Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nu, co patří pánu?
Dcery tvojí zpěv;
sýpka, ať je plna
zrní nebo plev,
zdupané i zkvětlé nivy -
ale též však spravedlivý
náš i vnuků hněv!

Nu, co patří pánu?
Svižný karabáč,
když on řekne: 'Cháme!'
úslužně rci: "rač!"
Však před věčným soudem božím
patří skráň mu zryta hložím,
vdov a sirot pláč!

Nu, co patří pánu?
V hvozdě zvěř i klest,
poslední tvá kráva,
jediná tvá čest;
ale patří jemu taky
v nestoudnou tvář, v drzé zraky
mozolitá pěst!

Nu, co patří pánu?
Sláva, přepych, moc. -
Vzhůru, bratři, k ránu
jde prý naše noc!
On má hrad - my žhavou smolu,
štěstí on - my trud, však bolu
bůh jde na pomoc!

2.
A tací jsme my sedláci!
Ať svět se na rub obrací,
ať si dříme,
my to víme,
kdo zde nejvíc krvácí!

A nechte již těch orací!
My jdeme svou jen za prací;
lán i lícha
mužně z ticha
pluhem jen se obrací.

Vy dutí panští panáci,
my kýchnem - vše se potácí,
za dlaň bednou
sta se zvednou,
víme, Pán Bůh odplácí!

3.
Panský zámku nad lesem
s bání okrouhlou,
často v srdci s úděsem,
s hlavou znojem mdlou
od ruchadla v slzné rose
oko k tobě točilo se
těžkou dobou zlou.

Panský zámku nad lesem,
tak ty časy jdou!
Dneska se víc netřesem
drábů pod knutou,
hrdé oko k tobě patří,
před tebou jsme všickni bratří
s cepem, s lopatou.

Panský zámku nad lesem,
chystej krytbu svou,
kohouta tam zanesem
s druží krvavou,
křídly mávne, zakokrhá,
trámy tvé a stropy strhá
rudou záplavou.

Panský zámku nad lesem,
dnes jen trety jsou
jabot s panským účesem,
hvězdy na prsou.
S halenou dnes mozol platí,
ty tvůj přepych brzy zvrátí...
Sedláci již jdou!

4.
Ta selská halena
sluncem jest spálena,
větrem jest šlehána,
o ploty servána,
hej, co s ní na konec?
Dobrá jest v jednu věc,
na bidlo za prapor
v náš sbor!
Sedlák, co prožil v ní,
to vše jen pán Bůh ví,
nachvěl se, navztékal,
nežli se, dočekal
spásy dne na konec.
Nyní je dobrá přec,
na bidlo za prapor,
v náš sbor!

Emigrant v chladu skal
často jí přikrýval,
líp nežli peřinou,
dcerku svou jedinou;
bibli v ní ukryl přec...
Co teď s ní na konec
na bidlo za prapor
v nás sbor!

Strhána, jeden cár,
mihniž se v zámku žár,
k božímu soudu veď
nás v řeže, v trosek změť,
ovívej skráň i plec,
zrubaný na konec
až klesne pod prapor
náš sbor!

5.
Ohně hoří Polabinou
až ku Praze dál,
jakoby v noc hlubou, stinnou
moře krve svál,
a jak plají,
tak se ptají:
Český lide, čský lide,
kde pak je tvůj král?

Zvony hučí teskným zvukem
přes hranice dál,
vlny bouří temným hlukem,
vichr v lůně skal,
vlast jenž hlídá,
odpovídá:
Český lide, čský lide,
čas, bys kraloval!