Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Planá růže - bledá dívko
s roztouženým modrým okem,
rozkvetla jsi v kráse jara
jak to křoví nad potokem!

I ten hoch, jenž tobě nalil
v srdce sladké lásky klamy,
plný vzdoru, plný síly
jako jasan nad vodami.

A kaplička na podlesí
v jeden keř a květ se halí
od té doby, co dvě duše
lásku si tam přísahaly.

A to ptactvo jinak zpívá
za soumraku podél splavu,
vždyť tam ona k jeho srdci
sklání drahou krásnou hlavu.

Což jim stromy, což jim květy,
což jim ptactvo s celým hájem,
když jim oči, když jim rety
nejsladším jsou lásky rájem!

Mladé jaro! - věčná lásko!
jaká slasť se v tobě skrývá,
že to srdce, když vás pojme,
div se štěstím nerozplývá!

Mladé jaro! - věčná lásko!
sotva že vás člověk zkusí,
tolik blaha kdyby snesl,
již se s rájem loučit musí.

II.
Nad údolím tajné šero,
v tajném šeru hvězdy boží,
štěstím lásky unavena
hlava její klesla k loži.

A již snové přiletují,
nejdřív se jich kouzlům zdrahá,
ale každý plný vůně,
plný tepla, plný blaha.

A přes hvězdy rozvlnil se
jako závoj mráček bílý,
a v jalovci pod okénkem
plný touhy větřík kvílí.

A s oblohy roztoužené
deštík jarní k zemi splývá...
slyš, v tom šumu a v tom šeptu
jaká hudba čarotklivá!

Slyš, jak deštné kapky v pádu
vzdychnou a se proplítají,
spící dívce v sladké snění,
poslyš jen, co šepotají:

"My jsme sestry těch krůpějí,
které v nově zkvětlém máji
z rukou kněze při oltáři
štěstí tvoje požehnaj.

A na srdci hocha tvého -
ó jak se to sladce dříme!
jak ti bude, drahé dítě,
až tě v spánek zkonejšíme!"

A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak hudba sladkozvuká
dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky v jednom květu,
líčko její samá záře,
sní snad, kterak s drahým hochem
ubírá se od oltáře.

III.
Což to leto krátké bylo!
a ten podzim konce nemá;
dřív mé srdce jedna píseň -
teď má ústa sírá, němá.

Holé křoví - smutné křoví,
proč si zkvetlo nad potokem!
stalo se to s jeho vodou, vodou
jak s mým modrým, jasným okem.

Sněhy v potok - slzy v oko,
pro svůj bol kde najdu místa?
a ten jasan hrdošumný
dřevo své mi k rakvi chystá.

Místo ptactva podél splavu
vlny v běhu zní a hynou -
a mně zdá se, hoch můj drahý
že miluje jinde jinou.

Nad kapličkou na podlesí
smutně větve javor shýbá -
a mně zdá se, že můj milý
jinde jiná ústa líbá.

A ten vítr po strništi
jak sklamané srdce kvílí,
za ním v dálku poletuje
strhaný můj věnec bílý.

Smutná jeseň! - dobrý bože,
za té lásky hořkou zradu,
za ty slzy, za ty vzdechy
co mi podáš za náhradu?

A co dáš mi za náhradu,
nevěrný ty drahý hochu? -
Nízký hrobek na hřbitově,
na něm černé hlíny trochu.

IV.
Jako v slzách oči její
v mlze zhasly hvězdy boží,
a zase svou těžkou hlavu
žalem svadlou klade k loži.

Žádný sen však nepřilétá,
by jí horké schladil čelo,
a v komůrce plné vzdechů,
jak tam šero, neveselo!

Hustý dešť jí v okna bije,
hučí, vzdychá, pláče, šumí,
zdaž těm hlasům žalujícím
jako druhdy porozumí?

A ty kapky deště v pádu
jako dřív se proplítají,
bdící dívce v trapném tichu
smutné zvěsti šepotají:

"My jsme sestry těch krůpějí,
které padnou z kněze ruky,
až tvé srdce i s tvou láskou
zdrtí bol a zdrtí muky.

Nad tvým rovem opuštěným
jenom my se pomodlíme,
sladce se to na rtu hocha,
sladčeji však v hrobě dříme."

A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak tichý hlas svědomí
v dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky - poušť je sírá,
padlé sněhy - líčko její,
neboj se, tím mrtvým srdcem
vzdechy více nezachvějí.

Hvězdy si to vypravují,
borek již to šumí stráním,
v nebi pláčou andělové
nad nešťastným milováním.