Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

3

Anna Kiliánová pocházela ze dvora zvaného Vejrychovsko a byla sestra sedláka Jana Maliny.
Vejrychovsko stojí nedaleko martinického lesa a je vzdáleno asi osm minut od posledního jilemnického stavení. Vypráví se, že na místě dnešního dvora stávala před dávnými lety tvrz, v níž sídlil zeman Vejrych, Vejrych z dob zapomenutých rodů na jilemnickém hřbitově, ba z dob ještě mnohem, mnohem starších. Byl to Vejrych-kouzelník a měl spolek s čertem.
Jilemnická předhistorie počíná Vejrychem a týká se ho valná část všech místních strašidelných pověstí. Jedna z nejznámějších je pověst o regimentu vojáků, který měl čaroděj vždycky k ruce a k němuž si pomáhal velmi jednoduchým způsobem: zaklepal kouzelným proutkem na měděnec, v kterém máčel otruby, a vojáci jeden za druhým vyskákali. Jejich plukovník si věru nemusil dělat starost, kam je po cvičení uloží. Stačilo další malé švihnutí proutkem, a vojáci se vrátili do měděnce, stali se opět otrubami. K čemu potřeboval Vejrych vojáky, není známo, nejspíš měl trochu tvrdohlavé robotníky.
Všemožným způsobem čaroval Vejrych, z různých spletitých situací mu pomohl kouzelný proutek, tvrz byla místem nevylíčitelných pekelných rejdů a hrůz. Peněz měl ovšem habaděj, neboť mu jeho přátelé, jimž se upsal krví, vždy zavčas dodávali své pekelné dukáty.
Společenství s čerty mělo však také jisté nevýhody. Vejrych musil zůstat celý život starým mládencem - tak zněly podmínky -, neboť strýček satan mu chystal svou sestru za nevěstu. Potom, když smluvená lhůta vypršela, byla ovšem jeho smrt nikoli obyčejnou lidskou smrtí, nýbrž strašlivým pekelným sňatkem, sňatkem o třinácti kočárech. Dvanáct kočárů, plných ďáblů, v třináctém sám zeman Vejrych se svou rohatou nevěstou.
Ó té temné noci, noci bezhvězdné, již má dětská fantazie tak dobře znala, kdy kočáry hrčely jeden za druhým přes městečko ke Koptíkově hati! V té noci se vyznamenala bába Strouhalka, nesmrtelná bába Strouhalka z Jilmu, která si umínila, že ubohou zemanskou duši vyrve věčnému zatracení navzdory celému peklu. Stála na kamenném mostě přes Jilemku, schována pod sochou svatého Jana Nepomuckého, drmolila modlitbu za modlitbou a počítala kočáry - jedenáctý - dvanáctý - třináctý. V té chvíli vyskočila, hodila posvěcenou cihlou - a trefila! Rachot hromu, fialové blesky, sirný dým, a všechno to tam, na kamenném zábradlí mostu se třepotá bílá holubička, třikrát, právě třikrát zakrouží nad Strouhalčinou hlavou. Strouhalka klečí před svatým Janem a děkuje pánubohu, že jí byl v jejím nebezpečném podniku nápomocen, zatímco v tvrzi leží mrtvý Vejrych s krvavou ranou uprostřed čela, a rána mokvá. Přestože svíce zhasly, je tu světlo jako v pravé poledne, a mrtvý kouzelník se usmívá nebeským úsměvem.
Po Vejrychově smrti - tak praví pověst - ďáblové ze msty tvrz ze čtyř stran zapálili, ale komnata s mrtvolou zůstala neporušena. Tělo bylo pak pochováno na rozkaz báby Strouhalky, jíž byl ten nápad vnuknut milostí boží, do hrobu bez jména. Dodnes ukazují u Malinova dvora stodolu, jejíž jedna stěna je postavena z ohořelých kvádrů, v těch kvádrech je místy vidět otvory bývalých střílen. Říká sejí čertova stodola.
Sedlák Malina ovšem nezdědil pekelné dukáty, ty - bůhví kam se poděly. K vzniku Malinova jmění se váže jiná vzpomínka, ale ta již není legendární.
Po napoleonských válkách zbohatlo mnoho jilemnických měšťanů plátenictvím, mezi nimi Bulušek, bydlící v chalupě nedaleko Vejrychovska, které měl tehdy v majetku jakýsi Krebs. Vlastní dědeček Štěpánky Kiliánové, Antonín Malina, byl u Krebsů na Vejrychovsku čeledínem. Zbohatlík Bulušek zmnožoval své jmění lichvařením, půjčoval na nekřesťanský úrok. Byl vdovec, samotář a bezdětek.
Ústní podání praví, že tento Bulušek měl ve světnici dubovou, železem kovanou truhlu, v níž schráněl svůj lup v podobě zlatých a stříbrných mincí, a že se od této truhly třeba celý den ani nehnul. Seděl na ní, ozbrojen až po zuby ze strachu před zloději. Byl tak lakomý jako lakomci v pohádkách, šetřil i na vlastní hubě a chudákovi by byl nedal zadarmo ani findu. Nu, a milý Bulušek se na konci svého života přepodivným způsobem zbláznil - začal svůj mamon rozdávat.
Vlastně nikoli rozdávat, nýbrž rozhazovat. Čeledín Malina od Krebsů byl jedním z prvních, kteří se šťastnou náhodou domakali Buluškova podivínství, a nejvíce z něho těžil. Zjistil, že stařec vychází na toulky do martinického lesa, což nikdy předtím nečinil. Vrtalo mu to hlavou a dal se opatrně za ním. Na odlehlé pasece nedaleko Javorka spatřil, jak Bulušek chodí od pařezu k pařezu, na každý klade zlaťák a podšitě se přitom usmívá. Malina se kradl za starcem, který neviděl neslyšel, a shraboval zlaťáky z pařezů.
Tak Bulušek učinil svým dědicem les a Malina se učinil dědicem lesa. Jak lichvář své mince po pařezech rozdílel, tak mu jich v patách ubývalo. Vyprázdnil kapsy a šel si pro novou zásobu. Malina už do dvora na práci nešel, špehovat blázna bylo výnosnější.
Není známo, jak často sbíral Malina zlaťáky na pařezech, jisto však je, že když starý Bulušek zakrátko potom zemřel, jmění po něm zůstalo pramálo, zato se však stala věc nad jiné nepochopitelná: chudý čeledín od Krebsů koupil za hotové statek svého pána.
Antonín Malina, lovec zlaťáků, měl tři děti: Antonína, Jana a Annu. Antonín předčasně zemřel a dědicem statku se stal Jan. Anna byla bohatou nevěstou, přesto však zůstala neprovdána až do svých dvaatřiceti let, tak dlouho, dokud se v městečku neobjevil Kilián. Patrně nebyla zvlášť půvabná, a pak - město se dívalo s jistým opovržením na novopečené majitele Vejrychovska. Přece jen tu trochu vadila ta podezřelá historie Buluškova mamonu. Tehdy byli lidé na sebe ještě náramně přísní a nezbavovali se tak lehce svých předsudků.
Kilián nebyl vybíravý. Chtěl se v životě něčeho dopracovat a potřeboval k tomu peněz. Měl už také leccos za sebou, prožil prý velmi dobrodružné mládí. Bylo mu šestatřicet let. Pepka Stínilová tvrdí, že přišel do městečka s vandrovním rancem na zádech, v roztřepaných kalhotách, člověk neznámý, bez přátel, bez známostí. Takovým způsobem se ovšem v Jilemnici odjaktěživa mluvilo o všech přistěhovalcích, kteří se tu později domohli jmění. Zvlášť když nepocházeli z hor, nýbrž z kraje, z rovin. Byli to cizáci, nebo také krajáci.
Podle všeho bylo tenkrát v zjevu a v chování stavitele Kiliána jakési kouzlo a jakási síla. Ačkoli byl nejen cizák, nýbrž dokonce i kraják, bylo mu to kupodivu brzy odpuštěno. Hračkou přemohl odpor, který k němu zpočátku měli jako k manželu Malinovy dcery, a stoupal s jejím věnem v kapse závratnou rychlostí na jilemnickém nebi, až se stal hvězdou první velikosti. Možná že mu také cestu k úspěchu uvolnila tchánova smrt. Antonín Malina zemřel za necelý rok po dceřině svatbě. Za ním šli do hrobu jeden za druhým pamětníci jeho nenadálého zbohatnutí. Nová generace, náchylná k tomu, hledat v oněch dávných událostech spíš prvek romantický, neměla již nedůvěry k muži, který tak přesvědčivě prokázal svou zdatnost.