Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Cos dotknulo se její duše ve snu,
i bylo jí, jak teď by teprv žila,
jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu
svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila;
jak v klínu matky do svítání spala
a ve spaní se tiše usmívala.

Když vzbudila se, sama nevěděla,
kdo oknem snů se v její duši díval,
jen věděla, že obora se tměla,
lkal vodopád a na sněti pták zpíval;
že keř se zachvěl, tráva hnula v spěchu
a kroků ohlas že se tajil v mechu.

A bylo jí tak mile a tak snivě,
ač dobře neznala, co v duši cítí,
po jarním dešti jako bývá nivě,
když v slunce sklonu brilianty svítí,
a její úsměv od úst letěl k čelu,
jak zlatý paprsk pad' by do úbělu.

Svět básníků se otevřel jí náhle
se všemi zázraky a sny a krásou;
cos kynulo v té směsi neobsáhlé.
I cítila to s vlhkou oka řasou
a věděla, že to je lidské štěstí,
a ptala se, až přijde, jak je nésti!

Pak často, často chodívala v lesy
a napřed znala každou píseň ptačí
a v hře se zadumala nad klávesy
a četla Pavla s Virginií v pláči,
leč v tomto pláči tak jí bylo blaze,
ne jako v slzách, spíš jak v rosné vláze.

A svatvečer vstal v její duši mladé,
když "dobrou noc" své matce říci měla,
jak lilii, když na lístky jí klade
se měsíce zář tichá, stříbroskvělá.
Jak s úsměvem vlas rozpustila světlý,
hned všecky ráje v nitru jejím květly.

Ó snové! štěstí! První lásky chvíle!
"Já pochopil vás" kdo k vám může říci?
Sám kdyby anděl svoje křídlo bílé
nad její duší rozpjal milující,
před jejím srdcem čelo své by sklopil
a štěstí lásky sám by nepochopil!

A já směl z dálky patřit v nitro její,
myšlenky její v dálku doprovázet,
snů stopy hlídat v jejím obličeji,
jak lístky strom jí v cestu písně házet
a říci jí: "Co ve sny tobě svítí,
já mohu tobě pro celé dát žití."