránky až těsně před polednem, nedostala je již téhož dne, a já ji večer viděl, ukryt za hradbou, jak udiveně a zbytečně chodí alejí, jak se stále ohlíží po uzamčené brance. Bylo mi jí nesmírně líto, a - proč bych to zapíral? - slzy mi tenkrát tekly proudem.
Snad se pohoršíte nad mým jednáním. Pomyslíte si, že jsem k ní byl krutý a nespravedlivý. Považte však, vždyť já tenkrát prožíval kocovinu po příšerném opilství! Čtyři týdny jsem zpíval staré, tlusté ženě s tělesnou vadou. Čtyři týdny jsem mluvil k své dívce blouznivou řečí milenců, a ona nic z toho všeho neslyšela. Hrál jsem jí jednu ze svých nejvroucněji procítěných rolí, a ona vůbec nechápala, co se na jevišti děje. Umělec se nezapře ani v lásce. Jeho láska je částí jeho životního díla. Byl jsem zrazen a uražen ve svém umění. Básně, které jsem jí předčítal, horoucí věty, které jsem pro ni vymýšlel - vše padalo do jakéhosi bezedna. Chápete strašlivou závrať této marnosti? A já byl mlád. A nadšený. Jenomže nadšení se nesnáší se směšností, a já byl směšný, sám sobě jsem se ošklivil. Nadšení je hodinové péro, jiskra, která zapálí ohňostroj, ale běda, když péro praskne a jiskru zhasí déšť. Právě tak silně, jako jsem Kamilu dříve miloval, pohrdal jsem nyní Františkou.
Druhý den odpoledne jsem od ní dostal dopis. Byl krátký a plný pokory. Františka mě zvala na poslední schůzku. Mám zítra přijít do jejich zahrady jako tenkrát, poprvé. Bude mne tam očekávat, až půjdu od oběda. Chtěla by mi dát aspoň něco na památku. Dopis byl psán dětskými tahy a byla v něm spousta hrozných pravopisných chyb.
Po celý zbytek dne jsem uvažoval - jít či nejít? Netoužil jsem po tom, drásat si zbytečně srdce. Večer jsem uléhal s pevným úmyslem, že pozvání odmítnu, ráno jsem však již zase váhal. Zdálo se mi to přece jen příliš nelidské. Rozhodl jsem se vlastně teprve ve chvíli, kdy jsem cestou od Norbertka zahýbal do uličky u ševcovského domku.
Přelezl jsem provaznickou dílnu. Seděla na stoličce uprostřed trávníku, vedle sebe měla rozprostřen šál, tentýž šál, který kdysi uvázala kolem kmene břízy. Dívala se ostražitě před sebe s rukama založenýma v klíně, s předkloněným tělem. Poklekl jsem před ní. Dlaněmi jsem se opřel o zem a mluvil těsně u její tváře. Otvíral jsem ústa pomalu, velmi pomalu, aby mi rozuměla. Říkal jsem: "Musíš mi odpustit." A opět: "Musíš mi odpustit." A nic jiného a stále jen to. Mlčela, jen její široce rozevřené oči více a více temněly. Najednou, aniž by byla hlesla, vytáhla z pod šálu ostře nabroušený srp, a bleskurychle ťala. Je vám to jasné? Rána byla namířena na boltec mého ucha, na symbol slyšení! Naštěstí jsem včas uhnul, ne však dosti rychle - špička srpu se mi zabodla do lopatky a zůstala tam vězet. Nyní teprve vykřikla a její tvář se zkřivila nepříčetným vztekem. Odhrnula šál. Měla pod ním celý arsenál různých zbraní - několik nožů, sekeru... Dal jsem se na zoufalý útěk se srpem v zádech. Pronásledovala mě až k plotu. Na střechu provaznické dílny za mnou letělo kladivo. Seskočil jsem do uličky víc mrtvý než živý. Kabát jsem měl prosáklý krví.
Všechno se to zdá nesmírně, nesmírně směšné a trapné, ale rána se mi zanítila, a já musil do nemocnice. Mé role na celý zbytek dršťkovické sezóny převzal Širkán. Chodili mě navštěvovat - Kunzmann, Jiřina, Bára, ba i táta Michal. Vyptávali se mne, jak jsem k té ráně přišel. Tvrdil jsem, že jsem spadl do Cuchtova skleníku. Ležel jsem u okna, z kterého byla vyhlídka na celé městečko, a odpočíval jsem jako po smrtelné únavě. Byli jsme s Františkou Outratovou vyrovnáni. Červen již minul, nyní byl červenec, po blankytné obloze opět plynula oblaka, naslouchal jsem vážnému a ustavičnému bití věžních hodin. Nyní zněly poněkud jinak, jako hrany nad mou mrtvou láskou: bim-bam. A znovu a znovu: bim-bam.
Uzdravil jsem se právě tak včas, abych mohl odcestovat se svou společností. Nu, a ten srp, který mi byl tak zvláštním způsobem dán na památku, visí teď v mém pokoji mezi mými uměleckými trofejemi, mezi stuhami dávno uvadlých kytic a vavřínovými věnci. Aspoň mi připomíná městečko, ono melodické městečko, kde všechno zvonilo a zpívalo - a kde jen má láska byla němá.