Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Máša z krámu
(1930)

Dokud byla maličká, byla to jen docela obyčejná Mařenka, až když trochu povyrostla, stala se z ní Máša. Dala si to jméno sama, ne však proto, že je snad někde zaslechla, nýbrž z dětské napodobivosti, neboť její o rok starší bratříček se jmenoval Váša. Také jí říkali Šípková Růženka, protože jejím tatínkem byl pan Šípek, ale to jen krátký čas, v období pohádek, za života její babičky, která bývala industriální učitelkou a libovala si v takových slovních hříčkách. Máša měla ruměný obličejík s důvěřivýma očima, buclaté paže s důlky v loktech a trochu zakulacené nožky od andělské nemoci, na nichž se kolébala jako malá kachnička. Váša a Máša byli podobni jako vejce vejci.
V městečku bylo mnoho různých krámů, ale řekl-li někdo, že byl nakupovat v krámě, znamenalo to vždy jen v Šípkově krámě. Tam bylo totiž k dostání všechno na světě. Panu Šípkoví říkali pan Šípek z krámu. Prodával sešity, tužky, pera, zbytky látek, deštníky, čokoládu, voňavá mýdla, ba pro nejvěrnější zákazníky míval uschovány i kozí syrečky, cukerín a pašované doutníky. Krám byl částí starého domu s podloubíčkem na rohu náměstí a chodilo se tam po vysokých kamenných schodech. Poskytoval svým majitelům slušné živobytí, ale byl také příčinou jejich nepříliš skvělého umístění na společenském žebříčku. Prodavač syrečků a levných hadříků nemohl být přece čítán mezi honoraci a všichni slušnější obchodníci se na něj dívali spatra.
Kramářství, přeuctivý tatínek s kozí bradkou, hřmotná maminka s lišejem na tvářích a s věcným bolením zubů, vzájemná podobnost a stejně znějící jména, již to vše samo o sobě bylo dostatečným důvodem k posměchu, cožpak teprve neslýchaná, úzkostlivá láska rodičů! V zimě se Máša s Vášou ztráceli pod burnusy, nátepníčky a šálami, a přece jen prodělali všechny dětské nemoci a nevycházeli z kašle a rýmy. Nikdy neběhali bosi, nikdy se nekoupali v mělkém lhoteckém rybníce. Zato měli svůj vlastní prostranný dětský pokoj a v něm hotový sklad panen, armádu dřevěných vojáků, houpacího koně, loutkové divadlo, plechový vláček s hodinovým pérem a všemožné stavebnice a obrázkové knihy k tichému hraní.
"Mášo Šípková," šišlala škodolibě dívčí havěť cestou ze školy, "Mášo, poskoč si!" Máša nesměla. Byla naučena bát se o své zdraví. S kopečka ji postrkovaly, ale ona se nedala svést, kráčela před hejnem klidně dál svým odměřeným krokem. "Pozor, Mášo, něco jede!" Mohla to již znát, ty vtipy byly pořád stejné, a přece se zastavila a úzkostlivě se rozhlédla po ulici za nadšeného řevu drobotiny. Pan Šípek jako by o tom všem nic nevěděl. Stál-li před krámem, neopomněl pozvat: "Pojďte, dětičky, pojďte si hrát s naší Mášou!" Tu vstupovaly, ostýchavé, ztichlé, poulíce oči na nedostižné předměty a roztávajíce v teple pokorné vlídnosti. O den později ve škole to bylo ovšem dobré zas jen pro smích: "Mášo? Jak se jmenují tvé panny? Jak se jmenuje kůň? A jak se jmenuješ ty?" Nekonečný řetěz nepřátelství, ničím nebylo možné se z něho vykoupit.
Na svůj svátek rozdávala Máša nakyslé bonbóny celé třídě, na svatého Václava kráčel Váša s matkou pyšně do kostela s pečlivě vyžehleným motýlem kravaty, ve vysokých, blýsknavých holínkách, důstojnější a směšnější než kdy jindy. Josefský dort a anenská kytice v papírové manžetě - dvakrát do roka se děti učily veršovaným přáním z potrhaného gratulantu. Na posvícení přijíždíval ze vsi dědeček a poděloval caparty krejcary a marcipánem a dospělé máslem, vejci a drůbeží. O vánocích rozdmychávala bílá kachlová kamna v dětském pokoji kouzelnou vůni zmírajícího jehličí. - Pak nenadále umřel dědeček, stará kachlová kamna byla nahrazena litinovými a Váša pomalu odrůstal motýlovitým kravatám a počal se bouřit proti botám s holínkami. Na samém konci dětství zažili Máša s Vášou veliké vzrušení - požár, při němž celá ulice dřevěných domků na předměstí lehla popelem. Plakali zoufale u okna v matčině náručí, hledíce na rudou záplavu kouře a oblaků, a pocítili cosi jako pýchu smíšenou s drtivým strachem, když zahlédli otce v hasičské helmě, jak pádí náměstím na kozlíku stříkačky. Dvě či tři návštěvy u doutnajícího spáleniště, několik časných jarních bouří - Váša si přinesl ze školy propouštěcí vysvědčení.
Po dlouhém rozvažování bylo rozhodnuto poslat chlapce po prázdninách na praxi do Goldšmídovy textilní továrny. O rok později se dal Váša zapsat do prvního ročníku tkalcovské školy. Jeho buclatá, dobromyslná sestřička počala šít svou důkladnou, starosvětskou výbavu pod dohledem přísné slečny Zoubkové, ozbrojené kostěnými brýlemi a nesnášelivou cudností.
Zoubková vštěpovala děvčatům svou zakyslou nenávist k mužům a vyžadovala od nich dokonalost stehů s pedantstvím, které jí vynášelo slavnou pověst a jakés takés živobytí. Zakazovala smích i zpěv, netrpěla poťouchlé šeptání a pikantní klípky a okázale zavírala okna, pohlédl-li kolemjdoucí zvědavě do místnosti, plné skloněných mladých hlav. Mášu si oblíbila, poněvadž jí byla po chuti její poslušnost a pokora. Učinila ji svou důvěrnicí, a jsouc tajně nenáviděna, zbavila hned od počátku svou vyvolenou sympatií, jichž by si snad byla mohla získat svou mírností a ochotou k úsluhám. Tak se stalo šití Máše trpkým obdobím jako kdysi škola a utvrdilo ji v rezignaci ve věku, kdy v rozpukajícím těle klíčí naděje jako první mízy.
Máša se trochu hrbila, nakláněla hlavu na stranu a při chůzi nevěděla co s rukama - to vše bylo výsledkem její plachosti. Rděla se, kdykoli měla být vyznamenána otázkou nebo pozdravem. Cítila se nejšťastnější, když si jí nikdo nevšímal a když jí nehrozilo nebezpečí, že bude vyvlečena ze svého ustrašeného soukromí. Tím hroznější se jí zdál ortel, který nad ní vynesli v jejích osmnácti letech - navštěvovat řemeslnické taneční hodiny. Taneční hodiny! Nikdy neučinila neukázněný krok, nikdy dosud neokusila zábavy s cizím mladým mužem. Ke všemu s tím vším měla začít mezi děvčaty mladšími nejmíň o dva roky! Máša však nebyla zvyklá protestovat a také neprotestovala.
Ze začátku to nebylo tak zlé, nikdo ji neznal a nikdo ji nevyzýval. Teprve ve třetí hodině se podařilo tanečnímu mistru, holiči Sedloví, opatřit jí partnera v pekařském tovaryši Hnídkovi. Byl to mnohomluvný frajer se slaminou za uchem, s opuchlýma očkama a rusými kníry. Hnídek byl polichocen její ostýchavostí, kterou považoval za němý obdiv, a odpouštěl jí toporné pohyby a křečovité poskoky, jimiž ho s sebou stahovala na dno bezvýznamnosti. Později jeho zájem o ni stoupl tak, že Mášino srdéčko před každou taneční hodinou poplašeně tlouklo. Příčinou tohoto nežádoucího zájmu byla dívčina upřílišená kyprost. Zkušený hejsek hrubě zneužíval dovolených objetí, nestoudně ji k sobě tiskl a častoval ji zamilovanými žvásty. Mášu stál pekař mnoho bezesných nocí. Nakonec se přece jen odhodlala, příkře ho odbyla a tak se rázem zbavila svého jediného tanečníka. Den nato se Hnídek vyzývavě procházel před Šípkovým krámem, zavěšen do chechtavé klempířovy Blaženy. Byl to krásný a mužný čin, ale Máša nad ním neuronila ani jedinou slzu.
O první prodloužené seděla Máša tupě a odevzdaně po boku zatrpklé a klímající matky a v duchu si umiňovala, že se zasadí ze všech sil, aby již nikdy nemusela jít tancovat. Toto zbožné přání se jí kupodivu vyplnilo, nikoli však jejím přičiněním - zčistajasna se jí rozstonala matka a ležela skoro do vánoc. Na taneční nebylo ani pomyšlení. Když se paní Šípková uzdravila, začala Máša opět chodit k Zoubkové. Půl roku se hrbila nad pracnými monogramy, jimiž označovala své na podzim došité prádlo. V červenci vypukla válka.
Nezpůsobila mnoho povyku v Šípkově krámě, neboť, pravda, ty děti jsou pořád ještě dětmi, než Váša dosáhne vojenského věku, bude po všem. Když se to protáhlo přes zimu, počaly se do kramářova srdce vkrádat obavy. Zjara šel Váša k odvodu a za dva měsíce rukoval. Zoufalství, v němž tonuli otec s matkou, nelze popsat. "Ale ty přece nepůjdeš do pole! Ty nesmíš jít do pole!" - "V nejhorším případě z toho kouká jen strážní služba v zázemí," těšil ženu pan Šípek chvějícím se hlasem. Váša, v prvních dnech poněkud pyšný a povznesený, jen krčil rameny.
Čím víc se blížil chlapcův odjezd, soustřeďovaly se starosti Šípkových na věci konkrétnější. "Ach, jak jen on to tam Váša všechno snese," bědovala matka, "tak často trpíval rýmou a kašlem, byl vždycky tak náchylný k nastuzení! - Hochu, prosím tě, buď na sebe opatrný, aby sis neulovil nějakou nemoc!" - Konečně mu napěchovali černý vojenský kufřík teplým prádlem, ponožkami, svetry a rukavicemi - solidních věcí se počalo nedostávat a už hodně přidražilo - buchtami, salámy, jablky, a přidali řádnou láhev koňaku. Mates od Modré hvězdy to všechno jednoho dne odvezl na nádraží, kde také došlo k slzavému rozloučení.
Za dva měsíce psal Váša z vojny, aby ho někdo navštívil, chce-li ho ještě spatřit před odjezdem do pole. To byla hrozná rána. Jeli oba, otec i matka, a Máše nechali na starosti krám, který ji dva dny trýznil uštěpačnými grimasami tahacích panáků a papírových draků. Třetí den ráno se staří vrátili znavení, zdrcení, zbědovaní. Viděli syna kráčet s ostatními pod tíhou pušky a tornistry špalírem hlučícího davu. Kynul jim naposled z přeplněného dobytčího vagónu, ozdobeného uschlými haluzemi.
Jako automat vstoupil opět pan Šípek mezi své zbytky látek, sešity, hračky a přehlušoval se prodáváním. Paní Šípková skrápěla slzami heřmánkové obklady, jež si přikládala k oteklým lícím. Za tři neděle se po městečku rozšířila zpráva, že Váša padl. Několik zvědavců civělo celé odpoledne před krámem, kde nic zlého netušící pan Šípek odbýval zákazníky, až se našel muž, který měl odvahu vstoupit a všecko říci. "Ne, to není možné," vyjekl ubohý kramář, sotva se probral z prvního ohromení, "to je zřejmý omyl." Drhl zběsile řídkou bradku a vzal si ku pomoci prsty. "Jeden - dva týdny - ne, ne," oddychoval si ulehčeně, "vždyť tam ještě ani nedojeli!
Prosím, och, prosím, jen ať to neslyší matka!" - Bylo to však pravda, a musela to uslyšet ne-li dnes, tedy zítra. Ten, který o tom psal domů, byl očitým svědkem neštěstí. Jedna z těch ďábelských náhod, zbloudilá kule na pochodu sotva za tři hodiny po vystoupení z vlaku učinila konec Vášovu životu. Pochovali ho v příkopě u cesty, rozjeté autokolonami, a na nízký rov položili jeho zakrvácenou pěšáckou čapku.
Štěstí Šípkový rodiny se ukázalo křehké jako ony kalené slzy ze skla, jimž stačí odštípnout ostruhu, aby se rozpadly v prach. V domě s podloubíčkem bylo nyní takové ticho, jako by jeho obyvatelé vymřeli. Promluvil-li kdo hlasitěji nebo neměl-li právě oči opuchlé pláčem, byl ostatními podezírán z nedostatku citu. Jako by se vysmíval všemu tomu marnému truchlení, zvonek nad dveřmi do krámu nepřestával zvonit. Prodávalo se jako nikdy předtím, prodávalo se kdeco, staré hadry dávno vyšlé z módy, ztvrdlé gumy, zežloutlé papíry, předpotopní peněženky, dámské taštičky - vše bylo hledaným zbožím. Peníze jen tekly, ale co nyní s penězi, když vše bylo totam? Jednoho večera se pan Šípek vykradl z bytu a vrátil se o chvíli později nesmyslně veselý. Blaženě se usmíval, pružně poskakoval na svých tenoučkých nožkách, ale oči měl kalné a vous zplihlý. Byl opilý.
Paní Šípková se okolo Hromnic roznemohla a ležela s krátkými přestávkami celé dva měsíce. Nemoc přešla, rekonvalescentku vyvedli několikrát na sluníčko, stěžovala si však na malátnost, na únavu a znovu se vracela do postele. Spát - odpočívat v poduškách s široce rozevřenýma očima - nezajímat se o nic - nemluvit - ano, to chtěla. Život? Jakýpak život? Netoužila již po ničem. Nechali ji, domnívajíce se, že to přejde, ale nepřecházelo to. Domácnost vedla Máša.
Častěji a častěji se pan Šípek vytrácel na hodinu, na dvě, na celé půldne a vracel se oživen bláznivým veselím nebo cloumán nepříčetným nářkem. Zmocňovalo se ho to jako záchvaty. Neklidně přešlapoval na prahu, měřil podloubí zasmušilými kroky, úzkostlivě se rozhlížel po náměstí, až se náhle rozhodl a prchal, skrývaje hlavu mezi rameny. Máša musela zaujmout také ještě otcovo místo za pultem. Mělo to vlastně také své výhody, být ustavičně zaměstnána! - Než však rok skončil, nevyžadoval již krám žádné zvláštní obsluhy - nebylo téměř co prodávat.
Od katastrofy, která stihla Šípkovu rodinu Vášovou smrtí, se s Mášou nikdo nemazlil. Trápilo ji to, nosila své mučivé otázky napsány na čele z kuchyně do krámu, z krámu do kuchyně, nahoru a dolů po vrzavých schodech. Není snad dost pilná, dost přívětivá? Nezaslouží si již lásky rodičů? Nenadálý a překvapující matčin projev jí jednoho dne vše objasnil: "Och, ty - ty," zahrozila jí pěstí napolo pomatená žena bez jakékoli zjevné příčiny, "proč jen tys zůstala, a on nám musel umřít?" Máša sklonila hlavu, přijala výtku ve vší pokoře. Pravda, Váša byl hoch, a ona je pouhé děvče! - A pak přišlo ještě jedno neštěstí. Pan Šípek spadl cestou z hospody do mlýnského náhonu a utopil se. Špatná smrt, poněkud nedůstojná, a právě v předvečer kramářova svátku! Josefský dort, a to všechno - kam se to dělo? Blahobytné, radostmi překypující dětství, a teď tenhle odulý, bledý mrtvý s bolestně pootevřenými ústy... Spojitost nebylo možné nalézt. Vše obráceno naruby, všechno zhnuseno. Naříkat? Eh, beztoho tím nic nezměníš, Máša zůstala s churavou matkou sama.
Vyprodaný krám již celkem nic neznamenal, valného živobytí z něho nebylo. Ze začátku se dalo ještě čerpat z úspor, které zůstaly z lepších dnů; jak bude však dál, až tyto prameny vyschnou? Máša nerozuměla obchodu ani za mák a s matkou se zatím nedalo vůbec počítat. Když to začalo vypadat hrozivě, nechala Máša krám krámem a pokusila se vydělávat šitím prádla. Doba však byla zlá, lidé neměli nazbyt, práce bylo málo. Peníze se scházely pomalu. V oněch kritických dnech počal po otevřených dveřích ztichlého krámu pokukovat pan Wandl.
Pan Wandl byl vdovec, bývalý velkoobchodník. Žil si trochu rozmařile - jeho slabostí byla děvčata. Po městečku měl pěknou kupu dětí. Říkalo se, že většina z nich vlastně ani nebyla jeho. Octla-li se nějaká dívka v choulostivé situaci, bylo pro ni opravdovým vysvobozením, projevil-li o ni zájem veselý pan Wandl. Ten se nikdy za podobných okolností nehájil, neměl rád scény, vyrovnal se vždy po dobrém. V dvoupatrovém boháčově domě se vždycky něco našlo pro nešťastné chudobné matky a pro jejich nežádoucí potomstvo. Od jisté doby nebyl ovšem již pan Wandl takovým pánem jako dřív: provdal dvě dcery (legitimní) a obchod předal synovi. Vypadal však pořád ještě náramně zachovale a jeho srdce bylo neustále žhavé. Chodil hezky zpříma a kroutil si výbojně svůj šedivý, kočičí knír.
Máša dosud mnoho nevěděla o takzvané lásce. Taneční hodiny, Hnídek - to vše bylo zasypáno všemožnými smutky, opravdu, jako by toho ani vůbec nebylo. Ale co Mášiných hebkých, něžných dvaadvacet let? Bohužel, dosud o nich nebylo pokdy přemýšlet. Teprve nyní, v domě tak pustém a prázdném, ve společnosti zoufalé matky, když hodiny se tak nekonečně vlekly, ozývalo se občas v Máše cosi jako svědomí prchajícího mládí. Byla vždy tak pomalá, a hle - ono pádí, pádí! Budoucnost byla jakoby zahalena mlhou. Přítomnost přiklopena náhrobním kamenem. - Ve starém domě praskal nábytek, tetelily se vzdechy, šouravé kroky nemocné měřily čas. Slunce? Slunce a naději - och, toho paskvilu! - nosil kolem krámu pan Wandl ve svých čilých, šedých očkách a v stříbrných nitích kočičího kníru.
Kteréhosi dne zvedl z nerovné dlažby podloubíčka Mášino zakutálené klubko. Chvilku na ně zblízka pohlížel jako na cizokrajné ovoce, vrtěl hlavou, chmuřil huňaté obočí (to byla ovšem jen hra), pak se široce usmál a podal je buclaté, bílé ruce s krátkými prstíky. "A já myslel, co to, ten kulatý, a on klubko. Prosím, moc mi téší," klaněl se, smekaje klobouk. (Pan Wandl byl Němec.) Máša považovala za vhodné se také uklonit, sebrala šití, nůžky a vše, co měla v klíně, a pokusila se povstat. Neposlušné klubko se k nesmírné radosti pana Wandla zakutálelo podruhé. Nyní je chytali spolu a pan Wandl, krátkozraký a "moc už stará chudinká", dopadl a sevřel dívčino zápěstí. Podržel je chvíli, pomručíval a cituplně je vrátil. Tak byla známost navázána málo slovy, mnoha vroucími pohledy a přetěžkými vzdechy.
Jaký div, že Máša, dívka bez přítelkyň, nevinná a plachá, věděla o životě a osudech páně Wandlových méně než kterákoli jiná osoba v městečku? Neměla žádných zvláštních příčin vzpírat se jeho galantním doprovodům, úsluhám a kornoutům bonbónů, které jí kupoval, aby si "osladyla svou hořkou život". Jedné neděle dokonce navštívil trudnomyslnou vdovu po kramáři. Záminkou mu bylo, že Frau Šipek už moc dlouho neviděl, a pravda-li, "my být všichni křesťani!" U lůžka dámy, zlhostejnělé neštěstím, toho mnoho nepověděl, víc vzdychal a poklepával hůlečkou o podlahu. Brzy vstal a poroučel se. Na dlouhé, nevlídné pavlači se ustrašeně rozhlížel na všechny strany a opatrně, velmi opatrně scházel s tmavých, strmých, vrzajících schodů. Tak a teď měl záminku - Šípkovi budou muset na oplátku co nejdřív přijít k němu. Maminka ovšem nemůže - přijde tedy slečna? A hleděl dívce dlouho pátravě do očí.
Nebylo to tak brzy, jak si snad pan Wandl přál, ale přece jen k tomu došlo. Fenka pana Wandla vrhla dvě "wunderschöne štěňátka", jedno si musí Máša vzít pro radost a také kvůli panu Wandlovi - přece nechce, aby tak hezké zvířátko musel dát utopit? Máša si pro štěňátko šla a vrátila se domů důvěřivá a spokojená, obdarovaná roztomilými drobnostmi ("od detyček, ale copak on má dělat s takovou hloupostmi?") - a co více - aniž tam čeho pozbyla. Ovšem, ovšem, pan Wandl nebyl už tak mlád jako kdysi, musel si počínat obezřele, aby svého zajíčka nevyplašil.
V krátké době byla Máša zavázána panu Wandlovi za tolik laskavostí a pozorností, že hořela upřímnou touhou nějak se mu odvděčit. Blížily se vánoce. Přemýšlela zcela opravdově, jak to navléknout, aby mu způsobila radost, ale přicházela na nápady tak naivní, že je sama zavrhovala. Přece nemůže bohatému panu Wandlovi vyšít bačkory nebo mu koupit cigára? Starý seladon patrně vyčetl z dívčiných očí deroucí se ostýchavé city, neboť jednoho krásného dne počal mluvit o tom, že by mu měla udělat "něco maličkého kvůli" a že by jí "moc o něco prosit, kdyby se nezlobila". Ještě však nechtěl říci, jakého druhu by to měla být úsluha.
Na Štědrý den byla Máša bohatě obdarována, panu Wandlovi nechť slouží ke cti, že zcela rozumně, teplým prádlem, několika páry punčoch, látkou na šaty - žádnými zbytečnostmi. Samo sebou se rozumí, že se Máša neodvážila uskutečnit žádný ze svých plachých plánů, a tak pan Wandl nedostal nic. Dívčina vděčnost byla tím ostřejší a tím bolestnější. Starý pán se na Štěpána zastavil v Šípkově krámě, komicky žvatlaje koledu - Máša mu vyběhla v ústrety a dlouho, dlouho tiskla jeho ruku, žebrajíc, aby se vyslovil, čím by mu mohla být prospěšná. Mhouřil oči, pokrucoval si knír, usmíval se. Na Nový rok seděl jako starý domácí přítel ve velikém (bývalém dětském) pokoji u Šípků. Pacientka spala, bylo zřetelně slyšet její chrápání. Pan Wandl přitáhl dívku k sobě mezi kolena za měkké předloktí a šeptem se jí zeptal, jak jí sluší to darované prádlo. A když se jenom pýřila a smála, vyhrnul jí vysoko rukávek blůzičky, políbil ji na bílý ramenní sval, a když neprotestovala, ještě jednou na zlatisté chloupky sehnuté šíje, načež odešel, jihna nadšením a sladkou stařeckou závratí.
Máše již nebylo tajné, jaká tak asi úsluha by mohla potěšit dobrého pana Wandla. Hněvat se pro to by bylo pouhou nevděčností, hrát si na uraženou by znamenalo dodávat si jakési ceny. Ceny? Jakou cenu mohla mít nepatrná Máša z krámu před bohatýrskými tužbami páně Wandlovými? Horečná změť v dívčině hlavě - jako vítr oblaka nad jarní trávou - unášela rychle a nepostižitelně v dál všechna nejasná mravní naučení ze školy a z katechismu.
Máša nemyslela, nechtěla myslet na takové věci, ale věděla již předem, jak se rozhodne, až se bude muset rozhodnout. Nečekala dlouho na ten bouřlivý den, a když byla onoho šerého lednového večera pouhou loutkou v chvějivých rukou šedovlasého záletníka, nepřemýšlela věru o tom, co získává a co ztrácí, nýbrž jímala ji úzkost, zda s ní je pan Wandl dosti spokojen.
Dívčino stydlivé panenství bylo pro pana Wandla poněkud tvrdým oříškem, tím větší však byla později jeho pýcha nad milostným vítězstvím. A právě tak veliká jako jeho pýcha byla i jeho štědrost. Často navštěvovala nyní Máša svého přítele v dvoupatrovém domě, ale ještě častěji byly dopravovány po vrzavých kramářských schodech tehdy tak cenné zásilky zatajené aprovizace. Městečko hledělo na tuto průzračnou směnu posupně, ale klidně. Veřejné mínění bylo zaměstnáno docela jinými záležitostmi. Pokud šlo o pana Wandla, nebylo to ani jeho první, ani poslední dobrodružství, a Máša z krámu byla příliš bezvýznamná osůbka, aby její přeměna v prašivou ovci maloměstské společnosti působila nějakou senzaci.
Květen 1917 byl pro Mášu zlým měsícem, ale pan Wandl se nanejvýš zajímavou dívčinu zprávu dověděl až v červenci. Nepřekvapilo ho to ovšem. Zálibně si popotáhl kočičí knír, blahosklonně setřel Mášiny slzy a - zdvojnásobil své příděly. "Taková věc není na zoufání, milá dceruška, tak já, stará chuděra, zase tatynek? Jakáž pomoc! No neplač, neplač - já taky nepláču!"
Již delší dobu trpěla paní Šípková bolestmi v životě, které ji burcovaly z dosavadní strnulosti. V bezesných nocích neúnavně obsluhována, opět si uvědomila dceřinu existenci a několikrát na ni promluvila s pozapomenutou vlídností. Máša, která o sobě byla přesvědčena, že je nečistá a navždy poskvrněná, přijímala matčinu něžnost asi tak, jako by ji byla ukradla. Její záchvaty křečovitého pláče pacientku překvapovaly a znepokojovaly, neboť neměla o žalostném stavu svého dítěte ani nejmenší ponětí. Na svatou Annu (na matčin svátek) šla Máša na ranní a vrátila se s lékařem. Prohlédl nemocnou, vzdychl, předepsal lék a měl se k odchodu. Na odpočívadle tmavých schodů sdělil Máše šeptem, že je to pokročilá rakovina a že paní Šípková nevydrží do zimy. Bědovala, nespala, bičovala se výčitkami, jižjiž se chystala padnout před lůžkem na kolena a všechno říci, pak se však přece jen rozhodla, že matku ušetří jakýchkoli dalších zklamání. Tak opustila paní Šípková v říjnu toto slzavé údolí, aniž se dověděla o poměru své dcery k starému obchodníkovi. Máše se v prosinci narodilo děťátko nedostatečně vyvinuté, neduživé a slabé. Byl to však chlapec a pan Wandl se rozplýval pošetilou pýchou.
Mladá matka zahořela k svému potomku úzkostlivou a slepou láskou. Dala mu jméno nebožtíka otce, piplala se s ním, mazlila se s ním, zapomínajíc na všechny žaly svého života. Neuvědomovala si ani, jak příšerně se v prázdném domě ozývá dětský pláč. Od pana Wandla dostala vkladní knížku na jméno dítěte a slib, že jakmile bude s maličkým z nejhoršího venku, vloží se jaksepatří do jejích záležitostí. Tomuto slibu pan Wandl čestně dostál v červenci 1918. Dal na vlastní útraty opravit bývalý Šípkův krám a zařídil v něm Máše slušný obchod s nitěmi a šicími potřebami. Poslední měsíce války byl pro nerovný pár jakousi idylou. Pan Wandl navštěvoval každodenně krám a hezkou prodavačku, která za těchto poměrně šťastných okolností rozkvetla novým ruměným mládím, a neopomněl zalaškovat se svým synem, ležícím v honosném proutěném kočárku mezi dvěma oblouky podloubí, kam dopadalo nejvíc slunce. Nelze popřít, že se v těchto chvílích pan Wandl podobal laskavému dědečkovi.
Těsně po uzavření příměří vdával pan Wandl svou nejmladší a poslední dceru, a tak byla idyla na nějaký čas přerušena. Její definitivní konec nastal, když Mášino ubohé robě zemřelo na záškrt. Bylo příliš slabé, aby vydrželo útok zákeřné choroby. Na celý zbytek roku ztratila Máša zájem o život. Mezi sebe a svět vsunula zástěnu smutečních šatů a pana Wandla zdravila jen sotva znatelnými, žalostnými úsměvy.
V únoru přijela do městečka kočující operetní společnost, a pana Wandla zachvátila nová vášeň k trochu již odkvetlé subretě. Když herci z městečka odjeli, ztratil se i pan Wandl. Vrátil se o několik týdnů později značně zestárlý a zasmušilý, dokonce velmi lhostejný k věcem tohoto světa. Dříve však než odjel, prokázal Máše ještě jednu dobrou službu: poradil jí, aby si opatřila vyšívací stroje, najala několik děvčat a pustila se do výroby. Sdělil jí i adresy firem, které by se mohly zajímat o práci toho druhu, Máša poslechla a s dobrou se potázala. V červnu zaměstnávala již pět škole odrostlých děvčat, na podzim jich měla dvanáct. Nikdy se jí ani nesnilo, že kdy prokáže v životě tolik činnosti. Lék prací a zapomenutím se u ní osvědčil ještě jednou. Ztloustla, smířila se s minulostí, a zdálo se, že bude šťastna, pokud lze na této bídné polokouli být šťastnu nenáročnému, pokojnému člověku.
Téměř dvě léta nepřinesla Máše žádné význačnější události. Její malá továrna zdárně prospívala, dívka s poskvrněnou pověstí si dokonce v městečku získala jistou vážnost - až do jejího osudu zasáhl opět pan Wandl. Poslední dobou byl starý pán hodně sešlý, na podzim 1921 ho ranila mrtvice. V listopadu se Máša doslechla, že leží zcela opuštěn ve svém velikém domě, bezmocný a hladový. Dcery se provdaly vesměs mimo městečko a syn se necítil být ničím povinován otci, který dovedl jen kydat hanu na jeho počestné měšťanské jméno a zásobovat ho nelegitimními sourozenci. Nikdy se o Máše nemohlo říci, že by byla nevděčná. Vzpomínala na starce jen jako na svého dobrodince. Nerozmýšlela se ani okamžik a vypravila se statečně do Wandlova domu.
To, o čem si po městečku vyprávěly zlomyslné huby, bylo daleko překonáno hroznou skutečností. Starcova hospodyně utekla, jakmile seznala, že jí nikdo nezaplatí. Pan Wandl byl doopravdy chudý, jmění, jímž financoval své milostné pletky, bylo spotřebováno, žil jen z milosrdenství svých nájemníků. V zápachu vlastních nečistot, na lůžku dávno nepovlečeném dohasínal jako postřelené zvíře v doupěti. Přivítal Mášu kalnýma, zarmoucenýma očima a nezmohl se ani na několik souvislých vět. Ukázalo se, že dívka je schopna nejen citu vděčnosti, nýbrž i činů. "To všechno já udělat," koktal toporným jazykem, zatímco ho pozdvihovala, myla, převlékala, "jaké já to být prase!" A prosil ji za odpuštění všemi nakrabenými vráskami své pohublé tváře. Toho večera usínal, hladě Mášinu ruku, a skrápěje ji bědnými slzami.
Nešťastný pan Wandl se dlouho z Mášiny péče netěšil, po dvou týdnech podlehl novému záchvatu mrtvice. Poslední jasnou chvíli, kterou s ní strávil, provzdychal nad tím, že se jí nemůže nijak odměnit. "Všechno dát dětem - nemít nic," stěžoval si, utkvívaje na dívce provinilým pohledem. Mášu starcovo žvatlání dojímalo, nebyla však výmluvná a nedovedla ho upokojit. Když zemřel, považovala se tak trochu za jeho vdovu a upřímně po něm truchlila.
Poslední sblížení s panem Wandlem nevyneslo Máše mnoho dobrého. Dědicové po ní stříkli jedem, podezírajíce ji, že chtěla ze starcova majetku honem ještě něco urvat, a veřejnost vyčastovala tento domněle nezdařený pokus posměchem. Kdekdo si vzpomněl na její nedávný poměr a pád a pozapomenuté události byly znovu přetřásány v domácnostech, u kašny a na trhu. Výsledkem této krátké popularity však bylo i to, že se o Mášu začal zajímat četnický strážmistr Vacek.
Četník byl starý mládenec, člověk opatrný, málomluvný a přísný. Do městečka byl přeložen teprve před několika měsíci. Svého mládenectví byl již dávno syt, celá léta toužil po výhodném sňatku, nedovedl se však zavčas rozhodnout, osudnou náhodou neměl nikdy své výpočty podloženy dostatečnými jistotami. Mášin případ ho zaujal. Byl chytrý a vystihl, že dívka není ani dost málo zištná, naopak, že má dobré srdce. Pověst o bohatém odbytném nebožtíka pana Wandla ho ještě více podnítila. Několikrát obešel bývalý krám - dívka se mu líbila. Ovšem že již nebyl žádný mladík, avšak také neměl v úmyslu začínat si nějaký román. Váhal ještě asi dva týdny, ale pak se najednou rozhodl. Vykartáčoval svůj četnický stejnokroj, vyleštil si boty a zamířil k náměstí. Vystoupil sebevědomě po kamenných schodech, a vyžádav si u Máši rozmluvu mezi čtyřma očima, nabídl jí ruku.
Byla víc než překvapena - byla prostě ohromena - ne, něco takového neočekávala. Pýříc se, prosila, aby jí dal lhůtu na rozmyšlenou. Bože, sňatek! Spráskla po jeho odchodu ruce. Pod přivřenými víčky viděla cosi jako štěstí - pan Šípek s paní Šípkovou kdysi dávno, před lety - klid - péče druh o druha - úsměvy, láska, děti! Máša dlouho nerozvažovala, citová stránka věci u ní rozhodla. Jaké to bude? Nu konečně, ať už jakékoli, nebude aspoň sama. Bude mít muže. Po vánocích prodala svůj závod. V masopustě byla svatba.
Pan Vacek bydlel v tomtéž domě, kde byla četnická stanice. Máša se k němu přistěhovala. Doposud chodili oba svobodní četníci, strážmistr a naturalizovaný Srb, Jankovič, na obědy do hostince; po svatbě bylo usneseno, že se Srb bude stravovat u svého představeného. (Pan Vacek se netajil tím, že má peníze rád.) Máša byla poněkud zklamaná, představovala si svou novou domácnost intimnější, mladý četník byl však skromný a choval se k ní velmi uctivě. Brzy mu přivykla, a když později strávník rozvázal a začal jí svým směšným temperamentním způsobem vyprávět různé příhody z dětství, opředené zvláštním kouzlem neznámé země, shledala, že s třetím člověkem je vlastně v bytě veseleji.
Strážmistr zůstal v manželství věren svým staromládeneckým zvykům. Nebyl-li právě na pochůzce, seděl v kanceláři, po obědě si odcházel do strážnice schrupnout na kavalci a po večeři kouřil z dýmky s dlouhou troubelí, rozložen v lenošce a mlčky sleduje očima mraky štiplavého kouře. Zprvu na odchodu do služby svou ženu líbal, brzy toho však zanechal - připadalo mu to asi příliš dětinské.
Hned bylo v domácnosti hlučněji, když strážmistr znenadání obrátil pozornost k Mášinu psu. (Jmenoval se Drak a byl týmž štěňátkem, které si kdysi Máša odnesla od pana Wandla.) Pes byl rozmazlený, a pan Vacek se rozhodl, že ho vychová. Ani ho nenapadlo ptát se ženy, zda se jí to líbí či nelíbí, a bezodkladně začal s drezúrou. Mášu rozechvívala stejně bolest zvířete jako bolest člověka - jakmile padly první rány, zacpávala si uši a prchala ze světnice. Strážmistra ženina měkkost rozčilovala. Dával ji při obědě Jankovičovi k lepšímu v podobě nemotorných vtipů a psa tloukl schválně, aby Mášu rozplakal. - "Je krutý," myslila si, "ale takoví jsou asi všichni praví muži." Její sny byly ovšem důkladně ošizeny, ale celkem to ještě nebylo tak zlé, zpočátku to bylo ještě dost dobré manželství.
Na podzim Máša shledala, že je těhotná. Činilo ji to šťastnou, vzešly jí nové naděje. Dítě! Skropila slzami památku robátka páně Wandlova - nyní se ta bolest nadobro zahojí, což teprv bude-li to zase chlapeček! Když uslyšel strážmistr ženinu zvěst, zakabonil se, dlouho posupně mlčel a kouřil. Cožpak ho to netěší? Byla zdrcena. Týden se o té věci ani nezmínil, až jednou odpoledne, když Jankovič odešel do služby, přisunul si židli blíž k Máše. Nacpávaje si dýmku, pomalu ukusoval slovo za slovem. Nemá smyslu vychovávat děti - nechce prostě. Nemůže ani cítit křik, vrnění, zápach plen - fuj! Také je na takové radosti už příliš stár. Naštěstí není ještě pozdě, všechno se dá zařídit. Máša tupě přikyvovala, v hlavě jí šumělo. Nakonec souhlasila. Stará Frička (kdekdo ji znal) přišla do domu, a pak už Máša neměla své děťátko. Den si poležela, vstala, avšak ne, jaksi se necítila již tou, jakou byla předtím. Děti! S těmi je zřejmě konec. Jaké to tedy bude? Pořád takové, pořád stejné?
Za tři dny dostala Máša horečku. Sám pan Vacek jí nakázal ulehnout, a on nebyl přec tuze přecitlivělý - nelíbily se mu její oči. Takové podivné, vyděšené oči! Než nadešel večer, blouznila. Dvakrát za to odpoledne ji navštívil četník Jankovič, byl nezvykle tichý, rozpačitě hleděl do země. Pak přišel lékař, prohlédl ji, a odvedl si pana Vacka do vedlejšího pokoje. Hezkou chvíli tam na něho křičel, až se okna třásla, a pan Vacek byl kupodivu krotký. - Mášu odvezli do nemocnice.
"Tak týden si tu pobudu a bude to odbyto," myslila si. Chyba lávky! Ležela tam celých osm neděl. Přidaly se všelijaké záněty, také jí jeden čas hrozili operací. Och, byla už napůl mrtvá od toho věčného ležení a zhlouplá od horeček. Konečně nastal den, kdy si pro ni manžel směl přijít. "Pamatujte však," nařizoval mu lékař přísně, "přinejmenším šest měsíců žádné styky - rozuměl jste?" Máša nechtěla věřit svým uším. Cožpak to s ní bylo opravdu tak zlé? Strážmistr na lékařova slova neodpověděl. Máša jen mohla pozorovat, jak mu pozvolna rudne jeho chmýřnatá šíje. - Na zápraží domu uvítal rekonvalescentku četník Jankovič. Přišel asi právě ze služby, měl na rameni pušku a boty až po vrch zablácené.
Za několik dní po návratu domů musela Máša chtěj nechtěj opět ulehnout. Bylo to trapné, ale cítila se tak slabá, měla bolesti v životě a kromě toho zas dostala teploty. Lékař přece řekl, že v takovém případě musí bezpodmínečně do postele! A opět ji navštěvoval četník Jankovič. Druhý věrný byl pes - nehnul se od jejího lůžka. Hladila ho malátnou dlaní po krátké srsti. Pan Vacek přicházel zřídkakdy - byl tuze zaměstnán. Domácnost řídila služka.
Pozdravila se až s příchodem teplých dní. Psal se rok 1923. Tenkrát se pan Vacek definitivně rozhodl, že se stane špatným manželem. Měl již dost toho věčného stonání, těch lékařských pohrůžek, toho kladení na srdce, aby o svou ženu pečoval. Ženil se snad proto, aby o někoho pečoval? Vyjádřil se přece kdysi dosti zřetelně, že se k takovým titěrnostem nehodí. Spíš by si přál, aby bylo pečováno o něj. Ten proklatý osud mu všechno zhatil. Mášiny peníze! Ať jen mu někdo s něčím takovým přijde, ochotně a rád mu vysvětlí, co těch peněz se už vyházelo doktorům. Kromě toho - nebyl již tak mlád, s tím, co se ještě dalo od života vzít, nebylo žádných odkladů. Také však již nebyl, bohudíky, žádný chlapec, aby se neustále proti něčemu bezmocně bouřil. Usuzoval a jeho úsudky dozrávaly, toť vše. Nejdřív navázal hrubý, průhledný poměr se služkou. Byl čestný, před nikým se neskrýval, nežádal, aby o tom bylo zachováno nějaké tajemství.
Máša přecházela - ne, spíše se vlekla - nosila stále ještě cosi těžkého a bolestivého s sebou. Opravdu, už ani nevěřila, že bude také někdy bez té tíže a bolesti. S nikým se nestýkala a nikdo neměl příležitost donášet jí klepy. Jakousi změnu vytušila jen z nevlídného, vyzývavého chování manželova a z nepochopitelné ostýchavosti četníka Jankoviče. Uvědomila si: "Ten člověk mě lituje!" Jenom nevěděla proč. Pak si začala všímat, že po ní ta osoba vrhá posměšné pohledy, plné záští. Několikrát narazila na zamčené dveře, a za těmi byl šepot a smích. Jankovič? Ne, určitě ne. Tedy vlastní muž? Namáhavě se sehnula ke klíčové dírce. Ano. Ovšem. Ne, neplakala, byla jen velmi zmatena.
Prozatím to vůbec nestálo za nějaké trápení. Jak se však zařídí, až jednou zas bude zcela zdravá? Aniž o tom věděla, hledívala tázavě na manžela - nemohla sama zvládnout své tesklivé problémy. Povšiml si toho. "Co na mě vidíš? Proč se tak na mne díváš?" A opět jako onehdy mu pomalu rudla jeho vychrtlá šíje. Nenadále vybuchl a pověděl jí všechno bez obalu. Je přece zdravý muž a žena je jeho právem. Spletl do toho vše, i ty peníze, promrhané za léky a za lékaře. Jiné ženy také pláčí, když se jim povídají takové věci, Máša byla jen obyčejná žena. Tu si nelenoval, vstal z lenošky a udeřil ji. Poprvé! Od té doby se to stalo častěji.
Jednoho zářijového dne se Máša dívala oknem dolů do dvora. (Ovšem, nikdo nemohl vědět, že se dívá, byla dobře uschována za záclonou!) U pumpy se myl četník Jankovič. Obnažen do půl těla, šplíchal kolem sebe, byl nadmíru veselý, pobroukával si písničku. "Jak je milý," pomyslila si Máša. "Jak je svěží, co je v něm života!" Pak se už nedívala, seděla na pohovce a hrála si - jen si tak hrála se svými myšlenkami. Přeskakovala z předmětu na předmět, ale vždy znovu se jí objevoval před očima ten snědý, nahý trup u pumpy. To tedy je mládí. A ona? Pan Wandl - nu, to byl hezky starý milenec. A strážmistr Vacek? Copak je to vlastně láska? V prsou jí jihlo, mimoděk položila ruku na srdce. To srdce! Živilo se jen zbytky, opravdu, chudinka srdce. Tu pocítila, jak se v ní odněkud zdola zvedá divoká, nesmiřitelná zášť - zvolna, ale tak silně! Proti všemu tomu nevolnictví od dávna, odmalička, proti stáří, které ji mělo a vysálo, proti bezcennému klidu, do nějž se tak ráda utíkala, proti životu! Nikdy, nikdy by byla nevěřila, že je něčeho takového schopna.
První metelice. Vítr svistí v telegrafních drátech, na okna pleskají vločky jednotvárně, necitelně. Pan Vacek již před měsícem vyhodil služku a teď má tři, pěkná kvítka! Pokolikáté to už popíjejí vedle v pokoji a hlasitě se vyšklebují těžkopádné strážmistrově ženě, lhoucí spánek za zamčenými dveřmi? Ostatně, v široké manželské posteli není tak bezpečně, jak by se snad zdálo. Máša nesmí spát příliš tvrdě, musí být na stráži. Nemůže vědět, kdy ji zas zavolají, aby jim vařila černou kávu. Není to sice tuze příjemné, ukazovat se těm namalovaným fiflenám, posluhovat jim jako děvečka, ale je to přece jen o něco lepší, než být bita před jejich očima. Mračit se při tom není také dost dobře možné, nejrozumnější je, dívat se na vše lhostejně - pokud to jde. Vždyť je to konečně jen maska. A pod tou maskou... Myslíte, že Máša je dobrá? Ba ne, Máša je zlá. Bývala, ano, bývala dobrá, ale už není. Napila se z černého pramene a nyní je opilá - nenávistí!
Máša běží své poslední kolo.
Včera zchromil pan Vacek kopnutím jejího psa, dnes přinesl jed a vyhrožuje, že ho otráví. Strážmistr má však v noci hosty a jed je v rukou Mášiných. Jed v rukou zoufalé ženy! Stalo se, co se muselo stát. Po půlnoci rána prázdnou lahví do zamčených dveří a Máša vstává a vaří divnou věc! Stojí opřena o pažení dveří a hledí na společnost u stolu horečnýma očima.
K ránu poplach. Shluk před četnickým domem - lékař - nosítka - někoho odvážejí. Strážmistr a dvě z obětí zemřely ještě před polednem, třetí zápasí se smrtí. Kde je Máša? Prchla - je pryč. Do okolních vsí se rozešly těžkomyslné patroly.
Vrátila se příštího jitra, ještě za tmy. Kde byla, sama nevěděla. Vystoupila po schodech jako na Kalvárii. Teď - teď - teď - tlouklo jí srdce. Vzala za kliku - zamčeno. Uvnitř jen štěkot hladového psa. Šla úzkou chodbou k oknu do ulice, tam se zastavila, musela se opřít čelem o chladné sklo. Kdosi pootevřel dveře protějšího bytu a rychle je zas přirazil. Šuškání, jako když šelestí papír - mučilo ji to. Kdyby už bylo po všem! Dole se ozvaly odměřené kroky. Spatřila: četník Jankovič v plné zbroji. Setkala se s jeho smutnýma očima. Ten! Projelo jí cosi jako slast. Zraky z něho nespustila.
Zvolnil krok - a teď kráčí se sklopenou hlavou - ne, nezatáčí ke dveřím, jde dál, poněkud nejistě. Na konci chodníku obrat. Pomalu se vrací. Máša v stavu blouznivého jasnozření - hle, milenec, nyní půjde, požádá o její ruku - a ona? Ovšem, proč by váhala? Malounko se usmívá. Sahá si na čelo, je zbroceno studeným potem. Ano, teď si dole oškrabuje zablácené boty. Mášina hruď hrozí prasknutím. Probuzená moucha zazpívala na skle. Pomalé, rozhodné kroky na schodech...
Mohli říci, že byla nešťastná, mohli říci, že byla šílená, ale soudili ji přísně... a odsoudili. Zemřela v ženské trestnici v Řepích v květnu 1926.