Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tragická krev
(1928)

Sedm dětí v devíti letech bylo ovocem Herkánova zbrklého manželství, uzavřeného z paličatosti. Umíraly však jedno za druhým stejně překotně, jako se narodily, koseny zákeřnou chorobou své matky, až zůstaly jen dvě nejstarší - Prokop a Adéla. Nakonec zpečetila truchlivou řadu útlá paní Herkánová svým vlastním posledním vydechnutím. Osmnáct let byl Herkán vdovcem a čtyřikrát za tu dobu se pokusil o blahobyt čtyřmi odvážnými živnostmi. V jednapadesáti létech koupil hospodu, oženil se se zámožnou, bezdětnou vdovou, a hospodu přestavěl v hotel. Zcela proti očekávání se nové paní Herkánové narodili brzy po sobě Štěpán a Heda. Tehdy byl již Prokop zaměstnán v Praze ve stavební kanceláři a Adéla provdána za místního učitele.
Heda měla tisíc příležitostí stát se mazlíčkem, ale scházely jí k tomu vlohy. Otec v ní viděl obraz svého vlastního snědého, jiskrného mládí, a matka byla dobrácká a tlustá osoba, která nedoufala, že bude mít také někdy děti. Heda se vyhýbala měkkému, mohutnému náručí jako peklu a s divokým pokřikem se zpěčovala přijímat lichotky prokvetlého strniska. Lákali ji pamlsky, ale ona měla raději chléb, namazaný povidly, opékané brambory a syrovou zeleninu. Navlékali ji do šatečků pečlivě vyžehlených, nadýchaných jako motýlí křídla - zmuchlala je však za jediné odpoledne a vracela se domů se zablácenými střevíčky v rukou a s modřinami na čele.
Štěpán byl hlupáček bledých lící a modrých očí. Musili ho před Hedou hlídat, neboť jak jen mohla, neúprosně ho bila. Tiše plakával v matčině klíně, zatímco se tlustá dáma marně pokoušela probudit řadou dojemných podobenství dívčino zatvrzelé svědomí. Avšak Heda nerozuměla patosu, byla příšerně střízlivá a děsila se sentimentality. S klidným okem sledovala přípravy k výpraskům, k nimž nikdy nedocházelo.
Prokop, který otce občas navštěvoval, vozíval Hedě drahocenné dárky a pak se s uspokojením díval, jak je rozbíjela. "Proč jí to jen trpíte," sténala Adéla nad troskami vzorných loutek, "cožpak vám není nikomu líto zbytečně vyhozených peněz?" - "Máš pravdu," přitakával jí Prokop a usmíval se. Adéla měla pedantského muže, marně toužila po vlastním dítěti a bylo jí proti srsti vše, co mělo nějaký vztah k maceše.
Herkánové měli pověst lidí odvážných, prudkých a lehkomyslných. Jeden z Hediných strýců byl postupně mlynářem, kejklířem, zlatokopem a konečně náčelníkem kočovného mongolského kmene. Druhý, snílek a bouřlivák, puzen neustálým neklidem, střídal řemesla i milenky, až zahynul jako melancholický opilec pro lásku k ohnivé Esmeraldě potulného cirku. Ustaraný, šedivý hoteliér, zmítající se v poutech spořádanosti, rád se chlubil těmito bratry, veterány slavné rodové tradice. Tím spíše lze nazvat ránu, která na něj znenadání dolehla, obludným paškvilem osudu: když bylo Hedě pět let, zastřelil se v Praze Prokop pro pouhé podezření ze zpronevěry. Později se ukázalo, že byl zcela nevinen, avšak, jak známo, ze všech nenapravitelných věcí na světě je smrt nejnenapravitelnější.
Prokopova tragédie byla Hedě prvním velikým žalem - milovala málomluvného bratra s neuvědomělou příchylností. V záloze však již číhala bolest nová: ani ne za půl roku jí zemřela matka. Heda viděla, jak se tlustá paní náhle hroutí v křesle, křečovitě svírajíc zbělelé prsty, a zažila otřes nepříčetné dětské hrůzy. Vzpamatovala se až o pohřbu, když ji otec se sestrou vedli za rakví za zvuků hudby, oblečenou v černém krepu a zhlížející se v zrcadlech svých lakových střevíčků.
Herkán se octl ve svízelné situaci: domácnosti scházela hospodyně, závodu paní a dětem matka. Úspory byly vyčerpány dvojím pohřbem. Nedostatečný dohled nad personálem způsobil ve třech měsících schodek, jehož přímé viníky bylo obtížné zjistit. Pak tu byla ještě cukrovka a špatné trávení, stáří, pronásledované ranami, a únava, ztrpčená neúspěchy. Neblahý hráč o štěstí rozřešil své trampoty způsobem sobě vlastním - vrhl se pod kola rychlíku. Příbuzní měli tolik rozumu, že dětem mrtvého ani neukázali.
Štěpána si k sobě vzala podivínská vdova, teta nebožky paní Herkánové, a Hedu sestra. Učitel přijal úřad poručníka a uvolil se opatrovat malé jmění, vzniklé prodejem hotelu a ztenčené vypočítavým dělením. S vervou, opepřenou neskrývanou antipatií, začal převychovávat Hedu, v níž viděl jen zlé a vzdorovité zvířátko.
Učitel byl nervózní mužík chatrného zdraví, který si liboval v tichu a nesnášel Hedinu výbušnou živost. Netloukl ji příliš, jelikož si nade vše vážil své důstojné odměřenosti, používal však nejvýš odporného systému pokořování a duševních trestů. Výsledkem byla ovšem neláska hraničící s nenávistí, vzdor a bezmezná pýcha. Zlomit Hedu se ukázalo velmi nevděčným úkolem - zbývalo ještě zkusit, zda by se z ní vnadidly nedal vychovat pokrytec. Tomuto bohulibému předsevzetí se postavila do cesty překvapující událost: Adéle se narodilo dítě.
Od samého počátku ženina těhotenství pustil učitel z hlavy všechny ušlechtilé snahy o civilizování Hedy. V rodině byl obrácen zřetel jen k tomu, co tolik let nepřicházelo a nyní jako zázrakem mělo přijít. Blažený čekatel otcovství tonul v obavách o uskutečnění své neuvěřitelné naděje. Vzdor všem přemrštěným starostem se narodil hošík celkem zdravý a čilý a byl pojmenován po otci - Jan. Když ho Hedě ukázali (byla tehdy již žákyní čtvrté třídy), vyvřískla upřímným odporem - nikdy předtím neviděla tak malé dítě. Vytěžila sestřin zdrcující pohled a musela se odpovídat ze svých podnětů před švagrem, který se cítil osobně dotčen.
Narozením malinkého synovce nastaly Hedě nové dni svobody. Musela sice zastávat služku, na niž v skrovné domácnosti nebylo peněz, vozit dítě v kočárku a opatřovat nákupy, avšak její převýchova byla definitivně skončena. Od spícího nemluvněte se dalo utéci a uloženou práci bylo možné odložit. Heda si mnoho nedělala z výstupů a ran a běžela po svých, kdykoli se jí zachtělo. Časem si přisvojila umění, vyrovnávat své zájmy se svými povinnostmi, a tak mohla jednoho dne, aniž zalhala (její přátelé vynášeli právě zdrcující soud nad jakýmsi maminčiným mazlíčkem), pronést pamětihodnou větu: "To já jsem pouhé děvče, ale jsem na tom lépe než on. O mne se nikdo nestará!"
Banda čtyř až osmi kluků, vyvolených Hediných kamarádů, mohla, chtěla-li, zapamatovat si z oněch dob obraz snědého obličejíku s jiskrnýma, hnědýma očima a s těžkým, až do modra černým hnízdem promočených pačesů nad vypouklým čelem. Pro postranní šuškání a přemýšlení tu byla i chmýřnatá cestička mezi lopatkami a hebký porost na hubeném předloktí. Heda se s kluky koupávala a byla to ona, která je odvykla hloupé ostýchavosti. V deseti létech byla mistrem v plování, pořadatelkou výprav na cizí ovoce a ve vynalézání zábav předčila ty holé a neohrabané výrostky přibližně stejného věku právě tak jako v odvaze. Když si vzájemně měřili tvrdé zauzliny svalů, Heda obstála i při této zkoušce, a šlo-li o to, vyrovnat si účet s některým z kluků, nepotřebovala k tomu rytíře. V létě poskytoval hojnost rozptýlení les, rybník a paseky plné jahod; v zimě žily klouzačky, koulovačky a sněhuláci. Všichni členové družiny, a Heda s nimi, se s komickou svorností shodovali v hlubokém opovržení k děvčatům.
O dvě jara později se Heda stala náhle plachou, zamyšlenou a rozmarnou. Jednoho dne si při koupání našla místečko o samotě nad strží podemletého břehu a tam si tajemně prozpěvovala, hnětouc vlhký jíl. Voda tiše plynula, spuštěné vrbové větve ji pročesávaly. Sbor kamarádů, nezvykle zamyšlený, lovil opodál v kalném proudu. Když jim to bylo už příliš dlouhé, sestavili si posměšnou rýmovačku. To roztržku uspíšilo. Heda se hrdě zvedla, pohodila rameny, sebrala uzlíček svých šatů a odešla s důstojností ženy, kterou v sobě právě objevila. Kamarádství s kluky bylo rozloučeno navždy.
Neopustila bandu, aby se sblížila s dívkami. Nedovedla a ani netoužila přizpůsobit se klevetám a pitvoření spolužaček a ony zas ohrnovaly nosy nad jejími chlapeckými mravy. Vychodila školu jakoby mimochodem, odnesla si odtamtud své poslední vysvědčení, aniž je skropila jedinou slzou. Nebylo čeho želet, spíš tu byl důvod k těšení, snad bude mít teď trochu víc volného času. Jenže na tento volný čas již číhala Adéla a tak zůstalo všechno při starém. Jediná změna v Hedině celkovém nazírání záležela v tom, že nyní vášnivě a skrytě milovala malého Jeníka. Líbala a hýčkala vratkého puclíka, byla-li si jista, že ji nikdo nevidí, a nosila mu mlsky ze svých drobných úspor, zlostně ho zapřísahajíc, že to nikomu nesmí říci.
V dospívání obrátila zřetel ke knihám. Učitel jich měl dost, dobrých i špatných, na stole i v zásuvkách, a Hedě nikdo nebránil, aby se v nich probírala. Dala se náruživě do čtení. Schytávala kdejaké světlo, aby mohla hltat romány, podplétala punčochy s knihou v klíně, odbíhávala nahlédnout do rozečtené kapitoly mezi polévkou a příkrmem. Naučila se snít při kávovém mlýnku. Konečně se z ní stala úplná samotářka. V létě zlézala stráně, bloudila žitem, prodírala se smrčím, jen aby si našla místečko, kde by mohla nerušeně lenošit. Vyplašena náhodným chodcem, prchala, blyskajíc zlobně očima. V zimě podnikala výpravy do mlhy a chumelice. Neminul den, aby nebyla spatřena, jak si rázně vykračuje, hubená, zamračená, zkřehlá, v nedostatečném oděvu, umrzlou cestou k zasněženému lesu. Za podivínstvím těchto vycházek se tajily jedna až dvě hodiny usilovného přemýšlení.
Počátek války zastihl sedmnáctiletou Hedu v překotném vývinu. Stala se dívkou vypjatých a pevných kontur, ale nepozbyla štíhlosti. Její snědé líce měly ruměnec sotva nadechnutý, podtržený přísnými rty. Takovou ji objevil student Hák na lavičce v sokolském parku před zakončením slavnosti Červeného kříže, pořádané ve prospěch lazaretu. Skrývala se za keřem zimostrázu a nadšeně pozorovala hvězdy. Nedala najevo ani hněv, ani vzrušení, když ji požádal, aby k ní mohl přisednout, a nenamáhala se ani dost málo sledovat ho v dvorné a duchaprázdné rozprávce, kterou započal. Shodli se teprve tehdy, když dav kolem nich proudil k počínajícímu ohňostroji a jemu uklouzla upřímně míněná kritika maloměstské omezenosti. Ještě několik letmo prohozených vět a rozhovor byl pevně navázán v síti měsíčních paprsků, za střelby prskavek a nadšených výkřiků diváctva. Skončilo to tím, že shledali, jak úžasně je svět tupý a jak výjimečné jsou jejich osudy, a zaslíbili se přátelstvím na život a na smrt. Dlouho do noci se pak procházeli pod učitelovými okny a jejich řeči byly čím dál zmatenější.
Hák představil Hedu po řadě všem známým hochům jako nevšední a svrchovaně rozumnou dívku. Získala si je do jednoho svým nenuceným chováním a nestačila s nimi navazovat přátelství, když byla dříve s vybranou jemností odmítla jejich pošetilá srdce. Zakrátko byla obklopena kroužkem ctitelů, kteří se v její společnosti předháněli v duchaplnostech a v názorovém revolucionářství. Hák si vyhradil místo věrného psa u jejích nohou a nabídl se prostředkovat mezi její moudrostí a bezhlavým světem jako svědomitý ministr. Odměnila ho za tuto pokoru sotva znatelným úsměvem svých zdravých zubů. Tak se stará historie vlády nad chlapci v jejím životě ještě jednou zopakovala.
Hedina malá družina zůstávala válkou netknuta - ta se prozatím obírala jen otci a staršími bratry jejích rytířů. Stín, který vrhaly události, dovedl způsobit jen to, že se rebelantství stalo v dýcháncích povinným předmětem. Ceremonie dlouhých oslovování padly ovšem za prvého útoku sdílnosti a uvolněná křestní jména se zatetelila ve vzduchu jako veselé praporky mladosti. Smích byl vítán a ze žertů vše, co bylo vtipem. Omyly byly odpuštěny, ale šosáctví nebylo trpěno. Nejlítější boj byl vypovězen hlupákům. V městečku bylo dost falešné úctyhodnosti, v níž se daly lovit zářivé vzory. Časem však ledacos z promluvených vět proskočilo do veřejnosti a od té doby nemuseli již bodří občané hledat pracné důvody pro své odsudky. Slina stříkla hezky doprostřed: o dívce, která chodí samotna s tolika muži, se nedalo předpokládat nic dobrého. Přesto - byla to zlatá doba! Studenti se za Hedu bili v rodinách, pomluvy byly odráženy opovržením, sladké vědomí výlučnosti bujelo tím více, čím nejapněji hýkali zbabělí protivníci. Pod koly vítězného vozu se brzy octly také městské husičky, které se domnívaly, že nastal vhodný okamžik, aby se zapletly do věci. Rozhořčilo je poznání, že staré solidní ctnosti vyšly z módy. Ubohé matky pak ovšem žalostně naříkaly nad pohaněním svých drahoušků. Stal se i pokus, vpašovat kroužku místo Hedy jiné dvě či tři ostýchavé krasavice, avšak neoblomná oddanost vazalů dala pyšnou odpověď, že jen ona samojediná jest žena. V tomto slavném období se Hedě dostalo té cti, že byla obřadně požádána o ruku zazobaným mládencem počestné minulosti. Odmítla ho se smíchem, který její druhy nadchl téměř k slzám.
Tehdy chodil již malý Jeník první rok do školy a Hedin bratr Štěpán byl kresličem vzorů v textilní továrně. Jeník měl výhradní právo na kradmé polibky své hezké tety. Jeho ušpiněný prstík se pohyboval po řádcích slabikáře, veden jejím štíhlým, snědým prstem. Nesmělý, tichý Štěpán byl však Hedě téměř úplně cizí. Potkala-li ho občas, poslala mu sotva bledý, bezmyšlenkovitý úsměv z onoho břehu.
Se sazečem Laubem se Heda seznámila čirou náhodou. Šla s Hákem a ještě se dvěma hochy do polí a podle svého zvyku je vedla bludištěm mezí. Žlutý třásnitý šál plul vpředu, studenti se táhli za ním a přemýšlivě hladili vousy příštího chleba. Na mezníku uprostřed obilí seděl vlasatý chlapík, dobře zásobený láhvemi, které prázdnil v sentimentální samotě. Hák jí ho představil: "Hedo, to je Laube." S gesty a mnohomluvností pouťového vyvolavače je pozval k hostině, kterou připravil jen sobě, a jako by se to rozumělo samo sebou, posadil se vedle Hedy. Víno rozvázalo bouřlivou debatu, ale Laube se jen poškleboval. Když se dostatečně unavili, dal se do zpěvu. Začal s kuplety a odrhovačkami, ale sám se jim smál. Potom zvážněl a zpíval tlumeně a tklivě, s vlhkým pohledem, utkvělým na obzoru. - Víno bylo dopito a láhve letěly k čertu, jedna z nich se kdesi roztřískla o kámen za hlaholivého veselí rozdováděné společnosti. "Půjdeme," povzdechla si Heda, setřásajíc se sebe večerní chlad. Cestou k městečku klusal sazeč po jejím boku a bavil ji nesmysly, za které ho zapomínala kárat.
Laube byl zpěvák, hýřil a hazardní hráč, neměl žádné pevné přesvědčení, byl povrchní, plašil se za děvčaty a neuznával žádnou autoritu. Měl zařízen mládenecký pokoj v přízemním domku na okraji městečka. O jeho rodičích a příbuzných se hic nevědělo, poněvadž tu byl cizí a sám se nikdy o tomto předmětě nešířil. Byl s Hedou přibližně stejného věku, zdál se však starší o řadu let. Dívce se líbil. Strhoval ji svou nevázaností a imponoval jí svou žárlivou láskou k svobodě. Jeho pochlebování bylo vždy nesmírně směšné. Jako štěně se třel neustále okolo jejích sukní. Nemohla mu mít za zlé, když ji nenadále objal a zatančil s ní uprostřed palouku. Ozdobila jeho kytaru stuhami. Byl-li nesnesitelný, zajela mu důkladně do hřívy, až vyjekl bolestí. Zachtělo se jí změřit na něm sílu své vůle - mlčky a uhrančivě mu hleděla do očí. Chvíli to snášel s beránčí trpělivostí, pak mu však naběhla na čele žíla, vyskočil, povalil ji do trávy a vsolil jí důkladnou herdu do zad: "Nechte toho zatraceného naparování, vždyť jste jen ženská!" Ztichla, stala se pokornou, matně se usmívala. - "Hoši, Heda se do Laubeho zamilovala!" - Bylo to pravda.
Jejich vrtošivá láska byla bojem. Ještě mezi nimi nedošlo k něžnostem, a již se spolu několikrát seprali - doopravdy. Heda zápasila, jako by jí šlo o život, tiše a urputně. Laube nevycházel z překvapení. Vždycky to skončilo jeho prchlivým vzplanutím, brutálním chvatem a ranou do zad na dotvrzení výhry. - "Jste silnější," přiznávala zklamaně Heda. Pak se tvářil tuze ztrápeně, nabízel jí své ruce k rozedrání a vlasy k vyškubání. "Nesmysl!" melancholicky se probírala v jeho kudrnách. Ten dotyk byl náhradou polibků. V zimě spolu vytrvale a bláznovsky sáňkovali a lyžovali. Tajně se dohodli a sami dva si vyšli do zasněžených polí za hřbitovem modelovat sochu. Lopotili se tam celou neděli, ale nebylo z toho nic kloudného. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co měla socha vlastně představovat. Nakonec to rozbili a zasypali jeden druhého sněhem.
Již na podzim měl Hedin kroužek první ztráty - čtyři hoši narukovali. Hák byl prozatím uznán nezpůsobilým a zůstal, ostatní byli mladší. Zjara šel k domobranecké přehlídce Laube. Odvedli ho a on se strašlivě zpil. Týden se mu Heda nemohla podívat do očí. Již se zdálo, že roztržka bude trvalá, tu se k ní však přikymácel na městském korze, opět opilý, nesa odzátkovanou láhev likéru v ruce, a nabízel jí přípitek. Doporučoval jí, aby si jen hodně zavdala, to že je dobré pro každého, kdo má nějaké hoře, aspoň prý pozná, jak výhodné je takové krátké zapomenutí, a přestane druhého hloupě odsuzovat. Zamyslila se a přijala s tak půvabným úsměvem, jako by mezi nimi nikdy žádný hněv nebyl. Potom všichni, kdož toho byli svědky, šli svorně vypít ten alkohol na oslavu usmíření bláhového páru.
Kdekdo se divil, že ten divoký hoch setrvává u milenky tak odmítavé. Jaro se všemi svými svody na jejich vzájemném poměru nic nezměnilo. Laube dosáhl u Hedy jen toho, že se kvůli němu dala vyfotografovat. Když obrázek dostal, zastrčil jej do kapsy, aniž na něj pohlédl, a k úžasu všech přítomných se bez rozloučení vytratil. Heda dala povel a kradli se tedy za ním, sledujíce jeho hranatý stín. Šel domů. Měl okna nezastřená, dovnitř bylo dobře vidět. Rozžehl lampu, usedl za stůl, položil před sebe Hedinu podobiznu a díval se na ni s tváří staženou v mučivou grimasu, hladě si oběma rukama spánky. Snědý originál pozoroval se zatajeným dechem zbožňování svého portrétu. Druhý den dostal Laube horké a bolestné políbení. Bylo první. Dárkyně na něho zírala s vítězoslávou.
Přes všechny jeho přemrštěné představy nenastala Hedinu oblíbenci žeň lehko dosažitelných hubiček. Po svém prudkém a osobitém projevu se dívka opět v sebe uzavřela a ničím ji nebylo možné pohnout k něžnostem, na něž hleděla s jistým pohrdáním. Z milenců se stali opět kamarádi, kteří si hráli jako malé děti. Sráželi se do úvozů, lezli na stromy, házeli kamením do terče. Jako by jejich čas jižjiž nekončil! Někdy sebrali smečku otrhánků a s povykem se s nimi hnali na jahody. Oba měli stejně rádi děti, obzvláště nebojácné kluky a poklukovatělé dívenky. Vraceli se s nimi rozjařeni a ověšeni růženci borůvek právě tak jako oni, zpívajíce tytéž rozpustilé písně. - V polovině července Laube rukoval.
Když ho Heda poslední den před odjezdem spatřila s kostrbatou, dohola ostříhanou hlavou, odvrátila se. Tehdy byli ztichlí členové družiny svědky jejích slz. A přece se potom ti dva rozloučili téměř chladně! Patrně měli něco za lubem, za jejich nedořečenými větami leželo nějaké tajné ujednání. Druhý den se věrní kolem Hedy jen rojili - byla tak trochu válečnou vdovou a oni nemohli dovolit, aby truchlila. Smála se jim, ale byla k nim vlídná. Po týdnu třímala v rukou psaní. - Nyní se opět, jak mohla, vyhýbala zdrcenému kroužku, a chodila raději sama. Prchlo léto, podzim se hlásil. Loudávala se po strništích a hvízdala si.
Jednoho říjnového dne přiběhl do městečka klikatinami skrytých pěšin udýchaný vojáček - Laube. "Do neděle odjedeme do pole!" Heda se na něj dlouze zadívala. Jeho oči jí cosi připomínaly. Je-li tomu tak, nelze smlouvat. Slib musí býti splněn. - Toho večera se Heda dlouho domů nevracela. Když konečně přišla, usedla mlčky na okraj svého lůžka a ruce spustila v klín. Učitel zahájil výslech - neodpovídala mu. Nedbala spílání, jímž ji zahrnula Adéla. Pak se sebe náhle strhala šaty a vrhla se do postele střemhlav, jako se skáče do vody.
Kdo znal Hedu v říjnu, nemohl ji v prosinci ani poznat. Zhubla, povadla, stala se nedůtklivou a nezvykle plachou. Pod očima měla kruhy nespavosti. Láska? Nebylo to k uvěření. Začalo se šuškat to i ono. Konečně - maloměstští lékaři tu nejsou proto, aby mlčeli jako zpovědníci - pravda? A pak - tahle věc musí být přece známa v zájmu veřejnosti! Heda se prý léčí z ošklivé nemoci. Zdálo se, že to je šílený výmysl. Hoši z Hediny družiny tloukli v hospodách rozhořčeně pěstmi do stolů, v mladickém zápalu se doma potýkali se svými rodiči. Našli se však mezi nimi i takoví, kteří zakolísali. Něco tu, u čerta je, ale co? Byli zaraženi a nejistí. Heda roztálá uzel sama: "Kdo se mne štítí, může jít. Nebudu se s tím před vámi tajit. Mám syfilis."
Kolik z těch samolibých, zhýčkaných jinochů dovedlo tak trochu chápat duševní muka, která předcházela toto kurážné přiznání? Většina jich rázem ztratila svou ušlechtilou půdu pod nohama a hledala příležitost k úniku. Jen pět jich podlehlo velkoleposti jejího zoufalství, a mezi těmi byl Hedin první ctitel, Hák. Vyznal jí bezmála plačky svou chorobnou důvěru. Byla to scéna téměř dojemná. Otevřel ústa, aby spojil Laubovo jméno s nelítostnou nadávkou, ale útlá dlaň mu nedala domluvit. Pak všichni zbylí trosečníci obnovili starou přísahu věrnosti a nad svou potápějící se kocábkou rozvinuli korzárský prapor svých černých myšlenek. Pojmenovali se: "Klub ztracenců." Autorem patosu byla tentokrát Heda.
Nešlo to ovšem tak rychle kupředu, trvalo několik týdnů, než malá společnost se dostala do proudu, než smetla z cesty poslední kameny morálky, zvětralé válkou. Může se říci, že pravý život nastal ztracencům teprve tehdy, když se úředně potvrdila zpráva, že Laube padl na italské frontě. Potom však všichni ti špinaví zbohatlíci a ulejváci v putykách, v nichž dotékalo pivo, dostali flek! Když byla zábava v proudu, vstupovala Heda se svou gardou jako maska červené smrti. Zprvu na ni hleděli nedůvěřivě, pak jí ale vyli vstříc nadšené: "Hurá!" Prodávala polibky za sežmolené stokoruny ve prospěch zmrzačených, tančila něco podobného jako závojový tanec mezi láhvemi šampaňského, a když se opila, vztyčila nad všemi těmi cynickými flamendry snědou vlajku své tyranie. Neposlušné bila do lebek, až se hrbili, matně se usmívajíce, roztloukala sklenky o nosy zděšených policajtů a věrné odměňovala tak, jak se jí právě chtělo.
Z vděčnosti ji zasvětili do tajů řetězářského řemesla a dvorně jí poskytli několik výhodných příležitostí. Byla chápavá a brzy měla peníze - mnoho peněz - před jejichž posupnou mocí ochabla i síla poručníkova mravního rozhorlení. Adéle byl v těžkých dobách vhod každý příspěvek do domácnosti, a konečně - klevetivé jazyky slyšíme jen tehdy, když jim dopřejeme sluchu. Tak veliké děvče je přece zhola nemožné uhlídat! Zpočátku utíkávala Heda v noci oknem, později chodila čestně dveřmi a brala si s sebou klíč, visící pod hodinami, aniž se s tím nějak skrývala.
Do městečka přijížděla všelijaká čeládka: bohatí břicháči, ztučněli z hladu nuzáků, vychrtlí agenti, slídící po obchodech, i nadutí důstojníci, řinčící šavlemi a ověšení řády. Všichni ti lidé poznali Hedu a odnášeli si z ní do svých dálek, do smrdutých zákoutí své lačnosti a do svých vilných snů kousíček její zahořklé a rozdrásané duše. V červnu onemocněla Heda podruhé. Nabídla se tedy desíti, vykřikujíc se smíchem svou děsnou výstrahu. Slintali touhou a ničeho nedbali. Následovaly ovšem oběti. Choroba se rozmohla a k všeobecnému poprasku vnikla i do rodin, postihujíc počestné družky prostopášníků. Všichni, kdož se dosud dívali se zlomyslným úšklebkem na bohopusté řádění hýřilů, cítili se nyní ohroženi a spojili se s těmi, kteří stonali starou nenávistí. Městečko spustilo svorné fanfáry kleteb na hlavu vinice. Heda se stávala nemožnou. Konečně nezbylo učiteli nic jiného než se vzchopit k činu a sehrát roli zdrceného a překvapeného vychovatele. Vybrali si k tomu chvíli, kdy Jeník nebyl doma. Adéla ze slušnosti plakala. Heda, vyhnaná gestem rajského anděla, šla, krčíc rameny, a opustila dům, v kterém strávila čtrnáct let, jako železniční kupé.
Valáškova chalupa, v níž našla útulek pro poslední jednání svého života, stála ve vsi, přilehlé k městečku. Byla právě tak sešlá a shrbená, jakou si ji Heda přála mít pro svou pošlapanou hrdost a nově vzklíčivší zoufalou touhu po samotě. Komůrka jako dlaň. Stropní trámy jako by se chtěly zřítit. Nízká okénka, upřená do dvora, kde lhostejně hrabaly slepice. V chlévě se celé dny zmítala a mečela vychrtlá koza. - Valáškovům umíral na souchotiny jediný syn, lenoch a holkař, otec bůhví kolika vesnických panchartů. V chalupě byla bída. Výpomoc jako z nebe spadlé nájemnice přišla vhod, nebyl čas ani chuť ohlížet se na morálku a poslouchat ledajaké řeči. Heda navštívila nemocného a získala si vřelé sympatie matky Valáškové. Když však dala peníze na léky a na lékaře a věnovala téměř všechen svůj volný čas ošetřování mladého pacienta, nebylo konce zbožňování, jímž ji oba starci zahrnovali.
S létem se skutečně stav nemocného poněkud zlepšil: vstal z lůžka a začal přecházet. Prvního příhodného teplého večera využil k tomu, že Hedě vyznal lásku po vzoru laciných románů. Vlídně mu poděkovala a naznačila mu, že nyní si pořád ještě musí hledět jen a jen svého vracejícího se zdraví. O týden později jí však připomněl své city způsobem, který ji vyléčil ze záchvatu důvěřivé lidumilnosti. Bylo zřejmé, že se mu o její minulosti dostalo zevrubného poučení. Zamračila se, stala se chladnou a stručnou a odešla do své komůrky s hlavou hrdě vztyčenou, ale s novou ranou v duši.
Ještě však nebyl konec nerovného zápasu navenek i uvnitř, ještě ji nestrhli z jejího černého koně, vrah, který se zabarikádoval za tragickým srázem jejího čela, se ještě nedostal k ráně! Zažila prudší hoře, plivla na drtivější úsudky, neumře přece pro drzou domýšlivost vesnického hulváta! Heda počala opět chodit do společnosti, v níž se neukázala po celou dobu svého pobytu na vsi.
Přivítali ji méně bouřlivě, než očekávala, a musela se smířit s tím, že jí představili cizí, vřískající děvku. Neptala se, kdo a odkud ji přivedl, nikterak se nenamáhala zápasit s ní o své staré místo, pila však tak horlivě své zklamání a svůj hnus, že sklidila nefalšovaný hold udivených ochmelků. Od té doby žila své dny a noci mezi žíravou samotou, k níž tíhla, a pustým hýřením, v němž se utápěla. Přála si nyní již jen spát a pít, leč únava, nepřítelkyně zapomenutí, se vracela častěji a častěji, aby hleděla svýma žlutýma, sovíma očima do jejích, věšíc vyzývavě smuteční křídla. Nakonec nebylo již ani čím překvapit, ani proč a koho předstihnout. Ukázalo se zhola zbytečné zmítat se v mřížoví beznadějného vzdoru.
Válka se zřejmě chýlila ke konci. Heda však byla naprosto apatická ke všemu, a po čertech málo jí sešlo na blahu lidstva. Nezajímalo ji už ani to, že Štěpán, který také zjara narukoval, řítícími se událostmi mohl být zachráněn. Poslední silou odvahy rozvírala vějíře malátných úsměvů uprostřed pitek, při nichž se ztracenci rozkládali v sentimentální složky, podléhajíce motivu svého vlastního ponurého hesla. Stará Hedina nepoddajnost nebyla již ničím jiným než chmýřím pampelišky, jichž lampióny v miliónech pokrývaly holé meze strnisek. Čekala jako ony jen na zavanutí milosrdného větru.
Na podzim, s vlnou epidemických chřipek, dostal Josef Valášků nové chrlení krve. Když ho Heda spatřila nehybného, obloženého ledem, s voskově bledými tvářemi, pojala divný plán. - "Milujete mě?" šeptala vášnivě a bezohledně u jeho uší, když se s ním octla opět sama. "Tvrdil jste to jednou. Dobrá! Jsme oba tak nešťastni. Pro nás oba je všechno ztraceno. Já jsem zkažená syfilitická holka, a vy umíráte. Nač vlastně čekáme my dva? Co byste tomu řekl - umřít společně?" - Díval se na ni očima plnýma hrůzy. Přišla však opět a přivlekla s sebou předpotopní bouchačku starého Valáška, nacpanou náboji. "Nejdřív střelíte mne a potom sebe. Měla jsem to už dávno udělat, ale nedokázala jsem to - jsem teď tak zbabělá! Nebo věříte ve své uzdravení? Přece se vám nemůže líbit tohle pomalé zdechávání!" Jektal zuby, odvracel se, snaže se uniknout kouzlu jejích sladkých, mámivých očí. - Zemřel tiše a pokorně v šedivý dušičkový den. Svíral křečovitě její ruku a prosil ji, aby neopouštěla jeho rodiče.
Přeměřila si toto ubohé, vetché dědictví, sklánějící se nad mrtvým v bolu beze slov, ale v jejích očích již svítilo vzpurné odmítnutí. Drsně vyprostila prsty z ochablého sevření, načež odešla od mrtvoly, aby na ni již nepohlédla. Ten člověk byl živ jen proto, aby ji dvakrát zklamal! Pohřbu se nezúčastnila. Dlouho a zamyšleně hleděla za vzdalující se rakví a spojovala v duchu skutečnost se symbolem, přítomnost s budoucností. Pak vytáhla ze zásuvky svůj deníček a psala. Popsala celé tři stránky, vytrhla je, zaváhala nad nimi a opět je vložila na jejich místo. Byly to samé zbytečné věty, v nichž hledala výraz pro to, co již dávno překročilo meze její chápavosti. Jako krůpěj bolesti, jako pevný hřeb tu a tam mezi pavučinami bludných domněnek se vyskytovalo hrdé slůvko sama, vrhané jako výčitka i jako posměch v tvář neochotného mrtvého. Potom ještě: "Sama! Sama!" - vítězně na hlavu zhýralého a podlého světa. Zavřela sešit a chvíli si zkoumavě prohlížela Valáškovu zrezivělou pistoli. Ještě jednou ji však ukryla a napsala drobným, hbitým písmem pěti svým nejvěrnějším kamarádům pozvání na zítřek, na šestou hodinu večerní. "Ne však dříve a ne později," stálo v doušce, "chystám Vám překvapení!"
Ráno spěchala do města a koupila veliký kornout cukroví. Šťastně unikla před školou švagrovým zrakům a podařilo se jí vylovit malého Jeníka s brašnou na zádech z hejna vyrojivších se dětí. Zavedla ho do tiché uličky a tam začala chvějícím se hlasem: "Jeníku, měla jsem tě vždycky ráda..." Stál před ní všecek vyděšen a hledal zřejmě příležitost k upláchnutí. Naladila tedy klidnější tón: "Přinesla jsem ti kornout cukroví, aby sis na mne také někdy vzpomněl." Tu se počal zpěčovat, vrtěl se strachem a koktal, že od ní nesmí nic vzít. Nutila ho bezvýsledně, stál na svém, hleděl do země. "Dobře," řekla zklamaně, "položím to tady na chodník, vezmi si to, nebo to tu nech!" Dívala se pak kradmo, skryta za nárožím, úpěnlivě čekajíc, co udělá. Ani se neohlédl a odcházel dlouhými, nedětskými kroky. Opuštěný mls ležel na kamení, jemný déšť jej promáčel. A v oné chvíli jí přišlo bolestně líto nikoli utraceného života, ale ubohého tepla dlaní, zanechaného tam na tom papírovém sáčku. - - Ve tři čtvrti na šest, přesně patnáct minut před dobou, určenou k schůzce s přáteli, se Heda ve své komůrce zastřelila.
Z pozvaných přišel jediný Hák. Vždy poslušen dívčiných přání, vypočetl si čas tak, aby se objevil na scéně v ustanovenou chvíli, a tak se stalo, že ani nezaslechl výstřel. Přiblíživ se bezstarostně k domku, zastihl na prahu stařenu Valáškovou, zlhostejnělou vlastním mateřským hořem. Sdělila mu novinu umdleným, bezbarvým hlasem, v němž nebyla soustrast. Z jejích slov vyznívala jen pyšná a bláhová domněnka, že Heda zemřela z lásky k jejímu mrtvému dítěti. Hákoví se rozechvěla kolena tak, že musil usednout na hrubě sbitou lavičku pod okny. "Teď zrovna to udělala," vyprávěla žena, "leží na podlaze a má v hlavě díru. Je už dočista mrtvá. Chcete se na ni podívat? Pojďte!" A pudově vyslovila to, co vyčetla z truchlivého výrazu jeho obličeje: "Však vy jste ji měl taky rád!" - Povstal, udělal dva vrávoravé kroky, ale pak zaváhal, studený pot mu vyrazil na čele. Nebyl silného ducha a nesnesl pohled na lidskou krev. Tak se tedy vymluvil a kvapně se vzdálil. Ostatně již přicházel starosta v průvodu starého Valáška a počali se sbíhat lidé.
Zprvu šel zdrceně, podléhaje síle kontrastů. Živé vzpomínky ho bičovaly. Čím víc se blížil k městečku, počala u něho převládat radost ze senzace. "Ještě to nikdo neví," šeptal si, upřímně vzrušen, "já budu první, který to řeknu." Podvědomě se narovnal a zrychlil krok. U prvního městského stavení si pečlivě očistil kalhoty, postříkané blátem. Potom se ztratil v ulicích.
Úžas - hloučky - klepy. Vykrmená mravnost a cituplné sobectví. Pohoršené oko bídy. Ještě nějaký čas, bezbranné, bito ve tvář a vláčeno za vlasy, žilo Hedino jméno.