Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I ztratil voj a druhy své,
snad juž se cíle mine: -
aj hle, tu v poušti palčivé
vstříc palma jemu kyne;
a kde se oas usmívá,
tam krásná dívka spočívá,
zda bdí anebo dřímá?

A zda to pravda čili sen,
sám rytíř neví ani,
a jak v pohádce okouzlen
se toužebně k ní sklání;
i zří těch očí modrojas,
i ňader vlnu, zlatý vlas,
a v srdci cítí ránu.

A sedne si k ní do trávy
a dlouho mluví tiše,
až na konci té rozpravy
mu srdce blahem dýše.
"Ó buď mé pouti odkazem,
tvé srdce - to má svatá zem,
dost zápasu a boje!"

A již svolila na polo
a již se k němu sklání,
an mnich tu kráčí okolo
na pouti palnou plání;
"Ave" mu vázne na rtech mdlých
a ve bohatých krůpějích
pot s čela jemu splývá.

"Ó svatý muži, pospěš k nám,
zde kratší cesta k nebi,
a pomoci tvé víc než tam
je tady zapotřebí.
Dej mdlému tělu oddechu
a srdcím lásky potěchu
a sňatku požehnání."

A rytířovi po boku
mnich used' v loubí stinném,
ten vyndal pohár z tlumoku
a naplnil ho vínem.
"Snad žár těch zlatých rubínů
ti šlehne v duše hlubinu
a mladost vrátí tobě!"

A s radostí mnich pohár zved',
jenž v slunci planul zlatem,
a vyprázdnil ho na dno hned
a v rozchvění děl svatém:
"Líp chutná mok ten granátný
než růženec můj posvátný,
nuž ještě číši jednu!"

Pak ruce ku modlitbě vzpjal,
snoubenci před ním klečí,
slib jejich křížem požehnal
i církve svatou řečí.
A rytíř děvě v náruč kles',
a v srdcích obou jeden ples -
ó blahá chvíle štěstí!

Jak ptáče k jihu letící
spěl pěvec pouště žárem;
on ještě k této trojici
sem scházel s písní darem.
Hle, laur mu skráně ovijí,
vlas volně splývá po šiji
a ruka lyru třímá.

A vesel rytíř zajásá:
"Což dnes mi přeje nebe!
ty's pravá sňatku okrasa,
sám bůh mi poslal tebe;
aj, vínem pohár naplním,
kéž zlatem jeho rozvlním
tvé struny k jaré písni!"

A pěvec v struny udeří
a k tonům svůj hlas druží;
tak v modro skřivan zaměří,
tak slavík zpívá růži,
tak bouří v skalách bystřice,
tak víly v svitu měsíce
rej na pažitě vedou.

A ku čarovné písni té
i každý kámen zvučí;
hle, zřídlo v trávě ukryté,
a kolem květy pučí,
a rytíř v lásky roznětí
svou ženu tiskne v objetí
a mnich si hledí číše.

Ó luzné tonů proudění,
všech srdce plno blaha,
a pěvec v svatém nadšení
vždy bouřněj v struny sahá.
V tom zástup jezdců přicválá,
a radost jejich nemalá,
že svého pána našli.

"Dost zápasu a rozbroje!"
- ten k družině děl svojí -
"já dobyl kořist bez boje,
v ní ctěte ženu moji!
Teď na vždy doma zůstanem,
mnich bude naším kaplanem
a pěvec hostem vzácným."

I zajásal tu jezdců sbor;
dost ran i boje měli,
a chutě v stíny rodných hor
na bystrých ořích spěli,
a v dlouhou cestu svatební
jim zlatá struna pěvce zní
jak hymnus věčné lásky.

A k domovu když přišel voj,
tu k mnichu pěvec pravil:
"Ó kéž by jenom každý boj
se touto cestou spravil,
tu by od vrahů a jich zlob
se svatou zemí Kristův hrob
byl osvobozen brzy!"