Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak lety k sobě přilnuli,
že od sebe se nehnuli.

Byl první vzruch a var a čin
a druhý duma, dým a stín.

Prvnímu sotva stačil svět,
byl druhý mroucí hrobu květ.

Tak byli ve všem protivy,
ten dumný a ten zářivý!

Když první setřás' s víček sen,
děl: "Bohu dík! Zas nový den!

Zas k nové práci síla, vzruch
a za vším láska, za vším Bůh!"

Děl druhý: "Nové břímě zas,
jež nést mám hrobu na pospas."

Děl první: "Co lze lásky dát!"
Děl druhý: "Co jí pochovat!"

Ač nesouhlas v nich zjevný byl,
přec druhu druh byl drah a mil.

Již v světě nepůjde to líp!
Děl první: "Svět je Boha vtip!"

"Máš pravdu, hůř to bude jen,"
děl druhý: "Svět jen Boha sten."

Tak žili, oba protivy,
až oba byli - šediví.

A oba stáli nad rakví,
v tvář sobě řekli: "Kdo pak ví?"

Kdo pravdu měl? Snad oba v blud
ten schvátil žití shon a trud.

Děl první, v jasu obličej,
"Já aspoň sladce žil jsem jej.

Ty trudil jsi se celý věk,
cíl stejný máme: slaboch, rek.

Však to ti řeknu naposled,
že nebude již jiný svět.
Co dá i bere, mužně nést:
jen v tom je poklid věčných hvězd."

Balada jubilejní (A.Jiráskovi)
Nežli tu láhev dopijem,
balladu starou povím vám.
Jen jednou, dvakrát nežijem,
rád vám ji v pospas dám.
Nežli tu láhev dopijem
přes dávných časů let,
my starých zvěstí květ
lilii na hrobech zapijem!

Ve starém refektáři
dnes všecka okna září.

Sem Gudul, kmet již dětský,
dal svolat mnichy všecky.

On cítil blízkost smrti,
ba skoro, že jej škrtí.

By líp se šlo mu v nebe,
chtěl všecky mít kol sebe.

Již, bratři, láhev načata!
Svou číši každý podej sem!
Ať upomínek poupata
se zvlní a v květ puknou všem!
Již, bratři, láhev načata,
stem tryská hvězdných ok. -
Hoj, to je starý mok!
Žel, chybí tu jen děvčata!

Ve refektáři starém
vše kypí tu dnes jarem.

Kmet s novicem se vítá
a zátka vzhůru lítá.

A talíř, příbor chřestí
žaludkům sladké zvěsti.

A víno tak se perlí,
že kmet své odvrh' berly.

Však víte, jak to bývá již,
když jednou najde druha druh,
tu spadne s mysle každá tíž
a v sled je každý polobůh.
Však víte, tak to bývá již,
kdo platil by své dluhy rád?
Zde každý dobrý kamarád
a každý tich svůj nese kříž!
Když tryskly všem v líc žáry,
vstal Gudul, opat starý.

V ráz všichni ztichli kolem
nad vyjedeným stolem.

Obličej komu svítil,
číš plnou v pěst svou chytil.

Neb čekal na přípitek,
hostiny slavný zbytek.

Ach, jubilea! Známá věc!
Rád každý by v nich zmlád'!
Leč starý kostroun - zubatec
se šklebí u všech zad.
Ach, jubilea! Známá věc!
Oč lepší tu jest křest,
tu před každým vždy život jest,
zde - pouze kostlivec!

Vstal Gudul, všichni ztichli,
kdo rýmu měli - vzdychli.

A kdo neměli rýmu,
zrak vznesli k nejstaršímu.

Ten držel pohár v dlani,
tvář tála v usmívání.

Cos řek' - pak zmlk' - pak znova,
leč v nic vše tála slova.

Stál každý s číší uzdviženou,
na slavnou čekal řeč.

Sál chlubil se svou ozvěnou,
leč marná každá léč.
Stál každý s číší uzdviženou,
na opata rtech lpěl -
leč tento se jen chvěl,
stál klidný s tváří blaženou:

"Jak různé stromy v lese,
tak, bratři, sešli jsme se.

Ten s duší světu cizí
a ten pln jarní mízy.

Ten leccos očekává,
ten všemu s bohem dává.

Jen jedno víme, bratři - "
A takhle se to patří!

A vposled výše pohár zved' -
však slova neřek víc,
jen k číše kraji tiskl ret,
až kapek sto tisíc
jak v posled pohár výše zved',
mu v šedivý vous skanulo,
tam diamanty vzplanulo
a ohněm jeho líc.

Jej bratři pochopili,
a všichni v sboru pili.

Co chvála? Slova díků?
Zde žijem v okamžiku.

Ta zubatá již počká,
a každý se jí dočká,

děl Gudul, číši zvedna:
"V řad chybí - ještě jedna!"

Než jsme tu láhev dopili,
balladu starou jsem vám řek',
kdo moudrý, pít se nezmýlí
a těžko každému být vděk.
Než jsme tu láhev dopili,
svou cestou dál šel svět -
Žil Gudul ještě třicet let
a pil až na práh mohyly!

Romance trochu divná
Pan rytíř Titurel
v les černý jednou jel,
co chtěl, nevěděl ani,
a tmou jak hvozdu spěl
pan rytíř Titurel,
tu uzřel bílou lani.

A jak tu lani zřel
pan rytíř Titurel,
kuš sňal a střelil lani,
šíp do čela jí vjel,
tam zlatý kříž se skvěl,
laň běžela dál strání.

Pan rytíř Titurel
za divnou laní hřměl
tmou, nocí bez ustání,
a lesem, jenž se tměl,
kříž, zlatý blesk, se chvěl
na čele bílé lani.

Na čele pot již měl
pan rytíř Titurel
tou honbou za tou laní,
a les když proletěl,
do mechu schvácen sjel
a vzdychl jen: Má paní!

Balada o živém ohni
Jej všichni máme v srdci svém,
je naším ostnem, naším snem,
nám v srdcích stále hoří,
ba sám to srdce tvoří.

Jej neuhasí moří tok.
Za rovník zanes' bludný krok,
až k točen dojdi ledu -
on hoří srdce v středu.

Buď jakékoliv víry syn,
kdos Čech, nevyrveš ze hlubin
žár jeho blýskající,
vždy nový, tryskající.

Jej třeba zdeptá nový čas,
však z popela on šlehne zas
nebeskou rudou růží
ve čackých ňadrech muži.

Nechť rozvlní se splavem vod,
stem cizích nauk, cizích mód -
všem ucho propůjčíme -
leč oheň dál v nás dříme.

Vše vidět, vědět, zkusit, znát!
V sled každý navrátí se rád
a v srdce své se vnoří,
kde onen oheň hoří.

Co mohlo přijít - přišlo již,
my snesli každou ránu, tíž,
ba kámen sami v hrobě
jsme navalili sobě.

Však oheň v srdcích dále plál,
a kámen puk', led srdcí tál
pod ohně velkým žárem,
až střetli jsme se - s jarem.

Zvěst dí, že v ňadrech země tak
plá věčný oheň - jistě znak
je toho, jejž my máme,
na němž se ohříváme.

Plá sta let - bude tisíce.
Jest z jedné velké hranice,
na březích stála Rýna,
nám v srdcích - nezhasíná.

Nejčistší srdce splálo v něm,
svůj žár nám dalo odkazem
a jeho tvůrčí síla
se věky obnovila.

Z nás každý, kdo je dobrý Čech,
má aspoň jiskru ve ňadrech,
a ví, že tou jen žijem,
se o svůj život bijem!

Tak, svatý ohni, dále plaň!
Myšlenky světlem zahřej skráň
a dělnou učiň mozolnou
a uhnětenou českou dlaň!

Golem
Golema z hlíny zhnět'
Bezalel rabi starý,
vdech' citů svých mu květ
i srdce jaré žáry,
vdech' v každý sval i žílu
mu vlastního já sílu,
jíž svět podmanit práh'.

A před starcem jak stál
a koulel bystrým okem,
Löw starý pýchou vzplál,
nad žití veletokem
jak stanul by, sáh' ke dnu
a jeho krůpěj jednu
vyvážil v laur svých snah.

"Na jeden aspoň mžik,"
snil rabi: "Co chci, mohu,
jsem pouze trpaslík,
však vůlí, citem Bohu
se vyrovnám v té chvíli,
já tvořil z vlastní síly,
ó vznešený to cit!"

A plaše jeho zor
se rozhled' jizbou tmavou,
kelímků, pánví sbor
kde mluvil s pecí žhavou,
kde s folianty skříně
nacpány k stropu líně
svůj v prachu snily klid.
Své dílo prohlížel
a nezřel, jak je směšný,
však sotva slovo děl,
byl Golem k dílu spěšný,
rost' náhle, přeběh' schody,
ba plničký džbán vody
na pokyn pánův nes'.

Se stěny sutky strh'
a obrátil v nich písek,
do pece dříví vrh'
a upravil řad mísek,
k rozkazu starce bdělý,
byl čilý po den celý,
až k zemi večer kles'.

"Již dosti!" rabi prál,
"již dosti pracováno,
dost k službě jsi mi stál
a zítra také ráno,
jdi, spočiň, hochu milý,
je nutno šetřit síly,
to starý zákon jest."

Leč Golem jakby hluch
výš rost a vzpřímil tělo,
již zdál se být jen duch,
jímž všecko oživělo
a jak mu rostly údy,
bylo ho plno všudy,
co začít? Co s ním svést?

Lvem zařval rabi: "Dost!
Já pán a tvůrce velím!
Chceš zkusit moji zlost?
Po tobě kletbou střelím,
jež zbojné syny světla
do sirných slojí smetla,
stůj, lehni, shon svůj ztiš!"

Však marný kmeta křik,
byl obrem z hlíny Golem,
vše kácel, třískal v mžik,
jak vichr zuří polem,
pak zatočil se prudce,
pět hlav měl, čtyři ruce
po kmetu vztáhl již.

Kabalu rabi chyt'
a s děsným zaklínáním
na leb mu hodil v kmit;
však trpaslíka skráním
stkal tím jen vínek hvězdný...
Cit děsné hrůzy bezdný
že starce schvátil v tom.

Jen "Jahve!" v strachu hles',
pad' na kolena hbitý,
ne hříčka dum, leč běs
to před ním zuřil lítý.
"Ó pomoz, milostivý
můj Bože, hříšný, lživý
byl soud můj!" - Zazněl hrom.

A vtom sjel bleskný klín
a Golem - hrstka prachu,
však v záři Hospodin
děl ku rabimu, v strachu
jenž chvěl se jak prut holý:
"Víš teď, jak vzpoura bolí -
a to byl pouhý prach.

Teď pochopíš můj bol,
jak mně, Pratvůrci, bylo,
když celé nebe kol
se na mne rozbouřilo,
když vlastní děti světla
má pěst ve propast smetla,
kde věky lkají v tmách!"

Jessenius
Již dočet' písař. - Ortel hrozný věru:
Má jazyk nejdřív být mu vytržen,
pak hlava sťata, zrady na ofěru
má býti katem rozčtvrcen.

Kus těla každý v jiném konci města
má býti pověšen pak výstrahou;
tak přísně, zle se rebelie trestá
a síla mužná s odvahou!

Vše vyslech' klidně. Nezatřásl hlavou,
a klidně nechal soud ten odejít:
to věděl, cestou že tu kráčí pravou,
jak povinnosti velí cit.

To vše by snesl. Pouze jedno cítil,
to hrozné vytržení jazyka;
tu náhle v dumy ponuré se řítil,
svět, skutečnost mu zaniká.

Ten jazyk moci zachrániti pouze!
Pln hrůzy v noc šel před popravou spat, -
však v snách zřel, vnukům v kanibalské touze
jak budou jazyk z hrdel rvát!