Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

4

Večer prvního září 1870, když se schyloval ke konci zoufalý zápas obklíčené francouzské armády u Sedanu, narodila se Anně Kiliánové po čtyřletém manželství dcera Štěpánka.
Stavitel byl zklamán, doufal, že bude mít syna. Děťátko však bylo zdravé, buclaté, těžké - až příliš těžké, rodička ležela na svém lůžku bolesti jako neživá. Trvalo jí dlouho, než se zas trochu sebrala.
Domníval-li se Kilián, že bude první nezdar napraven při nejbližší příležitosti, pak je možno nazvat všechna další, zbývající léta jeho junáctví jedinou dlouhou řadou zklamání. Štěpánka byla první a poslední. Více dětí u Kiliánů nebylo.
Stavitelovu švagrovi Janu Malinovi ze dvora se holčička nelíbila. Marně ji před ním vychvalovali. Řekl to právě tak, jak si to myslil, nebyl z těch, kteří někomu pochlebují: "Co je to všechno platné, když má trojitou bradu!"
Trojitá brada byla sedlákovi známkou tučnosti, blahobytu, pohodlí, hlouposti. Jan Malina zůstal po všechen čas svého života takový, jakým se narodil, - měl odpor k trojitým bradám. Nepozbyl ho ani tehdy, když přivdání trojité brady do statku znamenalo nejen finanční obnovu, nýbrž i skutečnou oběť, ovšem neuvědomělou, jak se později uvidí.
Kilián dostal s Annou od tchána Maliny věnem dvacet tisíc zlatých. V oné době, kdy se Štěpánka narodila, byl již z nejhoršího venku. Bydlil v jednom ze svých prvních výtvorů v Hoření ulici, měl zakoupeny skoro všechny volné parcely, které bylo tehdy v Jilemnici výhodno zastavět, a zničil a odstranil jediného konkurenta, který se mu v městečku hodlal usadit. Mohl si dovolit furiantské gesto, že všechny své volné peníze, valnou většinu ženina věna, uložil na nově zřízenou vkladní knížku na Štěpánčino jméno a prohlásil, že až přijde dědic mužského rodu, nebude na svém podílu zkrácen. Dědic nepřišel, a jednoho dne u Kiliánů shledali, že druhá vkladní knížka již nikdy založena nebude. Možná že z nastřádaného podílu dítěte, které se nenarodilo, byla později postavena empírová hrobka.
Za oněch starých časů nebylo ani v sebezámožnějších maloměstských rodinách zvykem žít v přepychu. Tak se stalo, že Štěpánka byla kolébána jen v docela obyčejném prádelním koši právě tak jako děti kočího Parduse, který bydlil v srubovém přístavku Kiliánova domku. Jenomže košík nebyl uvázán k stropnímu trámu, jak tomu bylo u Pardusů, nýbrž upevněn na háku, z něhož byla sundána stahovací lampa.
Prvním vjemem probuzeného dětského vědomí byl odlesk pestrých skel ve skleníku v parádním pokoji, jak tam zrána dopadal sluneční paprsek, pak mátožné stíny, které za časných zimních jiter vrhala po stěnách blikající svíčka, a konečně červené světélko nočního knůtku, plovoucího v olejové lampičce. Jásala při světle a bála se stínů - není toho mnoho, co lze říci o dítěti Štěpánce. Nemoci ji míjely. Poměrně velmi pozdě začala chodit. Byla příliš tlustá. Zato se u ní brzy projevila vyřídilka. Usuzovali z toho, že bude chytrá.
V době Štěpánčina útlého dětství byl obraz jejího malého světa asi takový: čistá, bílá, rozlehlá kuchyň, z níž se mohlo do pokojů jen přes studenou, tmavou domovní chodbu. V chodbě na almárce, která nahrazovala spíž, ustavičně a tesklivě cukrovala zajatá hrdlička. Pokoje na druhé straně chodby byly dva: jeden, kde se spalo - neříkalo se mu právě ložnice, poněvadž se tam také projektovalo, rýsovalo, účtovalo, bydlilo -, vymalovaný neurčitou hnědou barvou se zlatými ornamenty, které se při pouhém doteku obtiskovaly na šaty, druhý, zastíněný záclonami, nepřístupný, parádní. Tam byla voskovaným plátnem potažená pohovka, zrcadlo s širokým vyřezávaným rámem, v jehož spodním okraji byla zatknuta papírová baletka s načechranou sukénkou, skleník budící uctivou hrůzu, množství vějířů, alb, rohoží s pohlednicemi, ochranných přikrývek a háčkovaných i vyšívaných polštářů a nesčetné množství jiných titěrností z porcelánu i z vosku. To byl vnitřní svět. K vnějšímu patřilo území nepoměrně širší: rozlehlý dvůr s kůlnami na dříví, husím trusem, sporou trávou a s kočovými kluky, maličká zahrádka s laťkovým altánem, v níž byla pěstována spíš zelenina než květiny, a konečně celá dlouhá, dosud nezastavěná Hoření ulice.
Když byla Štěpka ještě docela malá, stavěl Kilián sousední dům, který dnes patří krejčímu Herajnovi. Plot mezi oběma parcelami byl poražen, aby bylo usnadněno skládání stavebního materiálu na staveniště přes Kiliánův dvůr. Snad bylo tehdy deštivé léto, snad ne, kdožpak to ještě dnes může říci, Štěpánce se však nesmazatelně vtiskla do paměti představa na sebe narovnaných klád, na nichž s matkou sedávala a v jejichž vytesaných jamkách se ustavičně držela voda.V této dešťové vodě plovaly Štěpánčiny husičky z drobtů, lodičky z úlomků kůry, ze spadaného listí, a země byla všude okolo červená cihlovým prachem. Nedaleko stála káď, v které páchlo žlutavě bílé stavební vápno.
Štěpánka neměla spousty panen, měla jen jedinou loutku s porcelánovou hlavou, se strnulýma očima a s lesklými červenými tvářemi, kterou nenáviděla, protože ji ujišťovali, že se jí podobá. Potom měla miminko, které nemělo těla, nýbrž bylo sestaveno jen z důmyslně svinutých a sešitých hadříků, na nichž byla klihem nalepena papírová dětská hlavička v karkulce. Ani toto miminko neměla Štěpka ráda. Milovala-li nějakou svou hračku, byl to vetchý, slámu trousící králíček s důlky místo očí a jeho druh psík, kdysi strakatý, s jediným okem, knoflíčkem ze Štěpánčiny odložené bačkorky. S tímto psíkem a se svým slepým králíčkem vedla na prahu kuchyňských dveří nekonečné vášnivé rozprávky, vymýšlela si o nich dramatické děje, které jí byly tu k smíchu, tu k pláči, a usínávala, tisknouc oba v náruči.
Štěpánka byla dítě samotářské. Neboť byla z dětí, které nejsou u svých malých přátel a přítelkyň oblíbeny. Předně to bylo panské dítě mezi všemi těmi dětmi okolních řemeslníčků a chudáků, a potom to bylo dítě zvláštní, hlavaté, těžkopádné, nehezké. Byla mnohem statnější a větší než ostatní. Svádělo je to k předpojatosti, která se časem vystupňovala v opravdovou zášť. Pošklebovaly sejí, nadávaly jí, házely po ní blátem i kamením. Jakási nevysvětlitelná, předčasná dětská pýcha Štěpce bránila, aby si na své trapiče doma postěžovala.
Tak asi vypadal život Štěpánky Kiliánové do jejích šesti let, tak dlouho, dokud se blíže neseznámila s Vejrychovskem a s Malinovými kluky a dokud nezačala chodit do školy.