Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1906 (Jan Otto, Praha)
• podtitul: Kniha rond (1899-1904)
• věnováno: Jaroslavu Hilbertovi

Prolog
(Dvojí rondó)

Jak břeskné fanfáry, jež z rána vzruší vzduch,
jsou: Láska, Štěstí, Rozkoš, Umění!
Smrt, jež jest tiš, a Život, jenž jest vzruch,
a Touha vznést se výš a božské Nadšení. -
To břeskné fanfáry!

A jiné jinak zní, jak tiché kadence,
když naposled se číš pod révou zrumění,
jak růže poslední, podaná milence,
bol z času odletu, strach z šedin v jeseni. -
To tiché kadence!

Jsme živi obojím, ve stále užší kruh
jsme v řetěz dvojitý jich pevně sevřeni.
Fanfáry, kadence!... a milenka i druh
se tratí z obzoru v pomalém zamžení...

A chrysanthémy již i astry do věnce,
do kytic sbíráme... jsou v barev zladění,
jak slední pozdravy! - Co platny sentence?
Co platno snění tu i každé toužení?

Břeh mizí... Z druhého, kde asfodelů luh,
kde stíny kráčejí ve svorném sdružení,
zní věčna ohlasem ve unavený sluch
fanfáry, kadence u sladkém souznění,
kadence, fanfáry,
fanfáry, kadence!

I. LYRICKÁ DUŠE

Otevřená kniha

Otevřená kniha lyrická je duše,
čí v ní padne zrak, co psáno v ní je, stíhá,
ať to v polosnění, zdání, tužbě, tuše,
ať již za tím satan nebo anděl číhá -
otevřená kniha.

Jako v poli větrům v plen vydána hruše,
jejíž každou větev náraz jiný zdvihá,
skřípot větví jejích pro svět vyzní hluše.

Věčná kovadlina, losů kovář buše
do ní, jisker příval nítí, zrak se míhá,
lze v ní čísti - hlupci vyzní pouze hluše
otevřená kniha.

Děti dekadence

Jsme děti dekadence - není o tom sporu,
jsme mdlí, a začínáme vždy přec nové tance,
chcem žíti veršem, štětcem, dlátem, ve mramoru -
jsme děti dekadence.

Chcem volni být, nezapřem v sobě psance,
dost síly máme každou provrtati horu,
svou duši zladit troubadourů ve romance.

Však podléháme v prvním skutečnosti vzdoru,
jsme nicky idealu, desky resonance,
jsme pouze tříští puklých meteorů,
jsme děti dekadence.

Velký lyrik

Jest velký lyrik celé moře rozvlněné,
kam slunce uléhá, zkad vstává zoře,
jest vichr, který mraky bičuje a žene,
jest vichrů těchto celé moře.

Co láska, záští jest, co ples a hoře,
ze všeho sloupy jaspisové v svůj chrám klene,
do všeho pluhem ostrým své myšlenky oře.

Ve chvosty komet atomy vše roztříštěné
on splítá, pak je práská, svou pěsť noře
v jich hřívy, v kaskad perly taví rozbolněné,
je zladí v měkkých tónů moře.

Má práce

Má práce z rozházených kolem knih
a z papírů se na mne němě dívá,
sám v středu její, vězeň tužeb svých,
nad listem bílým, který smutně kývá,
dlím nerozhodnut... přede mnou se stmívá
má práce.

Co začatých a neskončených lich!
Co zárodků a vznětů dříme v nich!
Tak mnohá illuse a každá lživá,
a přec to srdcem táhne - jako jih.

O bojích rovněž já snil nadlidských,
kde kentaurů, nymf honba hřměla divá,
o sladkých vznětech, vzletech mystických,
o tuchách, v nichž se chvějí ňadra snivá,
a fanfárách a slávy trofejích...
Teď vzpomíná mi, že se připozdívá,
má práce...

Budoucím básníkům

Ó, básníci budoucích věků, ve kterých nebudu žít,
co budete pěti novému lidstvu, na jakou řeku
se rozvlní na hymny plesné a zářné váš cit,
ó, básníci budoucích věků?

Vy pro rány trpících bezpečně najdete léku,
k vám promluví Medusa hnijící tak jako hvězdný třpyt,
který k nám po věcích slétá z antiky Řeků.

Vám závidět nemožno, na vašem místě však být,
jen atomem kosmickým ve vašich vlasatic vleku,
jak světluška malá se na chvíli mihnout a chvít,
ó, básníci budoucích věků!