Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KRAJEM
Hory a lesy

Naše lesy

Ó lesy rozvlněné po obzoře,
vy hluboké a velké tmavé lesy!
Cos láká k vám, cos volá a zas děsí,
vás dal nám Bůh, když nedopřál nám moře!

Vy máte stejné víry, strže stejné,
ty propasti a vichry, stejné vření,
týž slunný klid a stejné burácení,
týž plesný jásot, stejné nářky chvějné.

Vy máte vše, co kolébá a těší,
čím básník ještě všednost snésti může,
své mrtvé a kol skrání jejich růže,
své taje, které nikdo nerozřeší.

Ó lesy rozvlněné po obzoře,
ó tajuplný šume, děsné vlání,
z vás vane síla, vznět a odhodlání,
ó černé lesy, vy jste naše moře!

DOZPĚV

Z domácí půdy hrst lučního kvítí,
jak hvozdy pěstí je i rodná stráň,
zda rosa nevyschne, jež na něm svítí,
než podá vám je chvějící se dlaň?

Čím srdce lkalo, co mi pěla tucha,
čím k letu vzpjal se bílý motýl, cit,
zda nevyzní jak známá frase hluchá,
kov známý v kadlub verše pracně vlit?

Dost možná, co mně posud v snění zdá se,
že čerstvý květ v mé teplé ruce dlí,
co jeho cítím dech, zřím barvu v jase,
že herbáře jen odlesk již to mdlý.

A přece vím to: V tvůrčí chvíli oné
to znělo v ňadrech jako v úlu roj,
já chvíli šťastný byl v té tísni vonné,
já odvahy měl do práce i v boj.

Mlh závojem, v němž naše žití skryto,
já viděl pláti zóru lepších dnů,
kde zdupán lán - mně vlnilo se žito,
kde poušť - já slyšel ševel pramenů.

Nad rodnou líchou i hor na úbočí
i dumnou toulkou v ruchu pražských měst,
ač mlha v srdce kladla se i oči,
já s důvěrou zřel toto kvítí kvést.

Tak trhal jsem je, tak je skládám v kytku,
ač teskno u nás jako pod mrakem;
váš stejný cit sleť ptákem na mou snítku,
a suchá oživne hned zázrakem.

Já pouze jedné jsem si vědom viny,
a tu si chovám v srdci jako skvost:
Já světlo hledám, kde se mračí stíny,
já v svojí vlasti věřím budoucnost!

A touto vírou, z níž jen pučí skutky,
jak zvon se rozhoupá mé písně hlas,
přes naši tíseň, spory, vřavu, smutky
i zvadlé to mé kvítí zaplá zas!