Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

1

Uprostřed západní zdi jilemnického hřbitova stávala od nepaměti stará márnice s pokřiveným křížkem na vrcholu prohnilé šindelové střechy. Po obou stranách této márnice, za rezavým železným plotem, se tísnilo několik hrobek, každá byla pokryta těžkým náhrobním kamenem.
Dnešní mladá generace městečka již o márnici nic neví, zmizela a nezůstalo po ní ani památky, hrobky jsou tu však stále a skoro v témž stavu jako před lety. Jsou vesměs prastaré. Některá má vryt nápis mělkým písmem do kamene, jiná hlásá nebožtíkovo jméno a jeho životní data z mramorové desky, připevněné k hřbitovní zídce, všechny však kryjí rody, jichž v městečku již není.
Zde v pánu odpočívá Familie Czihak, hned vedle od roku 1805 na slavné vzkříšení čeká Georg Johann Heweroch, vychovatel Jeho Osvícenosti hraběte z Harrachů, tam leží Wenzel Pestalini. Ani sama Pepka Stínilová, živá kronika městečka, neví, kdo byli Czihakové a s kým byl spřízněn Heweroch.
Poslední Pestalini ještě žije ve vsi Hrabačově. Je již stařičký, nemá dětí ani příbuzných. Dávno tomu, co cinkal zvoneček jeho krámku v Dolení ulici, dávno tomu, co nosil květovanou kupeckou čepičku, prodával dětem lepkavé bonbóny a sekal cukr ozáblými prsty. Nyní obchoduje mezi hrabačovskými chalupníky a tkalci, ještě hrabou slepice na jeho chudém dvoře, ale až dohasne, nebude již ani Pestaliniů. Docela jistě nebude pohřben do staré hrobky, neví, nikdy nevěděl, jaké příbuzenství ho pojí k těm mrtvým dole.
Czihakové, Žantové, Poličanští, Žulianové a ti ostatní, jejichž jména jsou těžko čitelná nebo dokonce jsou nadobro vyhlazena z kamenných desek, to jsou zpráchnivělí a mlčeliví pamětníci starých časů. Mnohá z koster, způsobně urovnaných v podzemí, by mohla vyprávět o četných požárech, při nichž městečko, až na jediný dům, Pecník, lehlo popelem, o hrůzách moru roku 1772, o slávě otevření prvního vodovodu roku 1780, který sbíral vodu z pramínku pod kapličkou svatého Izidora a zásoboval jí kašnu o čtyřech chrličích v podobě lvích hlav uprostřed náměstí. Tak je aspoň o těch věcech psáno v jilemnických letopisech, uložených v městském muzeu.
Železných kruhů, zapuštěných v náhrobním kameni rodiny Poličanských, nebylo použito po celé století, v písmenech, snad kdysi zlatých, která označují hrobku hraběcího vychovatele, déšť vyhloubil jamky, na Žulianovu mramorovou desku zídka vypotila vápno, ato na ní uschlo v stružkách, podobných stopám slz. Možná že mrtví Žantové byli významní a zasloužilí měšťané, možná že kterýsi Czihak byl radním, zakladatelem školy nebo dokonce purkmistrem, tak se tomu aspoň podobá, neboť na hrobkách rok co rok svítí obec na své útraty. Proč svítí, nikdy od nikoho se nedovíš.
Stará márnice byla zbořena roku 1899 a na jejím místě vyrostla hrobka, v níž měla dojít věčného pokoje - jak praví masívní zlatý nápis nad vchodem - rodina Kiliánova.
Tato nová Kiliánova hrobka, hrobka stavitele Kiliána, byla kdysi pro městečko senzací. Především byla stavěna, když byl její příští obyvatel ještě zcela zdráv, a to podle jeho vlastních návrhů. Kromě toho byla první hrobkou ve tvaru kaple, jaká se na jilemnickém hřbitově vyskytla. Ještě dřív než z ní bylo odstraněno lešení, dřív nežli z její kupole, pobité měděnými pláty, slezl poslední pokrývač, byla zařaděna mezi několik málo městských divů. Děti i dospělí jí byli nadšeni. Dlouho pak byl hřbitov oblíbeným vycházkovým místem.Měšťané se svými rodinami se chodili dívat na novou Kiliánovu hrobku, jako se rok předtím chodili dívat na větrem se kymácející věžičku nové dívčí školy a o čtyři roky dříve na novou sokolovnu.
Ještě dnes, ačkoli podhorské povětří důkladně zřídilo její bílou kdysi omítku, čímsi přitahuje - nebo je to snad jen památka na dávné okouzlení? Má schodiště o sedmi stupních, průčelí drží dva sloupy s dórskými hlavicemi. Jsou v ní tři řady lavic, před nimi stojí oltář s mramorovým křížem bez Krista, nad oltářem visí obraz vzkříšení Lazarova, ne sice zrovna dokonalý, ale přece jen opravdový kostelní obraz. V kupoli, nyní zelené měděnkou, je připevněn zvoneček, který klinká dvakrát do roka, zatímco u oltáře kněz slouží zádušní mši, a to dvanáctého února za v Pánu zesnulého Štěpána Kiliána a jedenatřicátého srpna za v Pánu zesnulou Annu Kiliánovou, rozenou Malinovou.
Mezi všemi těmi omšelými, zčernalými náhrobními kameny, oddělenými od ostatního hřbitova zrezivělým plotem, vypadá Kiliánova hrobka asi tak jako palác mezi chatrčemi.Zatímco její kryptu chrání klenba, na níž je namalováno šmolkově modré nebe s hvězdami, do jejích bezpřístřešných sousedů pere déšť, zavaluje je sníh a opravdová nebeská báň je jim nekonečně vzdálenější. Je přepychová, je chlubná, a přece se něčím podobá zchátralým hrobkám kolem sebe: i ona hlásá jméno, které v městečku již nežije.
Když léta Páně 1903 stavitel Kilián náhle zemřel (za pouhá tři léta po dostavění své posmrtné schránky) a za půl roku po něm jeho manželka Anna, nezanechal po sobě ani sourozenců, ani jiných příbuzných, nýbrž jen jedinou dceru Štěpánku, provdanou za hejtmana Malinu.