Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.

Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.

A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.

Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.

A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.

Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.