Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Figurka z porcelánu
(1928)

Dali dítěti jméno Vita, což bylo vrcholem vší opovážlivosti, neboť kdekdo věděl, proč již déle než rok, den co den, dochází notář Vít Munzar do Kroupova domku. Městečko se rozhořčovalo jen po straně, ale bába Štercingrová, které pro její zlou hubu říkali dršťkatá Pepka, se vzchopila k činu. Vyčíhala si pěkně křtinový průvod, dokázala, že kvůli ní poodhrnuli kostkovaný pléd s dětské tvářičky, a pak pokřikovala, že je to celý tatínek, s tak drzou mnohoznačností a chechtala se tak vyzývavě, že olysalý pan kmotříček upustil od svého původního úmyslu tvářit se blahosklonně a spokojil se pro zbytek obřadu chladným a odměřeným vystupováním. Celý měsíc se lidé této příhodě smáli a dokonce si Pepky trochu vážili, byli jí vděčni za ránu, tak obratně zasazenou. Co se týká tatíka Kroupy, shodly se úsudky u pump a na prazích domovních dveří v tom, že přílišná dobrota škodí a že by se ten hlupák měl přece jen trochu stydět. Když se však paní Matylda se svým sebevědomým úsměvem objevila na náměstí, jedovaté jazyky utichly. Byla to dáma velmi vznešená a velmi nedůtklivá - a konečně, co tě nepálí, nehas!
Do svých osmi let žila Vita dětství, které nemělo daleko do bídy. Měla panenky z hadrů, obnošené šaty, a pamlsků téměř neznala. Nikdo si jí tuze nevšímal, protože obě starší sestry, Míla a Ida, již dospívaly. Hrávala si sama nad domkem v pískovišti. Její drobný, ztrápený a velmi tichý tatínek měl vždycky tolik věcí na práci, když by ho byla ráda měla pro sebe, a matka - oh, o matce se nikdy nedalo říci předem, usměje-li se nebo udeří. Přítelkyň neměla, paní Matyldě byly všechny cizí děti protivné, nesnášela návštěv drobotiny, která jen všechno pošlape, zpřehází a rozláme. Zbývala tedy jen strmá, travnatá stráň, posázená štěpy, na níž zjara kvetly sedmikrásy, a dole rybníček, podobný kalnému oku, okrouhlý, tesklivý, který ve dne obrážel plující oblaka a v noci hvězdy. Nebylo toho příliš mnoho pro dítě, jako byla Vita, ale jakáž pomoc, později toho bylo více, mnohem více, než o čem se kdy Vitě snilo: v deseti letech měla svou bonu, která ji vodila do školy a ze školy, vlastní malou ložnici v zadním křídle továrny a nejhezčí šaty z celé třídy.
Nedalo se popřít, že tento blahobyt byl dílem paní Matyldy. Jak se později ukázalo, byl to poněkud vratký blahobyt, ale na tom konečně nezáleží. Když na radničních opakovačkách odbilo šest, vyjížděly z továrny ve velikém, žlutém kočáře, matka, Ida, Míla, Vita a s nimi mladý, černovlasý účetní Braun. Braun sedával na kozlíku vedle vyšňořeného, nadutého kočího, ale jeho bílý chrt se rozvaloval v kočáře u nohou dam a spokojeně zíval. Na náměstí vystoupili a hodinu se velkopansky procházeli po korze, zatímco koně křesali jiskry z dláždění před Fouskovou hospodou. Dělníci a dřevaři, robotící na nové lesní cestě za továrnou, měli skoro denně ušlechtilou podívanou, když za polední přestávky na kládách a na hromadách štěrku ukrajovali a žvýkali sousta svých chudých krajíců. Po pískem posypaných cestičkách tovární zahrady se vznášela hrdá a krásná paní Matylda s chrtem po boku a v jejích patách se plížil věrný panoš Braun s ulámanými poupaty v ruce. Braun byl lišák, dovedl se přizpůsobit každé okolnosti, měl v tváři věčný, prolhaný úsměv.
Vitina bona, Pluhařka, byla právě taková, jaká se dala v městečku sehnat: docela obyčejná, dobrosrdečná a ustaraná žena. Ráda vzdychala a ráda slzela. - "Proč pořád brečíte?" utrhovala se na ni Vita a dupala nožkou, obutou do červeného střevíčku. Však se na Vitu také utrhovali. Někdy měla mnoho zbytečných otázek. "Anno," (Pluhařka se jmenovala Anna) "proč mi Míla s Idou říkají, že nejsem jejich, že jsem Munzarova?" - "Anno, proč dnes matka v účtárně křičela na Mílu a Braun seděl u psacího stolu a hloupě se smál?" - Pluhařka obyčejně odpovídala jen povzdechem. Nemohlo se přece tomu křehkému ptáčeti, té pánovité berušce říci, že mají toho ulízaného hejska všechny tři dohromady!
Chtěla-li, dovedla Vita také mlčet a brzy poznala, že je to vlastně velmi výhodný způsob vyzvídání. Předně nebývala tak často bita, když se méně vyptávala a víc se snažila sama přijít věcem na kloub, a za druhé snadno a zcela nepozorovaně pronikla mnohé záhady. Tak například proč se Míla každý den po obědě převléká ze svých úzkých domácích šatů do sukně a blůzy se zapínáním vpředu? Nuže, objevilo se, že zatímco matka v té době asi na hodinu uléhá, schází se Míla s Braunem v účtárně, kde mladík dovede svými hbitými, zkušenými prsty tohoto oděvu znamenitě využít. Nebo proč Ida chodívá odpoledne číst knihy do veliké zahradní besídky, zavírá se tam, a dokonce i zatahuje záclonky? Do této zabedněné skrýše totiž vniká týž účetní Braun, když se byl předtím chvíli nenápadně procházel po zahradě. Matka? Oh, matka se tím ani tuze netají, že má ráda chlapečka jako vlastního syna! Bylo opravdu hloupé, že do této veselé, zajímavé rodiny nebyla přijata také Vita. Má s tím snad něco společného to, že není jejich, že je Munzarova?
"Viktore," zeptala se jednou Vita hezky zpříma, vystoupivši nenadále z rybízového křoví, "proč mě vlastně nikdy nepolíbíte jako matku, jako Idu a jako Mílu? Myslím, že to není od vás hezké." - Pes Frigo natáhl dlouhé, chundelaté nohy až ke špičkám jejích střevíčků a líně vyplázl dlouhý, vlnitý, červený jazyk. Braunovi svitlo v očích ironické světélko. "Nevěděl jsem," pravil úlisně, "slečinko Vito, že byste o to také stála!" A jak tu tak na něho výbojně hleděla, napjatá jako struna, s vráskou usilovného přemýšlení uprostřed čela, sehnul se k ní a dlouze, obřadně ji políbil. Bylo to opojné, temné a vonělo to jemným cigaretovým kouřem. - "Viktore," volala za odcházejícím, "a proč mně vlastně říkáte slečinko Vito? Říkejte mi raději jen slečno!"
Vita velmi dobře věděla, proč byl Braun vyhnán z továrny onoho podmračného, podzimního odpoledne. Matka měla křiklavý a rozklížený hlas a vlasy jí poletovaly po šíji. (Byla to žárlivost nebo morálka?) Braun se drze usmíval a loudal se ve směru chvějícího se ukazováku. Tatínka Kroupu nebylo ani vidět. Ida hlasitě vzlykala v dobyté besídce, měla nad levým okem modřinu a z nosu jí mechanicky kapala krev. - Potom přivázali bílého chrta ke staré psí boudě a tam od té doby trávil své dny, které pozbyly ceny. Nový účetní do továrny nepřišel, shledalo se, že pan Kroupa docela dobře zastane všechno sám. Zato začal docházet z města pan lékárník na odpolední besedy. Ten však cele podléhal pouze kyprým vnadám paní Matyldy.
O prázdninách, když bylo Vitě dvanáct let, ocitla se poprvé mezi městskou mládeží. Studenti pořádali odpolední taneční zábavu v blízké výletní restauraci. Od matky a sester to byla ovšem nesmírná milost, že ji vzaly s sebou, a rozmar jako všechno ostatní. Seděla upjatě na jevišti mezi dámami s dívčí stuhou ve vlasech a dívala se dolů na tančící velikýma, udivenýma očima. Židle byla vysoká, nedosahovala nožkama na zem.- "Nikdy jsme ji ještě neviděli, tu vaši sestřičku, mezi sebou," pravil vlasatý právník Mileně při promenádě. "Jestlipak už dovede tančit?" - "Hm," řekla dívka neurčitě. A po chvíli: "Vlastně ani nevím, co všechno umí nebo neumí." - Pak to s ní zkusil jeden velmi malý, pýřící se studentík. Způsobně se na něho usmála a sesunula se důstojně ze svého trůnu. Bohužel, budili spolu nežádoucí pozornost. Rozehřátí chlapci a děvčata se chytili za ruce a divoce kolem nich křepčili. Tančila však docela slušně, bylo to od nich opravdu hloupé, že tropili takový povyk.
Ještě téhož léta to doma prasklo. Zaviněný úpadek - druhým slovem kriminál. Poplašený tatínek i hrdá paní Matylda kamsi zmizeli. Ostatně, tomuto zmizení se nikdo v rodině nepokoušel dávat jiné jméno, než jaké mu patřilo. Míla se stala hospodyní, bylo však obtížné nakupovat k obědu, když nebylo z čeho a když nikdo nedal na úvěr. Nastaly to zatraceně krušné doby. Nedá se upřít, ale tentokrát Pluhařka prokázala, jak cítí se svou malou slečinkou. Vita se tajně krmila, schována v křoví, zatímco Anna pokrytecky vzdychala na pěšině. Nějaké zvláštní pamlsky to nebyly, ale chutnaly znamenitě. Když to tak trvalo již asi deset dní, praštila Míla bílou zástěrkou, která byla viditelným odznakem její hodnosti, a proklela celý dům i nepřítomné rodiče. Pak se sebrala, prodala v městě u zlatníka svůj náhrdelník z českých granátů a za stržené peníze odjela do Prahy k babičce. Nyní bylo na Idě, aby se chopila domácího žezla, jenže hned následujícího rána se zjistilo, že po ní není ani památky. "Co teď, slečinko Vito?" přemýšlela Anna nahlas s rukama na břiše. "Nejrozumnější by bylo, abyste šla k nám." Tak se Vita nastěhovala do Pluhařovic baráku a stala se na dva měsíce modlou jejich ušpiněných dětí.
Švec Pluhař byl čtenář a filosof, půjčoval Vitě knihy. Byly to zamaštěné, zprohýbané knihy a vyprávělo se v nich o hrdinské lásce a šlechetném sebeobětování. Vita čítala se slzami v očích, dokud slunce nekleslo pod obzor. Tak ji nalezl na hubeném polštářku přízemního okna student, který s ní tančil o prázdninách. Údiv, ostýchavá slova. Nakonec se vyjádřil velmi příkře o dojímavé knize. Nebylo to od něho zrovna chytré, Vita se mračila. Aby to napravil, slíbil, že jí přinese něco lepšího. Tak se Vitě dostala do rukou literatura, plná odvážných, buřičských myšlenek. Pluhař si na tu studentovu knihu nasadil brýle, čichl sem, čichl tam, ale neříkal nic. Už dlouho se mu nestalo, aby někdo pohrdl jeho starými knihami. Nové knihy vysvětlovaly mnoho z toho, co Vita sice tušila, ale nevěděla.
Stín, který se jednoho dne položil mezi čtenářku a slunce, nebyl nikdo jiný než sama paní Matylda. Dokonale oblečená, klidná, s povýšeným úsměvem přijímala Pluhařčiny omluvy. "Ano, ano," schvalovala roztržitě, "docela dobře jste to provedla." Ke všemu se vytasila s penězi. No ne! Vita prostě žasla. Pak byla ovšem zas poněkud zklamána, když ji matka nevedla do továrny, nýbrž do těsného, nevlídného domku nad rybníčkem. - "A kde je tatínek?" - Paní Matylda přeslechla tuto nenáležitou otázku.
Dobrácký, pokorný pan Kroupa se vrátil až někdy uprostřed zimy. Nikdo se ho neptal, kde byl, jak se tam měl, a jemu se také nechtělo nic vypravovat. Ani se doma tuze neohřál. Jako zázrakem se mu naskytlo velmi výhodné zastoupení jisté veliké firmy a za těchto okolností - opravdu, bylo by přímo hříchem mařit zbytečně čas! Paní Matylda s Mílou nic nenamítaly a Ida dokonce podotkla, že na ten nápad mohl přijít už dřív. Jak by ne - Ida! Kde ta byla v zlých dobách po úpadku továrny, Vita se nikdy nedověděla. Děvčata Kroupová nebyla příliš sdílná ke své mladší sestře, která nebyla ani tak zcela jejich sestrou. - Po otcově odjezdu osiřela malá domácnost jen na krátký čas. Potom náhle domek nebývalé ožil.
Prvý se přihlásil věrný pan lékárník. Nebylo divu, že tento společenský pán si s sebou přivedl svého přítele profesora. Profesor měl však kolegu, a tak byli nyní již čtyři do taroků. Naneštěstí paní Matylda toho v této hře mnoho neuměla a také jí spíše příslušelo místo hospodyně. "Bylo by nejlepší, páni, kdybyste si našli ještě toho čtvrtého!" Oh, což o to, čtvrtý se našel lehce. Byl již skoro stařeček, ale pořád ještě činný a čilý, ten pan soudce Egert. Chovali se k němu se všemi možnými ohledy. Nosil zlaté brýle, tabatěrku a červený kapesník. Vitě hladíval líčko: "Nu copak, děvčátko, jestlipak dala už nějakému mládenci hubičku?" Byly to slizké dotěrnosti a nebyly tuze příjemné.
U taroků bývalo veselo. Ida odtamtud chodívala důkladně rozpálená a matčin hrdelní, krůtí hlas býval slyšen ve všech jeho umělkovaných kadencích. Nyní byli hosté oslovováni už jen profesore, lékárníku. Druhý profesor na rozdíl od prvého byl titulován šilhánek (což bylo dosti brutální, neboť skutečně šilhal) a soudci Egertovi se říkalo zkráceně dědku. Docela jistě se vedle v pokoji skvěle bavili, jenže Vita nebyla dovnitř zvána. Náramně ji to mrzelo, v duchu posílala na uzamčené dvéře vášnivé kletby. Nyní trávila svůj čas opět docela sama. Pluhařka byla propuštěna ze služeb, jakmile se Kroupoví nastěhovali do starého bydliště. Rodině se však začalo vést zase poněkud lépe - nebyl to špatný nápad, ty taroky! Páni považovali za svou povinnost přispívat tak trochu na domácnost, která je vlídně přijímala a hostila.
Ještě jednou se vrátil otec Kroupa domů, a to právě na vánoce. Byl podivně zasmušilý a málomluvný, s dětmi se bolestně loučil, když odcházel. Idě i Míle to bylo protivné, neměly to rády, tyhle sentimentální krámy. Proč jen nešel raději k Vitě, která přímo prahla po jeho smutných polibcích? Oh, polibek, jímž se s ní rozloučil, byl docela chladný a byl jen studenou pečetí předchozích polibků. - Otec Kroupa odjel na Štěpána a na Silvestra se v jednom cizím hotelu oběsil. Nenašly se u něho ani peníze, ani dopis. Byla to tuze trapná záležitost pro domek nad rybníčkem! Nezbylo než se navléknout do černých šatů a tvářit se zdrceně. Samozřejmě, jenom pro první čas. Jediná Vita nedostala černé šaty. Proč? Dokonce se odvážila protestovat. - "Ty?" pravila jízlivě Míla a pak se všechny smály. Přes to vše byla Vita jediná, která si poplakala pro toho cizího člověka.
Od Vitina prvního tanečního vystoupení uplynul celý rok. Opět byly školní prázdniny, tentokrát její poslední, a studenti pořádali programový večírek s tancem ve vesnické hospodě. Pozvány byly ovšem jen Ida s Milenou, hoši však naznačili, že v tom snad nebude nic tak zlého, když s sebou přivedou také tu maličkou. Byl tu sice smutek, ale u Kroupů se nedalo na takové hlouposti. Ostatně - jakýpak smutek? Na Valše hrál jen orchestrion, podlaha byla sukovitá, petrolejové lampy ohavně čadily, to vše však nemohlo být na překážku velmi nenucené zábavě. Vita šla z ruky do ruky. Bílá, drobná, něžná, podobala se filigránské loutce, průhledná nevinnost jejích očí však byla v rozporu s jejími úsměvy, za nimiž jako by se skrývala melancholická zkušenost. Když se děvčata rozešla domů, pravil medik Groh při osmém pivě svému podroušenému druhovi: "Ta malá Vita má ale kuráž!" A po chvíli: "Z té něco bude!"
Lež byla u Kroupů mateřštinou. Jak jinak by se bylo také dalo provést, aby se Vita dostala na dostaveníčko? Při prvé schůzce šla se svým studentem rozpačitou procházkou, při druhé se již líbali. Pyšně ji pak doprovázel téměř až k samému domku, tam je však potkala paní Matylda. "Co? Tys zapomněla, že je ti teprve třináct let?" Patrně by to nebylo dopadlo tak zle, kdyby Vitě nebylo uklouzlo několik prostořekých vět. Chtěla se jen pochlubit, že si je vědoma toho, jaká to je vlastně od matky hnusná komedie. To však bylo právě to nejhorší, co se dalo říci. Míla se cynicky chechtala, zato Ida projevila neobvyklé milosrdenství a zalepila náplastí Vitin krvácející ret. Nežli ulehla, ukazovala Vita sestře v návalu vděčnosti modřiny na svých křehkých ramínkách a vzlykala přitom hanbou a lítostí. "Jsi husa," pravila jí dívka zívajíc a ťapkala bosýma nohama po podlaze, "my to víme a ona to také dobře ví, že je jen docela obyčejná kurva!" - Vita byla přece jen ještě velmi mladá, zatajila dech, ale pak spolkla strašlivé slovo jako pochoutku. "Budu vždycky bita, přistihnou-li mě," myslila si, když usínala, "nuže, dobrá, vše vězí jen v tom, nenechat se nikdy přistihnout!"
Domov byl Vitě smutnou školou. Život matky a sester ji přesvědčil o marnosti všeho mravního rozhorlování. Léta špatného příkladu ji naučila mluvit hezky bez obalu. Nebyla hloupá, aby se tím, co věděla, všude blýskala, její výrazy ji však zrazovaly a tak se stalo, že ti, kteří jí naslouchali, si řekli: "Tak mladičká, a už tak zkažená!" - Hoši usoudili: "Je prohnaná." V její přítomnosti jim srdce vzrušeně bila. Jen ostych jim bránil, aby si k ní dovolovali více, než bylo slušno, našli se však mezi nimi mnozí, kteří si rádi hráli na řemeslné svůdce, a ti se mnohoznačně usmívali, kdykoli o ní hovořili. Jejich obdivovatelé ochotně přidali několik vymyšlených pikantních podrobností. Bylo na tom snad něco divného, když byla dcerou takové matky? Z ojedinělých žvástů byla upředena pověst hrozná, lživá a podlá. Vita se zarazila, když se dostala až k jejímu sluchu, nemohla ji strávit, pak ji však přemohla hořkost. Instinktivně vytušila, že půda pod jejíma nohama se houpe. Kdo ještě věří v její dětskou čistotu? Bylo to trochu předčasné, být takhle ceněna. Učitelka na ni hleděla nevraživě. Katecheta neskrýval svůj odpor. Spolužačky se nakazily nedůvěrou svých vychovatelů.
Míla měla opravdového ženicha. Nyní se o tom již nedalo pochybovat, když přišel v cylindru a s kytkou v ruce. Matka se s ním zavřela v pokoji a dlouho s ním o samotě rozmlouvala. Pak teprve zavolali Mílu. Vyšli odtamtud již jako pár a chodili spolu okázale po městském korze, tklivě do sebe zavěšeni. Večer ho Míla vyprovázela na nádraží. - Hubený hoch. Velmi vážný hoch. "Miluješ ho?" zeptala se Vita sestry vzrušeně, když uléhaly. - Míla vypukla v upřímný smích: "Hlupačko, cožpak nevíš, že mi je už šestadvacet let? Chceš snad, abych byla ještě naivní?"
Od té doby ženich přijížděl častěji nebo řidčeji, podle toho, jak mu úřad dovoloval. Vitě vozíval dárky, jaké se dávají dětem, a ona ho za to divoce nenáviděla. "Blbeček!" Měřívala si ho pohrdavým okem. Naštěstí brzy vystihla, že to tajemné zasnoubení je vlastně jen velikou švandou. V celé věci bylo skryto pěkné čertovo kopýtko, malá, zakuklená pomsta: "Ty neznáš Mílu, ale já ji znám. Počkej, spálíš se!" Chtělo se jí vmésti mu to do jeho vodově modrých očí. Málem by se jí byla naskytla lepší příležitost, ale ta nakonec zle vyplatila samu Vitu.
Paní Matylda zjednala montéra, aby zavedl do domku elektrické osvětlení, sama však musela náhodou zrovna odjet. (Obchodní cesta, několik dní naprosté volnosti.) Dům byl svěřen Idě a Míla dostala za úkol hlídat dělníka. Byl to uctivý a velmi zamlklý hoch, ale Míla si vzala do hlavy, že ho probudí k životu. Musí se uznat, že se jí v tom dařilo znamenitě. Mladík se také ukázal mnohem méně nezkušený, než se zprvu zdálo, a Míla, která hravě přeskočila všechny překážky, které se obyčejně stavějí mladým lidem do cesty a jen zbytečně zdržují přirozený běh věcí, dostala se s ním za jediné odpoledne pozoruhodně daleko. - "Ido, je to hezký kluk," řekla významně večer po montérově odchodu. Byla rozdováděná a bojovně blýskala očima. A po večeři oznámila ještě významněji: "Ido, dnes si lehnu nahoře v pokojíčku." - Pokojíčkem byla zvána malá rezervní ložnice v podkroví, kam se děvčata uchylovala, když jejich vlastní pokojík byl propůjčen hostům. - Ida se ušklíbla. Muselo v tom vězet něco velmi zajímavého, hlásila-li se Míla o právo spát sama. Vita, jíž se usměvavý hoch v modrém oděvu líbil, se hluboce zamyslila.
Kolem půlnoci se strhl u domovních dveří povyk. Paní Matylda se nenadále vrátila z cest a přivezla s sebou Mílina ženicha! "Kdo je tam nahoře?" lomcovala klikou a ječela do klíčové dírky. (Pokojíček měl jediné okno právě nad vchodem.) "Kdo je tam nahoře s jednou z vás? Viděla jsem mužskou hlavu. Slyšela jsem ženský hlas. Která z vás to tam s ním je?" Ida se tetelila chladem i hrůzou u zamčených dosud dveří. Bylo pozdě zapírat, neprozřetelné stíny na zácloně asi všechno prozradily. Před domem však stál a neurčitě se usmíval Mílin ženich! "Nic nevím... nic nevím..." zimničně drmolila Ida. Z matky šel vždycky strach, když se rozvášnila, a nyní to hrozilo přímo katastrofou. Tu dívka spatřila za svými zády drobnou postavičku v dlouhé noční košili. Vita! - - "Jdi tam! Jdi tam!" spíše naznačovala, než šeptala. Vita šla.
Tak byla přistižena za kompromitujících okolností ve společnosti zaraženého montéra. Postel byla zřejmě jen narychlo ustlána. Na stole stála otevřená láhev likéru, ukradená z matčiny spíže. Zatímco nahoře křikem a vřískotem drnčely okenní tabulky a padaly nemilosrdné rány, probouzela se zdánlivě nevinná Míla ve svém vlastním lůžku z předstíraného sna. Konečně se odvážil zakročit sám ženich: "Ó, prosím, nebijte ji už, vždyť je ještě malá, neví ani, co provedla!" Nyní se do toho vložily také poloustrojené sestry a dostaly ji málo živou ze spárů paní Matyldy. K ránu hladila Míla kradmo pláčem opuchlou a ranami znetvořenou delikátní Vitinu tvářičku, bezmyšlenkovitě střídajíc "hrdinskou zachranitelku" s "hodným andílkem" a plaše ji líbajíc na zamodralá víčka.
Rozvzteklená paní Matylda si neodpustila skandální a zahanbující proces proti domnělému svůdci nedospělého dítěte. Již se schylovalo k lékařské prohlídce, která by byla záhadu osvětlila překvapujícím způsobem, když tu náhle uražená matka viníku odpustila a všechna dosavadní tvrzení odvolala. Tajemství tohoto neočekávaného obratu záleželo v tom, že montér, který se octl v úzkých, neboť se rozhodl neprozradit svou pravou jednodenní milenku, a současně se bál následků pro případ, že by se důkaz pravdy povedl (kdo by se byl odvážil věřit v nevinnost té zkažené Vity?), uposlechl rady životem protřelých lidí a několikrát paní Matyldu navštívil. Vitě nebylo neznámo, jakým způsobem se podařilo mladíkovi matku usmířit. "Oh," pravila sestrám, "ten si asi pochutnal!" - "Co myslíš?" ušklíbla se Ida. "Mužští jsou zvyklí na horší sousta. Tobě se nezdá být matka dosti žádoucí? Jen se na ni lépe podívej, ty - ty - porcelánová panenko!" - - Za dva měsíce se Míla vdávala.
Příhoda s montérem se naštěstí udála až po prázdninách, když Vita měla již školu za sebou, do svých prvních dívčích let si však nesla něco, před čím se ostentativně odvracely počestné matky, když ji měly potkat. Dokonale slušní studenti z městečka se usnesli nikdy již nezvat Vitu mezi sebe. Nejprve zpozorovala úpěnlivou nejistotu pohledů, když se nic zlého netušíc připojila k štěbetajícímu hloučku na náměstí. "Tááák?" řekla si. "Zbabělci!" Zakabonila se a dala sbohem. Potom potkala svého bývalého rytíře a pokusila se ho povzbudit rozkošným úsměvem. On se však krvavě zapýřil, sklopil oči a odplížil se. "Stydí se mě znát!" bolestně svitlo Vitě. - V jediné probděné noci si umínila uzavřít své srdce každému dalšímu příkoří. Ale jak se těšívala na své příští úspěchy mezi mládeží! Jak si představovala krásné být dívkou! Aťsi! Nepotřebuje již nikoho. Stačí si sama.
Po zbytek léta a přes celou zimu setrvala Vita ve vzdoru proti šosáckému světu, který ji odsoudil. Žila jako malá jeptiška, sledujíc zas jako kdysi plynutí oblaků v kalném oku rybníčka, rej svatého listí v usínající štěpnici a konečně sníh, sníh, lepící se na římsy ve váhavém tanci. Zřídkakdy se jí dostala Idiným prostřednictvím do rukou kniha. Vyšívala, hleděla oknem, trpělivě vítala matčiny návštěvy a psala úhledným písmem jednoduché obchodní listy. Paní Matylda, která se dostala do let, kdy žena počíná neodvolatelně odkvétat, plnila dny svými bláznovskými nářky. "Mlč," okřikovala ji drsně Ida, "neužila jsi už dost?" Byla také čím dál podrážděnější - nemohlo být již žádné pochybnosti o tom, že se pomalu stává starou pannou. Asi uprostřed zimy se paní Matylda rozhněvala na smrt s Mílou a jejím mužem, a tak jejich styky, beztoho vzácné, ustaly nadobro. V domku se žilo ještě tísnivěji. Taroky vzaly za své, přežily se jako všechno na světě, a noví nápadníci z městečka se zatím nehlásili. Zbývali již jen obchodní cestující, ti přelétaví ptáci, kteří brali ochotně za vděk ledabylým pohostinstvím právě tak jako překyselenými polibky paní Matyldy. Byl to nyní zas již jen obchod, který živil rodinu nad rybníčkem.
Než nadešlo jaro, Ida se s matkou poprvé seprala. Dívce svítila již dávno v očích zvrácená touha zkusit, jaké by to asi bylo. Jakmile se naskytla příležitost, neodolala a vrátila políček. Od té doby byly bitky na denním pořádku a časem se proměnily v neustávající, vleklý zápas o fyzickou nadvládu, neboť válečné štěstí se ukázalo vrtkavým. Ida byla mrštnější, paní Matylda měla těžší váhu. Kousávaly se, škrábávaly a ječívaly u vytržení. Obyčejně končily rvačky smírem. Matka s dcerou se zamykaly v pokoji a utichaly, popíjejíce sladký likér. K jakým poznáním je dovedla jejich útočnost? Vita sedávala na nízké stoličce u kamen s pažemi spuštěnými v klín a před očima se jí znovu zjevovaly scény z nedávného zápasu: potrhaný rukáv, jímž svítilo bílé maso, vypjaté lýtko, krvácející rána na šíji. Sama z toho trpěla nesnesitelnou kocovinou a cítila, že počíná obě ženy strašlivě nenávidět.
Slabý pokus o osvobození se stal v polovině května. Jak žiji? Proč žiji? Několik buřičských otázek prostehlo oblohu její zasmušilosti krátkými a ostrými záblesky. Maloměstská společnost? Hm - konečně jsou také jiní lidé na světě. Vitě přišel do cesty nejstarší Pluhařovic hoch. ("Není-liž pravda, vždyť to je docela jedno, ať jsem právě taková, za jakou mě mají!") Reminiscence na dávné časy způsobily, že seznámení nebylo příliš trapné. Vašek, který byl zedníkem, měl ruce až u země a klátivou chůzi. Hlavní závada však vězela v tom, že v něm zbývalo ještě trochu starého modlářství k slečně. To, co Vita vlastně chtěla, se nyní ukázalo skoro nemožné. Nechala se tedy trpně a s rezignací zbožňovat. S úspěchem se s ním scházela za hustým zahradním plotem a pozdě večer se vracela oknem do svého pokojíku. Hašteřivá Ida ji vítávala dvojsmyslnými narážkami, které zněly z jejích úst poněkud opovážlivě. Za týden se z Vaška stal hrdina: "Nedám si tě vzít," tvrdil, "neboj se!" A ukazoval jí železný boxerský prstenec. Nakrátko zatoužila Vita po tom, aby je překvapila matka. - - Pak ji zčistajasna všecko omrzelo a zanechala Vaška pustému zoufalství zhrzené lásky.
Agent Hartl byl jedním z těch, kteří navštěvovali paní Matyldu se znuděnou věrností ošumělého světoběžníka. Měl obrovský břich, strnulý pohled a chvějivé ruce. Byl však chytrý a měl peníze. K tomuto rosolovitému kolosu připjala Vita bláhovou lodičku své naděje. Mohl snad Vašek Pluhařů znamenat nějakou žádoucí změnu v jejím osudu? Pouhé pomyšlení na něco takového bylo směšné. A oč vlastně šlo? Dostat se odtud stůj co stůj. Kdo jí k tomu pomůže? Lákavá představa otcovského přítele nabyla určitých a neodolatelných forem. Vita, vetřelec od kolébky, dítě rozvráceného domova, kořist vražedných okolností, rozhodla se vsadit vše na tuto slizkou kartu. Tak došlo k jejímu zdánlivě nepochopitelnému, odpor budícímu únosu.
Hartl přijel. Celé odpoledne ho paní Matylda častovala skřehotavým smíchem a ponurou výstavou svých půvabů. K večeru nezvána, nečekána mezi ně vstoupila Vita. Nevšímajíc si matčiných rozhněvaných pohledů, přisunula si židli co nejblíž ke klímajícímu hostu. Svým křehkým a nekonečně jímavým mládím a několika hebkými úsměvy zvítězila nad matkou, dříve než ta se nadála, že válka je vypovězena. Břicháč ožil a rozplýval se v úsluhách. Vložila tedy do hry všechnu svou lest a všechnu svou sílu. - "Musíte mne odtud odvézt, rozumíte? Chci to!" důrazně a skoro plačky mu pošeptala v nestřežené chvíli. Vypoulil na ni své rybí oči, byl však získán, sotva byl návrh vysloven. V domku se dlouho svítilo. Paní Matylda to dokonce zkusila s klavírem. Půl hodiny s ním zápolila topornými, rozhořčenými prsty - tóny však zněly falešně a nemohoucně se tratily v tiché jarní noci. - Druhého dne Vita z městečka zmizela.
Když se zas po osmi měsících vrátila (návrat byl dříve řádně diplomaticky vykorespondován), nebyla to již Vita, ale spíše jen její stín. Udivená poznání si sedla do podkreslených důlků jejích očí a v tvářičce porcelánové loutky se objevil nový, dosud neznámý rys - vráska zklamání. Z těch málo snů, které jí zbyly, vyloupeny byly i ty poslední. Otcovský přítel rozuměl romantice poněkud jinak, než jí rozuměla Vita. Zprvu jí dával najevo své samozřejmé tužby opatrnými dárky, když se však stále jen setkával s jejím naivním, vděčným pohledem, zaútočil přímo. Nebyl odbyt, ale byl pokárán. Dobrá, bláhová panenko, zkusíme to tedy jinak! Byla sezvána menší společnost k zábavě v úzkém kroužku a při tom se pilo víno. Ačkoli se Vita dívala na holý život od dětství hezky zpříma, neměla dosud příležitost zvědět, jak to vypadá, když se pije rychle. Zpívala a tančila, ještě chvíli byla středem cynického zájmu pěti starých mládenců a dvou prostitutek, potom však povadla a nechala s sebou volně nakládat v své blažené a necitelné opičce.
Hartl byl poněkud překvapen, když zjistil, co koupil tak lacino, ale byl již příliš stár na to, aby to pro něho mělo nějakou cenu. Spíše byl znepokojen. Taková výstřední děvuška je jako výbušnina v domě, nejmoudřejší ze všeho bude, co nejdřív se jí zbavit. Vita se nevymstila svému svůdci výstupem, ani výnosným bědováním - nebyla vychována k tomu, aby úsporně nakládala se svým panenstvím - ale v podvědomí své bytosti vytušila jakousi změnu, jíž nedovedla dát jméno. Marně se snažila domyslit se smyslu své tesknoty, nebylo na to ostatně ani času, neboť nový otcovský přítel již neústupně bil na dveře jejího srdce. Jaképak rozvažování? Dojista neměla žádný důvod čemukoli se vzpírat.
A tak se Vitě podařilo dostihnout svou předčasně ohlášenou pověst a vstoupit v šlépěje své matky a svých sester. V patnácti a půl létech měla lhostejnou vzpomínku na šest milenců, a vrátila-li se nyní domů, stalo se to jen proto, že se cítila slabá, k smrti znavená a chorá. Nebýt udiveného smutku jejích očí, bylo by se snad mohlo říci, že na půdu městečka vstoupila s lehkým srdcem. Opovržení poznala dříve, než si je vysloužila, a nic horšího ji už nemohlo potkat.
Byla ostatně rozumná a téměř nevycházela z domu. Našla si přítelkyni, hrbáčka, dítě nuzákovo, která, jsouc odsouzena k posměchu od narození, necítila se oprávněna k tomu, připojit se k smečce vznešených moralistů. S touto chuděrou, která se jí nepřestávala obdivovat a dotýkala se jí sotva konečky prstů jako okrajů kouzelného snu, vysedávala Vita v sadě nad rybníčkem celé hodiny. Pokašlávala neustále, ale paní Matyldě ani nenapadlo nějak se o ni starat - vstoupila právě do onoho erotického období, kdy vypěstované pudy jsou nejnenasytnější a ovoce lásky zbaveno posledního nebezpečí. Ida pak byla již zcela otupělá, odkvetlá, nemluvná a pilně chodila do kostela.
S hlubokým výstřihem na prsou, s oranžovou šálou, přehozenou přes hubená ramínka, podobala se Vita loutce víc než kdy předtím. Sedíc v proutěné židli proti své zakrslé přítelkyni, mluvívala o svém životě, jako by byl nesmírně dlouhý, ač to byl jen klam unavené paměti. Vyprávěla většinou mdle a bez akcentu, ale někdy se na jejím průsvitném čele objevila kolmá vráska, a tu její rty zhořkly a její slova zhrubla. Vita však neměla příčin blahořečit osudu, jakého se jí dostalo: její pravý otec se k ní nehlásil, matce byla jen na obtíž, žila s cizími sestrami a nikdy nepoznala lásku. Nenaříkala si na to. Občas se však zastavila před zrcadlem a s podivně mstivým výrazem v obličeji pozorovala, jak se tratí její porcelánová krása. Tvářičky jí pohubly a zůstaly z nich vlastně již jen oči, které si zachovaly lež nevinnosti, a ty nyní žhnuly a byly nesmírné jako hvězdy.
Vita zemřela v sedmnácti letech na tuberkulózu, kterou si přivezla ze své truchlivé výpravy za štěstím. Jednoho dne jí vytryskl ze rtů tenký pramínek krve a narychlo povolaný lékař, vystihnuv naprostý nezájem matky a sestry k pacientce, nařídil převoz do nemocnice. Tam zhasla, když byla dříve mezi sebou a svou minulostí vyhloubila propast dvou měsíců mlčenlivého utrpení. Zvláštní shodou okolností byla paní Matyldě podána zpráva o dceřině úmrtí právě ve chvíli, kdy si připíjela na obnovené přátelství s notářem Vítem Munzarem.