Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vybrané ukázky (Labyrint, 2010)
• příběh a životní pocity punkové generace na východ od železné opony reprezentuje mladičká Nancy v pohraničí 80. let a čtyřicátník Ole v současném Německu

Krabičky cigaret

Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí. Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků.
Ole chvíli přemýšlí, jestli vypnul sporák, a desetkrát se ujistí, že jo. Ani on, ani Pražák na něm nevařili celé měsíce, ale i tak pochybuje. Jde dál, listí pod nohama šustí a Ole se snaží rozpomenout, kdy si vlastně něco naposledy doma uvařil, ale vzpomenout si nedokáže.
V pokroucených trubkách nad jeho hlavou to hučí. Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Ze ne nad ním, ale v něm nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci.
Je na hlavní třídě. Mohl by vzít tři zastávky tramvají, ale rád ráno chodí pěšky. Navíc by nemohl kouřit. Když jde, tak chce kouřit. Jde, jednu ruku v kapse, v druhé cigaretu a dívá se na ostré špičky svých okopaných kožených bot.
Kolem profuní těžký náklaďák naložený vykopanou hlínou a pískem. Jednu dálnici postavili už před válkou v kruhu kolem města a dělníci měli radost, že jim někdo dal po letech práci. I když je vzápětí nechal postřílet a pochcípat někde v Rusku, jako dědova bratra a taky jejich bratránka a určitě ještě někoho. A teď dělníci budují další dálnici pod městem, aby z kruhu byl půlkruh. A taky mají radost, že mají práci, protože od té doby, co všechno obsadili Poláci, to tady za nic nestojí. Inženýři se chystají postavit ještě jeden tunel a přeříznout jeho město jako pizzu. Nikdo už neví, jak dlouho jsou dělníci pod zemí zalezlí. Možná tři roky, možná deset, možná dvacet. A nikdo neví, jak dlouho tam ještě budou.
Inženýři vytáhli plány, dělníci kopli do země, ale všichni zapomněli na moře vody, na němž se tohle město vznáší jako obří ostrov. A tak ji teď musí trubkami z podzemí hnát daleko za paneláky na kraji, aby se to na ně nehroutilo a město se nepropadlo. A aby se tam dole zase někdo neutopil. Proto betonují a ženou vodu nahoru za město a voda v trubkách hučí v létě v zimě. Říká se, že v tunelech prý mají velké kotle, které vodu ohřívají, aby venku nezmrzla.
Ole jde dál pod linkami trubek. Kouří a ví, že tady bylo kožešnictví, tamhle kadeřnictví a vedle malé ušmudlané potraviny s tetou v modrém plášti. Má před očima všechny ty krámky, co tu byly, a teď se tu místo nich tlačí butiky. Jde a míjí jednu z těch nových klidných nekuřáckých restaurací. Jde dál a město se napíná a skřípe. Ole si představuje, jaké by to bylo podívat se na všechno shora, zapomenout na město a vidět jen ty linky oranžových a modrých trubek. Vidět ty oloupané barevné žíly vyrvané z těla města na povrch tak, jak to dělají v nemocnici při operacích, když chtějí vytáhnout lidské srdce, aby ho vyměnili za jiné, jak to jednou viděl v televizi.
Míjí další z novostaveb, co vyrostla na místě malé, kdysi slavné fabriky na jízdní kola. Fabriky, co přežila všechny režimy až na tenhle inženýrsko-tunelový. Autem se tady dá výtahem dojet až ke dveřím bytu.
U jednoho vchodu stojí plešatý chlápek v šedém baloňáku a něco si fotí. Jsou to tři fleky od červené barvy, co na nové fasádě nedávno přistály. S trochu unaveným ksichtem chlápka se baví asi třicetiletá hezká čerstvá bioholka s čerstvým a hezkým biomiminem v kočárku, kterých je teď jeho čtvrť plná. Neví proč, ale její čistá, nadupaná, ostře řezaná tvář mu připomene nový vlčí design bavoráků.
"Co když nám to příště hodí do okna?" stěžuje si. Chlápek přikyvuje, nic neříká. Když mačká spoušť, křiví levou stranu obličeje.
Ole jde dál, zapálí si ještě jednu cigaretu a ví, že po ní ucítí jemný tlak na plicích, jako by mu někdo šlápnul na hrudník. Je rád, když něco cítí. Cestou do práce vytáhne vždycky tři. Někdy ho napadne, že jeho čas neurčují hodiny, ale cigarety. Krabičky cigaret. Kartony vyhulených cigaret jedné staré značky, která existuje od války. A když se ohlédne, nevidí za sebou hlavní třídu, ale hromadu prázdných zmačkaných krabiček od cigaret, na kterou se marně snaží vyšplhat slunce a prokousnout mraky.
Křižovatka. Ještě přejít široký bulvár, dát si bacha na tramvaje a už je tam.
(str. 11-13)

***

Střepy a další střepy

Když Ole dlouho po půlnoci usne, rozbolí ho břicho. Zdá se mu o střepech bloudících rozeklanými ulicemi města, bloudících tepnami jeho těla a hledajících jeho srdce. Možná v sobě každý nějaké střepy má, určitě, alespoň mu to ve snu říká doktorka, k níž se svým bolavým problémem zajde.
Vypadá jako Lena a asi to i má být Lena. Prohlíží si jeho břicho, co kdysi bylo úplně ploché a vychrtlé, že si jeho máma myslela, jestli nemá tasemnici, a poslala ho na vy-šetření. V poslední době se ale dole zakulacuje a hruškovatí, takže by asi nějakou tasemnici potřeboval. Tahle Lena má pod bílým rozepnutým pláštěm jen modré průhledné tričko a kalhotky a jinak nic. Ole se ve snu brání, panebože, říká si, nechci si nechat zdát něco o pitomém sexu s doktorkou, nechci vůbec žádný sex, chci se dozvědět něco o střepech ve svém těle. Snaží se to doktorce nějak vysvětlit, ale ta ho neposlouchá, něco mu vypráví, ale on jí nerozumí, hladí ho po břiše a osahává mu místa, kde střepy vylézají na povrch. Prohlíží břicho i hrudník hlavicí s ultrazvukem a na obrazovce nakonec Olemu ukazuje jen jeden velký střep v jeho neustále se nafukujícím břiše, najednou těch střepů je ale zase víc a všechny ve stejnou chvíli zabolí. A v ten moment doktorka už není Lena, ale Connie. A pak ani to, Ole vidí tváře dalších holek. Možná to jsou všechny holky, s nimiž spal nebo chtěl spát. Se kterými byl a pak zas nebyl, které podváděl a které podváděly jeho. Všechny ty holky tančí divoce kolem něj a Ole si přeje, aby už mu daly konečně pokoj, a křičí, že už s žádnou holkou být nechce.
A nakonec se sen, co možná není sen, zastaví na tváři jedné malé holky, kterou neznal dýl než tři dny. Ole se potí. Cítí, jak její příběh je ten největší střep v jeho břiše, co ho bolí a pronásleduje od té chvíle, kdy ji viděl umírat. Cítí, jak řeže, jak narůstá, jak se dere ven. Je to k nesnesení, jak ho to pálí.
A nakonec nevidí ani tuhle holku, ale vidí svoji dceru, kterou neviděl rok, ale možná už to taky jsou dva roky nebo pět. Prostě od poslední velké citové války, kdy ji představil své tehdejší přítelkyni, snad Sandře nebo Kristin, a ona to nějak špatně vzala. Strašně to všechno pálí.
V břiše, v krku, v něm.
Probudí se. Pálí ho žáha. Za to může to levné maďarské víno, co po návratu z Helsinek vypil omylem s Pražákem, který mu při tom přemlel další z průšvihů zase ze svého života. A Ole pak přemýšlel, jestli ho nevykopne, ať si najde jiný podnájem, protože Ole po práci potřebuje mít klid.
Podívá se na mobil. Jsou čtyři ráno. Ulicí se žene policejní auto a za ním hasiči. Blikačky vykusují do noci modré a oranžové díry, které hned zase zalévá černá barva.
Otře si zpocené tělo, popadne mobil a píše zprávu své dceři, jestli je v pořádku. Je jí sedmnáct, nebo už osmnáct, nebo ještě pořád šestnáct? Sakra, jak to, že neví ani tohle? Jaký je teď rok? Dobře. Klid. Teď je jí sedmnáct a brzy jí bude osmnáct. A spala už s někým? A není třeba v tom? A co vlastně dělá? Jasně, gympl. A jinak? A kdy že ji viděl naposled? Jednou za ním byla v Helsinkách. Vzala si dvě stovky, dala si kafe a zase odešla.
Usne. Jeho mobil za půl hodiny pípne. Dcera se ptá, jestli je v pořádku on, jestli není na hlavu a ožralej. A ať se nestará, že není malá. Chce jí napsat, že se omlouvá, že o ni najednou měl strach, ale nakonec to smaže, nebude malicherný. Ale pak jí přece jen napíše Rád tě uvidím. Pak si to rozmyslí a mezi slova tě a uvidím vloží ještě slovo někdy. Žádná odpověď už nepřijde.
Jde k oknu, zapálí si cigaretu a chvíli se dívá jen tak do tmy. Vyfukuje kouř a ulicí se prožene další policejní auto a světla majáku švihají do noci jako ostré listy vrtulníku.
Ole se natáhne, zavře oči, ale pak je hned zase otevře, protože mu píská v uchu. To všechno ty pitomé koncerty. Automat.
A pak je ráno a hlava bolí. A tak první, co udělá, je, že polkne prášek proti smrti.
(str. 24-26)

***

(...) somruješ od lidí na zastávkách prachy na pivo a něco k jídlu pro sebe a svého psa a zvědavejm říkáš, že potřebuješ many na jízdenku domů nebo že vybíráš na ekologický projekty, kolem choděj lidi, starý, mladý, normální i ty hezký a občas taky skini a ty musíš umět poslat pěkně čile do prdele, hustý je, když ti nějakej hezkej chlápek nebo hezká buchta daj prachy, ty si vždycky strčíš stranou a koupíš za ně další barvu na fasádu, protože máš svý zásady, oni dárek teďka tobě, ty dárek potom jim, ať nikdo nepřijde zkrátka a svět bude v rovnováze, díváš se na ně a víš, že sis svýho enemyho vybrala dobře, děláš to všechno proto, protože tě hezký lidi serou, je jim přes třicet, sou bohatý, zapárkovaný a vyvoněný a voděj se za ručičky, jako kdyby se sami jít po ulici báli, sou krásný a bio, je ti z nich blbě a jejich život bys nikdy nechtěla a přísaháš, že nikdy nebudeš jako oni, co o sobě tvrděj, že dřív byli pankáči nezávisláci alterňáci elkologové, a rádi vzpomínaj s blbejma slzama v očích na všechny vyhulený večírky na uni, (...)
(str. 205)