Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HOŠEK
A když tě opět uvidím?
MÍNA
Rozcházíme se navždy. - Budu ženou Uhlíře.
HOŠEK (bez slov)
- Co?!
MÍNA
Musím jí býti. A jsem mu již zasnoubena.
HOŠEK
Uhlíře - Minko! - Ne! - To není možné! - To nemusíš!
MÍNA (pevně)
Ale já chci (Chvíle ticha. Se smutným klidem.) Stáňo, nepodrobuji se zákonům morálky, ale podrobuji se svému svědomí. Tebe jsem milovala a vždy budu milovat jen tebe - ale ženou budu jeho. A bůh dá, že vlídnou ženou, vždyť musím si získat ztracenou sebeúctu. Cítím v sobě nutnost žíti jako vdaná že na - i touhu po tom cítím - proč bych ji zapírala?! - Musím se vdát - tolik nyní vím o budoucnosti. Za tebe nebo za něho? - Za něho, protože s ním budou mi žaly a útrapy života těžšími.

***

MÍNA
Vždyť ty ani všecky nevíš!
HOŠEK
Ach, vím již!
MÍNA (se mu vytrhla. S poslední silou)
Ne nevíš. A musíš vědět. - Stáňo, když jsi odešel - víš, kdy - jako nevěstka nabízela jsem se Uhlířovi.
HOŠEK (jakoby náhle podťat, s hlavou kleslou mlčky dívá se k zemi)
MÍNA (dívala se naň pronikavě. Nyní sama zklamána. K smrti smutně.)
Vidíš - Vidíš, že nejsi tak silen, abys nesl se mnou moji vinu.
HOŠEK (vzchopuje se)
Sbohem, Minko!
MÍNA
Sbohem, Stáňo.
HOŠEK
Ne, Míno, to byla jen okamžitá slabost. Vidíš, už zas nic nevím! Už jsem zase zapomněl! - A časem oba zapomeneme!
MÍNA (smutně)
Nevěř. Nechtěj spoléhati na milosrdenství času. A z tak pomalé almužny by se to krutě žilo... ne! ne! Stáňo, ne! - takový život by byl horší nežli odloučení. - Čekat na zvětrání... a léta snad bychom měli čekat - my, kteří jsme tak nešťastně citliví. V každém tvém pohledu připamatovala bych si svou vinu a v nejkratším zamlknutí tušila bych bolestnou vzpomínku. A ty zase, tak nadán obrazností, jak jsi - stokráte za den kreslila by ti výjevy mé bídy a vždy znovu mučila by tě obrazem poskvrněného děcka. To ovšem jsem mohla vědět již dříve, ale milovala jsem příliš, nemyslela jsem, ani jsem nechtěla dále myslit! A nyní, Stáňo, nyní, kdy cítím, že naše rozloučení je možné, je také již nutné. Přiznávám se ti, měla jsem tě tak ráda, že jsem si ani nedovedla představit život bez tebe. To bylo pro mne něco, co jsem nechápala - nějaká prázdná dálka... nějaká tma... snad konec... snad smrt... ach, nevím... to pochopit bylo vždy nad mé smysly. - A vidíš, od té chvíle, ve které jsem se dovedla rozhodnouti pro život bez tebe, od té chvíle vím také, že má láska k tobě ochabla. Něco jsem z ní ztratila a snad to nejvyšší... Odpusť mi a navždy sbohem, Stáňo.
(Chvíle ticha. V pokoji již skoro tma.)
HOŠEK
Ještě naposled, Minko... (Chce je obejmouti.)
MÍNA (uskočí zpět se zoufalým výkřikem)
Ne! Ne! Pro Boha ne!
HOŠEK (po chvíli)
Sbohem, Minko.
MÍNA (tiše)
Sbohem, Stáňo.
HOŠEK (odchází již; skoro u dveří se zastaví a obrací)
Minko, ani mi ruky nepodáš při rozchodu?
MÍNA (jde k němu a podá mu ruku; tiše)
A jdi již...
HOŠEK (ji uchopí, i druhou, pak strhne Mínu k sobě, na to sevře dlaněmi její skráně a políbí ji na čelo. Mína slabě vykřikne. Hošek ji pustí a rychle odejde.)
MÍNA (couvá nyní ode dveří, přemáhajíc svou touhu rozběhnouti se za Hoškem, ale zrakem zase tkví jen na nich a horečně čeká, zda se přece snad ještě otevrou. Zachytí se o židli vpravo u stolu a odtud ještě chvíle napjatého čekání. Náhle se obrátí, zavrávorá, ale již se tyčí. Zalomí rukama nad hlavou. Dech smrtelné úzkosti vydral se jí z hrdla a ona rozbíhá se do pokoje vpravo. Zmizí. Dveře nechala otevřeny. Je slyšet prudké otevírání okna. Rozbité sklo zazvoní o zem. A ticho pak. V pokoji je zcela tma.)
JIŘÍ (vyjde zleva. Volá)
Míno. (Je ticho; čeká). Kde jsi? - Míno!
HLAS (mužský dušeně z hloubi dvora)
Pomoc...! Neštěstí!
JIŘÍ (vrazí do ložnice, za okamžik se vrací zpět. Je vyděšen. Běží k středním dveřím, když v tom jimi vstoupí pí. Mařáková a za ní Uhlíř.)
Matko! Matko! (Chytne ji do náruče. K Uhlířovi) Rychle! Běžte dolů! Rychle!
UHLÍŘ
Slyšeli jsme poplašný křik...
JIŘÍ
Rychle dolů! Mína je tam!
UHLÍŘ (vrazí do předsíně a odtud na chodbu. Dveře nechá otevřeny. Z temného pokoje je vidět do osvětleného schodiště. Uhlíř sbíhá dolů, za ním mihne se služebné děvče a starší pán. Kdesi bouchly dveře. Zdola ozývají se zmatené hlasy a dusot kroků.)
PÍ. MAŘÁKOVÁ (zoufale vykřikne)
Co! - Mína - !!
JIŘÍ (ji zachycuje)
Matko! Připrav se! Buď pevna!
PÍ. MAŘÁKOVÁ
Pusť mne! (Trhá se mu.)
JIŘÍ (sevře ji)
Ty nesmíš dolů! Připrav se, matko! Buď pevna! (Odvrací ji.)
PÍ. MAŘÁKOVÁ
Pusť mne! Musím k ní - ! (Vytrhne se Jiřímu, pokročí ke dveřím.)
UHLÍŘ (se již vrátil. Ve dveřích pokoje stojí zlomen)
PÍ. MAŘÁKOVÁ (k němu)
Mína - ?!
UHLÍŘ (jen ukazuje rukou dolů)
PÍ. MAŘÁKOVÁ (se skácí)
JIŘÍ (skloní se k ní)
Matko! Matko!!

Opona rychle dolů.

Čtenářský deník

-

Vina