Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka

Jednoho dne přepadla Hantoše nespokojenost se vším na světě. Přicházelo to občas jako přichází nemoc a předcházelo každému jeho pijáckému záchvatu.
Ten den u Rubešů mlátili. Na mlatě kromě nádeníka Hantoše byla nádenice Lojzka, děvečka i čeledín. Rozumí se i hospodář, málomluvný a rozvážný, jako bývají sedláci obyčejně, i jeho žena malá, silná a zdravá, ale bez onoho rozšafného a důstojného zevnějšku, jakým vyznačují se selky obyčejně.
To proto, že stala se selkou z děvečky teprve po smrti prvé Rubešovy ženy. - (Její případ přes svoji prostotu vzbudil nemálo pohoršení ve vsi. Nutno se také o něm zmíniti. Začal tím, že zdravé děvče po celou dobu vleklé nemoci selky otvíralo denně dveře sedláku vracejícímu se z hospody se zahřátými útrobami i duší. Nejprve otvírajíc vítala rozespalá děvečka jak se sluší hospodáře. Brzy však hospodář vcházeje pozdravil sám a pak tápaje temnou předsíní vtahoval nozdrami zápach zahřátého dívčího těla a přál děvčeti přívětivě dobrou noc. Nakonec přicházíval pravidelně pozdě a potichu, aby nemocnou nevzbudil a Maryša čekajíc na jeho příchod neusínala vzrušením. Za rok po smrti ženy uznal Rubeš za nezbytno dosaditi svoji děvečku veřejně i zákonně na uprázdněné místo ženy a hospodyně.) -
Práce při mlácení rozdělena byla takto: děvečka s nádenicí přihazovaly snopy z pater a se stohu selce, která rozvazujíc je podávala hospodáři a ten po částech dával klasy do stroje. Čeledín vyhrnoval zrno a Hantoš vázal slámu u vytřasadel. Koně v žentouru poháněl Lojzčin kluk dvanáctiletý výrostek, kterého však zajímaly více zardělé hrušky visící nad jeho drahou, než výkonnost svěřeného mu spřežení.
Byl pátek a sedlák bez přestání starostlivým okem měřil obilí, jež podle jeho rozhodnutí mělo býti do neděle vymláceno. Někdy se mu zdálo, že bude s tím hotov, ba ujišťoval se v duchu, že docela lehce. Ale vzápětí na to, když ještě jednou změřil velikou vrstvu snopů, probudily se v něm jakési pochybnosti a říkal si s mrzutou určitostí: "Nebude to." Nakonec rozhodl, že tak či jinak nutno si pospíšiti. Křiknul rozhorleně na Lojzčina kluka a když koně vykročili bodřeji, jal se se zvýšenou horlivostí dávati do stroje nutně tím současně i ženské k rušnější práci. Stroj zachrčel živěji. Polykal klasy div se nezalknul a z vytřasadel tekla sláma jako vodopád. Prach, který valil se bez přestání vraty stodoly, který pokrýval bělostnou sametovou vrstvou všecko kolem: zemi, trávu, listí stromů i kopřiv, střechu i temena a tváře lidí, zhoustnuv zvedl se ještě výše.
Nejhůř dolehlo toto zvýšení výkonu na Hantoše, který stoje černý a zpocený v oblacích prachu jako v páře i bez toho stěží stačil odbírati stroji slámu. I bez toho při svém podráždění od rána vyhledával spor, i bez toho zlobil se pro nic za nic a nejvíce proto, že lidé přihlíželi i jeho mučivé rozmrzení. Jakoby nebyl nic. I na přímý výpad buď se smáli, či úmyslně přeslechli. Ba i děti honící se s křikem hromadou svázané jím slámy, vrtající v ní chodby, nedbaly jeho hrozeb, od nichž k činům přejíti bránil mu překotně spěchající stroj.
O svačinách sedlák hledaje místo pro sebe požádal Hantoše krátce, aby odsednul. Hantoš přerušiv začatý spor s děvečkou uhnul nevrle a zamyslil se. Teprve po chvíli jal se reptati a pak náhle vybuchnul: "Pusť! Pusť! - Ty si jenom řekneš!"
Sedlák na něho ani nepohlédl. Nepřestal starostlivě měřiti zrakem obilí ve stodole. Selka nepřestala krájeti chléb a dělnice ani na vteřinu se neodmlčely.
"Pusť! - Pusť! - Co, Rafku - ty si myslíš - sedlák, tož pravda - pusť! - Huš! - Pravda - ch!"
Nikdo se neohlédl. Jsou nad ním, jdou přes něho. Jako přes hmyz. - Bestie!
"A já su já, k sakru! Nic se nesměj!"
Sedlák nejen že se nesmál, ale snažil se neslyšeti i tento výbuch.
"To se ví! Ty máš právo - ty jsi pán - máš chalupu. No, nafoukni se! - Pfů! hů!"
Tu selka pohlédla na muže, který už svraštil čelo.
"A co, Hantoš se ti na ni nedře, a Lojzina hloupá nedělá, co? - Pusť, pusť! Jak na čokla: jedeš! Hé! Já dřu taky. Dřu jako kůň. A co mám? - Nic. A ještě mi řeknou: nic nemáš, daň neplatíš - jedeš, čokle! Táhnout můžu, viď?" Hantoš zaklel a zkřivil ret: "Pravda, kobyla táhne a neplatí. - A kobyla pro rasa!"
Nachmuřiv silně tvář pohlížel chvíli na jedno místo před sebe a pak náhle přelétnul zrakem všecky přítomné. Postřehnuv, že ženské za jeho zády se smějí, hodil tím směrem slinou: "A ty, Lojzino hloupá, směj se, směj, hastrošu - hi, hi, abys byla hezčí ty - však to potřebuješ, blázne..." Odmlčel se, ale nemoha nalézti slovo, které by vyjádřilo veškero jeho opovržení, dodal pouze prudce: "Máš dlouhé vlasy a krátký rozum!"
Potlačovaný smích děvčat osvobozen těmito slovy vybuchl nevázaně. Hantoš bezmocně odvrátil tvář, zkřivil zlostně ret a ztichl urputně jako vichr před bouří.
Po malé chvíli začal znova.
"Tak, Rafku, tak" - povídá jakoby pro sebe - "ty platíš - křen platíš. Tak si na ni dělej sám!"
Přisedl blíže a obrátil se přímo k Rubešovi: "Ty platíš? Jak platíš? Tak třebas ti povím - tys mi dal, řekněme, čtyři šestáky. No, pravda, mlátil jsem třebas jenom celý den. Tak tys mi dal čtyři šestáky a já jsem je probil! - Chleba jsem si koupil, vuřt jsem si koupil, pak jsem ten vztek zapil. Zahřál si břicho, abych neklel. A šestáky jsou fuč! Zas nemá Hantoš nic a ty máš chalupu, kapouny a buchty a žito, co jsem ti vymlátil."
Sedlák, který před ním netrpělivě odsednul, vzpřímil se náhle a poroučel: "Půjdem! Vstávat!"
"Á, á počkej" - vyskočil vzápětí za ním Hantoš, zatím co ženské i selka zvolna se zvedaly - "počkej, Rafku! Tak, řekněme, já nemám nic. A ty třebas prodáváš to žito - no počkej - neutíkej - počkej! - Aha, utíkáš, tak abys věděl" - to vykřikl Hantoš zlobně ze vší síly - "ožrala Hantoš také platí na tu tvoji daň a na to tvoje právo! Ech, sám pes! Kobyla pro rasa!"
Hantoš si odplivl. Sedlák hledě s okázalou úmyslností přes něho, klidným hlasem a s tvrdou tváří poroučel: "Tak, dělat!"
Selka pohlédla oddaně na mračnou a nehybnou tvář muže, ale neulovivši jeho odvetný pohled svezla se zlýma očima na Hantoše.
Rubeš hvízdnul, výrostek sedící na oji žentouru vyskočil a jal se horlivě pokřikovati na koně, kteří probudivše se z dřímot nerozhodně dali se do kroku. Lidé zaujali svá místa. Stroj zvolna se rozešel, a vrčel překotně dál vydechuje nová oblaka prachu a vyhazuje přeplněnou náručí líné balvany slámy. Hantoš skloniv hlavu semknul se svými myšlenkami nepřátelsky proti celému světu. Neviděl a vzdorně nechtěl viděti ani starostlivé tváře Rubešovy ani zlých pohledů selky, ani smíchu a vtipů dělnic. Ale pobuřoval ho stroj spokojeně a bezstarostně hrčící jako předoucí kočka, dráždila ho sláma bezvládně a bezohledně odpadající jako vodopád. Aby jeho pravdu umlčeli! Srdce zazmítalo sebou v hrudi jako pes na řetězu. Ba je hůř na tom než pes - ss! Syknuv tím slovem mezi zuby, zatáhl tak prudce povříslo, až se přetrhlo. Když bral jiné, měl už mlhu v očích.
V tu chvíli chtěl ještě dohoniti zameškané. Jenže čím více spěchal, tím neobratnější byl.
Sláma, ona prokletá tupá sláma se klidně a netečně hromadí pod vytřasadly, převaluje se mu velikými žvanci na ruce a sotva s přemáháním jednu kupu slámy odhodí, již ho nová zasypává.
Ve vzteku slámu ještě cuchal. A najednou nejsa už sebe mocen se vztyčil a svěsiv ruce zařval na sedláka hlasem, jenž přes panující hřmot přinutil všechny zastaviti se: "K sakru - nehaž tam!"
I výrostek pohánějící koně stanul na místě jako přikován a s otevřenými ústy zahleděl se na mlat.
"A co máš?" vybuchl netrpělivě sedlák i zaklel tiše. A obrátiv se k podavačkám křiknul na ně zhurta a krátce: "Počkej!"
Na to neobyčejně rozkřiknul se ještě na výrostka u vrat. Ten se rozběhl polekaně za spřežením a chodil pak skrčen jako po špičkách.
I mlátička změnila tón. Jdouc pojednou naprázdno, klapala měkce jakoby si říkala tlumeně: Já nic, mne se to netýká.
Hantoš pocítiv, že udeřil do prázdna, jal se v rozpacích pomalu vyvazovati nahromaděnou slámu. Rděl se pod pohledem ostatních a zlobil se proto v srdci.
Když byla poslední otep zavázána zvolal Rubeš netrpělivě: "Tak už?" a nečekaje ani vteřinu dále, jal se ve zlosti a proto ze všech sil dávati znovu do stroje.
Rubeška i tu oddanýma očima snažila se zachytiti mužův pohled, a když se ho nedočkala, opět nenávistně vrhla se jimi na Hantoše.
Okamžik na to všichni mimoděk zrychlili činnost. Hantoš pocítiv s neobyčejnou jasností svoji osamocenost, stlačil všemi silami hněv jako píst páru. Stroj rozběhl se přes něho a opět tak provokativně, dráždě bezohledným klidem, plival mu prachem v tvář a zasypával ho slámou. Vždyť i lidé svorně s ním hledí na Hantoše s pohrdáním a nenávistí.
Zatvrdil se i Hantoš v srdci. Neběhal už s otepí jako dřív. Chodil vdorovitě zvolna a házel ve vzteku otepi úmyslně tak vysoko, že kutálely se po druhé straně hromady do cesty. Co je mu po tom, že sláma hromadí se u vytřasadel! Co je mu po tom, že dohoniti stroj stává se čím dále, tím nemožnějším. Jako ona sláma, tak hromadí se mu v srdci hněv. Až najednou překypěl. V jednom okamžiku zdánlivě klidný Hantoš jako uštknut udeřil otepí vší silou o zem a zařval. Hlas jako nůž v hruď: "Nedělám!"
Opět se lidé na mlatě lekli, opět překvapený výrostek nechal koní a hleděl do vrat.
Ale Hantošovi zřítil se už balvan ze srdce. Rozbitým ventilem uniká z něho bolestné napětí a vrací se do duše svěžest širého světa. Ještě se jízlivě zasmál jedním dechem. Mohl to však býti pláč stejně jako smích, uspokojení stejně jako zloba. Pak šel a za všeobecného ticha bral kabát. A když oblékaje ho, obrácen zády k lidem, pocítil překvapení za sebou, bylo mu dobře na duši.
Otočil se k hospodáři: "Tak a dej mi peníze!"
"No - co je?" Sedlák měl sto chutí rozkřiknouti se. Vida však, že Hantoš chystá se odejíti od práce, snažil se mluviti co nejméně příkře: "Tak nedělej hlouposti a dělej!"
"Nedělám a basta" - řekl Hantoš. - "Já se ti budu dřít! Co já ztoho mám? Pes hlady nepojde. Dej mi peníze!"
"Nedám" - prohlásil Rubeš stěží ovládaje vnitřní rozčílení a netrpělivost. Řekl to tónem, z něhož Hantoš okamžitě poznal, že nedá. Přece však opakoval chladně: "Dej mi peníze!"
"Nedám! Dělej, anebo táhni!"
Sedlák zaklel. Slova udusila zlost.
"Dej mi peníze a půjdu!"
"Ještě jsme nedodělali a teď není výplata. Tam táhni a dělej!"
"He he! Ty mi poručíš!" Již již chtěl se i Hantoš rozkřiknout, ale rozmysliv se včas řekl ještě klidně: "Dobrá - není výplata - dobře, také dobře. Tak tedy já si přijdu."
Na to odešel usmívaje se chytře.
Ještě týž den večer, právě když sedlák večeřel, vešel Hantoš vraty z ulice a znenadání objevil se v kuchyni. Zůstal státi u dveří, kýval se zlehka kupředu i nazad a chytrácky se usmívaje povídá: "Tož teda já si jdu pro peníze."
Přikrčil hlavu mezi ramena, zakýval se silněji a pozvednuv prst sešpulil ústa: "A - ha tě!"
Oslnilo ho světlo lampy, která stála na stole bez stínítka. Mžikal očima i zavíral je. Sedlák, který seděl za stolem a jedl z mísy, neodpověděl a nevstal.
"Tož teda si jdu pro peníze." - opakoval Hantoš i přikrčil se a zašklebil jako by mouchu lapil. "E - he? Nu!"
Opět bez výsledku. A teprve, když otevíral ústa potřetí, pronesl sedlák odměřeně nehýbaje se z místa a nepřestávaje jísti: "Ještě jsme nedomlátili."
Zmatek slov vpadl Hantošovi v sluch a proletěl mdlým vědomím jako bouře. Bylo mu těžko zachytiti smysl. Zvedaje s námahou klesající víčka pravil tedy v setrvačnosti těžkým jazykem: "Tož teda já si jdu pro peníze."
Tu se sedlák za stolem zvednul: "Tak ty si jdeš pro peníze? Co?"
"He he..."
"Jedeš! Jedeš mi!! Jedeš!!!"
Pro opilého byla tato rána v sluch přímou ranou do hlavy. Uviděl v mlhách a v rozběhlém světle lampy zvednouti se postavu a než se nadál, byla jako hora před ním. Mdlé leknutí přeběhlo mu přes obličej.
"P - peníze mi dej! - Co! - No!"
Uzřel mlhavou Rubešovu tvář docela blízko své, na jeho rámě dolehla tíže, až se zakymácel, pak všecko se kol něho zatočilo a zmizelo. Za zády zahřměla rána a ze tmy, která ho obklopila, dorážel na něho pes.
Za chvíli vyskočil na protější stěnu zlomený pruh světla znovu, opět zmizel s úderem, pak ucítil Hantoš tíhu v nadloktí, zatočil se jako zvadlý list ve vichru a byl na dvoře. Něco jím škublo za kabát, uši mu naplnil psí štěkot a čísi hromový hlas. Točil se v něm sem i tam, kymácel se jako stožár v bouři, chytal se zdi a rukávu a říkal neobyčejně smířlivě: "Počkej - no - počkej..."
Zastavil se u plotu zahrádky a musel se ho pevně zachytiti, neboť v tu chvíli celý svět se zakolísal. Kamsi vysoko k temné obloze jako by leknutím protáhla se střecha chalupy a rozšklebená okna rozběhla se nekonečnou řadou do propasti. Ani jediná myšlenka nepohla křídlem. A jazyk přece opakoval mdle: "A - ha tě - počkej p - počkej."
Nu, a tak hloupě může začíti i veliké lidské neštěstí!
Jasno: sraziv se tak prostě se zákonem pořádku na vsi, Hantoš stejně prostě octl se na ulici. Leže pak v kopřivách u plotu plakal opilými slzami. Opilými slzami proto, poněvadž byl příliš prost, než aby mohl žalovati střízlivými slovy.
Jsou v hýřivé přírodě semena padlá na skálu. Semena z modrých hor zavátá do zelených bažin. Jsou mezi lidmi zajatci osudu odvlečení tak daleko od rodných niv, že všechny dny života nestačí jim k návratu. Jsou duše, jež mučí se pod jařmem chleba a v okovech hroudy. Duše podobné ptákům s ochromenými křídly, jimž svobodný prostor je strašnějším vězením, než kobka žalářní. Odsouzenci, jimž čas rovnoměrně svírající svůj železný kruh kol věčně lačného hrdla je strašnější, než smyčka šibenice zadrhující se rázem. Vzpírají se snad občas osudu, jako postřelený pták smrti. Hladoví a neví po čem. Zoufají si a neví proč. Volali by do temnot o pomoc jako tonoucí, žebrali by o spasení u neznámého jako galejník na širém moři. Strašno, strašno je duši bez jazyka.
Krátce: plivnuv takto počestné vesnici do tváře, Hantoš odešel od ní a lehl do trávy u potoka. Ten den byl jako slavnost. Dopolední slunce širokou horkou hrudí přitisklo se k radostné zemi. Ze zahrad, olší i lesů zněl vášnivý tlukot jeho srdce. Luka pod ním hořela životem a dychtivostí po růstu. Potok v jeho objetí smál se a výskal. A od obzoru stoupal tichý, ale vřelý tón míru a spokojenosti k nebi vzklenutému přímo na slávu volnosti.
Jaký rozdíl mezi mraky prachu na mlatě a bílými beránky plujícími blankytem jako sny duší! Jaká blaženost nořiti zraky do čisté vody! Jak zábavné pohlížeti na svět do trávy! Na mravence, jenž po mladém lístku šplhá se úporně vzhůru, kamsi k svým výšinám. Jak je směšný! Chtěl by nahoru a ocitá se na cestě k zemi, sotva se něžný vrcholek trávy sklonil pod jeho tíží. Obrátí-li se, i nová cesta vede ho k zemi, sotva že se lístek vzpřímil.
A přece: zem v slunci je rozkoš
Prvým nepříjemným důsledkem vzpoury bylo pro Hantoše nejprve to, že neměl před obědem kořalky s chlebem, že k obědu nebylo selských buchet a že na noc neměl míti střechy nad hlavou. To poněkud se snese, pokud člověk nevydal poslední haléř, pokud je léto, pokud jsou stohy v polích a pokud hlídač či četník z nich nevyhání.
Snese! Ale přece k večeru den zesmutněl, přece měsíc, který zůstal na pohaslém nebi, pohleděl s němým soucitem na vadnoucí Hantošovo štěstí.

Stoh slámy je nad vesnicí. Vesnice pod ním je rozložena v zahradách jako v mechu, je zjevně syta i honosivě spokojena svojí užitečností a oddává se něhám měsíce. Stoh svítí jedním bokem dozoraného pole, druhým klade těžký stín na stráň. Je vyhoštěn v pole a vítá nehoštěné.
Těsně před ním Hantošovi zastoupil cestu člověk. Vyrostl z ornice mezi stohem a řadou mandelů, stín mezi stíny, pitvorný, o jedné noze a jedné berli.
"Nu, ještě jeden čert! - Do třetice všecky věci. Nezvaný třetí do mariáše. - Kam, kam, kamaráde!"
Kašpar, Kašpar - chromý Kašpar! Kašpar, který přišel do cechu zbytečných teprve, když mu jako následek ledabylé operace odumřela noha. Který byl břemenem své obci, kdyby nevzal ho v užívání nájemce obecního hostince, kdyby mu sám nevykázal byt v koutě své konírny.
Kašpar!
Hantošovi nikdy nebyli lidé cizejšími a protivnějšími, než v onen okamžik šetrného soucitu přírody.
A tu - málo jedné bědy! Za chromým sedí Bartek. Žebravý tulák Bartek, netečný samotář, jemuž lidé i vosy jsou stejně součástí nepřátelské přírody,s níž tulák bojuje jak se dá. Bartek! - Kašpar!
"Kam se tlačíš, co tu máš co dělat, co tu chceš?"
"Spát," odpověděl klidně Hantoš a spustil se do slámy. "Tady je to zakázáno - čert vás přivedl oba - tady není hotel."
"A kde je tedy hotel, kam máme jít - poraď, jsi-li tak chytrý"
"Ale, co tu - co je mi do toho," křičí chromý, "pracuj, jak se patří - a máš i hotel. Ale - už zas tě to drží..."
"Co drží?"
"No - známe."
"A kdo ti to řekl?"
"Rubeš."
"Aha! Tak co je. A když víš, tož řekni: má mi dát peníze nebo ne?"
"Ale co - jaké řeči - má - nemá. Ale ty dělej jak člověk!"
"Nemůžu, kamaráde."
Chromý se zběsil: "Co - nemůžu!"
"No, nemůžu" - křičel Hantoš - "a ty na svoji chromou nohu můžeš?"
Kašpar byl zmaten.
"A - ha!" hodil mu pod nos Hantoš.
"Já, já bych rád dělal víc."
"A já také." - výsměšně opáčil Hantoš.
"Cha cha cha - ty také - ale co?"
"Pravda - co! Není tady jenom Rubešova rasovina."
"Inu" - zvedl Kašpar ramena - "bez práce nejsou koláče."
"Ty jsi se jich moc nažral?"
"Víc než ty."
Hantoš se rozesmál.
"A já chlapče" - povídá - "jsem třebas dělal víc než ty - hm, bác ho!"
"Chi chi chi - dělal - a co?"
"Všelicos - co ty víš - a třebas i myslil brachu všelicos - a ty?"
"Myslil - cha cha cha! No - práce! Sakrment - a tos měl studovat! Na panáčka, na doktora, na profesora... Che che che..."
"No třebas i měl. He - co je víc?"
Kašpar nepřestával se smát, a Hantoš vycenil neočekávaně zuby: "Zalez! Hledět na tebe nemůžu - škrobáku!"
Kašpar přitichl.
"Hm - hm" - zakýval hlavou probrav se z překvapení - "a to by hrálo! Tady jsem já pánem. A ty tu spát nebudeš!"
"Je to tvoje?"
"Já tady hlídám."
"Che che, fena! Proto na nás štěkáš. - Che, che. No - a tak já ti pomůžu. Co! Ty budeš štěkat na lidi, já výt na měsíc a Bartek vrčet a hryzat v díře kost... Cha cha cha."

Jako odřezán ztichl Hantošův smích. Kašpar polknul nadávku a všichni tři současně pohlédli dolů k vesnici.
Ze zahrad prýštil nejasný ohlas kroků i hovoru. Minutu lovili ho z noci sluchem i zrakem. Pak najednou na chodník politý měsíčním světlem vynořili se čtyři mužské postavy. V rukách hole, ba i jedna ručnice přes rameno. Kašpar stojící napolo ve světle bystře se obrátil: "Bacha" - zvolal přidušeně s neskrývaným vzrušením - "pryč, pryč - běžte, běžte!"
Čtyři muži zastavili se na chodníku.
"Kdo je tam?"
Dva z trojice ve stohu přikrčili se do stínu a třetí, Kašpar, zvolal: "Já."
A hned nato vykročil vstříc hlídce s úmyslem postaviti se společně s ní proti dvěma ve stohu.
"Kašpar!" zvolal jeden ze čtyř na chodníku poznav hlídače. Vzápětí nato i ostatní zahovořili hlasitě a celá hlídka dala se mírně po chodníku k lukám.
Kašpar zastavil se v rozpacích a potom nerozhodně vrátil se ke stohu. A když už chvíli stál ve stínu a nikdo se neozval, odplivnul si a řekl: "Chrapouni."
A toto jediné slovo společné nenávisti srazilo rázem tři lidi v celek.
Nedávno mírná a sytá vesnice v témž okamžiku stojí v šiku kol hrozivě vztyčené věže kostelní. Černými zahradami objímá vysoko nakupené stohy jako dravec ohroženou kořist a jako lidé měšce zlata. Jako přilbice mezi valy lesknou se střechy chalup mezi stromy.
Protože z temna u stohu hledí na ni tři lidé jako vlci z houští.

"Tak" - pravil ke Kašparovi Hantoš, když za selskou hlídkou roztál poslední zvuk - "a teď mi řekni, kamaráde, kam mám jít, jestli nemám chalupu. A když mi Rubeš ani moje peníze nedá."
Ale dříve než našel odpověď na to Kašpar, ozval se neočekávaně mlčící dosud tulák.
"Červený kohout!" - pravil nedbale - "víš, jak kokrhá?" Hlídačovo srdce polekaně dalo se na ústup.
"Nu, nu" - povídá smířlivě Hantošovi pominuv tuláka - "ty zítra půjdeš k Rubešovi - a pěkně mu to řekneš; vyválel jsi se - zítra je neděle - zrovna třetí den - no vidíš - jak vzkříšení. Dostaneš peníze, užiješ svátku a v pondělí začneš dělat. A v pořádku - poslouchat se musí -"
"Ale koho? - Lumpa taky? - A co - hřích taky?"
"Co ty víš, co je lump" - zapištěl Kašpar - "ty víš, co je hřích! Ožrála!"
"Vím - no! - A nepoddám se!"
"Víš, cha cha - nepoddáš se- čemu se nepoddáš? Poddáš se, kamaráde, poddáš. Všecko se poddá na světě. Každý chvilku. Jak to vidíš dokola - lump nelump, hřích nehřích - cha, cha - nepoddá se "
Hantoš mlčel.
"Nepoddáš se" - začal po chvíli znovu Kašpar dotčen patrně v jakémsi skrytém citlivém místě - "jiní se poddají - a každý den jináč - ani to nevíš. Cha, cha, a - ty víš, co bude zítra? - Dnes si třeba myslíš - tak to musím udělat, tak to bude jako svíčka pánu bohu v kostele - a zítra musíš dělat všecko naopak. - Hřích? Svíčka čertu? - A všecko dobře - zas se jde. Člověk míní - a co je dělat, jestli pán bůh změnil. Pleva jsi - poddáš se, kamaráde. Vždyť se to hrabě okolo jak slepá štěňata v slámě. Jakpak se nepoddáš?"
Hantoš, který ještě chvíli mlčky a mračně hleděl před sebe, náhle se vytáhl vsedě.
"Tak a proč? Řekni sám, když myslíš, že ožrala Hantoš je poleno."
"Nevím."
"A ví pan farář?"
"Neví taky."
"A ví doktor a advokát?"
"Neví - žádný neví a tady na tom světě, kamaráde, se to už - myslím - žádný nedoví. - Každý si dělá svoje - jak kuna a tamto si pán bůh srovná. - Tady ať každý zatím dře na svém - jak chalupník "
"Ale koho -"
"A tam to žádný neví - ani císař pán neví!" Chromý vzdychl. "Tak ty, kamaráde, taky - a dělej, poslouchej - na starost nad hrobem si oddychneš. - A - tam už - uvidíš konec; - od konce se nejlíp pozná taky začátek - ve jménu boha otce i syna i ducha."
"Tak sakramentský - to cha cha! - A víš co? Tak já ti to povím." - Hantoš natáhl se přes slámu a položil sevřenou pěst těžce jako kladivo na syrou zemi. - "Vidíš, vidíš ji, vidíš - ta se nepoddá, ta, ta, ta - hřích nehřích, lump nelump, ani císaři pánu, ani svatému otci se nepoddá - ta, ta, ta, vidíš ji - ani psí duše nemá - a nás všecky i s nesmrtelnou duší-zkroutí. - Tady je vždycky pravda nakonec, tady - cha, cha - rej si jak chceš - tak tě drží jako švestku nad kanálem - jak psa u boudy - rej si jak chceš - nakonec tě spolkne sakumpak i s chlupama - ta, ta, ta - be-sti-e!"
A všimnuv si náhle Bartka, který v té chvíli dožvýkal svůj chléb a zvedaje se těžce, aby si upravil lože, zvolal na něho bujně: "Hé, Bartek - a jsme prý míň než farář a doktor - hé - víc - stará liško - cha cha!"
Do noci chlestnul jeho smích. I Kašpar se náhle z jakési příčiny zaradoval.
"No tak vidíš" - pravil směje se smířeně - "a potom - nepoddáš se. - Povídám - jdi pěkně k Rubešovi - zítra ráno hned - on ti dá peníze - a máš to jak vzkříšení - che che "
"A když nedá?" - zeptal se vesele Hantoš - "když ani k sobě nepustí?"
"Tak půjdeš k starostovi a musí dát. Na to je zákon."
"A jestli nemůžu dělat? Když mi nedají práci?"
"Nemůžu!"-vyjel si Kašpar uraženě a za okamžik vybuchnul krátce: "Zdechnout tě nesmí nechat! Na to je zákon!"
"Nesmí?"
"Nesmí."
"Dobře. Tak ať nám dají nejprv pelech. Všem třem dohromady. Ať nás nemusí vyhánět ze stohu. Ať mi dá Rubeš peníze. Zítra jdu k Rubešovi a k starostovi. Jsme tři - k sakru - s kamarády je větší kuráž - všichni za jednoho a jeden za všecky. Bartku - hé - liško stará, zítra slavíme vzkříšení! Bartkú! - Jak beran..."
Tulák se ani neohlédl. Hekaje ze zvyku lezl právě ze slámy a šel těžkým stařeckým krokem přes oranici k brázdě a v řepě za ní spustil se v dřep.
"Jdi dál - smrdíš!" - rozkřiknul se Kašpar.
A Hantoš se rozchechtal.
"Cha cha cha - vidíš ho - už ji dává procenta - lichvářce. Cha, cha, cha - nech ho, je jak král - cha cha cha - krá-á-ál - hé - Bartku !"
Ni slovem, ni pohledem, ni myšlenkou neodvětil starý tulák. Končiv vážně a beze spěchu své věci, vrátil se oblečen k svému lůžku. Ale když lehal, všimnul si světlých mlh kolem měsíce a pomyslil na déšť. Představil si blátivé cesty, mokrou, chladící slámu noclehů, nepříjemné jednotvárné šelestění deště, zvonivý zvuk kapek padajících z okapů do kaluží a s neveselými myšlenkami vtiskl se do suché slámy.
Vesnice v tu chvíli byla jako houf kuřat spících v trávě kol bdělé kvočny.

Radost nad novým sklenuvším se vůkol mírem otevřela Kašparovi dokořán duši. Rozhovořil se o minulém. V tu noc prožitá běda stala se jasnou pohádkou, stala se hrdostí a pýchou jako vysloužilci prožité bitvy i zhojené rány.
"Nu, brachu" - mluvil se vzrůstajícím zápalem - "a tam těch se neboj. Mne nechtěli přijat na obec a musili. Také se poddali - che che. Zákon je zákon. A teď je dobře a pokoj. Na panském, kamaráde, to bylo horší. Jakýpak byt! Šalanda - nelžu - jak sklep, všecko tam hnilo - sakrment. Okýnka s mřížemi jako do arestu - podlaha, pane, holé cihly - jeden sporák - a v každém rohu jedna rodina. Che, che - veselo. Čtyři, rozumíš, s dětmi, bez děcek, mladí, staří - herdek - jak to přišlo. - Jak v židovské škole. Ale, co tam - z chlévu bez tohos nevyšel. Tam ses i vyspal jak milostpán. - Teplo, čisto. - Člověče, jakživ jsi neviděl takovou maštal. - Ahá! - Mustrštal. To bylo jako zábava starého pana knížete. Jeho Jasnost sám tam chodil. - Hosti, jak přijeli, jistě je přivedli k nám. K nám kamaráde i slečinky mohly - však chodily taky jako z cukru. Hohó, - chlapče! Jeho jasnost přijde a tak jak ty tady přede mnou: sám jeho jasnost, rozumíš! - Tu - povídá - vas futr - jako, co se krmí. Hohó. Chlapče - v břiše se ti třepe všecko jako rosol, - ale ty musíš jako struna: vaše jasnosti tak a tak - semenec - tolik a tolik. Hohó, chlapče, jak na vojně! - Co? Áno, áno - semenec - áno, prosím, semenec. Celé vagóny ho chodily. Áno! Copak ty víš! Na výstavě ve Vídni jeho jasnost za to cenu dostal. Áno, prosím, áno..."
Pak s rozšířenými zřítelnicemi zahleděl se kamsi přes vesnici do průsvitné noci. - V duši rozevřely se mu doširoka slunné prostory slavné minulosti. Stál jak stará vrba zkřivený a nehybný. Pouze odumřelá noha klátila se kol berly jako bouří zlomená větev. Vzdychal: Pěkné to bylo - ach - pěkné to bylo pěkné to bylo..."
Náhle tulák hrubě zachrápal. Mrzák vyrván snům pohlédl k němu a viděl, jak Hantoš s rozpačitým smíchem natahuje ruku po tulákově torbě.
I odvrátil se šetrně do polí a řekl mírně: "A ty jdi zítra k Rubešovi. Peníze ti musí dát - na to je zákon. A když nedá hned - tož k starostovi."
"Půjdu" - odpověděl mu Hantoš skromně.
Ráno - to bylo v neděli, třetí den od vzpoury - Hantoš probudil se ve stohu samoten. Kašpar odešel před svítáním nakrmit koně hostinského a brzy za ním i tulák s mírnou a jasnou myslí, ani jednou neohlédnuv se nazad, zmizel v záhybu silnice polité sluncem svěžím jako lázeň.
Opuštěnost a hlad učinily pak smířeného Hantoše pokornějším nad beránka. K Rubešovu statku šel jako toulavý pes, vracející se na rodný dvůr.
Ale Lojzčin kluk zahlédnuv ho zdáli blížiti se k chalupě pospíšil oznámiti to hospodáři, jenž česal na zahradě hrušky. Na jeho rozkaz pak zasunul závoru u vrat a položiv tvář do otvoru pod nimi, kudy štěkávají psi, křičel na Hantoše drze: "My nejsme doma!"
Když však Hantoš, nedav se tím odstrašit vytrvale bušil do vrat, šla do zahrady selka a pravila starostlivě muži: "Ty - dej mu to - ať máme pokoj!"
"Nedám - nemám čas" - odvětil sedlák krátce a určitě nepohlédnuv na ženu.
Řekne-li to sedlák takovým tónem, je jisto, že nedá.
Tak i Hantošovi nakonec nezbylo, než odejíti od vrat.
Co dál? Kam jíti? Zbýval úřad. Ostýchavě bral za petlici starostových vrat. A sotva otevřel, rozeřval se tam na řetěze pes. Čeledín, který v průjezdu za vraty mazal vozík, křikl nejprve na psa: "mlčíš!" a potom stejně příkře i na Hantoše:
"Co chceš? Jdi ven!"
Byv tázán po starostovi, přesto vykřikl zlostně: "není doma!" a vystrčil obratně Hantoše na ulici. Přirazil za ním ještě s hlukem vrata a křičel na psa, který dlouho nemohl se uklidnit.
Všecky dobré úmysly Hantošovy se rozsypaly a rozletěly jako peří na větru. Opět pohlédla na něho s účastí z celé návsi jediná hospoda. Ta jediná přijme vždy a každého.
Ráda. S nadšením!
Čtyři veselá hrdla pozdravila bouřlivě Hantoše sotva překročil práh výčepu.
"Áá...!"
"Ho-hó!"
"Hosti! Sakrment!"
"Hospodo!"
Okna s muškáty a sluncem se rozesmála, staré stěny rozevřely náruč.
"Cha cha cha...!"
Když Hantoš pije, směje se celá vesnice.
O starostovi? Čerti vědí.
Rubeš? - Známá kuna! Víme, co udělal.
Hantoš s vděčnou důvěřivostí a ochotně vykládá vždy znovu svůj případ.
V koutě u výčepu dýmá chromý Kašpar a čtyři sousedé povážlivě kroutí hlavami.
"Che che!"
"C - c!"
"Ech, kuna!"
"Jaké řeči! Známá věc - pan Anton je v právu. Mordie, to by hrálo!"
"Po dobrém to půjde sotva. Tu se musí palicí na palici."
V tom jsou svorni.
"To by hrálo!"
"Hej, hospodo, panu Antonovi jednu! S rumem! Naten vztek!"
Udělali místo u stolu. Komu čest, tomu čest!
S Hantošem skleničku na zdraví? Vždycky!
"Hospodo! Bude to?"
"Cha cha cha..."
"Tak, kamaráde!"
"Sakrment!"
Napil se Hantoš na svoje hoře.
"Naráz!"
"Sakrment!"
"Ať žijem!"
Jsou čtyři hostitelé, čtyřikrát nalejí. Ještě! Na zdraví kamarádů! Na zmar Rubeše! Na dno!
Když je hoře beze dna, je i žízeň beze dna. A je-li žízeň beze dna, letí srdce jako list ve vichru k oblakům.
Pěst drtí stůl.
"Křeček!"
Bouří Hantoš. Vřískají hostitelé. Kašpar nosí skleničky. "Kašpare, co ty nepřipiješ kamarádu?"
"K sakru - pij - ťukni si - namaž si nohy!"
"A zčerstva ss..."
Zatepalo úslužnou vděčností mrzákovo srdce.
"Na zdraví!"
Dřevo berlí horlivě tluče o podlahu. S porozuměním snáší hostům, co si poručí.
"Cigarety!"
"Už-už!"
"Pst! - Voda!"
"Voda?"
"Tiše!"
"Hm - hm."
"A saze."
"Mhm."
Dlaně jako lopaty padajíce na ramena ohlušují Hantoše. Paže jako medvědí tisknou Hantoše.
"To je můj Hantoš - Hantoš - Hantošíček." - křičí soused s šijí jako býk. Těžká, drsná dlaň plná sazí jezdí po lebce od ucha k uchu, až se boltce ohýbají, od zátylku ke bradě, až
nos červená. Když jiný lije Hantošovi vodu kornoutem za krk, usedá rozpálený Kašpar vedle a říká: "Hantošu! Ty hovádko boží-ty hovádko boží!"
Vratká Hantošova hlava kotví v jednom bodu pohledem jako stožár lanem.
"Řekni popel" - řvou mu do ucha a těžká hlava se kymácí jako pod nárazem větru.
"Řekni popel!"
"Cha cha cha!"
"Tak sebou pohni aspoň - člověče k obrazu božímu!"
"Čehý!"
"Po - pel" - řve soused podobný býku a sune mu obrácenou cigaretu do úst!
"Cha cha cha" a "chi chi chi" řičí a řehtají se i začouzené stěny i okna s muškáty a poledním sluncem.
"Pozór!"
"Jdi pryč!"
"Sakrment!"
"Psst! - Páni! -"
To Kašpar zvedá hůl jako dirigent taktovku.
"Co je?"
"Nechat, nechat ho - stát - nechat ho - psst - on pra-cu-je!"
"Cha cha cha!"
"On myslí, on myslí, - psst, pozór!"
"Profesór Hantoš!"
"A vymyslí trakač!"
"Cha cha cha - prase ščór!"
"Mustrtrakač", ječí nad všechny Kašpar, jemuž líh už silně stoupl do hlavy.
"Cha cha cha!"
Ale pojednou na nečistých třesoucích se Hantošových řasách vyrostla slza, čistá jako rosa, seběhla po černé tváři na bradu a než padla na politý stůl, chvěla se ještě chvíli na odporném opilcově vousu. S ní rázem zkřivila se celá tvář.
"Hů, ďábel" - chlestnulo do ní.
Hantoš zvedl vysoko ruce. Zařičel i zavyl a pěsti dopadly na stůl. Sklenice se kácí.
"A já - a já..."
Zvednutá vlna opojeného hoře hrozí prolomiti hruď, zaplavuje hrdlo a zatočí hlavou jako suchým listem. "E - e - e - křivák!" Hantoš bije se pěstí v levou stranu hrudi tam, kde je srdce.
"Do vody - basta - do vody - basta - zdechnu - zdech... "
Tu jal se tlouci pěstí do černé hlavy, mazal si sazemi ruce a mazal pak jimi stůl. A křičel bez přestání: "A basta - a basta!"
"No - no - no" - volali překvapení sedláci. Ohromený Kašpar otevřel jenom ústa.
"Ještě - jednu -" zařičel ze všech sil bezvládným jazykem Hantoš.
"Sedni a neřvi!"
"Co, dejte ho ke korytu!"
"Má dost!"
"Ještě" - řičí Hantoš a bije pěstí o stůl.
"Lehni."
"Vraz mu jednu!"
"Ještě!"
"Neřvi, lidé jdou z kostela!"
"Dost má, dobytek!"
"Ale dejte mu!"
"Ještě, ještě" - křičí a pošklebuje se Kašpar - "a peníze? He!"
Ale Hantoš nad očekávání spustil těžkou ruku do kapsy kabátu a vysypal na stůl se suchými drobty několik drobných mincí.
"Má dost, má dost," křičeli tři ze společnosti.
"A co, když si zaplatí - dejte mu" - rozhodl čtvrtý bera klobouk a odcházeje první v příjemné náladě k obědu.

Za chvíli nato ve ztichlém výčepu za politým stolem seděli Hantoš a Kašpar sami. Kašpar hleděl na svět skrz teplou mlhu. Dopil zbylé sklenky a příjemně zahřát v útrobách opřel se pohledem zblízka o Hantošův profil. A najednou pocítiv příjemné ticho a samotu kolem, jihl bezvládnou něhou. Lítost padala na srdce jako mlhy na luka.
"No - bratře - do vody! No proč?"
Celé nitro se mu zachvělo jako zarosený květ pod dotekem něžné ruky. A za bratrovu křivdu srdce horlí.
"Do vody - ech!" -
V duši sesouvá se jakási přehrada. Lítost i rozhořčení tryská malou stružkou, hlodá hráze a sílí. A sílíc rve i břehy.
"Do vody! Hříchu se nebojíš? Co?"
V brunátné tváři zamžikaly zarudlé oči. Zvuk vlastních slov zvedá se vichrem a unáší srdce.
"Do vody! Pohan jsi, či co? A křivák! Nebo do vody! - Nesmrtelnou duši jako psa! - Ty!" -
Rozmáchnuv se po chvíli ticha celým trupem, nalehl zrakem těžce na bezvýrazný profil druha.
"Po hlavě do vody! Ty! - Hulákej, huč, pohane jeden - však tě čert sebere beztak - ty -"
Potom odsunul planoucí rozhorlením tvář tak daleko, jak jen bylo možno a obrácen celým tělem k svému sousedu, pronesl zvolna s hlubokým přesvědčením: "Víš, - ty - Hantošu - já ti to povím - ty jsi, víš, až na tu nesmrtelnou duši - ty jsi, s odpuštěním - hovado..."
Slova zněla jako rány pěstí na stůl. Po nich Kašpar zvedl se těžce a potáceje se vyšel ven rozhorlen v hloubi duše.
Po nedělním poledni na náves vyběhly děti. Sotva že kymácející se Hantošova postava, vyvedená hostinským, objevila se na ulici, stanuly rozjařeny hrou, s očima jiskřícíma lačností jako větřící smečka mladých psů, a v jednu chvíli jako na povel zvedly pokřik: "Alá - Hantóš!"
Prach zvedl se za nimi. Překvapily Hantoše jako roj vos.
Povykovaly nejprv kolem. Pak najednou do cesty padl kámen. Polekal Hantoše. A za chvíli jiný dopadl už do zad.
Hantoš celým nitrem přitichl a semkl se v sebe v instinktivním pocitu bezmocnosti. S napětím všech sil snažil se pouze dostati se z místa. Ale všude mu do uší pršel pokřik a do zad štěrk.
Chytal se plotu. I ploty bily ho do boku.
A tu jednu chvíli zcela neočekávaně jakýsi známý plot opřel se mu do boku a za ním známá okna v tvrdém a chladném čele chalupy vyšklebila se mu do tváře. Okamžik hleděli si do očí. Najednou opilá bolest pokořené vzpoury vyšlehla z Hantošova srdce. Vyrostl. Zvedl ruce s hrozbou i v zoufalství a zaječel strašným hlasem. Polekané děti přitichly a rozběhly se v široký polokruh.
Byl to výkřik a opilý řev beze slov. Potom řev přešel ve věty beze smyslu, jejichž slova, podobná chvílemi divokému smíchu, skrývala smysl celých vět. A někdy řadila se ve střepiny celých historií.
"Á - á - á - zloděj - Rubeš - chachá - chudáky škubeš - chachá - žena na postéli - Maryša v postéli - chachá..."
Někdy krev, vyhnaná napětím hlasivek k mozku, zastřela mu mlhou zrak i sluch. Tu padal bezvládně na plot. Ale oddechnuv si začínal znova: "Á - á - á - Marina čuba - chachá - an cvaj, an cvaj - báchor na báchor - an cvaj - chachá..."
Pokoušel se pochodovati s nadmutým životem. Octnuv se přitom neočekávaně čelem proti vratům, zavyl opět a drže se plotu zvedl ležící tu kámen a s námahou, při níž div neupadl, hodil ho na vrata. Vrata zaduněla a ze dvora na ně vrhl se zběsilý pes.
Přede dveře okolních chalup vycházeli zvědaví lidé. Rubešova žena, kterou hned první zvuky vyvábily z kuchyně k oknu, vrátila se rychle se staženým čelem ke svým modlitbám. Dlouho se ještě přemáhala. Když však řev pod okny nepřestával, vyšla nervózně na dvůr a odtud do zahrady. Stanula před mužem, který dočesával hrušku, a řekla nerozhodně: "Ty, Rafku, zas tam huláká..."
"Co?"
"Ale - huláká zas."
"Kdo?"
"A Hantoš."
Sedlák však neodvětiv pokračoval v práci. A když žena neodcházela, utrhl se na ni: "No, co chceš?"
"Zas tam řve" - řekla selka skromně.
"Ale ať řve, ať ho čert sebere, ať zdechne!" vykřikl sedlák. "Táhni po svém - já mám myslím čas!"
Selka odešla nespokojena, neochotně, ale beze slova odporu.
Netrvalo však dlouho a objevila se znova v zahradě.
"Pojďtam, Rafku" - pravila s pohledem, jenž byl na samé hranici pláče.
Ještě chvíli váhal sedlák. Ale potom odloživ zástěru šel za ženou beze slova, bez otázky. Teprve když přišel na dvůr, kdy slyšel už křik z ulice, zaklel. To povzbudilo selku.
"Už tam řve takovou dobu" - požalovala si - "celý cirkus je tam."
Sedlák upadl ve zlé rozpaky. Na ženu nepohlédl. Stanul až v pokoji dva kroky od okna, z něhož bylo viděti před dům. Slyšel šeptem pronášené žaloby i nadávky ženy za svými zády.
A náhle jako prach, když k němu dohořel doutnák, vzplanul a vybuchl. S kletbou odstrčil polekanou ženu, povalil židli za ní, vyrazil ze dveří a strhnuv v chodbě se stěny bič, řítil se ven.
Hantoš uzřev Rubeše neočekávaně proti sobě, přitichl na okamžik, ale vzápětí zvedl znova ruce: "Á-á - křeček - sám pes - za moje peníze - za moje peníze - a - há - zlo - děj..."
Sedlák, doběhnuv těsně k Hantošovi, zabodl svůj pohled do jeho opilých očí. Něco se v nich rozprchlo a zůstal tam jen mdlý, hloupý úsměv.
"E - hé - pěkná holka - hé - he - jó - Mariána - má - -"
Rubeš se téměř přitiskl k němu a zasykl: "Drž tlamu - dobytku!"
Bezvládný úsměv v tváři opilého zůstal nezměněn.
"Eh jo - máma - má."
Tu sedlák nespoutěje svých očí, trhnul krátce a ostře násadkou. Řemínek zasvištěl vesele a ovinul se celý Hantošovi pod koleno, které okamžitě podkleslo.
"Držíš!"
Sedlákovi se začala třásti brada.
V tom okamžiku zmizel i úsměv z Hantošovy tváře. Jako plachta na stěžni vydula se v ní tupá nenávist.
"Eh ty - zabijáku!"
Volnou paží a za ní celým bezvládným tělem rozehnal se Hantoš po sedlákovi. Byl by jistě upadl, kdyby Rubeš nebyl ho zachytil železnou rukou v zápěstí a neodstrčil krátce. Tím nabyl Hantoš opět rovnováhy, ale dostal se za to zády ke svému protivníku.
Tehdy Rubeš obrátil násadku a udeřil ho přes hlavu. Pouze jednou. Mezi zuby zasyklo mu zaklení. Pak polykal sliny.
Sotva však násadka dopadla, Hantoš podklesnul v kolenách a roztáhnuv ruce i spustiv víčka, zaječel. Ječel vysokým hlasem: "Á - á - zabijá - ák - pomóc - á - á - á - pomóc - zabijá - ák!"
Vyděšené děti tajily dech kladouce ruce na ústa.
"Držíš ji! Bestie!" Udeřil podruhé. "Neřvi!"
Udeřil ještě jednou, pak znova a zas. Při každé ráně jakoby kus tíže padalo ze srdce. Ale Hantoš po každé z nich stoje nepohnutě zády k němu s podklesnutými koleny a roztaženýma rukama ječel: "Á - á - á - pomóc - á - á - zabijá - ák."
Tu Rubeš chvěje se bezmocným vztekem krátkým pohybem levou pěstí vrazil mu do týla. Hantoš upadl nejprv na kolena a pak celým tělem na hromadu štěrku před sebou. Dopadnuv, zavyl ještě více.
A Rubešovi se zatočila hlava.
"Zavřeš ji, zavřeš, pse, pse, pse!"
Od té chvíle Rubeš už jenom bil. Bil přes záda, přes ruce, přes krk, přes hlavu. Rudý v obličeji, oči vypoulené, syčel, chvěl se a bil.
Hantoš chtěl se vzchopiti. Zvednul se na kolena a pokusil se roztáhnout ruce. Ale rána přes hlavu srazila ho zpět. A jak dopadl těžce do štěrku, sedřel si na rukou kotníky.
Rubeš opilý hněvem bil bez přestání. Když násadka praskla a odletěla, bil pěstí, kopal těžkýma botama do zad, do hlavy, do břicha, nehledě kam, zavíraje oči, supě, zadýchávaje se a s každou ranou znova se rozohňuje. Všimnuv si ležících u plotu vozových vah, uchopil je a tloukl jimi jako stoupou do těla u svých nohou. Unášen vichrem divoké nenávisti neviděl, neslyšel a zmítal se až do vyčerpání sil.
Řev Hantošův stal se už pouhým živočišným řevem. Bité tělo se svíjelo, štěrk chrastil a kutálel se do silnice. A pojednou, šílený zoufalstvím, vztekem a bolestí, zavrtal ruce do štěrku, hrabal se v něm, vyl, svíjel se, tlačil se tváří k němu, nabíral křečovitě zkřivenými prsty kamení do dlaní, cpal si je do úst a zatínal do modrého pískovce zuby. Prach sedal mu na po- černěné tváře a stékající slzy kreslily na nich jasné stružky lemované černými liniemi. Bláto usazovalo se mu v koutcích úst, na rtech, na zubech, v nose i v rozcuchaných vousech.
Konečně i Rubeš se vysílil. Váhy vypadly mu z rukou. Ruka se mu chvěla tak, že otvíraje vrata stěží zachytil šňůru petlice. Nohy se mu třásly, že v kuchyni musil usednouti.
Hantoš ve štěrku přestal už výti. Pouze chroptěl temně a hruď se mu zmítala zadýchaně. Údy se mu třásly jako v zimnici.
Na krku pohyboval se ohryzek nahoru a dolů. Bezděky polykal bláto a krev. Krev stékala i z rány nad obočím klikatou stružkou, tvořila nad druhým okem těžké krůpěje, jež rostly a padaly pravidelně do prachu mezi rozhrabané kamení.
V prachu tvořilo se místo tmavorudého bláta.
"No tak, teď se vyspí a už mu bude, hovadu, líp" - říkali lidé, loučíce se s nevšedním divadlem.
Jel kolem řeznický výrostek s košatinou a spatřiv opilce ležícího při cestě, snažil se dosáhnouti koncem násadky jeho zátylek. Když se to nepodařilo, šlehnul po něm bičem. Rozehnal však pouze mouchy, které tam hustými kruhy oblehly mastné i krvavé skvrny jako lační hodovníci stůl.
Dlouho tak ležel Hantoš nehybně. Když pak se pohnul, tu zvědavé děti sbíhající se stále na místě divadla, rozutekly se v široký kruh. Už nekřičely. Hleděly se zájmem, ale vyděšeně a hloupě. -
Slunce už zapadlo, když pohnul se Hantoš podruhé. A potom jal se vstávati. Zvedal trup opíraje do kostí odřené ruce o hromadu štěrku. Každý pohyb dělal s krajní námahou. Několikrát opakoval pokusy, než se mu podařilo vzpřímiti se. Strašná byla jeho tvář v sazích prachu i krvi. Kymácel se na místě, zdřevěnělé nohy vypověděly mu službu. Hlasy ze světa zněly mu jako za stěnou, ale v samé hlavě hlučely hrubé kostelní zvony. Bily s příbojem krve v tepnách. Ústa byla vyložena suchou, ztvrdlou korou až hluboko do jícnu. Sliny přetékaly mu z koutků, neboť pro bolest nemohl je polykati. Otevřená ústa nesl jako raněný úd, vyhýbaje se každému pohybu čelistí. Dýchal zvolna a opatrně. Bolel každý poskok hrudníku. Bylo mu na vrhnutí, k mdlobám.
Když utíral špinavým rukávem ránu nad obočím, zavrávoral, div neupadl. Při prvém kroku zmizela mu půda před očima. Potom padala do propasti, či rozplývala se v mrákotách.
Zamířil k hospodě. Zvyk z podvědomí vedl jeho kroky. Zvědavé děti následovaly ho až k ní.
"Už zase jde!" zvolal hostinský zahlédnuv Hantoše potáceti se kol oken. Ale když dlouho nevcházel do výčepu, řekl lhostejně: "To on se šel vyspat."
Jak se Hantoš dostal do hospodské stáje, je těžko vysvět- liti. Byla to náhoda, která obyčejně vodívá opilce.
Při zdi hned za stájovými dveřmi míval Kašpar přichystáno několik otepí slámy ke stlaní. Na ty se Hantoš svalil. Snad chtěl si sednouti pouze, snad lehal nehledě kam, snad ztratil skutečně už vládu nad sebou. Vyšlo to prostě tak, že bezvládné tělo zvrátivši se naznak přes hromadu slámy, udeřilo hlavou o dlažbu, zatímco ostatní část trupu zůstala nahoře na pevně svázaných otepích. Při instinktivních pokusech vyprostiti se z tohoto položení, sjela mu ke všemu ještě těžká hlava zátylkem do kanálu, jímž odchází hnojůvka. Tam zaskočily ho mdloby. Zahučelo mu náhle v hlavě. Všecko se zatočilo s lebkou. Na mozek, jako by se svalila hora masívní tmy. Nebyla to však pouhá mrtvá tíže, byl to živý tlak, který prolnul lebkou, rostoucí současně rychle do obrovských rozměrů. V obou skráních současně tloukly kladívka. Ostré spáry ždímaly vnitřnosti tlačíce veškerý obsah jejich k jícnu. Cítí se už nahoře v hrudi. Je horký, pálí už v hrdle. A pojednou cosi ostrého a odporného prořezalo jícen a vykypělo do úst. Rty sebou škubly a zkřivily se. Svaly rvou čelisti dokořán, jakoby tudy vyhřeznouti měly všecky odporné vnitřnosti. Hrudník krátce poskakuje snaže se nabrati vzduchu. Zaklokotalo v ústech, vyrval se zadušený křečovitý kašel. Ale mdlá hlava sevřená stěnami kanálu se nepohne víc. Pouze obličej se šklebí. Ruce se krátce zazmítaly jako u tonoucího. Prsty bloudily po stěně i po zemi. A najednou z koutků úst vyřinula se hustá, do ruda zbarvená tekutina plná světlých vloček.
V tom okamžiku ještě jednou vzchopila se hruď k pokusu nabrati vzduch. Rvala se o něj, chrčela, hvízdala, klokotala. Zavřené dosud oči vypoulily se v hrůze a úžasu. Vzápětí slabounké chvění rozběhlo se po těle, posledním strašným vzchopením svaly chytí čelisti - a v tom strašném napětí nepovolí.
Když Kašpar vešel večer do stáje, nemálo se rozhořčil vida slámu rozházenou a Hantošovy boty trčící zní.
"Kam nevleze! Dobytek! Marš mi odtud!"
Smýknul za nohy.
"No - kamaráde!"
"A on se čert ani nepohne. Ještěs tu opici nevyspal?" - "Hej - pohane!"
"Vstávej! Copak tě ani hrom nevzbudí?"
Vzdychnul.
"Anděl by se nedopálil."
Kopnul tělo do boku.
"Bít ho můžeš, střílet do uší mu můžeš, jak se nažere, ani soudná trouba ho nevzbudí."
"Hej - no což!"
Zvedl lucernu a posvítil mu do tváře. A odskočil.
"Co, co - hledí jak ďábel"
Ruka se mu silně třásla, když zvědavě a s jakousi bázní sunul světlo podruhé k Hantošovu obličeji.
Vypoulené oči bez lesku hleděly na něho ze špinavé tváře stažené v hroznou grimasu. Otevřev ústa, civěl Kašpar do nich s úžasem boje se pohlédnouti jinam. Po zádech přecházel mu mráz.
"Ve jménu boha otce i syna co je ti?
Bledý a udýchán vpadnul potom s rozžatou lucernou do výčepu.
"Pantáto - ježíš marjá - Hantoš - nelekejte se..." A náhle nevěděl, co říci dále.
Hlučící výčep ztichl postupně a vyrušení lidé zvedali od sklenic i karet zvědavé oči.
"Hantoš je - v maštali - ježíš marjá - snad je mrtvý..."
"Ožralý" - houknul do ticha čísi hrubý hlas.
Nedůvěřivě, nespěchajíce příliš, šli někteří za Kašparem do stáje.
"Ale zpil se zas! Pod obraz! Jak zákon káže! Hej, kamaráde, vstávej!"
"Přetáhněte ho!"
Tělo pod ranou nějak dřevěně se pohnulo.
"No - snad "
"Sakra "
Přitichli.
"Hm"
"No mrtvý"
V mrazivém tichu srdce přítomných zvolnila tep. Potom Kašpar ještě jednou mlčky přiblížil lucernu k Hantošově tváři. Nad ním ozval se čísi osamocený hlas: "A už zčernal."
Vteřinu po něm řekl jiný vzadu zvolna: "Chytil se v něm špiritus."
A po novém okamžiku ticha pronesl nesměle kdosi skrytý v šeru stáje: "Já jsem říkal,že se mu už nemá dávat."
Nato rázem vybuchl mezi dveřmi kdosi hašteřivý doprovázen hlučně rozhorleným souhlasem dvou jiných.
"Vždyť pil sám - kdopak mu dával? Zaplatil si a basta."
"Ano, to se ví, my jsme svědci" - rachotil jeden hlas a za ním vybuchl jiný: "Když nic nevíš, tak drž hubu."
Nato se i Kašpar vztyčil o berli a řekl autoritativně: "Sám si platil a k nám přišel už ožralý. Pořád chtěl - ještě, ještě - pantáta ho ještě vyhodil."
"No ba!"
"Ch! Kdo si nevidí do huby, dostane po ní." -
Chvíli stáli lidé mlčky kolem.
"Kořalka se v něm chytla," opakovali potom těm, kteří přiběhli ještě vzrušeni novinkou z výčepu. A v hloučcích vzpomínali kohosi, kdo také pil, v němž se také kořalka vznítila a jenž také zčernal.
Přišel i sám hostinský, láteřil a křičel, že to v chalupě nechce. To patří obci, nechť si to obec vezme. A hned.
Poslali přítomného obecního pastuchu pro starostu. S ním přišel i obecní strážník. Starosta vyslechnuv zmatené líčení nálezu, svolil konečně mrzutě vzíti se za obec mrtvolu k sobě. A obrátiv se k strážníku, rozkazoval: "Zatím ho vynesem. Dáte ho k nám na mlat. Vemte tam dvě zástavy. Kozy jsou pod kůlnou."
A pak ještě dodal: "A zavřete vrata, aby tam pes nemohl."
Strážník plivnul si do dlaní a obrátiv se ku Kašparovi, zvolal: "Kašpare - tak - hej - rup!"
A Kašpar, který už opět nabyl obvyklé rovnováhy, odplivnul si do rozházené slámy, udělal místo obecnímu pastýři a zvedaje lucernu do výše pravil: "No, dodělal to! - Hůř než dobytek žil a hůř než dobytek pošel." - -
Jak s mrtvým pohli, zašplouchalo mu ve vnitřnostech jako v neplném sudu.