Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

2

Kilián nebyl obzvlášť znamenitý stavitel. Svědčí o tom celá Hoření ulice, jeho životní dílo, která rozmnožila jeho jmění. Stojí v ní přízemní, nejvýš jednopatrové domy, jeden jako druhý, celá řada papírových domků, jaké se v zimě stavějí v oknech do mechu. Maloměstští stavitelé nemívají zvláštních ambicí, patrně proto, že se musejí přizpůsobovat vkusu svých zákazníků. Jsou-li velmi dobří, dovedou postavit dům ne-li krásný, tedy aspoň účelný. Ani v tomto směru Kilián nikterak nevynikal. Domy, které vystavěl, nemají sklepů, schody jsou v nich většinou tmavé a strmé, nešťastný obyvatel nebo host na nich snadno uklouzne, a pak se neodvratně řítí až do přízemí jako po toboganu. Místnosti jsou obrovské a nedají se vytápět, chodby jsou hotovým bludištěm, bez plánku se v takovém Kiliánově domě vůbec nevyznáš. Zato se však do dvorků táhnou všemožné přístavky, trčí nad nimi kryté i nekryté dřevěné pavlače, dobré jen k tomu, aby se po nich s příšerným skučením proháněl průvan, třískal dveřmi a rozbíjel okenní tabulky.
Příkrý posudek díla nechť nevrhá stín na tvůrcovu památku! Kilián nebyl o nic horší než jeho kolegové, kteří stavěli vlastně jen proto, aby vydělali peníze. Lze se vůbec divit, že v jeho případě výsledek nebyl úměrný píli? Kilián právě tak jako oni, nebo aspoň jako mnozí z nich, nebyl veleduch prostě jen proto, že se svému řemeslu v žádných školách neučil. Začal jako zedník a skončil jako zednický mistr. Tehdy však nebylo v Jilemnici jiného, odborně školeného stavitele, městečko se musilo spokojit tím, co se mu nabízelo, a když se to tak vezme, nebylo to ještě tak zlé. Domy v Hoření ulici stojí dodnes, žádný z nich se nesesul, v žádném se neobjevila trhlina - Kiliánova práce byla poctivá, trvanlivá, důkladná.
Stavitel Kilián sám byl právě tak trvanlivý a důkladný. Byl to veliký, tlustý, těžkopádný člověk, k stáru poněkud dýchavičný. Na nohou nosil perka, a ta perka ustavičně vrzala, snad jeho tíhou. V době, kdy jsem ho poznal, bylo mu už víc než sedmdesát let. Husté bílé vlasy měl nad vysokým čelem rozházeny v divoké změti. Stejně divoké a načechrané bylo jeho obočí, ale oči pod ním byly světle modré, při dobré náladě takřka něžné. Tváře měl cihlově červené, nos hrubý, modře žilkovaný, pod ním prokvetlý knír a krátkou, do špičky přistřiženou bradku. A bochníčky tuku u uší i v týle - vypadal velmi zajímavě mistr Kilián!
Pokud se dovedu upamatovat, nosil vždycky jen černý nákrčník k nízkým ležatým límcům, k límcům co nejnižším, patrně proto, aby jeho laločnatý, jakoby oteklý krk nebyl ničím tísněn. Také podpatky nosil vždycky jen nízké, a tím se stalo, že se špičky jeho perek obracely vzhůru. Chodil jaksi příliš jen na patách. Šel-li po náměstí, bylo to, jako by se brodil rybníkem. Potom měl ještě jeden zvláštní kus oděvu, jakých i tehdy bylo už pořídku: černý polocylindr sširokou stuhou, s okrajem romanticky zvlněným.
Ostatně - jeho fotografie dosud visí mezi fotografiemi velikých mužů města Jilemnice v kanceláři obecního úřadu.Vypadá tam poněkud útlejší, menší a ušlechtilejší, než skutečně byl, v podstatě je to však dobrá podobizna. Je na ní vyobrazen v celé postavě. Má tam své boty se špičkami obrácenými vzhůru i svůj polocylindr, a stojí trochu pokleslý v kolenou ani ne tak přílišnou vahou těla, jako spíš z jisté koketérie. Kalhoty má nad perky zvarhanělé do nesčetných záhybů, jako by mu padaly. Tenkrát si představovali šviháctví poněkud jinak než dnes.
Kilián dožíval své dny v domku vedle školy - ó té ironie osudu! -, v domku, který sám nestavěl. Koupil jej za babku, když Hoření ulice byla již zcela dokončena, a odtamtud ho vynesli "za Frantáčkovy", jak se v Jilemnici říká hřbitovu podle majitele posledního domku v ulici zvané Zvědavá.
Když se Kilián objevil za domkem na zahrádce, znamenalo to pro žáky a žáčky vždy jisté rozptýlení v duchamoru písmenek a číslic. Zídka školního dvora byla nízká, stavitel byl právě o hlavu vyšší. Ta rudá, rozčepýřená hlava nad školní zdí se tak trochu podobala vycházejícímu slunci, nebo snad obrovské, nestvůrné mrkvi. Kiliánova hlava, nikoli celý pan Kilián, měla u kluků přezdívku ne zrovna trefnou - říkalo se jí měchuřina. Přezdívka měla význam hanlivý.
Majitel měchuřiny byl totiž velmi nesnášelivý. Běda, zaletěl-li míč při hře na školním dvoře nešťastnou náhodou za zídku Kiliánovy zahrádky! Běda, zachytil-li se některý z kluků svými špinavými prackami okrajů zídky, aby se zvědavě rozhlédl po Kiliánově království! V takovém případě nezbylo učiteli nic jiného než mládež seřadit a zachránit se sní před hněvem rozlíceného a hulákajícího starce ve školní budově.
Tato pokora učitelstva by se snad mohla zdát poněkud přepjatá, je však nutno si uvědomit, že staviteli byl pro jeho zásluhy svěřen úřad školního dozorce. Podvakrát jsem přijal z ruky pana školního dozorce Kiliána výroční vysvědčení, a podvakrát se mi zaryly do tváře jeho bledě modré, krvavými žilkami stínované oči s němou výčitkou.
Kiliánova manželka Anna nebyla o nic menší postavy než její muž. Byl to opravdu rovný pár. Bledá, odulá Anna, se žlutými jaterními skvrnami na tvářích, s černýma pichlavýma očima, převyšovala o hlavu všechny stařenky, pilně navštěvující ranní mše a roráty. Jako ony, poslední mohykánky nejstarší módy, nosívala klobouček podobný čepci se závojíčkem přes čelo, s cetkami, penízky a umělými květinami, uvázaný pentlemi pod bradou, černou jupku k tělu a obrovské mužské boty, od nichž byly její předlouhé, zvonovité sukně vzadu okopány.
V několika posledních letech svého života se již nemohla pohybovat. Tak jsem ji také jedině znal, zemdlenou, bezmocně ležící na vozíku, který tlačíval ke kostelu dnes už také dávno mrtvý Tonánek-Světýlko, pobuda ze Špitálku, městského chudobince, povýšený stařeninou nemocí k jakési lokajské službě u Kiliánů.
Anna Kiliánová byla žena přísná, šetrná a nábožná. Selské děvče, vzala si za muže městského člověka, který se stal pánem. Ctila svého manžela, byla si ve vší pokoře vědoma jeho vysokého společenského postavení a dbala vždy úzkostlivě na svou důstojnost. Plnila věrně všechny povinnosti k rodině, obci i církvi. Nebyla zlobivá jako její muž, nebyla tak věhlasná jako on, veřejného života se účastnila jen málo. Zanechala po sobě pověst skrblice. Nutno však připomenout, že v oněch starých, opatrných časech, kdy bylo zvykem políbit ze stolu spadlý drobeček a kdy krejcar měl jistou kupní cenu, kdy mlsky byly prostičké a zábavy řídké, že tehdy bylo dosti obtížné odlišit skutečného lakomce od člověka šetrného.