Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Z vlastních ňader

Ó první vzněty! sladcí snové!
Zrak patří snivě do dálky...
To všecko štěstí, mládí slove -
a v duši voní fialky.

Pak mocná touha opojivá
nás láká v noci do stínu,
kde světlušek pln sladce kývá,
syt vůní kalich jasmínu.

A brzy najde ruku ruka
ve sladkobolném záchvatu,
co nad hlavou nám tiše puká,
v své vůni mře květ akátu.

Co obsáhnouti srdce může,
vše rány jeho zjítřené,
to vše nám vykvete jak růže
tak sladce, temně plamenné!

A sebevědom vkročíš v žití,
zříš v jeho rej i do hnusu, -
pln ostnů na tebe se řítí
krvavý kalich kaktusu.

Je po illusích. Vážíš v dlani
to pýří krásných přízraků,
jež vtěleno se k tobě sklání
tu v pampelišce, v bodláku.

A změříš klidně všecko v duši
až ve závratnou hlubinu,
kde kynou v resignace hluši
stříbrné květy leknínu.

Co zbude ještě: Třásti pouty,
v své duši beznaděj a strach -
tu hořkost zvolna s lístků routy
se vkrádá v duši v samotách.

Pak všecko zvadne. Samé hroby
ční podél cesty, kudy's šel,
kde, plný nehynoucí zdoby,
svůj kalich zvedá asfodel.

Ó květe mrtvých! Věčna květe,
mne nepřekvapíš, všeho cíl,
já z břehů, kde se vlní Lethe,
tě dávno již v hruď přesadil!