Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Druhé dějství, výstup 11.

KAREL IV., ALŽBĚTA

ALŽBĚTA (když Arnošt odešel, vrhne se císaři v objetí)
Ty se tedy nehněváš? O, díky tobě, díky!

KAREL IV.
Nebylo by to moudré, moje Eliško, jako nebylo moudré, že jsem pro ohledy státní tebe tak dlouho zanedbával. Však příroda vždy včas sama nás poučí. Cit, jejž vložil Bůh do srdce, jest všemohoucí. Slyšelas sama, jak toužil jsem po tobě. - Teď však jsem tvůj - a tím již zůstanu! Buď žehnána na věky, má duše!

ALŽBĚTA
Jsem trestána dosti strachem, jejž jsem vystála. O, nedůvěra je největší zlo na světě! Jak mohla jsem jen domnívati se že by stín mohl padnouti na tebe, to si neodpustím do smrti.

KAREL IV.
Já ti z duše vylíbám každý nejmenší stín lítosti a smutku! (Vede ji k výklenku v pozadí) Hleď, jaká to noc, jak vskutku jen k lásce stvořena a ke štěstí! Údolí zahaleno v bílou, průhlednou páru, stráně všecky zperlené drahokamy rosy chvějí se v slavnostním mlčení a s nebe po řetěze zlatých hvězd sestupuje moře míru v moře vůně! Slyš teď zpívá slavík! - Ulétl jistě ze srdce tvého, ale viď, že netouží zpět v domov svůj, ke hvězdám; že se mu lépe líbí tady u mne?

ALŽBĚTA
Zde naopak jeho pravý domov; přej, by ti tlukem srdce mého zpívala láska má po celý, celý život!

KAREL IV. (ji políbí)
Až k hrobu, drahá! - Však nyní na Karlík! (Chtějí odcházet, vtom vystoupí Arnošt všechen poděšen.)