Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvky
• květen 1949

I

Noc byla tenkrát bezmála
a Úpa byla rozvodněna.
Volal jsem do tmy jejich jména,
dvě krásná jména, zoufalá.

Té, která byla raněna
a sežehnuta bleskem krásy,
básnířky, která vplétala
krvavé trní do jména.

Té, která, krásná nad jiné,
neměla strach z té čaromoci,
ač věděla, že bez pomoci
svou vlastní krásou zahyne.

Jako bych volal do mládí
a stíral dech svůj ze zrcadla,
abych tam spatřil její ňadra,
bílá - na černém pozadí.

Stín tváří padá na její
a jsou to lásky zimomřivé.
Ještě však nosí jako dříve
tu černobílou kameji.

Pak jméno té, jež do těch vod
černých, jako by tekla tuha,
zpívala večer samodruhá
s oblohy plné třpytných not,

té šílené, té z příběhu,
té, která bleskům rouhala se
a s trpkým smíchem na grimase
chodila bosa po sněhu.

Viktorka přišla oděna,
jako by už už vcházel ženich,
do písní v závoj upředených,
zakrývající kolena.

A s kletbou na rtu; možno-li
za prahem smrti ještě klíti,
když se už proměnila v kvítí,
v to nejprostší, v to na poli.

Byl ale asi s pláčem tkán
ten její šat, když se už smráká
a cháska ptáků všelijaká
zvedá se od večerních bran.

Byla jim krása taková,
ty mrtvy mohly rozhrnouti
s tváří svých hlínu jako proutí
a vejít v ticho domova.

A býti světlem v zášeří,
či jako rosu s kapradiny
setřásti s vlasů drobty hlíny
a vejít opět do dveří!

Šly mlčky a já vedle nich,
jako bychom šli v rozhovoru
po trávě, písku, po mramoru,
po strmých schodech dřevěných.

Před očima jsme měli tmu,
tu z pohádek, kdy ucho slyší,
jak mluví sova a co myši
řeknou jí na to pošeptmu.

Ach, vědět jen, když na čely
rozhodily kdys kolem skrání
své vlasy ráno při česání,
jak jim ty vlasy voněly!

Osleplé zrcátko a trochu pavučin,
hřeben a několik ubohých vlásenek,
to bylo vše, co jsem nalezl
v opuštěném domku na stráni.

Však ticho kolem věcí těch
bylo tou nejsmutnější básní na zemi,
která kdy byla pro mne zpívána.

***

III

Když pokojík, kde na lůžku
přemýšlí o bezděčné vině,
nemajíc jiné přítelkyně
než pláčem zvlhlou podušku,

byl smutnější, než kdyby mříž
světu ji navždy uzavřela,
když ze stěn stávala se cela,
někdo se zeptal: Ještě bdíš?

Od toho dne kdos neznámý
dal něco do kalíšku květin,
že voněly víc než kdy předtím
a žhnuly prudce barvami,

a věci, které do těch dob
byly tak prosté, každodenní,
proměnily se bez proměny,
jako by vzbouzely se z mdlob.

A ta, jež uléhala si
vždy s hrůzou k spánku bez úlevy,
v obavách, co zas noc jí zjeví,
volala spánek na řasy.

- Pomoz mi, Bože, rozbože,
dej, ať Tvou lásku neoklamu.
Když do náruče padala mu,
padala jako na nože.

A co se jí to všechno ptal,
když šáteček složený v půli
a navoněný levandulí
jí kolem rány ovázal?

Raději skočit ze skály,
jenom ty oči neviděti,
jež se jí její bílou pletí
hluboko propalovaly.

- Neunikneš mi ani v tmách,
jsem stále jako na čekané,
hledám tvé oči polekané.
Viktorko, proč máš ze mne strach?

Viktorka tiskne potají,
když nikdy nedívá se na ni,
šáteček příjemného tkaní
s kraječkovými okraji.

***

V

Viktorko, běda, nebylas
z těch panen, které místo tance
nalily moudře do kahance
oleje, aby neuhas.

Kdo tě to odral do cárů,
kdo naházel prach do tvé krásy,
po kterých cestách ztrácela jsi
krvavá zrnka korálů?

Kdo vylíbal ti z tváří tvých
panenství a prsty zlými
drtil tvé prsty? Pověz ty mi,
kdo na svědomí má ten hřích?

Ten, kdo tě vedl osudně,
až na kraj pekel, zapomene!
Pojď a své nohy zkrvácené
umyj si doma u studně.

Vrať se jen, než tě ovane
opět svým kouzlem temná síla.
Sestřička marně odestýlá
však lůžko neodestlané.

***

VII

Jde každému smrt mlčky vstříc,
nemilosrdná pilná žnečka.
Neodpočine, neposečká
a jde zas dál jakoby nic.

Ve strachu člověk propotí
na horkém lůžku prostěradla,
zatím co ona se již vkradla
a jde mu rychle naproti.

Co tenkráte však za živa
Viktorce v bouři pověděla,
že líce její uzardělá
se ještě dneska usmívá?

Že zdá se, jak by neutich
dech na rtu, že se ňadro zdvíhá,
ačkoliv na něm leží tíha
dvou rukou pevně semknutých?

Jak je to ticho tíživé.
A zpod věnečku ze slziček
řasami přimhouřených víček
mrtvá se dívá na živé.

Barunka pleše položí
do rakve kvítek resedový,
žádostiva, co dnes jí poví
ta, která spí jak na loži.

Má před sebou jen tmu a tmu,
tu z pohádek, kdy ucho vnímá
vše, co je skryto před očima
a co tma říká pošeptmu.

Pod kterým stromem bude skryt
ten, jehož oči neodbytné
půjdou s ní, dokud neprocitne,
až tam, kam oči budou chtít.

A odrána až do cárů,
po sněhu půjde, bosky třeba,
pro almužnu a krajíc chleba,
odmítaný jí z rozmaru.

A se znamením na těle,
jaké kdys nosívali vězni,
za láskou půjde, neboť bez ní
je život troškou popele.

To nebyl obraz, to byl stín,
který se šinul po pěšině
milostným hájem v Nedošíně,
už podzimním, už bez květin.

S vráskami v tváři povadlé
usedla si tam smutná paní
a psala prstem v zadumání
do rosy na opěradle.

Pak s troškou sebevědomí
řekla si náhle: Vždyť už chvátám,
a šťastné páry míjela tam,
líbající se pod stromy.

A její šat už nešustí,
už dotančila. A ret pálí
slzami, které líbávali
dříve jí muži nad ústy.

Vždyť přichází již z daleka
a jenom málo dní je před ní.
Vlastně už čeká na poslední,
vlastně už na nic nečeká.