Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. Já

Nepozorujeme snadno změny způsobené lety na našem vlastním zevnějšku. Většinou dovedeme zjistiti jen ty nejzjevnější a nejobvyklejší. Honosíval jsem se bujnou kšticí nad klenutým, vysokým čelem - dnes mi zůstal na temeni sotva chomáč světlého chmýří. Míval jsem jemný, zahnutý nos - ten nyní ostře vyniká z povadlé tváře. Stal se sovím zobákem. Dělená, energická brada vypadá téměř surově, důlky v tvářích se proměnily v hluboké brázdy, oči se staly pichlavými a zapadly.
Byly to hlavně mé tělesné přednosti, které mi před lety získaly obdiv Hajnovy dcery. Mám statnou postavu, jsem svalovitý a velmi silný. Tenkrát jsem ke všemu ještě býval mlád. Mládí vždycky něčím lže! U mne lhaly nejvíce důlky v tvářích a potom jakási nyvost v pohledu. Kritický druh by se tím nedal zmásti, víme však, že tyto věci nastražila příroda pro ženu. Například neměl jsem v povaze nikdy nic zádumčivého, a přece jsem vypadal zádumčivě, když se mi zachtělo. Docela obyčejná věc, prosím. Šedé, jasné oči, posazené hluboko pod huňaté obočí, vypadají melancholicky. Podobnou léčkou je úsměv. Můj, nebyl-li právě výrazem ironie, činil dojem zdráhavosti jako u ostýchavého děvčete.
Mám jednu z těch rázovitých hlav, na které se nezapomíná. Nestalo se mi nikdy v životě, že by si mě byl někdo s někým spletl. Také se mi však nestalo, že by byl někdo ke mně doopravdy přilnul. Probírám-li svůj život s opatrnou kritičností, jako například dnes, mohu směle říci: Nikdy jsem neměl přátel. (Ani Dont nebyl nikdy mým přítelem.) Ještě k jednomu nedostatku se musím přiznati: zřídkakdy jsem byl vlídný nebo laskavý k ženě. Ani jako chlapec, ani jako jinoch - opravdu! A přitom jsem byl příjemným společníkem, hostem, jenž byl všude rád viděn, odborníkem, kterého si všude vážili. Myslím, že ženám jsem byl příliš nedostupný a mužům vždy příliš nebezpečným konkurentem. Ano, tak je to. Kamkoli jsem vkročil, všude jsem probouzel ovzduší plné předstihování, zastiňování a nepokoje.
Nikdy jsem nenosil vousy. Holil jsem se jako student v dobách, kdy si hoši snažili vypěstovat knírek stůj co stůj. Proto jsou mé vousy tak tvrdé a nepoddajné, pokožka na bradě a čelistech drsná. Kdybych byl tmavovlasý, vypadal bych dozajista jako modrovous, jsem však velmi plavý. Tím se stává - zvlášť nyní, po letech - že celá má hlava je zbarvená jakoby v jednom tónu. Nemám rtů a nemám ruměnce. Kdysi jsem s oblibou nosil oblek pískové barvy. Říkali, že vypadám jako socha, všecek vytesán z pískovce; to se týkalo mé postavy i tváře.
Nelze spočítati, kolik lidí mi v životě naznačilo, že vypadám aristokraticky. Nic mi nebylo nikdy více k smíchu. Je-li tomu opravdu tak, pak nutno říci, že v mém případě spáchala příroda jeden ze svých nejpovedenějších šprýmů. Nejjistěji by se o tom přesvědčil ten, kdo by se seznámil s mým otcem. Můj otec totiž dosud žije, setkání s ním není nemožné, ač bych je nemohl nikomu zrovna doporučiti. Hlava mého otce je nápadně podobná mé, jeho postava a držení těla je stejné jako u mne, a přece o jeho původu, o jeho životě, o jeho mravech sotva by se mohlo říci, že byly kdy aristokratické. A ujišťuji vás, že můj děd, pokud si ho dovedu představiti, byl věrně podoben mému otci, a přece jen zhynul v příkopě u silnice s lahví kořalky v kapse, s lahví pečlivě dopitou, a byl vypraven na hřbitov na obecní útraty.
Tím není řečeno, že můj děd se otci nepovedl, že můj vznešený papá se nedá přirovnati s tímto vesnickým pobudou. Můj otec není o mnoho lepší než můj děd, liší se od něho jen tím, že má matka dovedla čas od času uplatniti svou autoritu a že se jí jakžtakž podařilo udržeti otce u jeho truhlářského řemesla. Tím zase nemá ovšem být řečeno, že má matka je andělem v lidské kůži, ubohá trpitelka, nebo něco podobného. Má-li býti dán průchod pravdě, nutno říci, že moji rodiče jsou dvojice hrubců, kteří byli odevždy v nesvárech s celou obcí, kteří nadělali za svého života více skandálů než nábytku, kteří milovali ze všeho nejvíc jen každý sama sebe a kteří své děti vychovali jen proto, že bylo mnohem obtížnější se jich zbaviti.

Vezme-li se to z této stránky, bylo by možno snad mé dětství nazvati truchlivým nebo hořkým - jak se komu líbí. Byl jsem třetí v řadě sedmi sourozenců, kteří zůstali naživu. Další čtyři zůstali zahrabáni po různých koutech vesnického hřbitova. Osud těchto malých mrtvých byl vždy stejný: jediným a posledním jejich svátkem byly Dušičky, které následovaly po jejich úmrtí. Tu matka ušila plátěný polštářek, vyplnila jej pilinami, ozdobila jej růžovým a bílým papírem a koupila několik svíček, které byly svěřeny nám živým k opatrování. Po této jediné a poslední pompě nebylo již nikdy na ně vzpomenuto. Ani rodiče, ani kterýkoli z mých četných bratří nebo sester nevědí, kde jsou tito malí nebožtíci pochováni.
Můj nejstarší bratr se jmenuje Bedřich jako otec, druhý František. Po mně následovala sestra, která dostala jméno po matce, Anna. U nás si nikdo nelámal hlavu s jmény. Narodil se a dostal nějaké - tím to bylo odbyto. Rodiče se tvrdošíjně vraceli k jménům zahrabaným na hřbitově. Tak byly u nás celkem tři Marie a teprve té třetí se podařilo vyrůsti.
Mám-li říci pravdu, nevím ani přesně, kde nyní většina mých sourozenců žije a jak se jim daří. Nemilovali jsme se nikdy. Držela nás pohromadě jen společná bída a společní nepřátelé. Bedřich byl odveden a zůstal na vojně. Neviděli jsme se dvanáct let od té doby, co se naposledy ode mne pokoušel vypůjčiti peníze a byl odmítnut. Naše bratrské styky skončily nevýslovně sprostým dopisem vojákovým. František je hrbatý a stal se holičem. Je ženat a má vlastní holírnu v okresním městečku poblíž naší vsi. Je považován za dobře situovaného. Poněvadž mu, churavci, zůstal v krvi strach z rodičů, má neustále někoho z rodiny na krku - buď otce, kterému se již nechce do truhlařiny, nebo některého z bratří a sester. Vyučil již tři synovce svému ušlechtilému řemeslu. Je chvástavý a pyšní se tím, že ode mne nikdy nic nežádal. Díky Bohu, trvá dosud na svém bohumilém předsevzetí.
Sestra Anna se provdala za tovaryše mého otce. Za tři měsíce po svatbě vřískalo již jejich první dítě v prádelním koši. Kdykoli si představím líbezný obrázek soužití, jež v prodlužené chalupě vedou ti povedení manželé, musím se smát. Tovaryš Ferda je o dobrých deset let starší než já, je tedy o jedenáct let starší než Anna. Oženil se s ní, protože ho žádná z vesnických dívek nechtěla. Měl nejhorší pověst, jakou si může chasník vysloužiti: rváč, který byl vždycky bit, hráč, jenž vždycky prohrával. Je to křivonohý seladon s rezavým, výbojným knírem. Sestra je o hlavu větší než on. Vládne svému muži i mým rodičům naprosto neomezeně.
Mezi Annou a ostatními sourozenci jsou dvě mezery, jež zůstaly po sestrách uklizených na hřbitově; to znamená, že jsem o pět let starší než Arnošt. Ty další děti mi zůstaly již zcela cizí. Například Antonín se narodil až tři léta po Arnoštovi. Byl sotva tříletý, když já jsem odešel na studie.
Arnošt se pyšnil nejvznešenějším jménem, jaké kdo v naší rodině obdržel. Zkusil jsem s ním, jak jen může starší bratr zkusiti s mladším, který mu byl svěřen v opatrování. Jen v jediném oboru vynikal tento Arnošt nezměrnou poslušností: bylo mu nařízeno, aby se mne držel, držel se mne tedy usilovně. Nejlepší svá klukovská léta jsem prožil s tímto spratkem, zavěšeným na cípu mého kabátu. A ani nemohu být dnes příliš hrd na to, že jsem "vychovával" Arnošta.
Přes můj bratrský dohled se z něho vyklubal zločinec. Ne sice nejhorší ze zločinců, přece jen však zločinec podle soudu světa. Jako dvaadvacetiletý sazeč znásilnil jedenáctileté děvčátko. Seděl několik neděl ve vězení a potom zmizel z domova. Zůstal nezvěstný. Tento bratr mi dosud nahání strachu. Bojím se, že se přede mnou jednoho dne objeví a že se mi pak představí v podobě ne právě nejušlechtilejší.
Kdo by odhrábl hoblovačky v naší veliké světnici, v níž se odpradávna pilo, jedlo i spalo, nalezl by prkna podlahy černá a napolo prohnilá. Jak by ne, když tam po léta močily a vyměšovaly se všechny nadějné haluze naší rodiny! Mezi hoblovačkami jsem počal rozeznávati první tvary světa. Na truhlářském "ponku" se obědvalo, hrály se na něm karty, tam později sestra Marie, nadaná stejně jako já učelivostí a hlavně čtenářskou vášní, čítala při světle svíčky a bývala za tuto neřest bita tu otcem, tu matkou. Kolem něho se odbývaly rodinné šarvátky, honičky rozzuřeného otce za proklínající matkou, provázené smíchem starších a vřískotem mladších sourozenců. Na "ponku" jedna po druhé stály čtyři rakvičky dětí, které nám zemřely.
Stávalo se často, že u nás nebývalo, jak se říká, do huby. Přímých zakázek měl otec pramálo. Povětšině pracoval pro truhláře v městečku: laciné kuchyňské kusy, rakve zhruba tesané, vesnické almary. Stačilo, aby se otec nepohodl s městským mistrem, aby si s ním vynadal pro tu neb onu nesrovnalost, a již tu byla bída. Tu si matka vybrala některého z nás, který se jí zrovna připletl do cesty, přiložila k červenému nosu kapesník a šla do města, usmiřovat otcova chlebodárce. Nesčíslněkrát jsem se zúčastnil těchto výprav. Bylo to vždycky stejné. Nejdříve nám nechtěli otevříti, pak vyjednávali mezi dveřmi, nakonec jsme byli pozváni do dílny a tam si městský pán před námi, před svou rodinou, před učedníky vyléval vztek na mého otce. Matka zvítězila vždycky. Nikdy se nestalo, že by se byl mistr zatvrdil nadobro. Vždy však existovala ponurá mezidoba - čas mezi dnem, kdy otec se ještě cítil uražen, a dnem, kdy byl nedostatkem přinucen připustiti matčinu kajícnou výpravu.
Stávalo se také, že neměl dostatek práce ani městský živitel, a pak přicházela do stavení bída, která se nedala vyorodovat. Otec zůstával v posteli, učedník byl poslán k rodičům, děti brečely. V obdobích, kdy se dalo něco vytěžiti z katolického kalendáře, posílali nás na koledy. Ne-li, byli jsme nuceni bez okolků žebrat. Zpívával jsem za dveřmi lepších lidí v městečku před vánoci, na Štěpána, chodíval jsem s uzlem o pomlázce. Na jaře jsme byli my - Švajcarovi - nejlepšími lovci žab z celé vesnice. Chodívali jsme do města prodávat krvácející žabí stehýnka, nabízeli jsme po domech první jarní květinky (ty byly prašpatným obchodním artiklem), v létě jsme prodávali jahody, borůvky, maliny. Houby nebyly nikdy zkonzumovány v naší domácnosti. Vše od nás šlo do města, i vajíčka několika slepic, ba i přebytečné mléko naší kozy vypíjela jistá tuberkulózní slečinka.
Jsouce proháněni hajným, žili jsme den ke dni indiánský a lenošný život zanedbané vesnické mládeže. Bedřich a Anna, když se jim někde nahodila příležitost, kradli. Směli se tím beze všeho doma pochlubit - nikdy za to nebyli trestáni. Běda však, byli-li při činu chyceni! Mohu říci, že jsem nekradl nikdy. Osud se na mne příliš brzy usmál a učinil mě mezi ostatními nízkými, špinavými Švajcary něčím lepším, nadřaděným, výjimečným.

V městečku žil jakýsi Lachmann, zámožný starý mládenec, výrobce limonády. Byl zavalitý, malý, trpěl dnou, měl bílé námořnické vousy a nos jako okurku. Černá očka, věčně slzící, podobala se knoflíčkům od bačkor. Tento Lachmann, který nevyčerpal své city pro potomstvo, jež mu nebylo dopřáno, měl dvě celkem neškodné vášně: miloval svého psa a rád si zahrál na mecenáše.
Pes byl tlustý, odporný, olezlý, okrášlený řemením s rolničkami, v zimě opatřený dečkou, podobnou sedlu. Jmenoval se Audis, byl strakatý jako kráva a jeho oči měly tři barvy. Jedno oko bylo obyčejným, hnědým psím okem, druhé bylo napolo šedé a napolo lidsky modré. Audis byl nenáviděn lidmi stejně jako psy.
Na každé zvíře, i na to nejtupější, přijdou někdy romantické chvíle. Audis, který se nikdy netoulal, zaběhl se z důvodů, jež není obtížno vytušiti. Zmámila ho láska. Objevil se v naší vesnici. Nevím, jak uklouzl pozornosti městských psů a městských dětí. Venkovští uličníci ho uvítali kamením. Utekl do širých polí. Bylo to na podzim, fičelo ze všech stran. Hřáli jsme se u ohýnku, prohánějíce kozu a pekouce brambory. Audis, uniknuvší klukům, se domníval, že nalezl v koze Velkoborských velikou přítelkyni. Koza se k němu nechovala nepřátelsky, Franta Velkoborských dovedl však býti až sadisticky krutý k zvířatům. Objevil Audisa a zmocnil se ho. (Velkoborských děti byly asi podobného charakteru jako my, Švajcarovi.)
Málokoho jsem ve vsi tak nenáviděl jako Frantu. Nikdy nevyslovil poctivě mé jméno. Žárlil na mne pro mé úspěchy ve škole. Jakmile Audis žalostně zakvičel v jeho rukou, stal jsem se ochráncem tohoto zvířete.
Boj se odehrál podle všech pravidel. Utržil jsem při něm i slušnou ránu drápem od Fanky Velkoborských, ránu, která efektně krvácela. Audisa, kňučícího a vděčně mě lízajícího, jsem však měl. Co nyní s ním? Vzíti ho domů a vzbuditi laskominy svého otce? Nebyl jsem od toho, zavděčiti se dobromyslnému městskému boháči. Mé kapsy byly vždy zásobeny provázky, kudlou a jinými uličnickými potřebami. Přivázán na mé šňůře a pod mou ochranou, dostal se Audis bez dalších dobrodružství do Lachmannova domu. Tam byl uvítán jako ztracený syn. Hospodyně, která pro psa zažila těžkou domácí bouři, div mě nezlíbala.
Se svýma zablácenýma, bosýma nohama, se svým krvácejícím šrámem, byl jsem uveden do Lachmannova pokoje. Musil jsem mu vyprávěti celou psí historii od počátku až do konce. Sem tam jsem si ještě něco přidal, abych vyšel z té záležitosti co nejhrdinněji. Stařec pokyvoval hlavou, rozplýval se, neskrblil pochvalami. Umlkl jsem, odhaduje přibližnou cenu svého činu a svého chvastounství. Předložil mi několik otázek, týkajících se našich rodinných poměrů. Byl jsem drsně upřímný. Zeptal se mne, jak se mi líbí ve škole. Přiznal jsem se ostýchavě ke svým dobrým známkám. Byl dojat. Hleděl jsem co nejzarmouceněji na palce svých nohou. Neměl jsem za nemožné, že dostanu třebas celou zlatku!
Zmýlil jsem se. Lachmann mě neobdařil ani dvacetníkem. Odešel jsem, hryzaje si rty a potichu ho proklínaje. Příštího dne jsem však přistihl výrobce limonády vážně rozmlouvajícího na chodbě školy s mým učitelem. Proběhl jsem kolem nich. Když jsem se kradmo ohlédl, spatřil jsem, jak mě oba sledují zamyšlenými pohledy a jak oba pokyvují hlavami.
V neděli poté si Lachmann obeslal mého otce. Otec se z města vrátil se zprávou, která mě ohromila: Lachmann se nabídl, že bude platiti na mé studie tak dlouho, dokud budu nositi domů dobrá vysvědčení. Nevěřil jsem svému sluchu. Myslil jsem si, že se mi to všechno jenom zdá.

Z páté obecné jsem šel do první reálky. Reálka vybrána Lachmannem prostě proto, že studium na ní je o rok kratší než na gymnáziu. Do krajského města mě odvezl sám Lachmann. Trpělivě čekal na výsledek mé zkoušky v místním hostinci, popíjeje limonádu vlastní výroby. Pohladil mě po hlavě, když zvěděl, že jsem zkoušku vykonal s vyznamenáním. Vybral mi levný byt "na půl stravy", dal mi mnohá mravní naučení a vtiskl mi do dlaně dvě zlatky na drobná vydání. Poučil mě také, jak se mám ucházet o bezplatné poskytnutí školních knih jako chudý hoch, kterého rodiče nemohou podporovat.
Od primy do septimy jsem byl prvním žákem ve třídě. Netvrdím, že mé závodění se spolužáky mělo vždy formu veskrz ušlechtilou. Ne, nedával jsem opisovati své úlohy. Učinil-li jsem tak kdy, pak to bylo jen proto, abych popletl troufalého lenocha. Poctivě jsem nenáviděl drobného hošíka modrých očí, jenž jediný se mi mohl rovnati nadáním a pílí. Dovedl jsem se dělati svatouškem před profesory a neštítil jsem se žádného prostředku, jímž jsem mohl zdrtiti protivníka. Možná že má přiznání se zdají leckomu hnusná a že mě kdekdo odsoudí. Nechť si však každý jen uváží: nebyl jsem dítě boháčů, matka mě nehladila po tvářích, když jsem dřepěl nad slovíčky, otec mi nesliboval ani bohatého ježíška, ani prázdninový výlet za slušné vysvědčení. Každý se bije, jak dovede. Chtěl jsem být prvým, a byl jsem jím. Potřeboval jsem zhltnouti kdejaký stipendijní krejcar a také jsem jej zhltl.
Každý půlrok jsem se navlékl do svých nejlepších šatů a šel jsem navštíviti Lachmanna se získaným vysvědčením. Divil se, mlaskal, pokyvoval hlavou, sahal tučnou, prožloutlou rukou hluboko do své kapsy. Později, když ho počala přemáhati staroba, dokonce plakával, vina mě k sobě a lechtaje mě po skráních svými námořnickými vousy.
Ze všech vyučovacích předmětů lnul jsem nejvíce k chemii. Nikdy jsem nebyl šťastnější, nikdy jsem se necítil více povznesen, než když jsem se pokoušel v ústavní laboratoři se zkumavkou v ruce o první jednoduché rozbory látek. Samotný zápach kyselin, pouhý žár dmuchavky naplňovaly mě pocitem nevýslovně senzačním. Když v sextě chemie skončila, byl jsem velmi zarmoucen. Po maturitě mi bylo Lachmannem dáno na vybranou, kterému z technických studií bych se rád věnoval. Rozhodl jsem se bez rozmýšlení pro chemii.
Kdo by se domníval, že jsem byl v rodině pro své úspěchy v studiích ceněn, velmi by se mýlil. Otec ani matka mi nikdy ani haléřem nepřispěli na mé školní potřeby. Vše bylo přenecháno Lachmannovi s jakousi poťouchlou zlomyslností. Prázdniny mi byly vyčítány a musil jsem si svou stravu odsloužiti buď u "ponku", nebo při našem malém hospodářství. Nebylo dne, aby mě otec nečastoval jedovatostmi. Všichni sourozenci na mne hleděli skrz prsty. Švagr hulákal do omrzení své názory na darmojedy a papírové milostpány.
S Karlem Dontem jsem se seznámil již v kvintě. Byl vlastně mým spolužákem od primy, chodil však do A, kdežto já jsem byl přidělen do B. Karel byl městský synek, jeho otec byl obchodníkem. Měl sestřičku stiženou padoucnicí, která nechodila do školy. Byla vyučována privátně. Když se Dontovi z jakýchsi příčin neshodli s domácím učitelem, stal jsem se protekcí Karlovou u Emy informátorem.
U Dontů jsem získal vše, co mi péče Lachmannova nezajistila: svačiny, večeře a nějaký ten haléř na vlastní potřeby. Karel byl lenoch, který se nevalně učil, zato psal slušné verše a ještě lépe kreslil. Procházel třídu za třídou jen zásluhou profesora kreslení, který v něm viděl talent. Karlovi rodiče mu dávali mě za příklad. Nežárlil. Byl to mluvka, který se rád opájel vlastními vysokými cíli a měl v sebe ničím odůvodněnou víru mělkých lidí. Můj životní příběh ho zajímal, protože byl pravým protikladem jeho vlastního měkce vystlaného osudu. Shodli jsme se celkem dobře jen proto, že jsme si byli tak nepodobni. On byl právě tak lehkomyslný a vychovaný jako já vážný a bezcharakterní. Byl stejně chabý jako já rvavý.
V prvních dobách v Praze bydlili jsme s Dontem v jednom bytě. Bylo to poněkud nad mé poměry, nalezl jsem si však celkem dosti slušný pramen výdělku, a Lachmann tehdy také ještě žil. Ovšem, mnoho volného času mi nezbývalo. Rýsoval jsem do tmy na cizích rysech, valnou většinu svého dne jsem prodlel na privátech, svá vlastní kolokvia jsem připravoval po nocích. Zato jsem nežil právě nuzně a ještě se mi podařilo ušetřiti několik desítek pro nepředvídané případy.
Karel studoval architekturu a dával najevo všechna možná zklamání. Chtěl se dáti na malířství, ale rodiče mu v tom zabránili. Mstil se jim tím, že nedělal naprosto nic. Zaměstnával se jen flámováním a vyspáváním. Dělal dluhy, které chtěj nechtěj musil jeho otec nakonec hraditi. Dontova matka mě úpěnlivě prosila, abych nad druhem bděl, abych se snažil všemi prostředky získati nad ním blahodárný vliv, nabízela mi dokonce slušnou odměnu, podaří-li se mi to. Odmítl jsem. Nejsem pro to stvořen, uváděti na pravou cestu zbloudilé mladé blázny. Ostatně se to vše odehrávalo v dobách, kdy jsem neměl nejmenšího nedostatku.
Po smrti Lachmannově nastaly horší časy. Peněz vydělaných vlastní pílí bylo krutě málo. Bylo naprosto nemožné udržeti se v drahém bytě, kde jsme bydlili s Dontem. Vystěhoval jsem se. Z jedné stránky mi tato změna přišla velmi vhod: zajídala se mi již společnost Karlova a jeho nepříjemných kumpánů. Ani Dont nemusil později příliš žehrati na to, že jsem ho opustil. Jeho rodiče ze strachu, aby se po mém odchodu nevrhl ještě hloub do nevázaného života, dovolili mu konečně, aby přesedlal a věnoval se cele milovanému "kumštu".
Můj nový byt byla nepatrná černá dírka s nuzným nábytkem, měl však podstatnou výhodu: bydlil jsem v něm sám a lacino. Tam jsem si teprv jaksepatří oddechl. Konec sáhodlouhým, nejapným Dontovým rozpravám o malování, konec jeho "barvitému vidění", kterým mě neustále otravoval. Nikdy jsem neměl porozumění ani pro hudbu, ani pro literaturu, ani pro jakékoliv jiné umění. Byl také konec všemu zbytečnému žvanění o přítulných sklepnicích a sexuálních problémech. Všechny ty věci mě nikdy ani dost málo nezajímaly. Nechť si to komukoliv připadá jakkoliv nepochopitelné, prohlašuji, že jsem po celou dobu svých studií nepodlehl mladické zamilovanosti. Ferdova láska k Anně, již jsem mohl sledovat od jejích nejapných počátků až po žhavost vášně, nízce ukájené, zbavila mě všech bláhových iluzí. Stranil jsem se úzkostlivě snadno dostupných milostných příležitostí. Ze společnosti Dontovy čas od času někdo onemocněl známým způsobem. Hnusilo se mi to. Nejsem strašpytel, nerad se však dávám zbytečně v sázku. Má budoucnost mi dala příliš mnoho práce, abych byl ochoten zničiti ji jediným zbytečným poblouzněním. Posmívali se mi, častovali mě urážlivými dohady. Nevšímal jsem si toho. Povýšeně jsem se usmíval. Byli mi všichni dokonale protivní.
V novém bytě byl konec všem nepříjemnostem. Objevilo se také, že mám mnohem více času než dříve. Půlhodina k půlhodině - u Donta nebylo nikdy konce všemožnému zdržování. Ke všemu mě potkalo štěstí. Po první státní zkoušce jsem se stal placeným asistentem svého profesora. Žil jsem jako poustevník. Z laboratoře do přednášek, z přednášky do studia, ze studia na priváty. Přitom jsem byl naprosto zdráv, v dokonalé tělesné i duševní rovnováze.
Na jaře 1913 jsem byl odveden, jako studentovi mi však byl povolen odklad. Polovinu svého úkolu jsem měl za sebou, blížil jsem se jistě k vytčenému cíli. Tu přišla mobilizace. Narukoval jsem k dělostřelectvu. Mé sny o blízké vlastní budoucnosti byly na čas pochovány.

Když válka skončila, bylo mi dvacet šest let. Jako záložní nadporučík jsem byl chudší než kdy dříve. Ztratil jsem svůj levný byt. Naštěstí jsem z války vyšel bez úhony. Ačkoliv jsem prodělal nesčíslné útoky, ústupy a kanonády, nikdy jsem nebyl vážněji pošramocen. Nyní však počínalo jít do tuhého.
Když mi bylo nejhůře, objevil se Dont.
Není to příjemné, býti někomu po celý život dlužníkem, neměl jsem však tehdy na vybranou. Dont nebyl vůbec ve válce. Měl již vlastní ateliér, a div divoucí, dokonce i jakési jméno. Navštívil jsem ho. Řekl jsem mu, že jsem ztracen, nepomůže-li mi alespoň v prvních měsících. Karel byl dokonce uchvácen mou žádostí. Ujišťoval mě, že již dávno toužil býti mi někdy prospěšným, vždycky prý ho však odstrašovala má hrdost. Druhý den jsem se k němu nastěhoval do ateliéru. Žil jsem pak s ním na jeho útraty téměř po tři čtvrti roku.
Chodil jsem do přednášek v uniformě jako mnozí jiní. Opět jsem vařil v zkumavkách a hnětl v kelímcích. Můj bratr holič byl tehdy již samostatným mistrem. Kdybych byl chtěl, jistě by mi byl přispěl: Švajcarovi byli odevždy vypočítaví. Dokonce se mi zastřeně nabízel. Stačilo jen vztáhnouti ruku - já ji však nevztáhl, ač se mi vedlo opravdu zle. To tak, aby se někdo ze sourozenců postaral o mé dostudování! To by to bylo pěkně dopadlo! Do smrti bych měl pak všechny Švajcary na krku. Nikdy by mě již byli nepustili ze svých spárů. Ne, ne, raději pojdu za plotem jako pes, než abych byl někdy na nich závislý.
Chválabohu, dopadlo to všechno dobře. Má uniforma byla sice záplata na záplatě, vyhubl jsem na kost, neměl jsem někdy ani na nitě, jimiž bych si přišil knoflík ke kabátu (Dontův zájem o mne byl čistě umělecký a rozmarný), nakonec však mi bylo vráceno mé místo placeného asistenta. Jakmile jsem měl něco peněz, vystěhoval jsem se od Donta podruhé.
V roce 1921 byl jsem se studiemi hotov. Ještě před druhou státní zkouškou jsem se dostal do chemické cídírny "Patria". Mnoho mi toho pro začátek nedali, bylo to však daleko více, než jsem dostával na technice. Nemýlím-li se, měl jsem tři sta korun měsíčního platu. Žít se dalo. Z "Patrie" jsem přešel do velkomydlárny. Praxe se mi počala líbit. V mydlárně jsem bral o polovinu více než v cídírně. Nešlo mi však již jen o hmotný prospěch, chtěl jsem nabýti co nejširších vědomostí. Byl jsem rozhodnut jíti do ciziny. Měl jsem na mysli Německo a Anglii. Německy jsem uměl, angličtinu jsem dřel vždy večer, když jsem se vrátil ze zaměstnání.
Třetím mým místem byla továrna na barvy. Plat byl tam spíše o něco horší než v mydlárně, měl jsem však příležitost obhlédnouti nová odvětví. Nepříjemným pozůstatkem mých poválečných dnů bídy bylo, že si na mne Dont od oné doby činil jisté nároky. Domníval se, že mnou může disponovati na svých flámech, a přicházel mě občas krmiti svým malířstvím. Bylo to vrcholně nepříjemné, naštěstí však to nemělo trvat věčně. Dont se zcela hloupě a chlapecky zamiloval, oženil, praštil svobodným "kumštem" a stal se profesorem kreslení na jedné z pražských reálek.
Stoprocentní umělec jal se vyučovati kreslení kluky na střední škole. Zapřisáhlý flamendr se usadil jaksepatří. Čím vším se člověk stane pro ženu! Nebyla ani obzvlášť krásná, Tina Dontova. Fádní, načechraná blondýnka s kozíma nohama, velikým a měkkým poprsím, s dlouhými, ostrými řezáky a ještě ostřejším a ordinérním jazýčkem! Rozumí se, že jsem jim musil jít na svatbu za svědka a že jsem je občas musil navštěvovat. Vychloubali se svým pochybným štěstím a nebylo dne, aby mi nedoporučovali manželství jako nejblaženější ze všech lidských stavů.
Z mnohomluvného Karla Donta se stal velmi nepříjemný chlapík. Jsa ženáčem, hrozně se nade mnou vypínal. Aby vypadal usedleji, nechal si růsti bradku. Nosil vysoké, jednoduché límce a umělecké vázanky. Navykl si poněkud se hrbiti a při rozmluvě se neotáčel celou hlavou, nýbrž jen svýma malýma zlomyslnýma očkama. Vypadalo to, jako by neustále svěřoval někomu jakási pikantní tajemství. Protivil se mi více než kdy jindy, nenalézal jsem však příležitosti, jak se vymknouti jeho vtíravému přátelství.
Při večeřích u Dontů se Tina tiskla k mému lokti a lechtala mě na tvářích načepýřenými účesy. Karel nedbal, střílel očima ze strany na stranu, krčil se, holedbal se uměleckými anekdotami. Tina se ke mně nahýbala přes lenoch židle, dávajíc mi příležitost nahlížeti do hloubi svých výstřihů. Jednoho dne mne požádala, abych ji tajně vyučoval angličtině. Že prý chce Karla překvapit svými vědomostmi. Odmítl jsem ne z ctnosti, nýbrž proto, že se mi ošklivila. Myslím, že mě od té doby nenáviděla.
V červnu 1924 pořádali žáci uměleckoprůmyslové školy programový večírek ve vinohradském Národním domě. Dont, jako umělec, byl také pozván. Navštívil mě a nabízel mi, že mě vezme s sebou. Nechtělo se mi. Dont naléhal. Poslední jeho léčkou, jíž mě hodlal získati, byla Tinina přítelkyně, dlící právě u ní na návštěvě.
"Kdybys věděl, jaké je to děvče!" horlil Dont. "Člověče, a je to bohatá nevěsta! Co bys tomu řekl? Její otec má továrnu na mýdla. To by bylo něco pro tebe!"
Usmíval jsem se. Nebyla to první nevěsta, kterou mi Dont neodpovědně dohazoval.
"Je to zvláštní, ty jsi chemik a její otec má chemickou továrnu. Je jeho jediná dcera. Nemáš to za podivuhodnou hru osudu? Nemůžeš prostě odmítnouti, musíš jít s námi!"
Nakonec jsem se přece jen dal přemluviti. Na večírku jsem poznal Soňu Hajnovu.