Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Legenda o stvoření
Tři setkali se v Nekonečnu Všeho,
bez jména byli, nebo nebyl člověk,
jenž musí jmenovat vše, by moh' soudit.
Tři setkali se, neviděli sebe,
neb očí neměli, však cítili
svou blízkost, jak by velký jícen trojí
se otevřel, tak byli proti sobě
v bezmezném prázdnu, nahoře a dole
v němž nebylo, a tu se ozval první,
ne slovem - nebylť ještě tady člověk,
leč tajným fluidem, které z nich válo,
a tím děl první: Jsem, jenž měří Prostor!

Jak hromů sta by valilo se z hloubi,
tak zalehlo to v daleko až do tmy
a druhý nato pravil bouří vichřic:
Jsem roven tobě, jsem, jenž měří Dobu!

A třetí jako vodopádu hukot
děl k oběma: Jsem ten, jenž měří Hmotu.
Cos kmitlo se, z tmy vyhoupla se země
a všichni tři pravili jedním dechem:
Počátek všeho. Již můž' přijít člověk!

Zatracená města
Zašla hněvem Boha obě,
zašla, příliš milovala,
zašla v prokletí a mdlobě,
v poušti jak pochodeň splála.
Juni jejich veselí,
děvy, jejich gazely,
zašli hněvem Hospodina,
musili tak zahynouti,
milovat že uměli!

Mrtvé moře tam dnes zívá,
pustá pláň a nahé břehy,
scvrklý tamarišk jen kývá,
kde dřív tolik vřelo něhy!
Smutná poušť a mrtvý kraj,
pustá zem a zašlý ráj,
kámen, sůl a květ je plíseň,
pastýř se tu neodváží
zahráti si na šalmaj.
Na sloup solný proměněna
Lotova tu žena stojí,
symbol stálosti, kde změna
trůní ve svém nepokoji.
Byli šťastni? Kdož to ví?
Zda poušť za ně odpoví?
lásku chtěli, láskou mřeli,
láskou žili v poslední dech,
zač jen? Za klid hrobový!

Nad nimi se věky valí,
zmizeli, jen v zvěsti živí,
jedno zbude: Milovali!
A kdo je tu spravedlivý?
Ve oblaku krouží sup,
v písku stlívá shnilý trup,
a rty modlitbou se třesou:
"Trestej, jak chceš, Bože lásky,
jenom od nás neustup!"

Saul
Kdys na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda
neb v modrou patřil dál, v prahnoucí sluncem lada,
co viděl jsem?
Nebe i zem,
rám obrazu, v němž duše žila ráda.

Tu jak jsem v poušti spal, na ňadra stulen země,
květ černý z ní se vzpjal, v mou duši dýchal temně.
Byl jako ropucha,
šeptal mi do ucha
a tisk' se na má ústa a blíž ke mně.

Já nevěděl, (já spal,) že byl to démon zhynu,
jenž u mé hlavy stál a skráň mou halil v stínu.
Stál u mne do noci,
o vládě, o moci
sny hrdé šeptal v lidskou, slabou třtinu.

A já jsem náhle vstal a cítil v sobě sílu,
byl skalou každý sval ku velikému dílu,
dnes vládnu a král jsem
a moje nebe, zem -
však srdce stuhlo koží krokodylů.

Ó kéž bych opět spal, jak hoch na poušti kdysi!
Ký démon v prach mne sklál, zřím v mlhách jeho rysy!
Co do ucha mi vdech',
je pláč a žeh a vzdech.
Stůj! Promluv! Rci, kdo Ty jsi!

Hoch jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny,
ve světlech hořel sál, v číš padal paprsk luny,
a krad se po stěnách,
já po oštěpu sáh',
já cítil pod sebou se chvěti trůny!

A jak by křídlem vál pták černý nad mou skrání,
bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,
ta zaryla se v zeď
a jako v odpověď
zas znělo strun těch žaluplné lkání...

A já jsem k hochu prál: "Víc nechoď k mému loži!
Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!"
- A smál se David, hoch
a v harfu bil, jak moh',
a já zřel světy jeho u podnoží...

Legenda rozloučení
To známý kraj byl a tak jemu drahý,
znal mírné, k břehům nachýlené svahy,
zde kázal kdys, tam pustil děti k sobě,
na hlavy jejich skládal ruce obě,
tam žehnal rybářům, jež s plnou sítí
za bídný peníz kupovali žití,
žen úsměvy a chleba pro své děti;
tam chromce zvedl, by moh' dále spěti,
tam do písku psal s myslí prostou, zbožnou,
tam zvedl vlídně ženu cizoložnou,
tam slepci otevřel již zhaslé oči,
a všady čeká vzpomínka, kam vkročí.
Tam farizej ho pyšný s tučným břichem
chtěl chytit v sítě, koketuje s hříchem
v den sabatu, ten úskok zdrtil lživý -
a k všem byl vlídný tak a dobrotivý.

Dnes cítil, že má opustit - to všecko...

A viděl sebe v středu templu, děcko,
jak bradatí tu rabíni kol stáli,
jej zkoušeli a se ho vyptávali,
co venku matka hledala jej v strachu,
jak, v dětské tváři lesk hvězdného nachu,
šel naproti jí klidně a děl tiše:
Proč tento strach? Přec není moje říše
z tohoto světa. - Co jsi ty mi, ženo?!

A všecko to dnes viděl vyplněno
tou jistotou, že je tu naposledy,
a k stráním, k břehům, k vlnám upjal hledy,
za křídlem ptáka do vzduchu se řítil,
však že je člověk též, dnes nejvíc cítil.

Pohádka
V skal tvrdých hrudi
gnom se vždy trudí,
v azuru nebes veselá
do dálky těká libela.

V skal tvrdých hrudi
všecko tam studí,
tam noc a stín,
píseň i čin.
Píseň se taví
na pouhý vzdech,
čin láká, však znaví
v poslední dech.

V azuru nebes veselá
do dálky těká libela.
Ký výhled šírý!
Tam řeky víry!
Tam zeleň luk!

Tam píseň ptačí,
v které se stáčí
vše ve souzvuk.
Tam z kytek stromů
střechy ční domů,
věž, bílý bod,
vše jiskří a hárá
pohádkou jara
o závod.

Ve skalin hrudi
gnom se jen trudí.
Na čapku svou
připjal si drahokam,
lampičku tmou,
aby tak nebyl sám;
drahokam svítí
nad topas
a gnom se řítí
v hloub za ním v ráz.
Jaké to boje
v škváry a sloje,
jaká to žízeň,
snaha a trýzeň,
nežli z tmy skal
démant mu vzplál.

V azuru nebes veselá
do dálky těká libela;
shon to a spěch,
ty démanty nese,
jak vzduchem se třese,
svých na křídlech.
Světlo tam loká,
vše paví oka,
jež hostí břeh,
kolem ní v shonu,
tisíce tonů,
s tisícem ech.

Ve skalní hrudi
gnom dál se trudí
na čapce se svojí lampičkou;
naposled znaven,
pílí svou stráven
vyjde ven na chvilku maličkou;
pod strom si lehne,
hlavu v mech sehne
na chvilku tak jen kratičkou.
V tom safírová libela
se nad ním vzduchem zachvěla,
stín její přes skráň se mu kmit',
v něm drahokamů třpyt
a gnom tu vážku chyt',
než dále letěla.

Ji chyt' a v dlani měl,
a podivem se chvěl,
co v hloubi hledal tam,
ten jas a třpyt a plam,
ten bájný drahokam
na křídlech vážky hrá.
Ó divná světla hra!
Zkad přichází, kam jde?

Co ve hrudi skal hledal,
gnom v dlani své teď shledal,
to volně lítá zde...
a ještě vzdušnější,
o kolik krásnější!
A gnomovi spadla slza s řas,
týž drahokam a tentýž jas!

Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou
V těch říších, v kterých kvete asfodel,
stín světlý jeden vedle stínu šel.

Ten první seděl kdysi na trůnu,
ten druhý nes jen lauru korunu.

Šli vedle sebe tiše, mlčící,
mrak v čele seděl jim i na líci.

Po dlouhé chvíli, jak šli pospolu,
děl první v tichém duchů hlaholu:

"Já veřejně tvou Lauru políbil." -
'A myslíš, králi, tím že's pochybil?' -

"Své dílo slíbil jsi mi připsat přec,
a nedodržel slova na konec!" -

'Já řekl tobě, ty to dobře víš,
tak učiním, když sny mé vyplníš!

Zda splnil's je? Zeptej se sebe sám!' -
A rozešli se k různým končinám.

Romance o čarodějníku Žitovi
Hvozd úpěl v živlů sváru.
Však plném při poháru,
kde krb plál, v teplu seděl
pan Kuneš z Tatobyt;
a kterak v ohně tanci
snil staré o romanci
a do plamenů hleděl,
sem zlekán panoš vlít'.

Hýk' s uděšenou tváří:
"Ó pane, zle se daří,
sám ďas to s námi hraje,
zda slyšel's zníti roh?
Most sám se hnul a padá,
a skřípá svor i kláda,
je pravda to, či báje,
jak v hrad se dostat moh'?" -

"Kdo, osle?" Rytíř houkne.
Vtom vítr plamen sfoukne
na krbu, po tmě oba
dlí proti sobě - v ráz
se rozletí tu dvéře,
sem rusý muž se béře,
však očí bleskná zloba
nahradí krbu jas.

"Žel, ruším vás, mně líto,
jsem čarodějník Žito!" -
Psa sípá hlasem, v kterém
se divný poškleb chvěl,
"Co libo?" - "Nocleh prosím,
svou postel s sebou nosím
i v koutě usnu šerém
a nejsem nepřítel!"

"Nuž, čarodějník jsi-li,"
dí Kuneš, "kratochvíli
nám ustroj, milý kmochu,
chci s tebou v kostky hrát.
Však opatř dříve světlo,
jež vichru vání zhnětlo,
zde zbylo vína trochu,
leč po tmě nejsem rád!"

"To nejmenší jest péče!"
dí Žito a již v kleče
do krbu, mdle jenž dýmal,
cos zamumlal, tam pliv',
v ráz oheň výše trysknul,
až k stropu divně blýsknul,
leč Kuneš konev třímal,
jas v sále byl jak dřív.

"Nu tohle povedlo se!"
děl Kuneš, chřtán svůj rose
starého vína lokem.
"Nu, kmochu, přisedni,
sem nový pohár hostu!
Z všech mého sklepa skvostů
zpij nejlepším se mokem
přes noc až k poledni!" -

V pěst pohár béře Žito.
A mlask' a děl: "Mně líto,
že v břečce, limonádě
se ztápíš noc i den,
já lepším odměním se!"
A po staré sáh' římse,
kde v číší, džbánů řadě
stál pohár zaprášen.

Fouk' Žito do poháru,
hvězd tisíc různých tvarů,
jež měnily se letem,
se hravě mihlo kol.
"Prach věků, dno je čisté!"
dí Žito - "prvky, mizte,
co mrtvo, vzplaniž květem
a šlehni v číše stvol!"

A z poháru to kypí
jak rakety a šípy,
jak perly v opálovém
to lesku šumí, vře,
a Kuneš číši chopí
a než ji v hrdle ztopí,
v tom v trysku to již novém
plá v číši v blesků hře.

"To jiné víno, brachu!
Ze stoletého prachu
atomů stará síla
vře - oživit ji, víš,
v tom tajemství je všeho;
z poháru bezedného
jímž svět jest, hleď, by pila
tvá duše! Vzhůru číš!"

Zas pohár v perlách blýská,
jej Kuneš v pěsti stiská.
"Kdes, chlape, jenom sebral
ten božský malvazír?"
"Je, brachu, z Opatovic,
jej opat pil i novic,
já o kapku jsem žebral,
jí zrosil vous i knír.

A jedna v kníru řase
jak perla uchytla se,
ti hodní, dobří mniši
když hostili mne tam,
a tu jsem v živlů zlobě
nes' v kníru svém až k tobě,
ji střásl v starou číši,
věř, šlehla, drahokam!

A sotva ke dnu padla,
v sta tisíc kapek zmládla,
pan Kolda znal to víno,
a nepřestal je pít,
je píval Karel čtvrtý,
své Václav prospal chrty,
tak božsky při něm líno,
však též chce - ženu mít!"

"Ta chybí nám tu pouze!"
křik' rytíř, "o tu nouze!
Když čaroděj jsi, račiž
i ženu opatřit!" -
Křik' Žito v zuřivosti:
"Na jednom daru dosti
ty nemáš? Ten ti stačiž!"
A pohár v krb již lít'...

A blesk a třesk, řev hromu,
i krov se zachvěl domu
a mlha, tma vše topí,
kvil větrů kolkolem -
Když Kuneš protřel zraky,
zřel vše kol skrze mraky,
po Žitovi - ni stopy,
on sám - byl pod stolem!

Čtenářský deník	-	Balada blanická (Selské balady)
	-	Bratři
	-	Hilarion
	-	Hippodamie (trilogie), Hippodamie (trilogie) (2)
	-	Hrabě Breda (Selské balady)
	-	Jan Sladký Kozina (Selské balady)
	-	Legenda o svatém Prokopu
	-	Lorecký ze Lkouše (Selské balady)
	-	Matyáš Ulický (Selské balady)
	-	Má vlast
	-	Meč Damoklův
	-	Motýli všech barev
	-	Nervy (Okna v bouři)
	-	Noc na Karlštejně, Noc na Karlštejně (2), Noc na Karlštejně (3), Noc na Karlštejně (4), Noc na Karlštejně (5), Noc na Karlštejně (6), Noc na Karlštejně (7), Noc na Karlštejně (8), Noc na Karlštejně (9), Noc na Karlštejně (10)
	-	Okna v bouři
	-	Píseň o Vinetě
	-	Strom života
	-	Šárka

Čítanka	-	Apostrofa (Okna v bouři)
	-	Balada blanická (Selské balady)
	-	Balada o hovně
	-	Balada o mladosti (Bodláčí z Parnassu)
	-	Balada o smrti Jana Koziny (Selské balady)
	-	Balada vánoční (Selské balady)
	-	Bodláčí z Parnassu (Bodláčí z Parnassu)
	-	Cep a kosa (Selské balady)
	-	Cesta u lesa (Eklogy a písně)
	-	Cigánovy housle (Epické básně - Balady a romance)
	-	Česká duma (Selské balady)
	-	Český sedlák (Selské balady)
	-	Dědicové (Epické básně - Balady a romance)
	-	Dešťové krůpěje (Epické básně - Balady a romance)
	-	Díky (Strom života)
	-	Druhý déšť (Bodláčí z Parnassu)
	-	Dvě komety (Selské balady)
	-	Epilog (Selské balady)
	-	Etruská balada (Selské balady)
	-	Fanfáry a kadence
	-	Fata morgana (Z hlubin)
	-	Harald (Epické básně - Balady a romance)
	-	Hnedle sám (Bodláčí z Parnassu)
	-	Hrabě Breda (Selské balady)
	-	Hudba v duši
	-	Jarní romance (Epické básně - Balady a romance)
	-	Jarní větry (Eklogy a písně)
	-	Jitro (Dědictví Tantalovo)
	-	Kresby a pastely: Mezi řádky Zlomků epopeje (Já nechal svět jít kolem), Kresby a pastely: Mezi řádky Zlomků epopeje (Já nechal svět jít kolem) (2)
	-	Květnice života (Bodláčí z Parnassu)
	-	Květy a láska
	-	Lidské srdce (Bodláčí z Parnassu)
	-	Lorecký ze Lkouše (Selské balady)
	-	Má vlast
	-	Meč Damoklův
	-	Miloval jsem
	-	Moderní básníci francouzští
	-	Modlitba na Řípu (Selské balady)
	-	Na křídlech větrů (Eklogy a písně)
	-	Noc na Karlštejně, Noc na Karlštejně (2), Noc na Karlštejně (3), Noc na Karlštejně (4), Noc na Karlštejně (5), Noc na Karlštejně (6), Noc na Karlštejně (7), Noc na Karlštejně (8)
	-	Odpověď (Bodláčí z Parnassu)
	-	Okna v bouři (Okna v bouři)
	-	Ó milujme!
	-	Ó Praho! (Hudba v duši)
	-	Píseň (Eklogy a písně), Píseň (Eklogy a písně) (2), Píseň (Eklogy a písně) (3)
	-	Píseň - epilog (Okna v bouři)
	-	Píseň emigranta (Selské balady)
	-	Píseň klasů (Selské balady)
	-	Píseň vzbouřených sedláků (Selské balady)
	-	Poetika lásky (Dni a noci)
	-	Pohřeb Alaricha (Epické básně - Balady a romance)
	-	Pohřeb v lese (Epické básně - Balady a romance)
	-	Primavera (Čarovná zahrada)
	-	První láska (Eklogy a písně)
	-	První růže (Epické básně - Balady a romance)
	-	Ptáci
	-	Ptáče svobody (Epické básně - Balady a romance)
	-	Romance (Epické básně - Balady a romance)
	-	Selský Otčenáš (Selské balady)
	-	Sežloutla ta lípa...
	-	Shnilé obilí (Selské balady)
	-	Sloky (Eklogy a písně)
	-	Sobě na hrob (Strom života)
	-	Sonet (Skryté zdroje)
	-	Spartakus (Zlomky epopeje)
	-	Struna lásky (Motýli všech barev)
	-	Své dceři (Nové sonety samotáře)
	-	Štědrovečerní motiv (Sonety samotáře)
	-	Tak mám tebe plnou duši (Tiché kroky)
	-	Tři jezdci (Epické básně - Balady a romance)
	-	Ublížilas, lásko (Tiché kroky)
	-	V bezesné noci (Okna v bouři)
	-	V dnech šerých (Okna v bouři)
	-	V podzimních mlhách (Okna v bouři)
	-	V tvém oku jindy zamlklém a snivém (Kvítí Perdity)
	-	Vánoce (Co život dal)
	-	Všední balada (Epické básně - Balady a romance)
	-	Vždy s někým být (Zahrada slov)
	-	Walt Whitman
	-	Z dalekých cest
	-	Za trochu lásky, Za trochu lásky (2), Za trochu lásky (3), Za trochu lásky (4)
	-	Za trochu lásky (Okna v bouři)
	-	Zimní pohádka (Epické básně - Balady a romance)