Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tanečnice
(1930)

Dítě se domáhalo vstupu na svět od časného rána do pozdního večera. Když bylo konečně uloženo v přepychové kolébce a místnost poněkud upravena, dala si umdlená a pobledlá paní zavolat k lůžku manžela a se vším důrazem se ohradila oproti jakémukoli dalšímu pustošení své pěstěné krásy. Pan ředitel ochotně souhlasil a tak byl Evě určen osud hýčkaného jedináčka. Zdědila po matce hebkou pleť medové barvy a vlasy žluté jako sláma; po otci záhadný úsměv a hnědé, ironicky přivřené oči.
Pan Dykast byl ředitelem velkostatku. Měl pozoruhodnou postavu, dobře se šatil, pečlivě holil a řídké vlasy sčesával napříč lesknoucího se čela. Paní ředitelová byla o řadu let mladší, měla však tak vznešené způsoby, že pár činil dojem vzácné vyrovnanosti. Bydleli v zámku, v poloprázdné, rozlehlé budově se čtyřmi zbytečnými vížkami, obklopené starým parkem. V parku byly stezičky posypané pískem, intimní zákoutí s lavičkami, mělký bazén s pokaženým chrličem, kameninoví trpaslíci a živí pávi.
Dámy z náměstí a z vilové čtvrti se scházívaly k čajovým besedám a přiváděly s sebou děti, vystrojené jako opičky. V těchto maloměstských salónech vznikla Evina dětská sláva. Přihodilo se to na odpoledním dýchánku u paní lékárníkové. Hostitelka udeřila do klavíru a dámy naslouchaly z pouhé zdvořilosti. Děti si způsobně hrály u dveří. A tu neočekávaně z jejich klubka vystoupila panenka Eva, vzala do prstů cípy své bílé sukénky a učinila několik půvabných tanečních kroků. Pochvala patřila tanečnici, nikoli klavíru, a byla nepopsatelně bouřlivá. Paní Dykastová dokonce pozbyla svého zdrželivého klidu a před celou společností zlíbala důmyslné čílko svého dítěte. Téhož dne večer seděl pan ředitel poprvé u starého, trochu rozladěného křídla, hrozně se mračil do mihajících se mu not, a vypouštěl celé mraky dýmu ze svého bujaře trčícího viržina. Na praskajících parketách tmícího se pokoje napodobovala Eva po boku své nezvykle pohyblivé matky rytmické kroky polky.
Pak musel být ovšem co nejdřív sezván dětský bál. Evu ustrojili do trávově zeleného hedvábí a ve vlasech jí nadělali kudrny. Vše bylo aranžováno co nejpečlivěji. Sám Dykast řídil bláznivou pátou túru čtverylky a zavedl drobné, chichtající se dvojice do sousedního salónku, kde jim byla podávána čokoláda a mlsky. Potom zase tanec při opravdovém sextetu. Děti většinou jen hopsaly, ale Eva tančila. V závěrečné scéně večera byla jednohlasně provolána královnou bálu. Muzikanti spustili fanfáry a před zraky překvapených hostí se objevila odkudsi přivlečená, obrovská kytice jiřin.
Dětské bály se opakovaly ještě třikrát - u lékárníků, u notářů a pak opět u ředitelů. Ještě téže zimy vzala však tato rozmáhající se móda za své dík řevnivosti zoufale se předstihujících matek. Eva tančívala opět jen při otcově rozladěném křídle. Když to začalo být nudné, vstoupilo na scénu jaro: osušilo stezky a vyhnalo první pupeny.
S míčem je možno sehrát také pěknou taneční hru. Pávi směšně cupali, uhýbali před tou velikou, valící se věcí, vlekouce za sebou své nemotorné ocasy. K lavičce pod starým dubem, spjatým obručemi, nebyly nikdy přiváženy loutky. Nikdy loutky! V tom byla celá Eva. Musela se hýbat, nikoli snít. A ne zpívat, ale prozpěvovat si. Neustále. - "Je jako vlček," řekl jednou pan ředitel, dívaje se na ni z okna, "pořád jen pobíhá a točí se." - "Nevyslechla ještě ani jedinou pohádku až do konce," připojila se paní, "nenapadlo ji, aby pohladila kočku, nezamilovala si žádné dítě. Jsem věru zvědavá, jestli kdy také k něčemu přilne."
Léto, to byl odjezd daleko, daleko do krajin, kde je jen rozžhavený písek a vzdouvající se moře. Vrátila se odtamtud osmahlá, vychrtlá, se sbírkou mušlí, jíž opovrhovala, se zády, loupajícími se jako vařený brambor. Když skončilo léto, začala škola. Evě posadili do vlasů tmavomodrou čapku, vtiskli jí do ruky brašnu s kovovým zrcátkem a poslali ji v průvodu staré Bětky do špinavě šedé budovy před kostelem.
Učila se špatně - ukázalo se, že je tupá. Proseděla pokojně a bez zájmu povinné hodiny ve školní lavici, ale téměř nic jí neutkvělo. Pro posměch i hanu měla nalíčen vždy tentýž záhadný úsměv, kterému nikdo nerozuměl. Učitelka ji neměla ráda, podezírala ji z potměšilosti. Dávala jí svou nechuť najevo tím, že kde mohla, zesměšňovala její proslavené dětské bály. Naznačovala jí v průhledných narážkách, jak odsouzeníhodná je celá ta její panská výchova. Eva však byla z příliš známé a zámožné rodiny, aby ji bylo možné nechat propadnout. Nosila si jen domů rok od roku horší vysvědčení. Matka byla trpce zklamána. Otec pohrdavě mával rukou a ujišťoval ji, že hezké a čilé dívce není v životě třeba pražádných vědomostí. Pýcha obou rodičů okřávala, když Eva o prázdninových dětských slavnostech tančila v sokolském parku sólové výstupy a sklízela potlesk, polibky a kvítí.
Bez ohledu na všechny dosavadní školní neúspěchy to u ní zkusili s lyceem. Nebylo důvodů si s tím tuze lámat hlavu, měli v Praze příbuzné. Taková malá výprava do světa děvčeti neublíží. Trochu se otrká a v novém prostředí třeba i přijde k rozumu. Odjela, opouštějíc nerada své stopy v písku, spleť cestiček mezi křovinami a pávy. Pět měsíců skládala své vysoké, taneční nožky do patentních lavic s mírně prohnutými lenochy, lesknoucími se čerstvým lakem. V pololetí dostala tři pětky a vrátila se domů, aby si po zbytek roku odpykávala svůj nezdařený výlet za vzděláním mezi bývalými spolužačkami, které měly nyní o důvod víc, aby jí opovrhovaly. Z Prahy si přivezla lepenkovou krabici s pestrými útržky divadelních lístků, polorozpadlou růži a čtyři dopisy v bleděmodrých obálkách, popsané hranatým školáckým písmem.
Rok 1914. Eva - šestnáctiletá slečinka s nemožně žlutými vlasy, spletenými v copy. Nedělala nic. U ředitelů měli dvě služky, domácnost si vedla paní sama, nutit dospívající dceru do práce nebylo v lepších rodinách zvykem. Líně se povalovala po pohovkách, netečně hleděla do prázdna, zívala u vyšívání, občas zahrála jedním prstem na starém křídle jednoduchou písničku. Časně uléhala a pozdě vstávala. Chodívala po městském korze s hloučkem děvčat, patřících k honoraci, o které vlastně nestála a které jí nedůvěřovaly pro její věčný úsměv a mlčenlivost, čišící hloupostí.
Roli první lásky sehrál v jejím životě hospodářský adjunkt Bucek. Nebyla beznadějná, jako se obyčejně vyskytuje u dívek jejího věku, a úlohy se v ní brzy prapodivně obrátily. Adjunkt se zprvu útrpně usmíval vyžleti, které ho hypnotizovalo klidnýma, pozorujícíma očima, kdykoli měl cestu do zámecké kanceláře, pojednou však zahořel urputnou touhou políbit romantickou křivku jejích rtů. Kdysi ji spatřil kráčet třešňovou alejí podél parkové zdi. Zanechal práce na poli a šel za ní, nejdřív rázně, pak stále pomaleji. Zamračeně smekl. Zřítelnice světlovlasé holčičky hrály potměšilostí a ústa jako by se chvěla pekelnou ironií. Zapomněl na své původní úmysly a stal se velmi plachý. Mluvil o počasí, o zlatém řetízku na jejím zápěstí a zrádný tlukot srdce mu svíral hrdlo. Při loučení ji už docela pokorně prosil o nové setkání.
Nedařilo se mu lépe ani při několika dalších procházkách touto alejí. Celých pět týdnů se opájel oslovským štěstím, které mu poskytovala pouhá její blízkost, a dobýval z ní jednoslabičné odpovědi. Konečně se odhodlal a políbil ji. Myslel si, že se stane něco strašného, očekával výkřik, pláč nebo útěk. Nic. Setkal se jen s poněkud užaslým, nerozluštitelným pohledem beze všeho zájmu.
Umínil si, že si doopravdy přivlastní její srdce. Sedlo to na něj jako horečka. Trhal jí kvítí, nosil jí z pasek jahody, chlubil se před ní svou znalostí lesa a ptačích hlasů, vyhledával kdejakou příležitost, při níž by mohl uplatnit svou zkušenost a svou sílu. Nerozehřála se pro nic, nevzpírala se ničemu. Líbal ji vroucně, lačně, cynicky, aniž protestovala. Pateticky jí vyznal lásku. Hleděla na něho nepřítomně a usmívala se jako při dobrém žertu. Co chtěl? Oživit ten kus dřeva? V sobotu byl studentský věneček. Přišel tam zpupně, ve vysokých botách, jako hodně hřmotný seladon, a skončil v koutečku na galerii mezi roztřískanými kalíšky vypitých likérů. Nedalo se to prostě snášet, jen se tak na ni dívat, jak tančí s očima rozšířenýma štěstím, úžasně vábně, plná ohně a opravdovosti, jak jde z ruky do ruky, žádostivá všech, ale nikoho nevyznávající. Příštího dne ji zoufale ujišťoval, že se zastřelí, nebude-li ho mít ráda. Pokrčila rameny. Trvalo to ještě nějaký čas, ale pak se pověst donesla až k sluchu páně ředitelovu. Adjunkt byl přeložen a Eva podrobena křížovému výslechu. Jakpak by ne, byla úplně nevinná, hrozně se divila, vrtěla hlavou. Nu snad je to děvče opravdu ještě tak naivní a jeho nepředloženosti nelze brát vážně.
V jejím ladném zjevu byla neuvěřitelná přitažlivost. Tajemné mlčení, plné nevyslovených otázek, podivně vábilo. Učitel Jánoš byl obětí jejího příštího věnečku. Byla oblečena do šatů barvy čajové růže a on se s ní točil jako šílenec a bojoval o ni s ostatními se zápalem, který mu nakonec vynesl právo doprovodit ji domů. Domníval se, že je to znamenitý úspěch, stal se domýšlivý a v neděli ráno se k ní připojil na korze. Několikrát se sešli. Jeho osud byl horší než osud jeho předchůdce - byl vystřídán.
Geometr Plavec nebyl již zcela mlád, měl mnohé zkušenosti s ženami a věděl, že úspěch v lásce závisí jen na přesném provedení promyšleného plánu. Choval se k ní vždy uctivě a zdvořile jako pravý džentlmen. Jednoho večera ji však unesl z hejna závistí pukajících družek a již za hodinu nato dvorně líbal její prstíky u zámeckých vrat, zatímco ubohý učitel ve stínu kaštanů na třináct kroků od nich skřípal zuby žalostí a vztekem.
Nový milovník však nemínil Evu jen platonicky zbožňovat, usmyslil si, že u ní bude první. Jeho předrážděná fantazie maloměstského krasavce větřila panenské jablíčko. Vystrojil malou hostinu na oslavu svých narozenin (kdoví, měl-li toho dne opravdu nějaké narozeniny!) a pozval k ní Evu, jedinou z děvčat, svou nejrozkošnější přítelkyni. Obával se, že odmítne, ona však přijala. Honosný, ale trochu již olysalý elegán byl přece poněkud rozechvěn, když vedl večer dívku postranními uličkami k svému bytu.
Těšil-li se, že ji omráčí uspořádáním stolu, pak se šeredně zklamal. Eva si ani nepovšimla nádherného ovoce a vinných hroznů na podnose z broušeného skla, obložených chlebíčků a zapečetěných láhví. Chodila po pokoji s rukama v kapsách kostkované sukně a znalecky si prohlížela předměty, které vlastně za pozornost ani nestály. Postávala před obrazy, brala do rukou fotografie - zapomínala se však ptát, kdo jsou ty dámy, hledící na ni koketně, výbojně nebo žalostně ze svých laciných rámečků. Vzal ji tedy v podpaží, přiměl ji, aby usedla do vycpávaného křesla, a odhodlaně nalil do sklenek tmavočervené víno. "Na vaši sličnost!" Na tu se napila ochotně. Přesvědčoval ji, že na takovou věc se dopíjí. Ještě si trochu lízla, ale dopít se jí nechtělo. Stal se velmi pohostinný, nabízel jí bonbóny z lýkové krabice, rozkrojil dort. Jí to ovšem nebylo tak vzácné. Ochutnala to i ono, nerozplývala se však nadšením ani vděčností. Dokonce ji ani nebavilo sedět. Vstala a opět chodila po místnosti; chtěl-li jí být nablízku, musel chodit za ní jako medvědář za medvědem. Již začal pochybovat, že dosáhne cíle. Ke všemu zčistajasna prohlásila, že půjde domů. Dopálilo ho to. Snad tím bylo vinno také to vypité víno - brutálně ji před zrcadlem objal, pokrýval jí tvář polibky, choval se jako divoké zvíře. Nebránila se. Odložila jen zas klobouček, jemuž hrozilo zpustošení. Pobledlá tvářička nezměnila svůj výraz pasivní nechuti.
Geometr byl velmi rozpačitý, když Evu vyprovázel ze schodů. Ona však docela klidně, nebyla ani dost málo rozčilena, dokonce se i hlasitě zasmála, když dole v síni klopýtl o konev. Vrátil se do svého pokoje a tupě stanul nad otomanem, obhlížeje jeviště svého pochybného triumfu. Jeho cílevědomou pohlavnost zastínila hádanka.
Příští útok činil již s mnohem menším lomozem, nepoměrně střízlivěji. Osten Evina chladu se všák opět obrátil proti němu. Nedostatečně rozehřátý, kritizoval svou úlohu v této komedii a výsledek úvah ho znepokojoval. Je tak zkažená, či je tak nesmyslně nevinná? Bláznovstvím bylo již to, že opět přišla bez protestů a bez výhrad. Nemůže se přece říci, že by nějak lnula! Nyní však chtěl získat vše, co se vůbec získat dalo. Počínal si jako dítě, které rozebírá mechaniku loutky. Doufal, že něco pro sebe objeví v hebkosti jejího neposkvrněného mládí. Spatřil však jen málo půvabů - dlouhé, hubené nohy a nepatrnou, dětskou hruď. Učinil ovšem hloupost. Nepřipadl na to, požádat ji, aby mu zatančila. Napravit toto nedopatření se mu již nepodařilo - jeho intimní poměr k zámecké slečně, její návštěvy v bytě mládence s nebezpečnou pověstí, večerní útěky skrytými uličkami - to vše se stalo rychle majetkem veřejnosti. Ředitel Dykast si přinesl ozvěnu pikantního klepu ze sobotního ferbla. Na třetí schůzku čekal geometr marně. V ten čas byla již Eva zajatcem své hořekující matky.
Pan Dykast se s malérem smířil poměrně brzy. Ve své vrozené lehkomyslnosti si sestrojil jakési teorie na dceřinu obranu. Výslechy neposkytly naštěstí rodičům žádnou jistotu. Hříšnice uhýbala úsměvy, nikdy nepodlehla náladě scény a k ničemu se nepřiznala. Jistou dobu uvažovala paní Dykastová o tom, nebylo-li by nejmoudřejší dotázat se na holou pravdu samotného geometra, nápad však byl shledán nenoblesní a rychle zavržen. Nakonec se dala přesvědčit manželovým optimismem a přistoupila na návrh uzavřít trapnou epizodu sérií přednášek o čistotě mravů.
Jediným nepříjemným důsledkem Evina románu bylo, že se od té doby dostala do města jen v doprovodu rodičů nebo staré Bětky. Její sladká svoboda byla nenávratně ztracena. Naštěstí nepatřila k těm, které by to těžce nesly. Bylo jí úplně jedno, má-li či nemá-li obdivovatele nebo šaška, prochází-li se ve společnosti milence nebo matky. Nepostižitelný smysl jejího života byl jí stejně vzdálen jako dříve. Geometr Plavec se choval korektně. Zdvořile a chladně zdravil zámecké dámy, nedávaje najevo ani stín bývalé důvěrnosti.
O válku, která trvala již déle než půldruhého roku, se dosud v zámku příliš nezajímali. Nehrozil jim hlad ani mobilizace. Nejlhostejnější k událostem byla ovšem Eva. Nevyprovázela na nádraží ty, kteří narukovali, neúčastnila se zakládání lazaretu, nepekla buchty pro uprchlíky z Haliče. Až po vánocích 1915 si pan ředitel koupil mapy bojišť, počal pozorně číst noviny a zapichovat praporečky. Svedlo ho hospodské politizování. Jako věrný služebník aristokratů projevoval ducha veskrz loajálního, zatímco jeho kumpáni od karet smýšleli velmi výstředně. Brzy k své žalosti shledal, že nenalézá oporu ani ve vlastní rodině. S Evou se vůbec nedalo počítat a paní prohlásila, že jako matka cítí s matkami a přeje si prostě mír, byť byl jakýkoli.
V létě 1916 měl zámek hosta - vojína na hospodářské dovolené. Ředitel Dykast vyhověl prosbám své pražské sestry a podařilo se mu dostat synovce na šest týdnů ze samého středu řvoucí italské fronty. Oskar bral svůj úkol pomocníka při polních pracích smrtelně vážně. Časně vstával a lopotil se do úpadu. S rozkoší sledoval své tvrdnoucí dlaně a upřímně se snažil zapomenout na útrapy vojenského života. Bylo to pro něho něco nového. Jedl s ženci na mezi šířícího se strniska, zapřahal koně do žebřiňáků, vázal snopy. Večer usínal únavou v pokojíku, který mu vykázali. Marně s ním pan Dykast navazoval debaty, všechno ochotně připouštěl, nechtělo se mu luštit vojenskou situaci mocnářství. S nepoměrně větším zájmem však pozoroval svou lenošící a nemluvnou sestřenku.
"Ty jsi zvláštní člověk, Evo," pravil jí jednou, zastihnuv ji bezvýrazně hledící oknem do šeřícího se parku, "co ty vlastně děláš?" - S úsměvem se k němu obrátila. - "Tebe asi nic nebaví, viď? Jestlipak ti je aspoň někdy líto lidí, kteří trpí a umírají?" - Ne, není. Neví, proč by se o takové věci měla starat. - "Jaképak ty máš vlastně plány?" - Zamyslila se. Chtěla by - chtěla by být obdivována. Chtěla by mít úspěch. Přála by si, aby jí lidé tleskali, aby po ní bláznili. - "Nu dobrá. Jenže - to je poněkud neurčité. Jak si to vlastně představuješ?" - Odběhla a po chvíli se vrátila s barvotiskem, vystřiženým z nějakého francouzského časopisu. Byla na něm vyobrazena tančící dívka s ozdobami ze skleněných perel, kryjícími jí ňadra, oblečená jen v kratičké sukénce z napodobeného peří, vilná a pružná jako kočka. - "To se ti líbí?" - Přikývla. - Dlouho se pak na ten obrázek díval, bůhvíproč zadumán a zamlklý, jako nad nesmírným problémem.
Po večeři se procházel zámeckým parkem. Usedl na lavičku pod starým dubem a díval se na hvězdy. Když se vracel spát, zářilo v zámku již jen jediné okénko. "Snad je to její ložnice," pomyslil si a jala ho zvědavost, co asi dívka dělá. Právě proti osvětlenému oknu stál rozložitý kaštan, nedalo mu pražádnou práci na něj vylézt. V mžiku byl nahoře ve větvích.
Eva stála úplně nahá před odestlaným lůžkem a pečlivě se prohlížela. Ohýbala paže, hladila svá maličká ňadra, protahovala se, zkoumala svůj hebký život, napínající se jako luk. Mladík v koruně stromu, aniž si byl vědom toho, co činí, sáhl chvějící se rukou po nejbližším nezralém plodu, utrhl jej a mrštil jím do okna. Netrefil, ale druhá rána se povedla lépe, zelený ostnáč padl k Eviným nohám. Bystře se ohlédla, nemohla však vetřelce vidět. Neostýchajíc se ani dost málo, přistoupila k oknu. - Zakašlal a pohnul větvemi. - "To jsi ty?" zeptala se vesele. "Proč se na mne díváš?" - "Jsi hezká," šeptal něžně. - Sebevědomě se smála. "Já vím. Raději však slez, nebo spadneš!" - Uposlechl a zůstal nerozhodně stát pod stromem. Tušil, že by ho neodmítla, kdyby ji požádal, aby k ní směl vejít, a srdce mu bilo blízkostí možné slasti. Váhal však, bojoval s přízrakem svědomí, až okénko zhaslo. Šel spát roztrpčen a neuspokojen, proklínaje svou liknavost.
O dva dny později přistihla paní ředitelová v salóně s rokokovým nábytkem sebou zaujatý pár. Eva ležela na pohovce s rukou podloženou pod hlavou a Oskar jí vkleče objímal ramena a vášnivě ji líbal na ústa. Bylo to příliš zřejmé, aby bylo nutné někoho vyslýchat. Bouře přešla celkem hladce s ohledem na hosta a na jeho brzký odjezd. Eva je však nenapravitelná osoba. Co s ní? V jídelně se konávaly po večeři rodinné porady. Teď, když byl chlapec pryč, nebylo ovšem již čeho se bát, rodičům se však přece jen zdálo trochu riskantní omezit se jen na hlídání toho pošetilého stvoření. "Když se to tak vezme," řekl hlučně pan Dykast, "vždyť ono jí je vlastně už osmnáct let. Hleďme ji vdát!" Návrh přišel náhodou v pravou chvíli. Ženich se objevil jako na zavolanou.
Činil dojem hodného hocha. Světlovlasý, obtloustlý - ke všemu měl takzvané dobré postavení, byl disponentem pražského bankovního domu. V městečku dlel právě na dovolené. Žertovné bylo jen to, že ho Evě představil mezi tancem sám geometr Plavec. "To je pan Lustig," pravil jí a doložil tajemně: "Náramně se o vás zajímá!" Při tomto letmém seznámení vzniklo malé nedorozumění - Eva rozuměla Buřtík, a že byl tak malý, kulatý a dobře živený, již mu to zůstalo. Buřtik pokračoval v známosti zcela patřičným způsobem, nevyhledával styky mimo dům, nýbrž poprosil přímo pana Dykasta, aby mu dovolil spřátelit se s jeho dcerou. Pan ředitel nic nenamítal, a aby se stala situace ještě jasnější, pozval mladého muže do zámku na příští neděli. Ctihodný nápadník neprojevoval bouřlivé city a také je nežádal od Evy. Když se nesměle dívky zeptal, zda by jí nebylo proti mysli, kdyby požádal o její ruku, zavrtěla hlavou se vší rozhodností.
Pozdní podzim. Prudce šlehající déšť. Stromy v parku kvílí. Bazén je plný černé, přetékající vody, na níž se tiše houpe loďstvo spadlého listí. V takové odpoledne a za takových okolností se pije v příjemně vyhřátém pokoji u Dykastů první čokoláda s ženichem, který se vyslovil. Eva občas pohlédne na Jiřího štěrbinami přimhouřených víček, nejde jí jaksi do hlavy, že tento úplně cizí člověk se stal tak hladce jejím majetkem. Paní ředitelová se usmívá. Chválabohu, teď se už nemůže nic zkazit. Samo onikání (šel - šla - podal mi - nehněvala se) prozrazuje, že je ruka v rukávě. Jen starý pán je ještě trochu mrzutý - zjistil, že příští člen rodiny nemá vůbec smysl pro strategii, že s ním nebude možné se přít o výhodách a nevýhodách zápolících armád. Mnohem více a mnohem zábavněji by asi dovedl mluvit o spekulaci, jenže tomuto oboru zas nerozumí pan ředitel. Nu čert to vzal, jen když teď bude ode všech těch ošklivých starostí pokoj!
Ženich přijížděl každou sobotu. Eva se na jeho návštěvy těšívala, poněvadž nikdy nepřijel s prázdnou, a to, co s sebou přivážel, věru stálo za trochu nudy, kterou s ním pak musela zakoušet. Jedenkrát to byl rozkošný náramek, umělecky provedený v kosti, podruhé pavučinově jemný šperk do hlubokého výstřihu, jindy těžké, starodávné náušnice. Eva milovala vše, co zdobí, a ze všeho nejvíc zlato, které činilo její krásu unylou a nevýslovně sladkou. Jaká výhoda, že dobrý Buřtík je bohatý! Život s ním nebude tak docela bez půvabů. - Eva počala kouti plány.
Na jaře byla svatba. Těsně po obřadu odjeli novomanželé do Prahy. Paní Dykastová je doprovázela - podle ujednání měla pomáhat asi čtrnáct dní své dceři v hospodyňských začátcích. Pan ředitel na zámku osiřel s oběma služkami a se psem Bothem, který byl od vánoc jeho velikou vášní. Den co den se toulali pán i pes vlhkými pěšinami rašícího parku, oba stejně věšeli hlavy dlouhou chvílí, oba se stejně těšili na to, až jejich nesmyslné osamění skončí. Paní Dykastová si u novomanželů přidala celý týden. Vrátila se rozjařená, omládlá stykem se společností, v níž se octla, s očima plnýma ještě odlesku divadel, které navštívila. Ovšem že s sebou přivezla jen samé dobré zprávy.
Bezprostředně po odjezdu své tchyně dal Jiří Lustig zapsat Evu do taneční školy madam Wisplaňské. Splnil tím jen kdoví kolikrát už připomenutý slib, který na něm mladá žena vynutila v první milostné noci po sňatku. Šťastný manžel se ostatně ani nevzpíral, byl pevně rozhodnut vyplnit své choti ne jediné, ale tisíc různých přání. Nyní teprve Eva poznala, co to je vlastně tanec, a to poznání ji oslnilo. Stala se horlivou žačkou a nemohla se minout s úspěchem. Její učelivost, disciplinovanost pohybů, obratnost i vlastní inspirace překvapily kdekoho, jen ji samotnou nikoli. Měla výsledek za samozřejmý. Vrhli se tedy na Jiřího, který si pro ženu k paní Wisplaňské chodil, a kladli mu na srdce, aby na ni byl pyšný. Nerozuměl tanci, ani co by se za nehet vešlo, bylo však v jeho povaze, že si potrpěl na autority. Vzal ochotně na bedra úlohu pyšného manžela. Časem se ukázalo, že z tohoto titulu plynou mnohé složité povinnosti. Buřtík byl však dobrák - smířil se i s těmito povinnostmi.
Krásná tanečnice potřebovala především krásné úbory. Buďsi - buclatý, nenápadný kouzelník pokynul kouzelným proutkem a hle - byly tu úbory. Potom drobnůstky, okrasy, šperky. Konečně - umělec neobstojí bez obecenstva, které by kriticky odhadlo, co umí, jak to umí, a tleskalo by jeho umění. Společnost si ovšem přála, aby se ten, který v ní hodlá vyniknout, ukázal co nejlépe. Když k tomu připočteme úsluhy a dary, jež svědomitému manželi předepisovala již pouhá dvornost, stálo to všechno dohromady mnoho peněz. Ale co jsou peníze takového Buřtíka proti úchvatnému statku, který mu vlídný osud svěřil k opatrování? Byl uznalý, jenom - jak se ukázalo - trochu bláhový: požadoval pak za vše svůj díl lásky. Nebyl první, jemuž se jí nedostalo, služebníci peněz a číslic však rádi spoléhají na posvátná práva, vyplývající z vlastnictví. Lustig se nedovedl jen tak pro nic za nic zříci toho, co mu zabezpečoval zákon. Vznikl malý domácí svár, manžel při něm poprvé nahlédl v bezedno Evina sobectví, a poněvadž byl slaboch, zatočila se mu hlava. Podruhé to bylo dítě. Ve svém bezmezném šosáctví po něm nahlas zatoužil. No tohle! Upadl v černou, dlouho trvající nemilost. Kdo mohl chtít něco takového od jejího těla, slul jejím nepřítelem. Jestliže Buřtíkovi záleželo na tom, aby hněv pominul, musel se řádně vykoupit. Získat si znovu Evinu přízeň však nebylo tak laciné.
Od konce války uběhlo několik měsíců. Po necelých dvou letech manželství přijela Eva neočekávaně domů - sama. Paní Dykastová z opatrnosti dřív poslala služky spát a pak se teprve ptala. "Kde máš muže?" - "Zabásli ho," přiznala se bez rozpaků. - Pak se celá ta nešťastná historie, sestavená z kusých a lopotně dobývaných odpovědí, pomalu rozvíjela před očima ohromené paní. Když se pan ředitel po jedenácté hodině vrátil z hospody (důkladně prošedivěl, dokonce se i poněkud hrbil, snad to zavinily ony zklamané sympatie, náležející padlému světu), musel to nestravitelné sousto spolknout najednou. Ubohý Buřtík spekuloval, aby stačil krýt všechny vzrůstající potřeby složité domácnosti, spekulacím se však nedařilo, a tak nastal ten zcela obyčejný případ: vzorný úředník sáhl na šéfovy peníze, doufaje, že výpůjčku vrátí, než bude podvod prozrazen. Jenže mu nepřálo štěstí - prasklo to. Slušně oděný pán pozval pobledlého disponenta kamsi, odkud se již nevrátil. A příčina? "Tys ho tam přivedla!" vykřikla paní Dykastová v záchvatu pozdního jasnozření a dala se do pláče. Dcera se chovala korektněji, jenom se zdrželivě usmála. Potom pan Dykast zas pilně čítal noviny. Zakrátko se z nich dozvěděl, že disponent Jiří Lustig, zatčený pro větší podvodné machinace, dostal sedm a půl měsíce.
Městečko bylo plné senzačních zvěstí. O Evině blahobytném životě v Praze kolovaly pravé báchorky. Stejně tak o její neslýchané lhostejnosti ke skandálu. Mluvilo se o dopisech, které jí docházely jen proto, aby zůstaly bez odpovědi. Tentokrát řeči nepřepínaly. - "Co je mi po něm?" hájila se Eva útokům rodičů. - Byla to konečně pravda, co s mužem, který je dobrý leda pro posměch a potupu? Tak byl černoch odpraven, když nemohl již sloužit. O příštím bále šla Eva klidně do kola. Po půlnoci mávl rukou poslední moralista, městský důchodní Raban, a pokorně se jí uklonil, prose o tanec. Je těžké zápolit s obludou, je-li ve svém živlu.
Raban byl samotář, člověk zásadový a nevlídný, tančit skoro neuměl. Evě byl odporný, štítila se jeho vlhkých rukou a tvrdošíjného smlouvání. Rozhodl se opustit pracnou pavučinu svých ctností a začal usilovat o jakýsi román s mladou ženou. Když viděli, že se v jeho náruči mračí, vysvobozovali ji od něho, jak jen mohli, nadobro ji však zbavit jeho dotěrností nedovedli. Raban zkazil Evě první podzimní bál, Buřtík druhý.
Jeho trest vypršel a on přijel do městečka, aniž se předem ohlásil, naneštěstí právě v den, kdy se Eva nejlépe bavila v Měšťanské besedě. Našel na zámku jen rozpačitou paní Dykastovou; ředitel flámoval s dcerou. Posadil se, pohovořil o svých nových životních plánech, plných naivní důvěry, načež se zvedl - pospíchal za svou ženou. Domníval se, že je jeho povinností, aby ji vyčastoval stejně příjemným překvapením. Evě by to snad bylo ani tuze nevadilo, kdyby to bylo nevadilo jejím rytířům. Ti se po příchodu tohoto mrtvého, vstávšího z hrobu, rozprchli, jako když střelí do vrabců, a zanechali mladou paní napospas patetické scéně shledání.
Buřtík byl dojat. Našel pro sebe a pro Evu dvě volné židle mezi gardedámami a začal ji krmit týmiž nesmysly, s nimiž se svěřil už tchyni. Jeho ústa přetékala pojmy jako: poctivá práce, skrovné poměry, vzájemná láska - ale to vše nebylo nic pro Evu. Krčila nosík a hrozně se otravovala. Nebyla připravena na setkání ani na mužovy návrhy a nedovedla jim čelit. Když o tom však ráno začal znovu, řekla mu své mínění s překvapující rozhodností: po novém životě netouží, do skrovných poměrů se jí nechce, ať si Jiříček dělá, co se mu líbí, ona s ním nikam nepůjde.
Nastaly jí zlé doby. Manžel naléhal, ozbrojen až po zuby svými právy, rodiče stáli na jeho straně. Zdálo se, že pro ni není východiska. V největší tísni si vzpomněla na pražskou tetu, tajně sbalila své věci a zmizela bez rozloučení. Nyní bylo na Buřtíkovi, aby byl překvapen. Snad mohl mít dost na této lekci, ale on byl houževnatý jako všichni lidé, kteří vsadili na poslední kartu. Miloval Evu, jen s ní měl jeho život ještě nějaký smysl, nevzdá se jí jen tak lehce. Nebylo vlastně ani příliš nesnadné domyslit se, kam se uchýlila. Sebral se a odjel za ní.
Počala divoká honba. Paní Bémová (teta), která s Evou sympatizovala (na přímluvy Oskarovy), ponechala uprchlici u sebe jen jedinou noc, tušíc, že ji manžel bude hledat. Hned ráno ji poslala k své známé kamsi na předměstí. Současně uvědomila o Evině příjezdu a o jejích trampotách některé z jejích bývalých ctitelů. (Právě tento nápad byl později hlavním trumfem ve hře.) Lustig vstoupil sotva za několik minut po Evině odchodu a narazil na hradbu chladné zdvořilosti. Od té chvíle slídil po ženě ve všech veřejných místnostech, kam spolu kdysi chodili, hledal ji v ulicích, v divadlech i obchodech. Podařilo se mu zahlédnout ji v tramvaji, zahýbající k periférii. Jel za ní nejbližším vozem. Potloukal se pak dům od domu a marně si lámal hlavu, snaže se rozpomenout na adresu ženiny příbuzné, bydlící v této čtvrti. Eva ho spatřila oknem a zděsila se jeho neústupné oddanosti.
Náhoda tomu chtěla, že Oskar, jemuž prvnímu se Eva svěřila se svými neurčitými plány, jí přinesl dobrou zprávu. "Poslala mě matka, abych ti tohle dal." Usedl vedle ní na pohovku a podával jí otevřený dopis. "Mám ti od ní vyřídit, abys na něco podobného nepřistupovala, ale já jsem nakloněn zradit pro tebe nejen máti, ale třeba celý svět. Nejdřív si to však přečti."
Zazobaný starý mládenec, jakýsi pan Petr, bývalý obchodník starožitnostmi, odpovídal na stručnou zprávu paní Bémové návrhem, aby s ním mladá žena bezodkladně odcestovala do Paříže. Žádal o sdělení její nynější adresy, aby ji mohl navštívit, všechno ujednat a zařídit k odjezdu. Dopis byl psán velmi uctivým tónem a zájem o Evu v něm označován jako ryze přátelský. Pan Petr prý nezná výhodnější řešení, které by více uspokojilo pronásledovanou dámu.
"Vidíš," řekl Oskar, když dočetla, "ten ti taky důkladně lže. Starého kozla mu je do tvých zálib, nechce nic jiného než tebe. Jeho úmysly jsou, jak se říká, nečestné. Mluvme však otevřeně. Má ti snad nabízet rozvod s Lustigem a manželství? Z bláta do louže. Nebo opravdu nezištně se o tebe postarat? Takoví lidé, má drahá, snad ani nejsou, sama to víš. Muži jsou vesměs hloupí, rozumí kráse jako něčemu, co se jí. A co tě čeká jinak? Již dvakrát tvůj otec mé matce o tebe psal, potřetí si pro tebe přijede a slavnostně tě předá tomu pitomci, Buřtíkovi. Také mne jednu chvíli napadlo, abych se o tebe ucházel sám. Víš, manželství na zcela nových základech, kamarádská svoboda ve dvou nebo něco tahového. Nesmysl. Předně nemám peníze a dohromady ještě ničím nejsem, abych ti mohl zajistit jakés takés živobytí. A i kdyby - co bych si s tebou počal? Nenarodila ses ani milenkou, ani matkou, ani hospodyní. Chtěla bys jen tančit. Kdo ví? Možná, že právě s tím starým bláznem se ti otevře svět. Cožpak abys to zkusila? Celkem vzato, nic se ti nemůže stát. Oč tě oloupí? Ty mu nic nedáš. Strašně se s tebou zklame, toť se ví, pak tě opustí - ale do té doby z něho vytáhneš tolik, abys mohla něco dělat na vlastní vrub. Když ne, uchytíš se jinde. Bylo by to legrační, kdybys zrovna touhle cestou došla k svému štěstí!"
Eva nespouštěla oči z Oskarových rtů. "Máš pravdu," řekla, když domluvil, "udělám to!"
Rada byla pronesena a přijata, ale její autor byl přepaden příšerou, vždy ho dostihující - svědomím - zneklidněl a ztratil náladu. Kolo se kulí, to je náramně krásné, ale kam se dokulí? Já to jsem, který jsem to udělal. Měl jsem k tomu právo? A pak tu bylo ještě něco jiného: jistota, že ji ztrácí navždy. Evu ani nenapadlo, aby ho povzbuzovala, byla cele zaujata plánem, který byl před ní rozvinut. - "Taková jsi," bručel mladík na odchodu, "právě v tom jsi, Evo, celá. Ani zákmit citu pro toho druhého. Aspoň jsi mi mohla dát za tu dlouhou řeč pěknou hubičku!" - Pohlédla na něj přes rameno a krátce se zasmála.
O dvanáct dní později odcestovala Eva Dykastová-Lustigová opravdu do ciziny ve společnosti starého obchodníka. Paní Bémová očekávala s obavami příjezd pana ředitele, lekala se však zbytečně. Místo něho přišel Buřtík. Usedl a dal si všechno vyprávět. Tentokrát byla paní Bémová upřímná. Host se dlouho nezdržel. Odešel, koktaje chvějícím se hlasem slova rozloučení. Oskar ho vyprovodil se schodů.
Dykastovi dostali psaní z Paříže až za měsíc. Četli je společně s Lustigem, který dlel již desátý den na zámku. Dopis byl velmi stručný, navazoval na nedávné události jen mimochodem, nebylo v něm omluv. O tom, jak se Evě v cizině daří, v něm nebylo ani zmínky. - Ještě týden se opuštěný manžel loudal po lesích, bezmyšlenkovitě sledoval jarní práce v polích, procházel se parkem, jako by na pěšinkách hledal otisky Eviných střevíčků. Město očekávalo s napětím třetí jednání tragédie. Nedočkalo se. Lustig jednoho dne odjel a již se nevrátil. Teprv po čase o něm došly kusé zprávy: získal jakési skrovné kancelářské místo, zavedl rozvodové řízení...
Pan Petr se asi za půl roku vrátil z Paříže sám a na dotazy Bémových a Eviných přátel odpovídal velmi neurčitě. Oskar dostal pohlednici z Calais, později z Barcelony, pak už nic. Pátral na vlastní pěst, svědomitě četl noviny - marně. Nenašel v nich Evino jméno. Zkusil dopsat strýci. Odpověď byla úmyslně stručná a chladná, vysvítalo z ní jen tolik, že je Eva na cestě do Ameriky. Pan ředitel nedovedl odpustit těm, které považoval za hlavní viníky svého neštěstí. Oskar byl zdrcen. Cožpak se nikdy nedozví, uplatnila-li své taneční vlohy, měla-li úspěch a co za něj zaplatila?
Ředitel Dykast byl při provádění pozemkové reformy penzionován a odstěhoval se kamsi na opačnou stranu Čech, odkud pocházel. Tím byly přetrženy poslední nitky, které pojily městečko s Evou. Před vánocemi téhož roku zmizel důchodní Raban s obecními penězi. Šuškalo se, že odjel za Evou do Ameriky, dopadli ho však v Praze v lokále posledního řádu, opíjejícího se ve společnosti pouličních holek. Tehdy byl naposled vržen Evin případ na hladinu veřejného mínění. Potom se vlny uklidnily.
Co říci více? Kde nyní žije ta nesvědomitá žena s nepříjemnou minulostí? Kdo na ni ještě vzpomíná? Nedávno byla v kterémsi literárním časopise otištěna báseň Oskara Béma. Byly v ní slzy a obsah byl jedinou vroucí oslavou osvobozené ženy.
Báseň se jmenovala:
Pozdrav kráse.