Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HEDVÁBNÝ ŠÁTEČEK

Ženy se opravdu změnily. Zdráhám se soudit, zda k lepšímu či horšímu. Každá doba vytváří své mravy a mladí lidé s údivem se ohlížejí do minula. Samozřejmě že později stejný překvapený pohled dětí spočine i na jejich počínání. A tak nač zatracovat a proč chválit! Takový je život!
Jednou k nám zavítal milý pan rada a tvářil se o něco veseleji a snad trošku i mimořádně. Měl něco na srdci.
Měl a začal. Říkával nám občas chlapci.
"Chlapci, jsem už starý člověk."
Bylo mu kolem šedesáti, ale tenkrát to bývalo už stáří.
"Nedávno se mi zdálo o Nedbalovi. Horlivě mě zval na svůj koncert. Tuším kam. Něco vám svěřím a poprosím dr. Píšu, aby to uschoval. Ať s tím pak naloží, jak uzná. Není to nic důležitého, ani tajemného, zač bych se musil po své smrti zvlášť stydět. Sám zahodit to však přece nechci. Ale byl bych rád, kdyby to u nás doma nikdo nenalezl."
A vytáhl z aktovky starou úřední obálku s firmou ministerstva kultury a z ní vyndal složený hedvábný kapesníček. Byl už maličko zažloutlý. Když ho rozprostřel na redakčním stole, bylo na něm vyšito několik květů vlčích máků a uprostřed mezi nimi byl vystřižen otvor obkroužkovaný rovněž červeným hedvábím.
"Když jsem byl mlád," pokračoval pan rada, "zamiloval jsem se do hezké dívky. Byla opravdu moc roztomilá. Ale právě tak jako byla roztomilá, byla i nesmělá. Raději vám řeknu hned, že jsem si ji nevzal. Rozešli jsme se, ale rozchod nebyl dramatický. Pokud se pamatuji, nezavinil to nikdo z nás, ani já, ani ona. A tak si mohu vzpomínat docela pěkně. Ona snad také. Žije a byla prý šťastně vdána. Proto ten šáteček nechci surově zahodit. Měli jsme se upřímně rádi.
Chodili jsme spolu již delší čas a pokoušel jsem se u ní o něco víc než o pouhé nesmělé líbání. Narazil jsem však na rozhodný odpor, který až překvapil. Neustal jsem však v prosbách a naléhání a dorážel jsem na ni znovu a znovu. Však to znáte. Muži jsou takoví surovci a mají ošklivý zvyk, že neustávají ve svém toužení a nic na světě je nemůže odradit od milostné brutality. Ale dívenka vzdorovala a vzdorovala.
Přemýšlím-li o mužském počínání, zdá se mi, že když se žena zamiluje do ženy, je to sice nenormální, ale vlastně mnohem krásnější a jemnější. No ale to vždy není dost možné!
Prosil jsem ji tedy, aby mi aspoň prozradila, proč se tak usilovně a podle mého docela nerozumně brání. Dlouho se mi nechtěla svěřit, ale nakonec mi přece jen celá rudá pošeptala do ucha, že se hrozně stydí. Byl jsem ihned na koni a nakonec jsem ji přece jen umluvil. Přislíbila, ale musel jsem se zaručit, že budu mít zavřené oči a ještě že ji přikryji klín kapesníkem. A tak se také stalo. Ostatně i zloději používají při svém lupu kapesníku, aby nezanechali otisky prstů. V tom okamžiku zazněly všechny pražské zvony a ozývaly se velebně dlouho a několikrát. Samozřejmě že jsem je slyšel jenom já. Ale ujišťuji vás, že se opravdu ozvaly."
Toto jsem panu radovi ochotně věřil. Mně se stalo něco podobného.
Seděl jsem s Halasem v překrásné letní kavárně na brněnském Kolišti. Bylo léto a pod plachtou otevřené kavárny vanuly krásné vůně sadu a nám s Halasem bylo něco mezi dvaceti a třiceti lety. Byli jsme stejně staří. Seděli jsme u dřevěného zábradlí kavárny, podél kterého se vlnilo tenkrát nedělní korzo. I šel kolem milovaný Jiří Mahen, zahlédl nás, opřel se nonšalantně lokty o zábradlí a bavil se s námi. Také nonšalantně, když pojednou zpozoroval klubko rozesmátých děvčat, které dobře znal. Byly to mladé baletky z nedalekého divadla, kde přísně šéfoval. Ty dívky jsme také znali. Vídali jsme je a nesměle se za nimi ohlíželi.
Mahen se náhle utrhl, udělal krok, vzal jednu dívku za ruku a povídá: "Věruško, tohle je mladý lyrik z Prahy. Dívá se na tebe jako Tristan na Isoldu, pojď a dej mu pusu." Jakpak by neposlechla pana šéfa!
Také já, když jsem ucítil její rty na svých, uslyšel jsem ze stromů nade mnou zazpívati náhle anděly. Žel jenom krátce. Bylo to však krásné! A jejich píseň zaslechl jsem také jenom já sám...!
Pan rada pokračoval.
"Za nějaký čas přišla dívenka a přinesla mi tento šátek, abych si jej schoval. A tak už jej schovávám přes čtyřicet let!"
Vložil šáteček do staré obálky a dal ji Píšovi. A Píša vše uschoval do hluboké zásuvky psacího stolu.
Pan rada J. na ten Nedbalův koncert přece jenom šel. Zemřel zanedlouho. Byli jsme s Píšou na jeho pohřbu v kostele sv. Šimona a Judy na Františku u nemocnice milosrdných bratří a já napsal k jeho jménu do Práva lidu pár veršíků.
Před krátkou dobou zavolal jsem paní Píšové a mezi jiným jsem se nenápadně zeptal, zda v Píšově pozůstalosti nenašla hedvábný šáteček pana rady J. Šáteček s červenými máky.
Ženy jsou chytré. Mnohem chytřejší, než se domníváme. Pokud jde o chytrost, říkával Píša, na jednu ženu nestačí tři chlapi.
"Nenašla. Ani mi o něm neříkal. Ale je-li to něco erotického, vemte na to jed, že to Toníček po jeho smrti spálil."