Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• novela vyšla poprvé roku 1941 v souboru Milostný kruh, což bylo 9 milostných příběhů a každý z nich napsal jiný český spisovatel; jednalo se spíše o psaní na "objednávku", jelikož charakter sborníku měl předem stanovené téma a Havlíček byl tak tímto námětem při psaní vázán
• jedná se o rozsáhlejší ironický příběh o tragikomickém milostném citu mladého a naivního kočovného herce ke krásné němé cikánce, kterou omylem považuje za šlechtičnu z Itálie s nádherným pěveckým hlasem
• dílo je protkáno takzvanou "antiiluzivností", tedy falešnou představou hrdiny, kterou si sám ve své hlavě vybudoval z kusých informací, jež posbíral od ostatních obyvatel

Nedávno řekl jeden můj známý dámě, která se zajímala o jeho uměleckou dráhu: "Milostpaní, nebýti žen, nikdy bych se nebyl stal hercem." Dáma mu odpověděla, že je lichotník a že k tomu, aby se člověk stal hercem, je přece za prvé třeba talentu. Pánové, mému kolegovi šlo opravdu jen o to, aby byl své společnici příjemný, a ta dáma byla konvenční husa. Ani ženy, ani talent, to vám říkám já, ale nadšení. Přemíra nadšení a jistá dávka paličatosti.
Máte málem před maturitou, jste v septimě gymnasia a najednou dostanete na konečném vysvědčení dvě kule. Repetitio est mater studiorum - ještě není vše ztraceno, tatík si ponadává, prázdniny máte zkaženy, ale podruhé snad přece septimu prolezete a jste zachráněni pro nějaké úctyhodné občanské povolání. Ale co když jsou ty dvě kule posledními dvěma kapkami, jimiž pohár přetekl? Od čtrnácti let tajně píšete básně, fidláte na housličky sentimentální sonáty při svitu luny, v náprsní kapse svého kabátu pečlivě skrýváte neumělý náčrtek postavy zbožňované lyceistky, při vyrábění matematických kompón skřípáte zuby, Caesarovo chvastounství vám obrací žaludek naruby - a teď byste se měli dát znovu zapřáhnout do toho hnusného chomoutu? Ne a ne! Tatík šermuje prutem a vy zarytě mlčíte. Začínáte nový školní rok mezi neznámými spolutrpiteli, ti, kteří si vás vážili, kteří znali půvaby vaší mnohostranné osobnosti, jsou o třídu výš. Puknete v pololetí opět a tatík vám oznámí, že vás dá na ševcovinu. Co učiníte? Zhrdnete kletbami, které se sypou na vaši hlavu, a chytíte se první operetní šmíry, která hostuje ve vašem krajském městě a která naštěstí nemá nazbyt tenorů pro druhořadé role. Objevili jste, že máte talent? Že jste vynikajícími pěvci, kteří potřebují jen se vypracovat? Kdepak! Prostě vás vedla nechuť k šosáctví, k disciplíně a k inkoustovému pachu školních místností. Vedlo vás vaše nadšení pro věci barevné, vonné a melodické. Okouzlila vás představa svobody a dobrodružství.
Můj ty bože, nebýti nadšení, co by zbylo z vaší důvěřivosti za jeden jediný rok? Kam byste se dostali pouhým talentem, sukovatým jako kantorova hůl a zatuchlým jako primusova školní brašna? Hubený potlesk slávy, tupé a omezené tváře v prvních řadách sedadel, nenamazaná skýva, laloky životem utahaných primadon, útrpné pohledy fiakristů, stěhujících vaše svršky, cynismus vašeho principála - to všechno by vás brzy zahnalo do nějaké pokojné kanceláře, do knihkupeckého nebo galanterního obchodu. Nedali jste se. Zůstali jste. Proč? Věřili jste ve svou hvězdu? Hvězd je mnoho a ještě jste si vlastně žádnou nevybrali. Vyšli jste z chudé pastuchovy chyšky, jste houževnatí a pevně jste se rozhodli sloužit svému lidu? Vždyť sami nevíte, co chcete, a lid vás celkem nepotřebuje. Sta jiných šašků hopsá po prknech, která znamenají svět, falešně zpívá, obrací oči k sufitám a cituplně drnká na svá varyta. Jste zbyteční. Jste bezvýznamní. A přece bloudíte dál od města k městu, ač není noci, aby se vám nezdálo o maminčiných egyptských hrncích. To všechno tím, že jste dosud nepozbyli svého nadšení. Díváte se s radostným úžasem i na svou roztrhanou botu. Považujete za mimořádnou rozkoš, utáhnout si řemen o další dírku. Opět jste změnili bydliště, opět propadly vaše hry, opět se nenaplnila pokladna. Jak je život krásný! Včera jste měli světničku u samé střechy, dívali jste se, jak rehek s rezavým ocáskem krmí svá písklata. Rozdrobili jste mu poslední kousek chleba a uchvátilo vás, že ptáčata od vás přijala tento dar. Dnes spíte pod hladinou ulice vedle truhlářovy dílny, melancholické klepání kladiva vám vhání do očí slzy, myslíte na bledou dívku, pro niž je sbíjena rakev, chtěli byste ji vzkřísit vztažením ruky. Nowacki je idiot, z hudby zná jen Lehára, Strausse a Offenbacha, před týdnem vám řekl, že na vznešené role máte příliš mečivý chřtán a na komické ne dosti blbý ksicht, ale vy jste to přeslechli, poněvadž dítě posluhovačky, která právě drhla divadelní sál, vám ostýchavě ukazovalo svého beznohého koníka. Už víte, že jste se dali po špatné stopě, že vůbec nemáte zlato v hrdle, že svým hlasem nikdy nezboříte nebesa, ale ještě máte dosti nadšení, abyste nepřemýšleli o svém osudu, a zatímco na scéně trylkuje veselá vdova, čtete mezi svými dvěma výstupy v šatně Shakespeara, a uši vám hoří. Připravujete se snad uvědoměle na svou pravou dráhu? Poznali jste konečně sami sebe? Chyba lávky! Tušíte však, že vás Nowacki vyhodí, jakmile dostane někoho vhodnějšího na vaše místo, a trháte lusky, dokud hlídač chrápe. Chcete mít předem zaplaceno za mrtvý a prázdný život, který snad jednou budete musit žíti.
Pravda je, že mě Kunzmann převzal od Nowackiho ne proto, že jsem uměl nazpaměť Ohnivce a Hamleta, ale poněvadž jsem zpíval a hrál na housle a na kytaru. Potřeboval někoho, kdo by mu v zákulisí brnkal serenády, zatímco skutečný milenec otvíral naprázdno ústa pod balkónem. Starý Kunzmann nemohl operetu ani cítit, dělal jen čistou činohru. Zpočátku jsem u něho hrával jen sloužící, dráby a lid; delší role jsem dostával jen tehdy, když někdo z ensemblu onemocněl. Ale proč vám to vlastně všechno povídám? Abyste viděli, že cesta umění je někdy křivolaká. Uteklo víc než dvanáct let do onoho dne, kdy jsem podepsal svou první fotografii a kdy mě můj holič poprvé oslovil: "Mistře!" Tenkrát jsem ještě neuměl krabatit čelo při příliš dotěrném potlesku a nedával kytice růží uklízečkám, aby si je odnesly domů. Trvalo téměř celé dva roky, než mi Kunzmann položil na rameno svou chlupatou pracku a řekl: "Víš, Vincku," (on totiž každému říkal Vincku) "já nejsem přece jen takový padouch, za jakého mě mají, a nedovedu člověka okrádat trvale. Odedneška ti zvyšuji denní gáži o deset krejcarů, a ty milovníky budeš hrát sám. Jestli snad toho gaunera, Širkána, raní proto šlak, tak si z toho nic nedělej."
Tenhle Širkán se jmenoval vlastně Karel Šír, a byl to vytáhlík s pravým hereckým dolíčkovatým obličejem a kudrnatými vlasy, které byly jeho pýchou. Nestydatě pil, a pak býval indisponován, nebo si začal s nějakou maloměstskou paničkou, a pak nebyl vůbec k ničemu, poněvadž donchuánství, je-li provozováno do všech důsledků, vynáší nepoměrně víc než sláva. Šlak ho tenkrát neranil, ale od té doby, co mi Kunzmann začal přidělovat jeho role, poctivě mne nenáviděl. Druhý, který mne u naší šmíry neměl zrovna rád, byl táta Michal. Jeho příjmení bylo Kovář, jenže od té doby, co pro svůj pokročilý věk a vyšeptalý hlas sestoupil z charakteristických rolí do nápovědní boudy, nechtěl již o svém hereckém jménu ani slyšet. Nápovědova příčina byla poněkud pošetilá, nemohl mne cítit prostě proto, že k jeho déklasé došlo v den, kdy já byl přijat k tlupě.
Tak, a teď, když jsme představitele hlavní mužské role jakž takž dolíčili a připravili k prvnímu výstupu, račte, prosím, se mnou na jeviště obhlédnout kulisy, postavené k milostné komedii. Píše se rok tisíc devět set dvanáct, Michalova zloba je stará asi dvacet měsíců, Širkánova dvacet dní. Jsme v městečku, říkejme mu třeba Dršťkovice, protože tam mívali výbornou dršťkovou polévku, která nám byla dostupná, i když nám bylo nejhůře, platili jsme ji talíř tři krejcary, a kdo si do ní nakrájel krajíc chleba, nemohl si naříkat, že by měl ještě hlad. Tyhle Dršťkovice bych byl patrně před nějakými třiceti roky nazval poněkud jinak, poetičtěji, poněvadž byly obdařeny vším, co může působit na citlivé junácké srdce. Stačí snad, řeknu-li, že se nad městečkem zvedaly kopce, a za těmi kopci ještě další kopce, ty první byly zelené a černé, a ty druhé fialové a modré. A městečko leželo sevřeno mezi jejich boky, mělo více domů ze dřeva než z kamene, na náměstí bujela tráva, na obrubni kašny a na hlavách kamenných světců vrkali holubi. Když hrál v neděli kantor o velké na kruchtě, bylo ho slyšet až v posledním stavení v poslední ulici, tak bylo to městečko malé a tak dunivé a slavnostní tam měli varhany. A pan purkmistr měl mohutný hrudník a byl přítelem umění, pekaři dávali na šest rohlíků sedmý přídavkem, a pletenec pětadvaceti vuřtů, větších než má pěst, stál pouhou zlatku. Něco však tam bylo obzvlášť pozoruhodné, a to byly radniční hodiny. Odbíjely pečlivě každou čtvrt i s předchozí hodinou, a celou opakovaly vždy dvakrát. Za čtyřiadvacet hodin přes tisíc úderů, to je už hezká hromádka zvuků, jenže po radničních začaly ještě tenounce odbíjet opakovací hodiny na zámecké věži. Och, než dozněly jedny, již zas zněly druhé, pořád tam něco zvonilo, vzduch byl neustále čímsi rozechvělý. Připadalo mi, jako by za trhavých a stříbrných bim-bam těch kouzelných strojů mávala do rytmu křídly i bílá oblaka, mířící přes jezero blankytu k fialovým horám.
Bydlil jsem v zámku. Nebyl to sám Jeho Osvícenost hrabě z Herců, který mi pronajal jeden ze svých četných pokojů, nýbrž jeho kastelán. Spal jsem v kumbálu s jediným zamřížovaným okénkem, všechno to tam bylo načpělé naftalínem, nad mým lůžkem se natřásal vycpaný tetřev, v koutě u dveří, na stojánku ozdobeném šiškami, koncertovala celá veverčí kapela, po stěnách nebylo místečka, kde by nevisely nějaké parohy. Kastelán byl vdovec, sám si vařil a poklízel, nosil mysliveckou kamizolu, a ve svých volných chvílích vyráběl hole, celé veletucty holí, všelijak pokroucených, všelijak zpotvořených. Byl to zatracený podivín a jmenoval se Cucht. Čím častěji jsem o něm později přemýšlel, tím více jsem se utvrzoval v přesvědčení, že ten bývalý hajný s pokleslými koleny a velebnými bílými kníry nenáviděl herce. Viděl v nich snad konkurenty své neobyčejné prolhanosti, neboť on lhal, jako když tiskne, s nevinnou tváří, aniž hnul brvou. Vlastně, když se to tak vezme, on ani tak nelhal, jako spíš nadržoval lži. Ani tak vysloveně neklamal, jako spíš trpěl, aby se druzí klamali. Avšak nepředbíhejme! Nepředbíhejme! Za těch šest týdnů, co jsme v Dršťkovicích předváděli své umění, nestal se mi ani za mák srozumitelnější, než když jsem ho spatřil poprvé. Buďto na danou otázku vůbec neodpověděl - a mohli jste do něho mluvit hodinu v kuse, nevymámili jste z něho ani jediné slovo - nebo se dal do vypravování, a pak nebyl k zastavení. O svém chlebodárci, který dlel tehdy s celou rodinou a se vším služebnictvem na svých statcích kdesi v Bavořích, hovoříval takovým způsobem, že jsem nepoznal, jestli ho chválí nebo si z něho tropí šašky. Jednou jsem se ho zeptal, proč vlastně kudlá ty své hole do zásoby, proč se s nimi naparuje, ohýbá a lakuje, když je od něho stejně nikdo nekoupí. Řekl, že si ze svého mizerného platu nic nenašetřil, tak až prý umře, aspoň si každý z pozůstalých vybere jednu hůl, a jestli se to jaksepatří vydaří, začnou do sebe všichni ještě při pohřebním kafi mlátit. Když jsem vyslovil podiv nad tím, že chodí po parku zásadně mimo cestičky, a přitom na ostatní lidi ukrutně huláká, šlápnou-li náhodou na trávník, odsekl mi, že od toho je kastelánem, aby směl, co jiní nesmějí. Později mi tuto větu opakoval při jisté příležitosti s patřičným dodatkem, ale k tomu se ještě v pravou chvíli vrátíme.
Zámecký park bylo rozlehlé místo, širšímu obecenstvu zcela uzavřené a vrchnostenským úředníkům, jich ženám, dětem a kuchtám znechucené osobou mrzouta kastelána. Bylo tam všechno, co potřebuje romantik, aby myslil a cítil dokonale romanticky: obrovský dub, sepjatý obručemi, pažity hladké a lesklé jako aksamit, stinná zákoutí utopená v křoví, záhony macešek i záhony růží, skupiny bříz a stříbrné jedle, a stranou všech pískem posypaných a pečlivě uhrabaných cestiček velkolepý skleník a dvorek pro Cuchtovy slepice, které nikdy nezabíjel a jejichž vejce mu s jeho tichým souhlasem kradly služky pana centrálního ředitele. Ze tří stran obkličovala park zubatá zeď, podobná pevnostní hradbě. Na jihu sousedila s ulicí zvanou Podzámeckou, do níž také vedla z parku dvojkřídlá železná vrata, vždy dobře uzamčená a zatarasená řetězem. Podél její východní části se táhla jeřábová alej k plechovému Kristu, rozpjatému v mukách mezi dvěma rozložitými lipami, a k severu, do polí, byla v ní proražena malá, dřevěná výpadní branka. Na západ ležel střed městečka, a k němu byl zámek obrácen svou renesanční fasádou. Tam byla nemotorná hradba nahrazena ozdobným plotem z železných prutů, za nímž se mezi rododendrony a magnóliemi rozvážně procházeli pávi s korunkami na hlavách, vlekouce za sebou své pyšné chvosty. Ti pávi se jaksi do toho melodického městečka nehodili - jejich protivný křik mi přečasto rval uši.
Divadlo jsme hráli v sále měšťanské besedy, jak to obyčejně v takových zapadlých hnízdech bývá, kulisy byly bídné, namalované místním malířem pokojů, karbidové světlo blikalo a páchlo, divadelní sluha byl svému ochotnickému spolku neuvěřitelně věrný a bláznivě žárlil na každý vypůjčený kus nábytku, na každou usmolenou rekvizitu - ale to všechno nepatři do mého příběhu. Mnohem důležitější je, že jsem se stravoval s ostatními členy bandy v dolení hospodě Norberta Velíška, čili zkrátka u Norbertka (kde měli také onu výtečnou polévku), a odtamtud jsem chodil domů do zámku uličkou tak úzkou, stinnou a zapáchající, že ji v Dršťkovicích znali jen pod potupným názvem, který se neodvážím opakovat. Obyčejně jsem se vracel od oběda sám, poněvadž v hořejších partiích městečka nikdo z mých kolegů nebydlil. U vchodu do uličky stál ševcovský domek. Pach máčených koží mne provázel po celé délce nekonečné provazníkovy dílny, v níž neustále a ponuře rachotilo nějaké vratidlo. Za touto strašidelnou barabiznou se ulička lomila v pravém úhlu a stoupala příkře vzhůru k Podzámecké ulici mezi dvěma prkennými ploty, natřenými karbolínem. Ve vlhkém stínu mocně bujely kopřivy. Každý můj krok vyrušil z ohavných hodů celé roje dotěrných much. A škvírami plotu po mé levé ruce škádlivě probleskovalo slunce.
Snad týden jsem chodil nevšímavě, s nosem vzhůru tou chmurnou, podsvětní uličkou, a nenapadlo mě, abych se podíval, jak asi vypadá ta zářivá země za ohradou. Jednoho dne mě přece jen přemohla zvědavost, a naklonil jsem se k otvoru po vypadlém suku. Překvapením jsem zatajil dech. Uprostřed trávníku, lemovaného angrešty a rybízovými keříky, klečelo děvčátko s širokým slaměňákem na hlavě a podkládalo jahody dřevitou vlnou. Och, ty snědé a jakoby vysoustruhované paže, na jichž ladnost bych byl ještě dnes ochoten vypít o doušek dobrého vína víc! Oči měla sklopeny, dlouhé hedvábné řasy jí stínily hebounkou tvářičku s ruměncem sotva nadechnutým. Zpod klobouku se draly splývavé kadeře téměř modravě černé. Typ vysloveně cizí. Jižní krása, nevídaná v našem podnebí mlh, dešťů a blátivých jar.
Skulina, jíž jsem se díval, nemohla dostačit mému okouzlení. Chopil jsem se hořejší hrany plotu (opatrně, poněvadž byl proti vetřelcům opatřen dvojí řadou ostnatého drátu), a vytáhl jsem se nad okraj. Co jsem mohl získat tímto tělocvikem? Jak dlouho jsem se mohl udržet v poloze tak vratké? Blázen, kdo uvažuje. Chtěl jsem vidět líp a víc. Mé boty zadrhly o dřevo, ale děvčátko nevzhlédlo. Bylo asi velmi zaujato svou prací. Díval jsem se na ni jako jestřáb na hrdličku, jako žíznivý na pramen vody. Konečně, přivábena mým upřeným pohledem, pozvedla zraky. Zraky podobné tůním, zraky podobné hvězdám - o takových lze mluvit slovy Romeovými: "...ty oči v nebesích by vzdušnou sférou plály jako sen, že pták by zpíval, mysle, že je den!" Jenže pohotovost dívčina byla přinejmenším stejně obdivuhodná jako její sličnost. Měl jsem sotva tak čas spatřit záblesk hněvu v nepřirovnatelném obličeji, a již mi veliká, zralá jahoda zalepila oko. Slečna hodila opravdu mistrně. Ztratil jsem rovnováhu a spadl do uličky. Smekl jsem se po něčem kluzkém. Zaklel jsem. Za prkenným plotem se ozval smích, smích ne nepodobný pokřiku páva ze zámecké zahrady.
Bylo mi tenkrát dvaadvacet let. Potřeboval jsem pramálo, abych hořel jako vích. O milence s černými vlasy a broskvovou pletí jsem snil od onoho dne, kdy jsem seznal, že mi na hořejším rtu vyráží první jinošské chmýří. Co učiní dvaadvacetiletý vznětlivý mladík, když mu červen nahází do očí trochu zlatého písku a když mu náhoda předloží oživlý obraz jeho vlastní fantazie? Zamiluje se prudce a bezhlavě, zamiluje se na první pohled. Láska je však cit zatvrzele konzervativní. Přelud bez jména a nacionále jí nestačí. Milenec se podobá profesoru přírodopisu, není spokojen, dokud svůj ideál neoznačí a nezařadí. Nepovažoval jsem za rozumné lézti podruhé na plot a vystavovat se nebezpečí, že mi bude pochroumáno ještě druhé oko. Otřel jsem si pečlivě boty o kopřivy, a hvízdaje si, s rukama v kapsách jsem se vydal na obhlídku domu, k němuž patřila zahrada.
Jednopatrová vila stála právě proti vratům do zámeckého parku. V zahradě, oddělené od ulice tyčkovým plotem, bylo víc kameninových hřibů a muchomůrek než ozdobných křovin a stromků, po trávě se povalovali ohavní, rozšklebení trpaslíci. Vedle hlavního vchodu byla přibita černá mramorová tabulka: K. Holwegová, tkalcovství. V přízemí byla všechna okna zotvírána a bylo jimi slyšet drnčení šicích strojů a sborový ženský zpěv Tohle jsem dobře znal - dělnice tam obrubovaly kapesníky. Podíval jsem se na dům bedlivěji. Byl starý, omítka špinavě žlutá a notně oprýskaná. V poschodí trčel na každou světovou stranu jeden bachratý balkón, střechu znetvořovaly vikýře, podobné obrovským holubníkům. Pod čelním vikýřem vynikal masívní, zlacený, zřejmě zánovní nápis: Camilla.
Byl jsem s úsudkem rychle hotov. Holwegová, tkalcovství - to je matka. Dívenka s krásnou tváří a ošklivým smíchem - Camilla, její dcera. Kdybych byl otcem nebo matkou a měl tak líbeznou dceru, dal bych rovněž vytesat její jméno na průčelí svého domu. Do celého světa bych radostně hlásal: "Zde bydlí Camilla!"
Měl jsem ještě asi půl hodiny volno před odpolední zkouškou, a tak jsem se potloukal kolem tkalcovství. Nepodařilo se mi však zhlédnout ani Kamilu ani její matku. Hned po zkoušce, místo co bych se s jinými mladšími členy tlupy procházel po městském korze a věnoval se obvyklému hereckému sportu - schytávání dámských pohledů - vydal jsem se opět do Podzámecké ulice. Nedopřál jsem si ani tolik času, abych se v klidu navečeřel. Dva vuřty a kus chleba jsem pojídal cestou. Opakovačky na radniční věži právě odbíjely šest. Z vily se vyhrnuly s vřískotem staré i mladé dělnice. Sotva za nimi zapadla zahradní vrátka, vyvalila se na domovní práh tlustá, prošedivělá a načechraná blondýna s těžkýma volskýma očima. Napadala na pravou nohu a opírala se o hůl. Byla přioděna na procházku - velmi solidně, to se musí říci. Vedla na řetízku bílého pudla, ostříhaného podle módy komediantských psů, se štětkou na ocase a s manžetami na nohou. Předstíral jsem, že mě zaujal kus novinového papíru, v němž jsem měl zabalenu večeři, a zastavil jsem se. Psisko se na mne rozštěkalo vetchým, stařeckým hlasem. Ani na chvíli jsem nepochyboval o tom, že jsem měl právě tu čest poznati madame Holwegovou a obstárlého hlídače jejího počestného vdovství.
Hned ráno jsem si vzal na paškál starého Cuchta. Už jsem ho tak trochu znal a věděl jsem, že na něho musím jít s otázkami opatrně a že se musím tvářit co možná lhostejně, chci-li z něho dostat nějaké informace. Ostatně jsem si večer na lůžku připravil celý operační plán. Zatímco mi na primitivním lihovém vařiči ohříval kávu, zapředl jsem s ním zcela nevinný rozhovor o textilu. V městečku, z kterého pocházím, tohle zaměstnání také kvete. Jenže se pracuje víc fabricky. Ale zrovna tak to u nás kdysi začínalo - faktor si opatřil materiál, rozdal jej tkalcům do vsí, takže jeho provozovnami byly vlastně vesnické chaloupky. Podle všeho to zatraceně vynášelo, když už v druhé generaci se stavěly továrny. Cucht se usadil proti mně, na stole si rozložil váček s tabákem, z kapsy vytáhl dýmku. Nevěděl jsem - tuší, že mám něco za lubem, nebo netuší? "A s těmi šnuptychly," povídal jsem, "které tady naproti obrubují, může být taky docela slušný kšeft. Možná, že nebožtík Holweg po sobě nechal pořádný mamon." Děda si pověsil dýmku do koutku úst, neříkal nic. "Jen to mi je divné," pokračoval jsem v zábavě, "že vdova vede teď obchod pod svým jménem. Obyčejně se to tak dělá jen tehdy, když manžel skončil úpadkem." Cuchtovy oči na mně pronikavě utkvěly, chvíli se na mne zkoumavě díval, pak se uchechtl, sehnul se, škrtl sirkou o kalhoty - zásadně užíval jen tak zvaných zednických, které chvíli prskaly pekelným plamínkem, než se rozhořely. "Žádný úpadek, kdepak," řekl bafaje z dýmky. Opět se mi zazdálo, že pohled, který na mne vrhl, je svrchovaně posměšný. "U nás je holt zvykem: každý za své. Žena po muži, dcera po otci. Proč by měl nebožtík svým jménem kavírovat za to, jak si vede potomek?" Vstal, chvilku se vrtěl okolo sporáku, pak náhle vzal klobouk a odešel. Nemohl jsem ho honit a vyzvídat na něm dál. Ani jsem to neměl v úmyslu. Hlavní věcí bylo, že rozprávka o protější vile byla navázána. Vesele jsem si fikolil. Byl jsem velmi hrdý na své detektivní schopnosti.
Na zítřejší večer jsme chystali Janošíka. V takové výpravné hře se spoustou osob musí všechno pěkně klapat, a tak Kunzmann nařídil zkoušku i dopoledne. Jakmile jsme byli hotovi, běžel jsem na své loviště. Opět byla okna zotvírána, opět tam drnčely šicí stroje. Zjistil jsem, čeho jsem si dříve nepovšiml, že pohled do hloubi zahrady kryjí jakési gigantické dřevníky. Také tam bylo něco takového jako králíkárna nebo opičí klec. Jakoby nic jsem sešel do uličky. Našel jsem si svůj vypadlý suk. Nějaká rezavá ženština velmi energického vzezření a ještě energičtějších pohybů rozvěšovala prádlo po šňůrách, navázaných na větvích stromů. To byl tedy třetí člen domácnosti Holwegových - služka. Po Kamile nebylo ani památky.
Smutně jsem odtáhl do jeřábové aleje a vylovil z kapsy úlohu. Zbojnická role předpokládá přece jen jakousi jarost, jakousi divokou náladu - byl jsem však schlíplý. S prvními údery dvanácté jsem pospíchal uličkou k Norbertkovi. Neopomněl jsem se podívat do Holwegovy zahrady. Prádlo lehounce vlálo po větru, v jahodí se bezstarostně živili vrabci. Ještě jsem měl naději, že spatřím Kamilu, až půjdu od oběda. Nespatřil jsem ji. A odpoledne nás Kunzmann proháněl až do samého šera. Ti, kteří večer vystupovali, měli sotva pokdy se najíst a nalíčit. Naštěstí se hrála nějaká pitomá fraška s pěti osobami, a já měl volno. Šel jsem k Norbertkovi, a dlouho jsem tam dumal nad kalíškem jalovcové.
Když jsem se vracel domů, byla již tma, nad kopci visel nabubřelý měsíc. V zámeckém rybníčku milostně kuňkaly žáby. Šel jsem rovnou do svého pokojíka, sundal z hřebíku kytaru, a tichounce, aby mě Cucht neslyšel, jsem se vykradl do parku. Na vrcholu hradby, právě proti oknům Holwegovy vily, jsem si našel útulné místečko, dokonale chráněné převislými větvemi rozložitého buku. Naladil jsem svůj nástroj a spustil píseň vlastní výroby, jejíž slova mi připadala nejvýmluvnější. a nota nejtoužebnější: "Tvé šlépěje jsem hledal v světle hvězd..." a potom: "Ve tváři bělostné úst rána krvavá..." Zde jsem však zpíval: "Ve snědé tváři tvé...", aby se to lépe hodilo na mou zbožňovanou. Zpíval jsem ohnivě a zaujatě, čerta jsem se staral o to, že lidé chodí ulicí, zastavují se a vyjeveně hledí do koruny buku. Když jsem začínal druhou sloku, rozsvítila se v prvním poschodí dvě okna. Pěl jsem ještě bouřlivěji. A když jsem dospěl k slovům: "tvých šatů lem jsem toužil políbit," ozval se tam naproti klavír. Udusil jsem struny kytary a nastavil uši. Po několika akordech klavír zmlknul, a ozval se zpěv tak sladký, tak úžasně čistý, jaký jsem dosud nikdy neslyšel: "E strano! E strano! In core scolpiti ho quegli accenti! Saria per me sventura un serio amore?" Mám neštěstím snad zváti tu lásku celou? Srdce se mi bláznivě rozbušilo. Arie Violetty, ovšem, ale není to snad přiléhavá odpověď na mé volání? Zavřel jsem oči a přitiskl kytaru k prsům. Zmocňovalo se mě čím dál větší dojetí. "A quell' amor, quell' amor che è palpito dell' universo, dell' universo intero, misterioso, misterioso altero, croce, croce e delizia, croce e delizia, delizia al cor!" Stříbrný hlásek zádumčivě vibroval v bravurních koloraturách. Vnitřním napětím mě jímala závrať. Když skončila, neodolal jsem, a divoce jsem zatleskal. Co jsem to jen provedl? Uslyšel jsem zřetelně sklapnout víko klavíru. Mohutná postava zcela zakryla jedno z osvětlených oken. Kamilina matka! Rázem jsem byl ze zdi dole. Chvíli jsem seděl na bobku v mokrém listí a pokoušel si představiti, co se stalo tam nahoře. Můj nepředložený potlesk asi přivábil do pokoje vdovu. Kamila utekla. Paní se dobelhala k oknu, aby zjistila vetřelce.
Přiběhl jsem s kytarou v ruce do Cuchtovy kuchyně. Již jsem se před ním neskrýval. Kastelán seděl na lavici u kamen, měl před sebou otevřenou plechovku a natíral hnusnou sukovici jedovatě žlutým lakem. "Dědo," vyhrkl jsem, "Kamila ohromně zpívá." Už mě přešlo hrát si na detektiva. "Zpívá jako - archanděl Gabriel. Jářku, dědo, kde se naučila zpívat italsky?" Cucht se ani neohlédl. Ponořil pinzlík do laku a znalecky prohlížel své dílo. Dopálilo mě to. Zalomcoval jsem lavicí, na které seděl. "Hergot, copak mě neslyšíte? Copak jsem patník nebo kus dřeva, abyste si mě nevšímal, když se vám zachce? Rád bych věděl, kde se Kamila naučila tak zpívat. A proč zrovna zpívá italsky?" Pomalu, hrozně pomalu ke mně kastelán otočil své posměšné oči. "Ach tak, Kamila? Inu, ta zpívá, toť se ví. A že italsky? Jakpak by ne, když tam byla skoro čtrnáct let!"
Strnul jsem. Kamila byla čtrnáct let v Itálii! Kolik jí tak může být? Sedmnáct, nejvýš osmnáct. To tedy znamená, že se tam narodila, nebo že tam byla ještě docela malá poslána. A doma je teprve krátký čas. Tak asi čtyři roky. V téže chvíli začala horečně pracovat má fantazie. Holwegovi musili mít zatraceně pádné důvody k tomu, aby bylo dítě vychováváno mimo dům, dokonce v cizině. Nevrátila se snad Kamila z Itálie až po smrti svého otce? Možná, že matka její existenci celých těch čtrnáct let před starým Holwegem tajila. Nebo ji tajili oba před zlým a pomlouvačným městečkem! Jako když mou mysl osvětlí blesk, spatřil jsem před sebou starý štít pod vikýřem a na něm pozlacený nápis: Camilla. Pochopitelně, nikoli Kamila, nýbrž Camilla. Bože, jak se to všechno shoduje! Přiznání vdovy k dítěti se asi podobalo protržení údolní přehrady. Teď ať to všichni vědí! Nestydím se ani dost málo! Ta kulhavá dáma má zřejmě smysl pro patos.
"Pane Cucht," koktal jsem nervózně, "to není tak zcela obvyklý případ, aby dítě zůstalo tak dlouho vzdáleno od matky, a ještě k tomu v cizí zemi! Měla tam snad rodina nějaké příbuzné?" Najednou byl starý sluha jako vyměněn. Očka mu jen hrála, kroutil si své kocouří kníry, huba mu jela. "Chraň pánbůh, chraň pánbůh, ale do ciziny se jezdilo, to tedy ano. Byly peníze, a tak se jezdilo. A pak - jezdil tam také náš pan hrabě! On náš pan hrabě, dokud byl svobodný, býval v protější vile víc než doma. Ti pláteníci, toť se ví, mu návštěvy pilně opláceli. Holweg byl náramně pyšný na to, že má tak dobré styky se zámkem. A Holwegová - och, to bývala po čertech hezká ženská!"
Ta rosolovitá hora tuku že bývala hezká? Nu, dejme tomu, až na tu svou tělesnou vadu - ale rozumím-li tomu starému tatrmanu dobře, chce mi naznačiti, že hrabě a Holwegova žena spolu udržovali milostný poměr. Tak je to tedy! Kamiliným otcem je sám hrabě z Herců! Ten se už ovšem dovedl postarat o to, aby bylo dítě ukryto. Nyní je mi konečně všechno úplně jasné. Jak dalece byl do věci zasvěcen paroháč Holweg, na tom mi celkem nemusí záležet.
"To tu bývalo živo," brebtal kastelán, "to bývaly časy! Panečku, tady se tenkrát vypilo drahého vína! Jenže to všechno rázem přestalo, když se hrabě oženil." Plácal se do kolen, chechtal se, slzel. Měl jsem na jazyku ještě jednu otázku, ale musil jsem počkat, až se trochu uklidní. "A prosím vás - kdy vlastně umřel starý Holweg?" Cucht se chvíli rozpomínal. "Kdy umřel? No, moc dávno tomu není. Myslím - v roce osmém nebo devátém... Cítil jsem, jak mi běží po zádech lehký mráz. Bylo to prostě úžasné, jak správné byly všechny mé dosavadní předpoklady!
Té noci jsem snad vůbec neusnul. Spřádal jsem v hlavě divoké plány, jak zítra uskutečnit schůzku s Kamilou. Neboť ona mne volala. Vyznala se mi svým zpěvem. Miluje mne již? Přinejmenším touží po lásce právě tak jako já. Lásko, ach lásko, ty pouto vábivé, ty jsi mým rájem, vesmírem vládneš... Ani jsem neuvažoval o tom, zda vůbec ví, že zvědavec z uličky a kytarista jsou jedna a tatáž osoba. Pomyslíte si asi, že jsem byl pořádný hlupák. A ještě k tomu notně domýšlivý. Ech, byl jsem prostě hezký hoch, kterého děvčata měla ráda. Tenkrát jsem ještě neměl lysinu jako nějaký děkan, břicho mi nepřekáželo při zouvání bot, a můj krok neduněl po jevišti, jako když se přes ně žene stádo slonů.
Ráno jsem tak dlouho hartusil na starého Cuchta, až se uvolil ukázat mi zámecké pokoje. Měl jsem k té prohlídce jen jediný důvod - doufal jsem, že tam někde uvidím fotografii hraběte z dob, kdy se dvořil Holwegové. Jako by to byl tušil, tahal mě zlomyslný dědek po sklepích, kázal mi tam o kráse klenutí, v kuchyni mě přinutil půl hodiny civět na vycíděné měděné nádobí. Teprve když mne takto dostatečně potrápil, zavedl mne, hekaje a zvoně klíči, do komnat v prvním poschodí. Brnění, portréty předků, vycpaní ptáci, to všechno mě nezajímalo, byl jsem skoro na trní. Konečně jsem v rokokovém dámském salónku objevil nad psacím stolem podobiznu husarského důstojníka v oválném rámu. Uniforma se mi zdála trochu předpotopní, přesto však jsem se Cuchta zeptal, není-li to snad hrabě z Herců. Byl to on. Vpil jsem se do obrazu očima. Husté, černé obočí, převislý nos, pod ním navoskovaný knír. Zdálo se mi, že v hraběcím obličeji poznávám rysy dívčiny. Její nosík byl ovšem něžný, sotva nastíněný, kdežto důstojníkův se podobal chobotu, ale konečně - hrabě byl přece muž. Husarovo obočí pod čelem srůstalo - Kamila však mohla podědit krásu po některé své vlašské babičce!
Ze zámku jsem letěl rovnou do zkoušky, ze zkoušky k obědu. Když jsem šel uličkou od Norbertka domů, bilo mi v hrudi srdce jako kladivo. Uvidím ji či neuvidím? Samým vzrušením jsem dlouho nemohl nalézt vhodnou skulinu. Potom jsem však štěstím div hlasitě nezajásal. Seděla na jakési dětské stoličce, obě tváře podepřené pěstmi, v klíně jí ležela kniha. Snědé, štíhlé nohy měla naboso navlečeny v nezašněrovaných střevících, smolné kadeře jí volně splývaly po zádech. To, co od této chvíle řídilo mé činy, nelze ovšem nazývati rozvahou. Má vášeň překypěla. Změřil jsem si spěšně očima plot - byl příliš vysoký, a ke všemu končil tím nešťastným ostnatým drátem. Láska však nezná překážek. Seběhl jsem o kousek níž, k provazníkově dílně. Dostat se na střechu nebylo nic obtížného. Se střechy jsem seskočil do zahrady. Neviděla mě, byla k dílně obrácena zády, než se vzpamatovala, držel jsem ji v náručí. Klečel jsem u ní, tiskl k svým prsoum její hlavu a líbal ji horoucně a mlčelivě. Přivřenými víčky jsem viděl její užaslé oči. Zpočátku jsem ještě cítil jakýsi tlak na ramenou, o něž se opírala pažema, potom však i toto nepatrné zdání odporu ochablo. Její ústa chutnala přesně tak jako zahradní jahody.
Teprve vzteklé ňafání psa mne vytrhlo z opojení. Ohlédl jsem se - od vily se na mne řítil rozlícený pudl. Cožpak pudl, ten by mi byl nenahnal strachu, ale za ním se mohla objevit jeho velitelka nebo aspoň rezavá služka. Položil jsem malátné dívčino tělo šetrně do trávy, a prchl jsem touže cestou, kterou jsem sem vnikl. Nežli jsem seskočil do uličky, vrhl jsem přes rameno krátký pohled do zahrady. Kamila dosud ležela na zemi s obličejem v loktech, kus dále vyzutý střevíc a zavřená kniha. Vypadalo to, jako by spala. Nezdálo se mi, že by jí byl lomcoval pláč.
Odpoledne jsem nešel do zkoušky. Vzkázal jsem Kunzmannovi po jednom ze sládkových kluků, že mne nesmírně bolí hlava a že si musím dávat obklady, mám-li vůbec večer hrát. Ve svém pokojíku s nesčetnými parohy a parůžky, při uchvátaném tikotu starých pendlovek jsem smolil milostný dopis Kamile. Oslovil jsem ji krátce, ale výmluvně: "Komteso!" Prosil jsem ji ve vší pokoře, aby mi odpustila vpád do zahrady, tvrdil jsem však, že se necítím ani dost málo vinen, neboť jsem nedovedl odolat její kráse. Oznamoval jsem jí slavnostně, že jsem se do ní na smrt zamiloval. "Vím, že jste princezna, a já jen ubohý tulák bez domova, ale i herec může být knížetem, když si byl na chvíli vypůjčil oděv a gesto." Tak a podobně jsem žvanil na celých čtyřech stránkách, a nakonec jsem ji prosil, aby dnes odpoledne mezi pátou a šestou přišla na dostaveníčko do jeřábové aleje. Podepsal jsem se jen křestním jménem - Jan.
Někdy je snazší dopis napsat než jej doručiti. Kdybych jej byl poslal poštou, mohl se lehce dostat do rukou vdovy Holwegové. A sám sobě jsem se styděl dělat listonoše. Vyhledal jsem tudíž téhož sládkova kluka, který mi již prokázal cennou službu u Kunzmanna, koupil jsem mu kornout burských oříšků a vyzval ho, aby se mnou šel na procházku. Samozřejmě, měl jsem namířeno do Podzámecké ulice. Ujišťuji vás, není většího umění než udržet u sebe uličníka, který má tisíc chutí vám utéci. Musil bych být nejmíň majitelem dršťkovického panství, kdybych měl někdy splnit všechny sliby, které jsem mu tenkrát dal! Vodil jsem ho uličkou nahoru dolů, prolézal s ním křoviny pod hradbou zámeckého parku. Trvalo téměř hodinu, než jsem se dočkal Kamily. Vyšla z vily s krajícem chleba v ruce, a zakusovala se do něho svými skvělými zuby. Zastavila se před králíkárnou a štipcem prstů lákala k drátěné mříži bílou samici s červenýma očima. Otevřel jsem vrátka a postrčil kluka. Spatřil jsem ještě, jak od něho váhavě vzala dopis. Pak jsem se ztratil.

***