Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3. Soňa

Kdykoliv se Soňa s některým svým tanečníkem vzdálila od stolu, Karel pohlédl významně na Tinu, Tina stejně významně na Karla, a již se mezi nimi počala průzračně záměrná rozmluva o Soniných dobrých vlastnostech a o neobyčejném bohatství jejího papínka, v níž si navzájem skákali do řeči a tak se škorpili, prouce se o podrobnostech, že div si nevjeli do vlasů.
Z překotného proudu slov jsem se dověděl, že Sonina matka zemřela již tak dávno, že ji dívka ani nepoznala, že jejími vychovateli byli otec a jeho teta, stará panna, a že původ Sonina přátelství s Tinou vězí v klášterním penzionátě, kde spolu strávily dvě školní léta. "Ach bože, to vám bylo veselé!" Tinin otec, lesník, měl prý také Soňu nesmírně rád. Pobyla u nich jednou skoro celé prázdniny. Je to hrozně milá osůbka, a přestože je tak zámožná, ani trochu se nepovyšuje. "Ona je dobrá kopa," tvrdila Tina, "má nade vše ráda legraci!"
"Já ale nejsem legrační," hájil jsem se. A Dont mi začal dokazovat, že lišící se povahy k sobě nejvíce tíhnou.
Potom přišla Soňa, udýchaná, rozveselená společností, spokojená obdivem, který budila, a zeptala se mne s nevinnou vyzývavostí, proč tu vlastně sedím tak zadumaně jako nějaká gardedáma, proč nejdu také tancovat. Povstal jsem s vážnou úklonou a ona se trochu zarazila, nejsouc připravena na tento náhlý obrat. Když jsme se spolu rozběhli sálem, omlouvala se jako přistižená žačka, a já jsem se usmíval a vykládal jí, že sice tančím zřídkakdy, že však nejsem proto žádný misantrop a nepřítel tance.
Když hudba skončila, procházeli jsme se spolu sálem a já jsem jí dával lehké otázky, zakryté úsměvy. Zjistil jsem, že měla opravdu smysl pro humor. Vyprávěla o lidech doma s dokonalou výstižností. Představila mi Filipa i Katy, pak kuchařku Annu a starého zahradníka, domovníka a ševce Paříka. Podle ní byla její rodina, žijící tam na severu, v zněmčeném kraji, rozkošnou malou společností. Teta byla milovaným strašidlem. Otec - jejím hýčkaným, způsobným dítětem. Kuchařka tvorem zajímajícím se jen o žaludky panstva. Jesenice je prý strašně komické a přitom nudné hnízdo. Soňa je hrozně ráda, když se dostane do Prahy. U vdané Tiny je vlastně poprvé. Obyčejně jezdí k Fürstovům. Ne, pan Fürst není jejich příbuzný, je to jen otcův dobrý známý. Musí říci, že tam je to ještě hezčí než u Dontů, třebas je Dont velmi milý a směšný člověk. Fürstovi kluci jí dělají pomyšlení. Mají velikou zahradu v Holešovicích a v ní mnoho ovocných stromů.
Pomyslil jsem si, že tito Fürstovi kluci asi vědí, proč se Soně chtějí zavděčit. Také jsem však shledal, že Soňa se necítí být ještě ani dost málo dospělou slečnou. Bylo to nejspíš vlivem jejího poslušného tatínka, který ji houpal rád na kolenou.
Domníval jsem se, že ji zaujmu, povím-li jí něco o svém zaměstnání. Žila odmalička v témže prostředí. Zklamal jsem se však - ohrnovala nad mou moudrostí nos. Také jsem si to mohl myslit, já osel! Byla velmi vzdálena toho, co ji živilo a šatilo. Žila jako lesní ptáče. Nu konečně - proč ne? Bylo jí sotva dvaadvacet let.
Tina se na nás dívala, jak jsme se procházeli, a kývala mateřsky hlavou. Ze všeho nejvíce mě mrzelo, že nyní již se nebudu moci vymlouvati a že si musím zatančiti i s ní. Tinina nerozvážná vášnivost a její frivolní tisknutí se k mým prsům mi bylo nade vše odporné.
Dont, sentimentální tlampač, chtěl vědět doslova všechno, co jsme si při tanci se Soňou povídali. Řekl jsem mu s poněkud přepínaným pohrdáním, že jsem se právě seznámil s milionářovým obydlím a s celým jeho služebnictvem. "Och, cožpak Soňa," hlaholil Dont, "ona vidí malířsky! Ona je hrozně chytrá holka!"
"Je-li tak výjimečně nadaná," pokoušel jsem ho, "pak se opravdu divím, proč není ještě vdána. Předpokládám, že uchazečů o papínkovu továrnu není nedostatek."
Zastavil se (chodili jsme spolu po chodbě a kouřili) a jal se mi svěřovati tajemství, že Soňa je výtečně vychovaná dívenka, že je daleka toho, aby se hned na každého lepila. "Člověče, to neznáš venkov. Tam si nesmí každý dovolit, aby se hned dvořil slečně z dobré rodiny! Ani se nikdo neodváží - rozumíš? Je jim to moc vysoko. A tady v Praze je Soňa jen zřídka hostem."
"Já vím, a čeká tedy na Petra Švajcarova ze Lhoty," ironizoval jsem ho.
"Ty, Petře," řekl s nelíčeným obdivem, "ty se svou figurou bys to jistě dokázal, jen kdybys chtěl."
Sotva jsme usedli k Tině, již se opět započal nesnesitelný rozhovor o škodlivosti mládenectví a o výhodách manželského stavu. Vysvobodila mě Soňa, která se vrátila z kola. Vystihl jsem, že láska těch dvou žen není zdaleka tak dojemně věrná, jak mi ji líčil Dont. Při horování mnohomluvné Tiny se Soňa tvářila ztrápeně. Nemísila se do jejích manželských rozprav. Zjevilo se mi ještě něco důležitého: Soňa nebyla slečinka snící o vdavkách.
Jak večer pokračoval, byl Dont opilejší a opilejší, šlapal si na jazyk a byl směšný až k ubohosti. Se Soňou jsme si stále lépe rozuměli. Dorozumívali jsme se spiklenecky pohledy, když Tina se snažila dosíci na Karlovi, aby již více nepil, když se pokoušela uváděti jeho roztoulané řeči na pravou míru. Nakonec jí bylo ze společnosti Dontových stejně mdlo jako mně a dávala mi najevo vždy jakousi vděčnost, když jsem ji odvedl k tanci. Ne, Soňa nebyla od toho, přáteliti se s cizími lidmi. Možná že její chování vyplývalo jen z rozmazlenosti, ze zvyku každého si hned osedlati. Tahala mě s sebou, držíc mě za rukáv, kam se jí právě zachtělo, nutila mě rozvíjeti náměty, z nichž čišel posměch, a vyzývavě se smála do očí všem, kteří kráčeli okolo a jichž jsem se právě dotkl jizlivým vtipem. Nemyslím, že byla tak obzvlášť dobře vychována, jak o ní tvrdil Dont.
Když jsem Soňu s Dontovými doprovázel domů, Karel neustále a nápadně zdržoval Tinu vzadu, jako by si měli bůhvíco tajemného povídati, jenom aby nás dva nechal o samotě. Soňa, poněkud znavená a ospalá, byla v oné náladě přesycené dojmy, která je blízka něžnostem. Tiskl jsem její ruku k svému boku a mluvil jsem zastřeným hlasem, jenž se velmi dobře poslouchá v tiché letní noci, když pokojně a vzdáleně září hvězdy.
Dont mě u domovních dveří s hojným pomrkáváním a pokašláváním zval na zítřek k sobě do bytu. "Přijď jistě, ukáži ti svůj nový obraz. Neznáš jej. Jsem zvědav, co mu řekneš!" - Byla to lež. To, co mi mohl ukázati, bylo staré více než rok. Od té doby, co se oženil, nenamaloval ani jediný obraz.
Stiskl jsem Soni ruku a potřásl jí jako kamarád.
Šel jsem domů sám liduprázdnými ulicemi. Uvažoval jsem. Lovil jsem z Dontových žvástů, jak mi zvučely hlavou, zrnka moudrosti. Byla tam, tato zrnka, bylo jich tam více, než jsem si kdy myslil, že by jich v Dontových slovech mohlo býti! Tak například: mé místo závodního inženýra nebylo zvlášť skvěle placeno. Bude vůbec kdy nějaké mé místo placeno skvěle? I když půjdu nyní do ciziny a osvojím si spoustu cenných zkušeností, vždy bude z mého vědění a z mé píle kořistiti ten, kdo mě zaměstná. Někde daleko, v mlhách velmi vzdálené budoucnosti, leží poslední cíl mých tužeb: býti samostatný. Mezi dneškem a onou budoucností je nekonečná řada úmorných dnů. Což kdybych se takhle jediným šťastným skokem přenesl přes to všechno a získal svou zaslouženou cenu jednodušeji - a mnohem příjemněji?
Inženýr Petr Švajcar - to nezní špatně, ale "Hajnův zeť" zní mnohem lépe. Cožpak teprve "majitel Hajnových objektů"? Ne, nebylo by to spravedlivé, zatracovati šmahem všechny Dontovy nápady. Je tu beze sporu velmi vzácná příležitost. Tak jako tak se míním jednou oženiti. Šťastné manželství, zpestřené blahobytem, patří k mým životním plánům. Nač váhati? Nač se rozmýšlet? Soňa je hezká. Je sice poněkud rozmarná, rozmazlená, ale na tom konečně nezáleží. Oč běží? O nic jiného než o to, vypracovati si rozumný, chladný plán. Jen žádné city, jenom žádnou lásku! Ten sladký sirup je dobrý leda k tomu, aby se v něm člověk rozmočil.
Jedná-li člověk opatrně, hledí-li, aby si nezadal, najde v nejhorším případě vždycky alespoň způsob, jak z prohrané situace vyváznouti bez pohromy.
Nebylo opravdu důvodů, proč bych se zdráhal pokusiti o úspěch u Soni Hajnové. První podmínkou jakéhokoli dalšího zdárného vývoje událostí však bylo zbaviti se co nejdříve všeho, co zavánělo Dontem a jeho Tinou. V prostředí této dvojice číhalo za každým krokem nebezpečí, že se dívce námluvy zprotiví.
Příštího dne bylo mi až trapno poslouchati, jak neprozřetelně mě Karel vychvaluje. (Nemohl jsem neuposlechnouti pozvání, neboť jiné příležitosti k setkání se Soňou jsem prozatím neměl.) Dont se chvástal mým osudem chudého klacka. Soňu to zřejmě zajímalo, ta medicína se však nesměla podávat v tak přemrštěných dávkách, jak to činil on. Jeho vychvalování mých vynikajících vlastností počalo v Soně budit nedůvěru. V příbězích z mého dětství nalézala též nepříjemně směšné stránky.
Karel byl tak nehorázný, že navrhl, abychom si my dva sami vyšli. Nezbylo než chytiti se tohoto nerozumného vnadidla a přizpůsobiti příležitost k vlastním účelům. Soňa chtěla, abychom si vyšli všichni, Dont měl však náhle plné ruce práce a Tina přímo provokativně prohlašovala, že bez něho nepůjde ani na krok. Soňa se tvářila uraženě. Táhla mě za rukáv ke dveřím: "Pojďte tedy, cožpak nevidíte, že se nás chtějí zbavit, že překážíme?" A Karel se smál jako blázen. Bylo to nejapné. Přestože Soňa téměř fňukala rozhořčením, připadalo mi, že stojí o tuto vycházku.
První, co jsem učinil ještě na schodech, bylo, že jsem se jí vážně a důstojně omluvil. Hleděla na mne překvapeně. Řekl jsem jí s kamennou tváří, že Karel Dont, několik měsíců ženatý člověk, stal se nepříjemnou odrůdou muže, již nazýváme manželem, čili že se stal snoubivou starou babou, která by nejraději viděla celý svět v řádných manželských dvojicích. Nemusil jsem se nutit do pobouřeného a uštěpačného tónu. Přiznal jsem se jí zarmouceně, že si zamanul mě oženiti a že právě nyní se stala ona, Soňa, předmětem jeho nezřízené snoubivosti. Ujišťoval jsem ji (bylo to trochu nebezpečné, mělo to však okamžitý úspěch), že mi tato seznamovací cesta je vrcholně nepříjemná a že nejsem tím, který by přijal stav tak vážný, jako je manželství, z něčích sebedobrosrdečnějších rukou.
"A jakou cestou se to u vás stane?" ptala se šelmovsky Soňa, již události, jak se vyvinuly, počínaly bavit.
"Velmi prostě," řekl jsem skromně. "Až poznám jednou děvče, které ke mně bude cítit příchylnost a o kterém budu přesvědčen, že by mi bylo dobrou družkou, požádám je, aby si mě vzalo. Nedám se oženiti jako hloupý Honza."
"Tak mne jste si tedy nevybral. Nu, veliká čest to pro mne není," smála se Soňa.
"Vím o vás tak málo," řekl jsem zpola vážně, zpola žertovně, "že by vám můj výběr musil připadnouti podezřelý. Jistě byste se domyslila, že jsem se zamiloval do zámožnosti vašeho otce, již mi namlouval Dont."
"To je strašně špinavé!" zlobila se.
Svorně jsme pak odsuzovali Donta a jeho urážlivé pokusy, znovu objevovali komické prvky v celé té věci a znova se smáli. Kráčeli jsme bez cíle z ulice do ulice, a tu jsem se bez mučení přiznal, že nemiluji Prahu v červnovém horku, že se nedovedu nadchnouti zaprášenými parky. Souhlasila. Co jsme však měli počíti? Navrhoval jsem: zastaviti se v první slušně vypadající a pokud možná pusté hospodě, kde by bylo ticho a chlad, usednouti a vypíti grenadinu nebo ledový střik. Připustila, že zchladiti si něčím vyprahlé hrdlo není zcela bez půvabu.
Našli jsme celkem snadno útulek, jaký jsme hledali. Chvíli jsme byli oba na rozpacích, jak začíti znova přitažlivý a přitom tak výstřední rozhovor. Chopil jsem se opět kormidla. Řekl jsem, že mi procházka s ní a toto důvěrné připíjení je něčím zcela novým v životě. Musí mi prominout, že se tak vyjadřuji, nikdy však jsem nepoznal ženského přátelství. Připadá mi, jako bychom my dva byli - jak bych to řekl? Spiklenci. Proti čemu? Nu, dejme tomu, proti hlouposti, proti konvenčnosti, proti změkčilosti. Přikyvovala. Odvážil jsem se ještě dále: "Víte," přiznával jsem se melancholicky, "dosud jsem žil velmi samotářsky. Nepotrpím si na to, dvořiti se dívkám. Toto - je ovoce, které jsem ještě nejedl."
"A chutná vám?" zeptala se neprozřetelně.
"Velice," řekl jsem vážně. "A chtěl bych - chtěl bych, aby mi nebylo příliš brzy vzato z ruky - to dobré ovoce."
"Kdo vám je bere?" divila se koketně.
Přisedl jsem k ní blíže a spustil chvatně a polohlasem: "Poslyšte - jsem opravdu tak rád s vámi, byl bych vám velmi vděčen, kdybyste nepřerušila náš přátelský styk - ujišťuji vás však: Sám bych se ho zřekl, kdyby nebylo možno pěstovat jej jinak než pod ochranným křídlem Dontovým. Chápete? Připadá mi to tak hnusné. Oh, vím, příliš brzy bych se vám zprotivil. Oni by mě vám zprotivili. Kdybyste svolila, mohli bychom zachovávati malé, neškodné tajemství před Karlem a Tinou. Před nimi mohli bychom být na sebe třebas trochu dopáleni, no ne? Dělati, jako bychom se nemohli snésti." Pak jsem se jí opatrně zeptal, zda by uměla najíti příležitost k únikům z této naivní rodinky. A jak vlastně v Praze dlouho pobude.
Rozmýšlela se dosti dlouho. Hryzla si malíček a hleděla upřeně k oknu. Tajemství ji asi lákalo a také trochu lekalo. Instinkt jí napovídal, že to vše vypadá příliš důvěrně. Byl jsem přece jen cizí člověk. Proč si z Donta a jeho ženy netropiti otevřeně žerty tam u nich, mezi nimi? Pro tu chvíli nevěděla, jak by mi odpověděla. Nebyla si jista, podařilo-li by se jí denně se ztráceti Tině a neříkati jí, kam jde.
Měl jsem však své návrhy zcela hotovy. Kdyby jí na tom trochu záleželo, dalo by se to prostě udělat tak, že by u Dontů řekla, že šla k Fürstovům - a u Fürstů by zase řekla, že se vrací k Dontovům.
"Já vím," přikývla rychle, "ale já nerada lžu."
Bylo to od ní hezké, ale já jsem neměl jiného receptu. "Vybíráme si vždycky menší zlo," řekl jsem. Zeptala se mne, kdy mám ve všední den volno. Musil jsem se jí přiznat, že až po šesté hodině. "Ach - jen na hodinu!" opovržlivě pokrčila rameny. "V sedm jsem zvyklá večeřeti."
Podotkl jsem opatrně, že bychom mohli jíti spolu do nějakého restaurantu na společnou večeři.
"To by bylo lze jen v tom případě," pravila spěšně, "že bych si svou útratu sama platila." Byla v tom nedůtklivost bohačky a nedůvěra, a také snad dobré pojetí celé věci: vystříhati se možných komplikací.
Nyní jsem zase já přikývl, že souhlasím a že se mi to tak líbí. Důvěra se opět počala upevňovati. Šlo o to, upevniti ji ještě více.
Řekl jsem jí, že bych si nesměl činiti nároků na její přátelství, kdybych strpěl, aby dále pokládala za bernou minci to, co jí o mně vyprávěl Dont. "Všechno," pravil jsem, jednaje, jak se říká, čestně, "bylo tendenčně zabarveno, aby vzbudilo váš zájem. Vylíčil mě jako hrdinu románu pro dospívající dívky. To všechno jsou nesmysly." A vyprávěl jsem jí o svém dětství, co jsem pokládal za vhodné říci.
Z mého vyprávění, které bylo přibližně pravdivé, vyplynulo, že jsem byl jen šťastnou náhodou vyzdvižen z švajcarské nízkosti, že jsem se však propracoval až k dnešnímu svému postavení poctivým úsilím a pílí. Netajil jsem se s tím, že nemám se svou rodinou styků a že se jich v budoucnosti míním pokud možno vystříhati. Nešlo jí to dosti dobře na rozum. Byla vychována čtvrtým přikázáním a věřila, že musíme být za každých okolností k rodičům přinejmenším shovívaví.
Řekl jsem jí s úsměvem, že při poslední mé návštěvě ve vsi zpil se můj otec tak, že jsme již pochybovali, že se z opilosti probere, že sestra Anna zmlátila muže Ferdu násadou pometla, až mu přerazila nosní chrupavku, a že tomu není tak dávno, co dva z mých synovců byli přistiženi při pokusu vyloupiti zásuvku v pekařově krámku. Tvrdil jsem, že rodiče mohou býti tak nenapravitelní, že nám nezbývá než je zavrhnouti. Kroutila nad tím hlavou. Domnívala se, že by se dalo mnoho zlepšiti řádnou finanční pomocí. Ujistil jsem ji, že dostatek peněz znamenal by úplný otcův pád. Prý by se tedy mělo alespoň pomoci dětem. Vysvětlil jsem jí, že v tom případě by bylo nejdříve třeba odstraniti rodiče.
Rozjařila se romantickou představou vykoupiti nevinné drobečky z moci jejich trýznitelů a umístiti je v dobré rodině nebo v ústavě. Poslouchal jsem ji skepticky. Pak jsem ji musil poučit o tom, že děti na vsi jsou pomocníky v rodině, že jsou vychovateli menších, než jsou samy, že si je rodiče nedají jen tak pro nic za nic odejmouti. Vyprávěl jsem jí, jak jsme chodili na houby a na jahody a jak často žila rodina jen z naší žebroty.
Je jisto, že když jsme se vraceli k Dontovům, hleděla na mne Soňa s jakousi úctou. Viděl jsem, jak mě její oči plaše a potají pozorují. Věděl jsem, že si myslí, že o tom nevím. Nejen to. Ona chtěla, abych si povšiml tohoto tichého holdu. Byla z oněch dívek překypujících srdcem, které se domnívají, že ten, jenž má být obšťastněn, musí skliditi svou odměnu co nejdříve, možno-li ihned. Naštěstí jsem příliš dobrý znalec duší. Vím, že stačí pramálo, aby pramen takové přechodné něžnosti byl vyčerpán. Nic víc k tomu nebylo třeba, než abych obdiv přijal. Včelkám se nebere první med, ještě se jim přidává cukru, aby neumřely hladem.
Smluvili jsme se, že se sejdeme příštího dne u Palackého mostu. Měl jsem tam nejblíže z Nuslí. Bylo to dosti daleko od Dontových, kteří bydlili na Starém Městě, a na druhém konci Prahy od Fürstů, kam byla Soňa domněle pozvána na večeři.
Před Dontem jsme se oba tvářili omrzele. Soňa dokonce trochu přeháněla. Myslil jsem si, že to Karel - nebo ještě spíše Tina - musí postihnouti. Pozorovali nás nejdříve zvědavě, potom zklamaně. Pozvali mě na zítřek. Rozumí se, že jsem odmítl.
Soňa pobyla v Praze jen do neděle. Scházeli jsme se denně. Naše schůzky nabyly standardní formy. Usedli jsme v restauraci, v níž jsem nebyl znám, galantně jsem jí podal jídelní lístek, povečeřeli jsme, vypili jsme já velikou, Soňa malou sklenici piva a potom jsme rozprávěli korektně, jak jen v četně navštěvované restauraci možno. Číšníci nazývali Soňu milostivou paní, ke mně se měli se všemi možnými ohledy. Pozoroval jsem, že to Soňu baví. Nikdy jsem nevybočil z role vlídného a nenáročného vypravěče. Soňa mi oplácela vzpomínkami z dětství. Někdy mi připadalo, že cosi zamlčuje, že o něčem uvažuje a že váhá. Nepřekvapovalo mě to. Domníval jsem se, že se přede mnou, chudákem, stydí za své zážitky milovaného dítěte, jemuž nikdy nebylo nic odepřeno.
Pravděpodobně by byl tento život náladové Soni brzy zevšedněl. Naštěstí čas prchal, den jejího odjezdu se blížil. Věděl jsem příliš dobře, že všechno záleží na tom, podaří-li se udržeti Sonin zájem až do konce. S nějakým tím efektem se přihlásím až v poslední den.
Dozvěděl jsem se, že si pro Soňu do Prahy přijede sám otec. Oba Dontovi je vyprovodí v neděli odpoledne na nádraží. Při těchto rodinných scénách nebylo pro mne místa. Loučil jsem se se Soňou v sobotu v oné restauraci, kde jsme spolu večeřívali. Nejdřív jsem ji poprosil, aby mi prominula skrovný přepych, který jsem si dovolil na její počest. Na stole stála kytice růží. Z obvyklé večeře se vyklubala malá hostina. Namluvil jsem personálu, že má přítelkyně odjíždí, aby se provdala do ciziny. Vše bylo téměř - romantické.
Soňa se poddala kouzlu chvíle. Byla zamlklá, poněkud smutná. Přišla v nejlepších šatech, které s sebou v Praze měla. Byly zelené, na krku jí visel náhrdelníček z opálů.
Po večeři jsem Soně dojatě poděkoval za milou společnost, kterou mi po celý týden skýtala. Mluvil jsem o jejím jasném zjevu a šedi běžících dnů - a tak dále. Sami víte, že se takové věci snáze řeknou než napíší. Mluvené slovo, určitý přízvuk, zastřenost hlasu - dovedou takové banálnosti učinit působivými. Téměř se zajíkala. Dívala se na mne velikýma výmluvnýma očima. Věděl jsem, že by byla ráda, kdybych ji byl požádal, aby mě na rozloučenou políbila. Nebyl jsem tak pošetilý, abych to udělal. Také jsem nebyl tak hloupý, abych ji žádal o dopisování. Mám trochu fantazie a dovedu si představit, jak to v hlavě takových děvčátek vypadá, když je potká první vážná událost v životě. Při návratu domů, po přeměně kulis, snaží se ji setřásti jako střelu uvízlou v kožíšku. Vždy se jim to částečně podaří, avšak k úplnému vymazání nedávno zažité skutečnosti by postačilo, aby onen stín z dálky vztahoval příliš žádostivě své mátožné ruce. A pak - dopisy vždycky lžou. Není radno zabývati se sestavováním jich. Vždy v nich trochu přepínáme. Co ujde pozornosti při mluveném slovu, zrádně vysvitne z psaného dopisu.
Doprovodil jsem Soňu z restaurace až skoro k samému bytu Dontových, tam jsem jí mlčky a dlouze políbil ruku. Potom jsem odešel s lehkým srdcem. Ani jsem se neohlédl. Věděl jsem, že stojí přitištěna k nároží, kde jsem ji opustil, že za mnou upřeně hledí a že je blízka toho, hlasitě si zavzlykati.
Za týden jsem jí poslal konvenční pohlednici. Odpověděla mi celým dopisem. Celým dopisem, pravím! Možno říci, že to byl roztomilý dopis. Četl jsem jej, když jsem se připravoval k psaní této historie. Vybavila se mi v mysli přesně ona nálada, s níž jsem jej četl poprvé. Ona vítězná, jásavá nálada, v níž odkrýváme mezi řádky poraženého protivníka. Byla to vlastně krátká, volná povídka na téma: "Hajnova vila" a podtitul: "Škoda, že tu nejsi se mnou." Poděkoval jsem za dopis jen lístkem, a k tomu ke všemu příležitostně. Ne, nemohl jsem si ještě dovolit psáti jí. Neznal jsem jejího otce a neuměl jsem si dosud udělati přesný obraz jeho lásky k ní a míry jeho dobroty a obětavosti.
Myslím, že jsem ji trochu pozlobil, když jsem na její psaní neodpověděl psaním. Nebo spíše jsem ji zklamal. Od té doby mlčela. Nevadilo mi to. Pak jsem jednoho dne dostal radostný lístek, že přijede koncem srpna zase do Prahy a že bude tentokráte bydlit u Fürstů. Odpověděl jsem jí okamžitě rozmarným: "Dobrá, pak tedy budete chodit na večeře k Dontovům!" Jistě pochopila, co tím myslím. Pro ostatní to bylo dostatečně nenápadné. Předpokládal jsem totiž, že u Hajnů si nejsou ještě ani vědomi mé existence.
Za Soniny nepřítomnosti jsem se dosti napřemýšlel o tom, jak uspořádám události, až se Soňa jednou do Prahy vrátí. Věděl jsem, že mám-li ji znovu zaujmouti, musím začíti z jiného konce. Řekl jsem si, že nyní již mohu býti poněkud zamilován. Vzdálenost podporuje důvěrnost mezi těmi, kteří si po dobu vzdálení dovedli zůstati cizí, a klade překážky těm, jimž je třeba navazovati na papírové city. Umínil jsem si, že ji přijmu jako drahocenné zboží, kterého jsem si dosti nevážil, jako zlatého ptáka, jehož zpěvu jsem předtím nerozuměl.
Tentokrát jsem počítal špatně. Soňa přijela, uvítala se se mnou jako s milým známým - ale více nic. Zapomněl jsem ovšem uvážiti vliv Fürstových kluků. Znamenali pro Soňu opravdové mládí. Chtěl-li jsem ji nyní získati lépe a trvaleji, musil jsem podniknouti výpravu proti tomuto mládí, které toho času bylo silnější než já.
Byl jsem vždycky dříč. Mou nejlepší zbraní byl střízlivý a krutý rozum. Tohoto věrného přítele jsem vzal na potaz. Přede mnou ležel boj v druhém kole. Zvítězím-li ještě tentokrát, nebudu mít proti sobě již nic jiného než možné předsudky otce Hajna.
Nelze říci, že bych se byl dal překvapiti jako gymnazista. Zachoval jsem klid, když se na schůzku, kterou jsme si určili, přihnala s oběma hochy. Starší z nich měl již po první státní zkoušce, mladší studoval práva. První se jmenoval Felix, druhý Max. Ta dvě "x" na konci jejich jmen je inspirovala k vtipu, že jsou rovnicí o jedné neznámé. Nebyl to zlý vtip, slyšel-li jej však někdo podesáté, podvacáté, nezdál se již tak okouzlující. Oba byli pěkní hoši, urostlí, veselí. Starší již poněkud olysával. Felix také ráčkoval - spíše z koketerie než z nutnosti. Byli pyšní na to, že jsou Vltavou křtění, měli se za zlatou mládež metropole. Chovali se vybraně a vybraně se šatili. Jeden druhého doplňoval. Zábavnost Felixovu vyvažovala mladickost Maxova. Oba nosili stejné hole se stříbrnými knoflíky a "tvrďáčky" pepicky posazené na skráních. Vyšívané kapesníčky jim vyčnívaly z kapes. Jejich vtipy mi připadaly paňácovské. Jejich grimasy odporné. Co platno? Soňa milovala obé. Čekal na mne věru těžký oříšek.
Představila mě jako Dontova starého kamaráda a nedělala si z toho pranic, když jsem vystihl, že již mládencům o mně vyprávěla jakési zpitvořené příběhy. Viděl jsem jim na očích, že mě mají za starouška, který je dobrý k jakémukoliv žertu. Podávali mi ruce s onou drzostí, která znamenala: Však tě známe, venkovský balíku, nasmáli jsme se dostatečně tvým psím osudům. Jejich líčená zdvořilost byla vyzváním k boji. Myslím, že jsme rázem všichni tři muži porozuměli situaci, všichni, kromě Soni. Ta byla nyní velmi spokojena s tím, že s sebou vleče tak veliký cirkus. Jí bylo lehké míti nás třeba všechny tři dohromady. Byla v tomto směru panensky krutá a maloměstsky nechápavá.
V prvních dnech vedli prim Fürstovi hoši. Byli si vědomi své převahy a já jsem jim nemínil překážeti. Nejsem zbrklý. Musil jsem nejdříve prozkoumati půdu, odhaliti slabiny svých protivníků. Uvažoval jsem. Přiznávám se, že jsem často seděl s hlavou v dlaních pozdě do noci. Jednoho večera, když jsem se vrátil z této společné schůzky, s nohama otlačenýma chůzí po dlažbě, již jsem nenáviděl, s mozkem otupeným nemožností porozuměti jejich šifrovaným narážkám, váhal jsem, nebylo-li by snad přece jen lépe všeho nechati a nevydávati se dále v nebezpečí zesměšnění. Jejich výhoda proti mně, výhoda chlapců, kteří strávili se Soňou společnou část dětství, byla obrovská. Jejich způsob vyjadřování byl bystrý a gaminský, vrcholně rozmarný a dráždivý - a já jsem byl tak strašlivě nedůtklivý!
Chodili jsme společně do divadel. Sedával jsem s nimi a díval se s nedůvěrou na hry, které mi byly proti mysli. Oni znali herce a jejich osudy - já nevěděl ani, jak se jmenuje autor hry. Hoši žvatlali zákulisní anekdoty, dovedli celé hodiny mluvit o tom neb onom pěvci, kdy a jak zazpíval kterou árii, a já jsem poslouchal, neschopen se mísiti do těch rozhovorů. Stával jsem se tím, čemu se v hantýrce mládí říká obecně slon.
Jediné, v čem jsem viděl jakési zadostučinění, bylo, že jsem v Soniných očích přece jen byl ještě někým, ke komu pociťovala jistou odpovědnost, ano, to je to pravé slovo! Starý Fürst byl asi otec, který své hochy velmi miloval. Dopřával jim v plné míře zábav s dcerou svého přítele. Možná že v tom byla jen lehkomyslná důvěra k mladým, možná že také zkušenost, že ve třech vždy jeden hlídá druhého. Není však vyloučeno, že starý počítal s tím, že Soňa bude jednou Felixovou ženou. Pravda, byli oba přibližně stejně staří. Co mi však bylo platno kojiti se nadějí, že v budoucnu Felix ztratí svou pozici jen tímto nepatrným rozdílem věku, když nyní jsem byl tímto chlapcem, který neměl dosud ani vlastního zaměstnání, vyhazován ze sedla, a když jsem byl v nebezpečí, že ztratím navždy Soňu jeho přičiněním? Že ji nedostane snad ani on? To je útěcha pro hocha, nikoli pro muže!
Prováděli se Soňou věci, které mi nikterak nebyly vhod. Jednoho večera ji vytrvale učili kouřit. Se špatnou jsem se potázal, když jsem jim v tom zabraňoval. Stal jsem se nepřítelem z tábora starých. Někým, koho je sice nutno poslechnouti, koho je však možno oklamati a pak jím pohrdati.
Po jistou dobu jsem se pokoušel oba znesvářiti. Měli-li ti dva však nějakou ctnost, pak to byla bratrská solidarita. Mezi sebou se dovedli do krve příti, jakmile však se objevil třetí, který jednomu z nich nadržoval, již se semkli proti společnému protivníku. Byli chytří. Uměli větřiti boj a určiti i způsob boje. Doplňujíce se navzájem, byli těžko ranitelní. Učiniti je maličkými před Soňou! Můj bože, kolikrát jsem se o to marně pokoušel!
Nosil jsem Soni kabelky, svrchní kabáty, měl jsem pro ni v kapse vždy nějaký pamlsek, zkrátka dělal jsem strýčka, zatímco chlapci s ní za mými zády hráli hru mládí na moje útraty. Nikdy jsem jim to nezapomněl. Nikdy - pravím. Snažil jsem se vždy upřímně, abych jim zlé, které mi učinili, zlým zase odplatil. Viděli, že ač se usmívám, necítím se vzteky. "Kmotře Petře," říkal Max, "nepřepepřete mi toho vepře!" Nemělo to ani hlavy, ani paty, snad to nemělo být ani urážkou, ale Soňa se smála a já jsem byl ten bezradný, který byl k smíchu.
Přiznávám se, že po vstupu těchto dvou do mé historie můj zájem o Soňu podstatně stoupl. Stal se téměř vášní. Můj chladný postup z dob pobytu u Dontů byl tentam. Chtěj nechtěj - musil jsem se trápiti. Opravdu, také jsem se trápil. Když jsem seznal, jak jsem zaostalý v literatuře, v umění, v zábavnosti, pochopil jsem poprvé v životě, jaký jsem to byl ve skutečnosti chudák. Dřel jsem do otupění, zatímco jiní se směli veseliti. Musil jsem brát život vážně v dobách, kdy jiní si činili nároky na lehkomyslnost. Bylo to od světa nespravedlivé, že ti druzí žili v radostech a v přebytcích, když já jsem strádal, že se povznášeli do sfér příjemných zbytečností, zatímco já jsem se rval o pouhý krajíc chleba. Nyní jsem měl pykati za to, že jsem žil život, který byl více hoden úcty! Nyní jsem měl ztratiti, co jsem pracně získal, jen proto, že jiní měli hebčeji ustláno!
Jaké já jsem měl v ruce trumfy? Jen svou práci. Za to mi v té společnosti nikdo nedal ani zlámanou grešli. Těžko dělat povýšeného, když nepřítel je vždy hotov se jen smáti. Zlobil jsem se. Mučil jsem se. Situace se musila co nejdříve změniti, neměl-li jsem ztratiti poslední špetku chladného rozumu. Nebylo mi možno snášeti déle všechna ta nevyslovená a neurčitá příkoří.

Pochlubili se mi, že doma hrávají s oblibou karty o hubičky. Soňa se trochu rděla, když to Max řekl s takovou nevinnou samozřejmostí. Přeslechl jsem to s líčenou lhostejností. Snad se Soňa domnívala, že mi smysl toho unikl. Přinejmenším si musila mysliti, že se mne to ani dost málo nedotklo. Potom, kteréhosi dne, na smluvenou schůzku nepřišla. To byl vrchol netaktnosti. Tak se to dělá s dětmi, ne s dospělými lidmi. Omluvila se mi velmi povrchně. Běda, dáš-li najevo rozmrzelost, dolézavý starče! Byl jsem opatrný na slova i na výraz obličeje. Důlky v mých tvářích se usmívaly shovívavě. O dva dny později opět nepřišla a neomluvila se pak vůbec. Mé záležitosti dopadaly špatně. Soňa byla zcela ve vleku Fürstových hochů. Myslím, že se jim stalo sportem mě týrati. Nejdříve jim to snad stálo jen za pokus, podaří-li se jim vyrušiti mě z klidu. Nevěděly, ty zlé děti, jak mě již zbavily mého předstíraného klidu.
Potom přišel jeden deštivý den, seděli jsme v hospodě, kterou si vybrali chlapci, tam se pilo pivo pod obrazy fotbalistů, pod fotografiemi sportovních primadon, hospoda byla plná, jen vřeštěla nesčíslnými hlasy ochmelků. Nikdy jsem si nepřipadal směšnější než v této společnosti, do níž jsem nepatřil. V hluku je však člověk asi právě tak sám jako na pustém ostrově, může si stejně s druhem svěřovati nejkrvavější tajemství, jako by se krčil v lesní tišině, neboť nepovolanému nedolehne v sluch ani vánek promluvených slov.
Felix strávil také několik týdnů na vojně ve světové válce a byl na to nesmírně hrd, a Max byl zjara odveden v první třídě. Felix počal s vtipy na jeho příští vojenskou kariéru a jal se Soňu omračovat ubohými žvásty ze slamníku, příběhy, jichž je pořád ještě slyšet na tucty při pivě a fajfkách. Měli jsme všichni hlavy dohromady (pro ten hluk), tvářil jsem se, jako bych měl nesmírný zájem o Felixovy vojenské příběhy. Nevím, jak se to stalo, Fürstovi hoši si mou pozornost vysvětlili tím, že jsem asi na vojně vůbec nebyl, že jsem byl ve válce tím, co bylo častováno všeobecným názvem "ulejvák". Felixovi to přišlo vhod, rozhodl se udeřit do tmy. Měl jsem v sobě tolik nashromážděné trpkosti, že můj výstup toho večera dopadl téměř divadelně. Nevadí, byl o to jen působivější. Zatímco si mě Felix dobíral, snaže se zjistiti seznam mých nemocí, které mě uchránily od zákopů, otevřel jsem manžetu na levé ruce, pomalu vysoukal rukáv a ukázal na dvě jizvy, rýsující se v předloktí. "Co je to?" koktal nechápavě Felix. "Nic," pravil jsem s úsměvem. "Jenom památka po dvou šrapnelových kuličkách."
Bylo to nesmírně pitomé, ale působilo to. Soňa, jíž jsem se nikdy slovem nezmínil o tom, že jsem také prodělal válku, vyjekla překvapením. Jala se mne bouřlivě vyptávati. Byla z oněch dívek, které mužskou bolest chápou skoro pohlavně. Odpovídal jsem kuse, jakoby nerad, s oním úsměvem, který dovedl býti krásný. "Kdeže jsem sloužil? Nu, u dělostřelectva." - "Och, kanonýři," pokoušel se sraziti Felix můj stoupající kurs, "ti toho mnoho nevypili. Já jsem od pěchoty, od královny zbraní." - Nevymlouval jsem mu nic. "A kde jste přišel k té ráně?" vyptával se nedůvěřivě. "Je to opravdu z války?" Soňa se na něj zamračila. "Ano," řekl jsem prostě, "je to opravdu z války. Mám také průstřel lýtkového svalu, na zádech jizvy od kamenů jako lískové oříšky, sedmá sočská, víte? Tagliamento. Tam jsem šel od baterie s otřesem mozku po výbuchu těžkého granátu." - "Dostal jste také nějaká vyznamenání?" vyzvídala Soňa. Přiznal jsem se ke všem. "Všechna ta signum laudis se po válce přivazovala psům na ocasy," pohrdavě prohlásil Felix. "Ano," pravil jsem, "máte pravdu. Já jsem to s nimi udělal zrovna tak."
Max shledal, že je na čase pomoci bratrovi v nouzi. "Divím se," podotkl kousavě, "jak jste mohl přijít k všem těm úrazům." - Ostýchavě jsem se přiznal, že pod Monte Grappa zbyl mi z baterie jediný kanón a čtyři zdraví lidé, na St. Michelu že jsme stříleli v dešti granátů bez oddechu po šestatřicet hodin. Vyprávěl jsem o dnech strávených v pozorovatelském zákopu u pěchoty, o návštěvách velikých a nebezpečných černých ptáků, italských bombardovacích letadel, o horách, po nichž jsme prchali, pokrytých pěšáckými mrtvolami, o zoufalém ústupu od Piave.
Soňa se v zamyšlení opírala bradičkou o hospodský stůl, hrála si pokrývkou tak, že se hřbetem ruky neustále usilovně dotýkala mého lokte. Věděl jsem, že to není náhoda. Nuže, řekl jsem si - buď teď, nebo nikdy. Pochopil jsem, že mi nastávají rozhodné chvíle.

Příštího dne jsem já nepřišel na schůzku. Soňa mne volala hned den poté do továrny telefonem. Odpovídal jsem vyhýbavě. Měl jsem mnoho práce, byl jsem unaven. "Dnes ovšem přijdete," hádala s jistou bázní v hlase. Rozmýšlel jsem se maličko - docela maličko - musilo to však udělati dojem, že jsem opravdu ani dnes nemínil přijíti. Slíbil jsem, že tedy přijdu, ale ona chtěla, abych nepřišel jen tak, jak slibuji přijíti, ale jinak. Dělal jsem, jako bych nerozuměl. Ztlumila hlas. Šeptala váhavě, že by nechtěla, abych přišel nerad. "Bože, Soňo," (poprvé jsem ji nazval jen Soňou) "vždycky jsem přišel rád!" - "Ano, ano," dupala nožkou rozmrzele, "něco za tím však vězí, že byste byl málem nepřišel rád." - "Ne - opravdu za tím nic nevězí," ujišťoval jsem ji asi tak, jako se odbývají příliš dotěrné děti. Chvilku bylo ticho, pak zašeptal telefon tichounce: "Jsou v tom - jsou v tom snad - kluci?" Nyní jsem zase já učinil nepatrnou pomlčku. "Ne," řekl jsem neurčitě, "to se nemůže říci." - "Chcete," nabízela se sladce, "přijdu dnes sama?" - Inu, jak jí libo, chce-li přijít sama, ať tedy přijde sama, chce-li přijít s hochy, ať přijde s hochy, mně na tom tak příliš nezáleží. "Pokrytče!" volala, "to není upřímné! Mluvíte jinak, než myslíte." - "Jak to?" - Ale nechtěla již nic slyšet. "Dnes tedy určitě, jako jindy, v šest! V šest sama - a basta!"
Potom, při setkání, byla velmi rozpačitá. Odvykla si již býti se mnou beze svědků. Rděla se a zasmušovala se. Mohlo to znamenat dobré, ale také zlé. Přála si, abych jí vyprávěl o válce. "Posledně tam byla taková vřava, a byli u toho ti hloupí kluci!" Avšak já o válce vyprávět nechtěl. "Víte," řekl jsem, "to jen děti se vychloubají hrdinstvím. Vzpomínáte ráda na strašné věci? Nu vidíte, a já taky ne. Válka je hnusná. Lépe o tom nemluvit. Přinejmenším je nešetrné dávati najevo radost z toho, že žiji, zatímco staří druhové hnijí na všech bojištích Evropy. Nejde vám přece jen o krutou senzaci? O válce mluví rád jen ten, kdo ji doopravdy nepoznal." A pak jsem jí se smutným úsměvem vylíčil, jak jsem v té slavné důstojnické uniformě bídně mrzl v netopeném studentském pokojíčku a jak se mi lokty prošoupaly a záda se odřela o židle posluchárny, ač na nich byly ještě rzivé stopy od krve. "Život je všední," končil jsem, "to jen romanopisci z něho činí patetickou komedii. Smrt je vždycky jen smutná." Šla vedle mne ztichlá. Hlavu měla trochu sklopenu. Pak se mne pojednou zeptala, co proti ní mám. Jistě se mi na ní něco nelíbí. Mohl bych jí to říci?
Ano, mohl, přeje-li si. Řekl jsem jí co možná nejlehčím tónem, že je dosud dítě ve věku, kdy jiné jsou již ženami. Připomněl jsem jí, že smích je zcela něco jiného než posměch a že i dívce sluší charakter.
"Cožpak jsem bezcharakterní?" zeptala se.
"Ó - jistě ne - jenom ne vždycky taktní. Ale ptala jste se, a já odpovídám."
Všechnu svou nespokojenost vrhla na adresu nepřítomných. "To kluci. Navádějí mě proti vám. Je s nimi však taková psina! Jenom si, prosím vás, nemyslete, že je mám ráda."
Nyní jsem se mohl zeptat, koho vlastně má ráda. Věděl jsem, co by mi odpověděla. Nezeptal jsem se však. Nebyl jsem žádný hošík, abych se opájel pouhými slovy. Věděl jsem dobře, na čem tuto chvíli jsem, a to mi stačilo. Byla jako malé dítě. Chtěla se káti. Dovedl jsem si představiti, jak by mi bylo nebezpečné, kdyby se příliš mnoho pokořila. Tvrdila, že hra o hubičky se jí nelíbila. Hrál ji však i starý pan Fürst. Nebylo na tom přece nic zlého!
Vida - starého pána! - Pomyslil jsem si, že Soňa není právě v nejlepších rukou. Nahlas jsem však prohlásil, že hra o hubičky není opravdu nic zlého.
"Jste tak hodný!" lísala se ke mně, aby mě odškodnila za to, oč jsem byl v posledních dnech připraven. Pohladila mi ruku.
"Nejsem hodný," řekl jsem vážně. "Nejsem ani trochu hodný. Také bych hrál o hubičky, kdybych věděl, že nějaké vyhraji. Také bych měl leckdy chuť učinit něco, co se nemá dělat, jsem však přísný člověk, poněvadž jsem měl těžký osud, jsem plachý, poněvadž mi nikdy nic nebylo dáno zadarmo. Nemám za zlé těm, kteří se usmívají, jenom bych chtěl, abych byl omluven, když nedovedu udržeti krok s ostatními."
Opět ji to dojímalo. Řekla, že by mi hrozně ráda udělala nějakou radost. Řekla, že nikdy již s sebou na schůzku kluky nevezme, je-li mi to milejší. To jsem ovšem od ní nemohl chtíti. Ujistil jsem ji, že bych byl s sebou velmi nespokojen, kdybych od ní někdy žádal něco, co by ji později mrzelo. Chtěla tedy vědět, co si o těch dvou mládencích doopravdy myslím. Ovšemže jsem je vychvaloval. "Hodní hoši - ale jen hoši. Nesmíme se divit, mají-li neustále tytéž obnošené vtipy." Zeptal jsem se jí dvorně, zda je vždycky tak trpělivě snáší. Odpověděla pýříc se, že jsou často nesnesitelní, jinak že však ujdou.
Viděl jsem, že takhle bychom se nedohodli. Vzal jsem kus papíru z kapsy a napsal na něj: X + X = 2X = 0. "Víte," řekl jsem, "to je ta jejich rovnice." Zasmála se se mnou. Přikyvovala s radostným souhlasem. Potom však se zajíkáním chtěla, abych jí ještě jednou ukázal ty průstřely na lokti. Vyhověl jsem jí s úsměvem. Tlačila prstíkem na jednu z jizev a ptala se, zdali to ještě bolí. Vzal jsem ji za ruku a malounko stiskl. Vykřikla. "Nu tak, vidíte," pravil jsem, "tohle vás bolí mnohem víc než mne to, co jste dělala vy." Opravdu, chovala se jako zamilovaná.
Příštího dne přišla s oběma hochy, utrhovala se však na ně, posmívala se jim, dávala jim najevo všemožně svou nelibost, zkrátka přivedla je jen proto, aby mi je obětovala. Mládenci se dívali na ten obrat poněkud hloupě. Ovšemže jsem kul železo, pokud bylo žhavé. S poraženými jsem se snažil jednati kavalírsky. Nakonec bylo mé vítězství tak jako tak úplné. Soňa mě vybídla, abych šel kousek napřed a neohlížel se, a když jsem si již myslil, že situace se opět počíná obracet proti mně, přiběhla sama a chopila se se smíchem mého lokte. Na mou překvapenou otázku mi odpověděla, že je poslala domů - ty drobečky, protože jí překáželi. Měl jsem za svou povinnost trochu ji za to pokárati, přesto však jsme se o chvíli později svorně smáli té příhodě.
Opravdu, dosáhl jsem již téměř všeho, čeho se pro ten čas dalo dosáhnouti. Nyní zbývalo ještě zpečetiti poměr opravdovým líbáním, aby nefalšovaná románová láska byla jako kouzlem přivedena na světlo boží.

Nedala mi pokoje, dokud jsem s sebou na schůzku nepřinesl svůj starý důstojnický triedr. Vyšli jsme si za krásného večera na svatovítskou věž, abychom se pokochali rozhledem.
Ukázal jsem jí, jak se zachází s okuláry, a smál jsem se jí, když pořád měla před očima vlčí mlhu. Navrhl jsem jí, aby tiskla oba objektivy poněkud k sobě, pak si však zase naříkala, že se jí tíhou třese ruka. Postavil jsem se za ní a držel ji pevně za oba ostré lokty, a tak jsem ji měl vlastně v objetí. Dívala se a úmyslně se nakláněla dozadu, aby mi mohla spočívati na prsou.
Zmlkl jsem, jak se sluší v takových okolnostech, a vzal jí pomalu triedr od očí. Byla nesmírně pokorná a hleděla zaujatě na daleký obzor, rty měla pootevřené. Viděl jsem, jak se cukají rozbouřenou krví. Taková maličkost! Dosud jsem ji držel za oba lokte a pomalu, s krutou váhavostí ji tiskl blíže a blíže, pak jsem otřel svou drsnou tvář o její a pustil ji ze svého objetí. Poodešel jsem za sousední pilíř, pohrávaje si nervózně triedrem. Mé podivné chování mělo představovat hluboké vzrušení.
Přiběhla za mnou udýchána, položila svou ruku na mou a hleděla do země. Scéna vrcholila, bylo třeba již jen využít jí a zesílit ji vášní. Zeptala se zbytečně, zdali se na ni ještě zlobím. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych odpovídal na nějakou bůhvíjak závažnou otázku. Tak tedy - proč jsem vlastně takový?
Pohlédl jsem na ni pomalu a rozumně - a zeptal se jí, jaký mám být. Na to nemohla odpovědít a střídavě bledla a rděla se. Vzal jsem ji za loket a zeptal se jí znova významně - jaký že tedy mám být. Pošeptala ustrašeně, že vím jaký. Zamručel jsem spokojeně a pohladil ji po líčku a zeptal se rozmarně, zdali takový. Rozveselila se, přikývla, dívajíc se koketně zpod víček. "Nebo snad takový?" A políbil jsem ji na čelo. Čekala jen na to. Přivinula se ke mně těsně a nabídla mi své rty, přivírajíc oči.
Chodili jsme pak dlouho po ochozu kolem a kolem. Mluvil jsem polohlasem, ač jsme byli nahoře sami. Vykládal jsem jí, že se stalo něco, co jsem si nepřál - a vůbec, mluvil jsem velmi zmateně. Zmatenost se dobře snáší s roztodivným stavem zamilovanosti. Na vše mi přikyvovala, vše ji oblažovalo, byla nesmírně šťastna touto první sérií hubiček. Držel jsem ji za rameno jako učitel žačku a ona se snažila choditi stejným krokem se mnou.
Líbali jsme se znova, a tu jsem vzplanul a jal se jí vyhrožovati, že jestliže mě přestane mít ráda, nevím, co udělám! A abych dokázal svou zuřivost, chopil jsem ji v podkolení a v podpaží a nadnesl ji přes zábradlí nad propast. Byl to strašlivý vtip a mohl se mi nevyplatiti, kdyby mě byl někdo zdola pozoroval, měl však velkolepý výsledek. Opojila ji má síla a mé vyznání. Visela nad hlubinou jako dítě v objetí matčině. Pak jsem ji postavil na nohy a ona mi ovinula obě ruce kolem krku a zašeptala: "Peťo!" Řekla to jen proto, aby se mohla pomazlit mým jménem.

Stali se z nás milenci. Věděl jsem, že při Sonině nehotové a nespolehlivé povaze musím učiniti, co je v mých silách, aby tento riskantní stav netrval příliš dlouho. Roztál jsem důvěrou, a to byl pro ni nový zážitek, neboť mě ještě nikdy neslyšela žvatlati. Byla velmi hrda na to, že mě tak předělala. Chodili jsme nyní do biografů jako voják se služkou jen proto, abychom si mohli tisknouti ruce. Hledali jsme kdejakou příležitost, při níž se dalo ukrásti rychlé políbení. Byla to ovšem hra v jejích rozměrech, nikoli v mých, já jsem se jen přizpůsoboval, poněvadž jsem věděl, že s dívkou rázu Sonina tuto idylickou louku nelze pominouti.
Vlastně mi ono období nečinilo ani velkých obtíží. Hřáti se na výsluní lásky hezkého děvčete, to je pro ješitnost každého muže rajským blahem, i když tento muž není právě citově založen. Byl jsem sám sebou překvapen. Nevěděl jsem, že dovedu být tak vynalézavý v tomto oboru. Živil jsem dosti obstojně její milostnou fantazii.
Sonin pobyt u Fürstů byl určen na celý měsíc. V dobách, kdy mé vítězství bylo úplné, chýlil se již tento měsíc ke konci. Počalo se opět mluvit o rozloučení. Tentokrát bylo třeba uspořádat pravé rozloučení milenců.
"Soňo," řekl jsem jí jednoho dne, "již dosti dlouho se zpronevěřuji vaší rodině. Jednám tak, jak nebylo nikdy u mne zvykem jednati. Nyní jsem zase já takovým malým 'x' v nedořešené rovnici. Musím hledět dostati se z toho čestně. Nezbývá mi než oznámiti vašemu otci, v jakém stavu věci jsou, požádati ho o souhlas, nebo podrobiti se rozsudku. Důvěřuji ovšem," dodal jsem chvatně, "v jeho nesmírnou laskavost a shovívavost."
Zasmušila se velice. Hry lásky ji bavily mnohem více než tento skoro slavnostní rozhovor. Dosud nebylo mezi námi promluveno ani jediné slovo o manželství. Prosila mě, abych dopis odložil až do jejího odjezdu. Chce býti při tom, až jej tatínek obdrží. Bude se ptát. Soňa bude dělat obhájce. Neměl jsem, co bych proti tomu namítal, nyní však, když nejtěžší slovo celé záležitosti bylo vysloveno, bylo nutno přesunouti rychle lásku přes tento mrtvý bod, učiniti své příští manželství také trochu vábným. Soňu ovšem dosud ani nenapadlo, že by měla býti potrestána mou celoživotní společností za své neodpovědné hubičky. Bylo třeba nalíčiti novou vějičku. To znamená, že bylo záhodno roznítiti ohýnek vysloveně pudový.
Chvíle rozloučení se k tomu hodila jako nic na světě. V poměru, v němž jsme byli, v poměru milenecky cudném, nebylo nic zvláštního na tom, přišla-li řeč na můj byt. Vlastně zatoužila sama spatřiti jej dříve, než odjede. Snad byla příčinou toho opravdu jen její ženská zvědavost.
Její příchod, jak se ukázalo, nebyl přece jen tak zcela jednoduchý, jak si jej představovala. Schodiště jí snad připomnělo něco ze slov frivolních románů potají přečtených, a ona vystupovala vzhůru, jako by šla přinésti krvavou oběť Molochovi. Jen v jejích očích zůstalo trochu ochočené odvahy, spojené s důvěrou. Její rty byly tak rudé, že se zdálo, že při políbení musí vytrysknouti krůpěj krve.
Přijal jsem ji jako dobrý soused, prostě, kamarádsky. Potěšilo ji to tak, že byla přímo zběsile dovádivá. Řekl jsem jí, že jsem nic nepřipravil, abych ji nepolekal, že však, chce-li, můžeme si nyní jít koupit nějaké víno a zákusek. Přikyvovala radostně. Tak jsme spolu seběhli ze schodů jako bujná mládež. Nyní Soňa chtěla, aby každý v domě viděl, že byla u mne v bytě. Byla velmi pyšná na svůj statečný čin.
Seděli jsme pak za mým stolem a hodovali jako studenti, kteří dostali z domova zásilku od rodičů. Smáli jsme se a mezi jídlem jsme se líbali, jsouce tak naprosto bezpečni před zraky kohokoli! Jenomže polibky v intimitě čtyř stěn jsou velmi vzrušující. Vzněcovaly mě právě tak jako ji. Říkal jsem si potichu: "Chleba, chleba, chleba," je to již můj způsob, jak se uklidniti, jak povolati na pomoc zdravý, logický rozum.
Ovšemže jsem si Soňu pozval jen proto, abych jí dal lekci v milování, bylo však třeba zůstati hercem i při nejhoroucnějších pasážích, nedati se svésti k nejpošetilejšímu z hereckých omylů: k prožití své role. Milování je činnost okrasná. Provozoval jsem tuto okrasnou činnost nejprve polibky, potom jsem výstřihem halenky líbal Sonina ramínka a ona je krčila, až jí naskakovala husí kůže. Když pak jeden patentní knoflíček na zádech s prasknutím povolil, její zoubky se rozjektaly. Byla bezvládná a dýchala ztěžka. Pomalu, opatrně jako svátost obnažil jsem celou paži, potom druhou. Její panenská duše kvílela. Nerozlítostnilo mě to. Věděl jsem, že provádím nutnou operaci. Objevilo se celé torzo v batistové košilce. Líbal jsem nejdříve hrudní důlek, vynikající obratle týla, potom přes látku hroty drobných ňader. Dovolila v mátohách, aby spadla i tato poslední, lehká přehrada, a já ji dovedl k zrcadlu, aby se viděla polonahá v mém náručí. Chytila se mne v zátylí a nechtěla nic viděti, ale já hltal očima tento dráždivý obraz, neboť - nezapomeňte, prosím, já nikdy nebyl zhýralcem a žen jsem v životě poznal jen málo.
Nosil jsem ji v loktech jako robátko. Mlčela, ani nedýchala. Byl bych si s ní po kratičkém, bezvýznamném boji mohl dělati, co bych byl chtěl, to však nebylo mým úmyslem. Chleba - chleba - šeptal jsem si znova - opanoval jsem se. Rdíc se navlékla si zase svou košilku, chvatným pohybem i blůzičku, a škrceným hlasem mě prosila, abych ji vzadu zapjal. Och, ten hlas zněl jako přiskřípnutý, hrdélko bylo vyschlé. A když jsem s úsměvem dokončil úlohu komorné, padla mi divě kolem krku a líbala mě, rozplývajíc se dílem vděčností, dílem nevyvrcholenou milostností.
Výsledek pokusu se dostavil. "Peťo," šeptala mi Soňa horce do ucha, "až - jednou - až budeme sami dva!" A počala snít o tom, o čem se před několika dny neodvážila ani promluviti.
O dva dny později odjížděla z Wilsonova nádraží. Přál bych někomu viděti dlouhý obličej Karla Donta, když mě spatřil na nástupišti v důvěrném rozhovoru se Soňou Hajnovou. Její rozjásané oči a zklamané tváře Fürstových dvou 'x' byly příliš výmluvné.
Za týden po Sonině odjezdu jsem podle slibu napsal továrníku Hajnovi do Jesenice krátké, obchodnicky suchopárné psaní a dostal jsem na ně zdvořilou, ale velmi vyhýbavou odpověď. Hajn oznamoval, že ho mé sdělení překvapilo. Nebyl na něco podobného připraven. "Nejlépe bude," psal, "když se domluvíme jako muži. Ještě tento týden přijedu do Prahy." Mohl jsem si myslit, že starý praktik rozřeší věc tímto způsobem. Chtěl mě vidět, dříve než o celé záležitosti začne uvažovat.
V hotelu Šroubek jsem nalezl malého zarostlého chlapíka, který vypadal spíše jako ředitel gymnázia než jako továrník. Měl vysoké čelo, ale velmi huňaté obočí, šedé, přísné oči, vousy prokvetlé a husté jako mech. Činil na první pohled dojem muže, který na sebe příliš nedbá. Tím byly však vinny jen jeho husté vousy, které notně zkreslovaly jeho zjev. Stejně zkreslovalo obočí výraz jeho očí. Když jsem si je lépe prohlédl, zjistil jsem, že jsou dobrácké a mírné. Vyloženě špatným dojmem působilo jen to, že mu nepříjemně páchlo z úst.
Brzy jsem vystihl, že mám před sebou měkkého, plachého člověka s dosti nejistým vystupováním. Vlastně jsem nad ním měl od prvopočátku zřetelnou převahu. Seděli jsme vedle sebe ne jako uchazeč vedle příštího tchána, ale jako městský člověk vedle venkovana.
Nastínil jsem mu co nejvěrněji způsob svého seznámení se Soňou. Pokyvoval hlavou, v té věci byl informován. Ujistil jsem ho, že jsem neměl v úmyslu se ženiti. Chtěl jsem dříve poznati cizinu, doplniti své odborné vzdělání zahraniční praxí. To působilo zřejmě velmi dobře. Pravil jsem důstojně, že nejsem žádný sukýnkář, že jsem ani v sobě, ani v Soně nepodporoval vzrůstající cit. Přiznal se, že mě Soňa vylíčila v nejlepších barvách. Nezapíral, že o mne velice stojí.
"Víte," pravil trpce, "nám otcům zbývá jen důvěra. Důvěra v dítě, které si snad dovede vybrati jen dobře, jsouc dobře vychováno, a důvěra v muže, který přece přišel milovati a ne krásti." Musil jsem se ovšem po těchto srdcelomných slovech tvářiti co nejdojatěji a dávati najevo všemožný respekt!
Odpověděl jsem mu neméně krásně, že mám za samozřejmé, že se o mně bude dříve informovat, než o mé žádosti bude vůbec uvažovati. Způsobem, který možno nazvati delikátním, nabídl jsem mu prameny, jichž by mohl použíti, a prosil jsem ho téměř vroucně, aby tak neváhal učiniti. Řekl jsem, že to mám za věc vlastní cti, neboť bych nesnesl přehnanou důvěru. Upozorňoval jsem ho na to, že vím, co v jeho případě znamenají studená slova: cizí člověk. Abych mu vyrval jeho zbraně, přiznal jsem se mu stejně jako kdysi Soni, že jsem si vědom toho, že situace mu musí připadati svrchovaně podezřelá. "Mohl by to být také lišácký výpočet," tvrdil jsem, "na světě je dosti lidí zkušených v jednání se ženami, kteří dovedou provésti, co si umínili."
Chlubil se, že je dobrý znalec lidí a že ve mně vidí poctivé srdce.
Nakonec se mne vyptával dosti nešetrně na rodiče, na mou praxi, na žijící příbuzenstvo. Vytahoval opět a opět netrpělivě své hodinky. Rozloučil se se mnou dosti vlažně a zběžně, slibuje mi sděliti rezultát svých úvah písemnou cestou.
Jistěže se bedlivě informoval, neboť odpověď přišla až za půldruhého měsíce. Za tu dobu poslali jsme si se Soňou nejméně deset dopisů (nyní mi již nemohlo korespondování uškoditi), a já jsem z každého viděl, že má věc dopadá dobře. V posledních bylo již vítězné: "Vím, co tatínek zamýšlí! Budete překvapen! Budeme šťastni!"
Hajnův dopis se podobal soudnímu spisu. Otec v něm pohnutě vkládal štěstí dceřino do mých rukou, jsa si jist, že dělá, co nejlepšího dělat může. - "Není již právě maličká," psal, "a mně, starému tatíku, připadá, že jsem zaspal celý kus života, nyní se probudil a shledal, že léta minula. Je již opravdu čas, aby se Soňa stala nevěstou. Okolnost, že jste muž mého povolání, mě přesvědčuje o tom, že osud ke mně nemíní být krutý, že mě snad dokonce chce hýčkati." - Rozváděl všechny druhy pohrom, které ho mohly stihnouti v podobě ženichů: "Mohla si zamilovati učitele, lékaře, advokáta - a co by pak bylo s mou továrnou? Tímto způsobem se nebudu musit se Soňou nikdy rozloučiti, a to je ten pravý balzám na ránu, která bolí pouhou otcovskou pošetilostí. Víte na jakou? Že již nebude náležet mně, nýbrž svému muži."
V závěru dopisu bylo to nejdůležitější: nabídka, abych přijal místo v jeho továrně. - "Přijedete zatím jen jako nová síla," psal starý pán, "poznáme se lépe, a lépe se dohovoříme. O sňatku a o všem, co budeme podnikati v budoucnu. Ujišťuji vás znova, že k vám chovám naprostou důvěru a že vás míním uvítati jako svého zetě."
Nikdy jsem nebyl dětinný, ale nyní jsem si nemohl odepříti přepych dáti najevo radost. Stával jsem se někým! Dobyl jsem srdce hezkého a bohatého děvčete. Získal jsem postavení! Zítra budu ředitelem veliké továrny, pozítří majitelem! Běžel jsem k Dontovům - sám a nezván - a tam jsem se holedbal do noci svým velikým štěstím.
Ovšem, byl jsem příštího dne zase dostatečně střízlivý a nepřijal jsem jen tak hladce Hajnovu nabídku. Vyvinula se nová korespondence. Doporučoval jsem Soninu otci ještě další rozmyšlení, neboť bylo přece nabíledni, že můj příjezd do domu bude vlastně pro malé venkovské město příjezdem oficiálního ženicha. Potom bude již obtížno couvnouti. Odpověděl, že toto riziko není již nyní mou starostí, nýbrž jeho. Paní teta mě prý touží poznat co nejdříve. Ať prý raději neotálím. Soňa na toto psaní připsala: "Tatínek je zlatý, tatínek je anděl!" Byl jsem oběma nohama v boháčově rodině, o tom nebylo již třeba pochybovat! Odepsal jsem, že jsem vázán v továrně až do konce roku, že mohu dát výpověď až prvního ledna. Nebylo to tak zcela pravda, mělo to však své důvody: učiniti se trochu vzácným, nedati najevo nedočkavost. Nemohlo být na škodu ještě nějaký čas pěstovati v Soně touhu. Obé, jak se později ukázalo, bylo dobrým tahem.
Dostal jsem od Soni pozvání alespoň na vánoce - vyčítavé pozvání, že o ni nedbám, že odkládám - omluvil jsem se však i tentokrát, odvolávaje se na to, že musím uspořádat některé rodinné záležitosti. Také jsem skutečně domů do vsi jel a sdělil shromážděným Švajcarům, jaké štěstí mě potkalo. Současně jsem jim oznámil, že všechny pokusy, aby z mé příští zámožnosti bylo kořistěno, budou marné. Jen zcela neurčitě jsem jim naznačil, že možná z vlastní vůle a podle vlastního dobrého zdání mohl bych v budoucnosti shlédnouti ze své výše na ty, kteří nezkříží ani stéblem mou cestu. Pak jsem odjel, sjednav jakýsi laciný a nespolehlivý mír.
Prvního ledna jsem dal v továrně měsíční výpověď.
Třetího února jsem odjížděl z Prahy s dvěma vulkánovými vaky, v nichž byl složen všechen můj movitý majetek, jako nový inženýr Hajnových mydlářských závodů. Byla to vlastně moje cesta na svatbu.
Jesenice! Jesenice. Hleděl jsem oknem kupé, jak se ke mně blíží světla města. Chtělo se mi zpívati do hukotu kol. Na nádraží jsem uzřel mladíka v modré placaté čepici. Byl to tovární šofér. Nasedl jsem do auta.
Musili jsme objeti nádraží, potom podjezdem pod tratí dostali jsme se na celkem pustou silnici. Když jsme projížděli prvními řídkými domky předměstí, zmírnil šofér běh vozu, vyklonil se okénkem a ukázal: "Tamto je továrna." Dovedl jsem postřehnouti jen kontury veliké budovy, obehnané dřevěným plotem, pokrytým reklamami.
Vzhůru příkrou ulicí k náměstí, potom těsné prosmýknutí kolem jakýchsi domků s podloubími - a opět náměstí, o něco menší, s kostelíkem uprostřed, jakoby postaveným ze stavebnice. Široká osvětlená ulice s temnou sochou muže vztahujícího pravici, sjezd dolů do nové tmy předměstí, a konečně znova vzhůru, pomalu, zmirňujícím tempem, po bílé, zasněžené silnici, vroubené holým stromořadím.
Jak jsme se s vozem přibližovali k vratům, rozžehlo se nad vchodem vily veliké, ostré světlo. Dům, postavený do temna parku, objevil se obrovský a slavnostní. Bylo viděti postavu, spěchající, aby uvolnila vjezd. Ta postava byl chlapec Filip.
V oné chvíli zazněly někde dole v městě zvony věžních hodin. V kvintách, pomalu, rozvážně, odbíjely osm. Bim - bim - bim - bim - ticho zimní noci neslo ten zvuk k mým uším s podivuhodnou jasností, zatímco jsem hledal po kapsách, abych dal spropitné šoférovi, a zatímco Filip vytahoval z vozu má zavazadla.
Působilo na mne podivným dojmem, když jsem usedl k svému psacímu stolu po procházce domem, abych se teprv řádně vložil do svého příběhu, a když se rozezvučely v salónku rokokové hodiny a odbíjely tenounce, šeptem - jako tenkrát - touž hodinu v tentýž den. Jako zvonečky z dálky. Jako zvony z přízračné minulosti.