Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bujný oř je mluva lidu študáckého

Autor je hluboce přesvědčen, že si získal srdce národa studujícího hlavně tím, že dovede mluviti jeho mateřštinou. Je zajisté dobře známo, že chce-li někdo poznat duši cizího národa, musí se naučit jeho jazyku. Odtud ona propast mezi panující třídou kantorských patriciů a študáckým plebsem. Marně se snaží učení pedagogové ovládnout a ujařmit vzpurný lid študácký. Teprve až bude zřízen seminář, kde mladí schopní prófové budou speciálně školeni v nářečích jednotlivých študáckých kmenů, teprve tehdy bude možno přikročiti k pacifikaci a úplnému porobení študáctva. Stejně si počíná například anglická výzvědná služba, jež posílá mezi beduíny mladé muže, ovládající arabská nářečí, kteří pak zpracovávají vlivné šejky pro zájmy britské říše. Podobně dali by se získati šejkově jednotlivých klas, omámeni faktem, že kantor mluví plynně jejich mateřštinou.
Demagog, jenž by chtěl získat študáctvo pro své nekalé cíle, učinil by nejlépe, kdyby si zřídil silnou vysílačku, jež by propagovala jeho program v jazyku študákům vlastním. Osvojit si študáckou řeč není úkol nijak snadný. Laik se patrně domnívá, že jde o nějakou lidovou formu češtiny, leč jaký to omyl! Spíše porozumí normální dospělý Čechoslovák sovětskému občanu arménské národnosti, jenž se snaží mluvit rusky, než vlastní matička svému synku, který si ulevuje študáckým jazykem: "Mami, já dnes krauloval u Prcifousa, von mák' zrovna vedle na toho šprtouna Šíšu, to víš, ten byl nahoblenej jak sejrák a já potil volej. Eště klika, že pak tasil Béďu, kterej zahrál na roh, jinak by mně ztepal jak Leonidas."
Pokud se dají vůbec vystihnout jemnosti této subtilní mluvy, zní citovaná věta česky takto: "Dnes jsem měl namále u profesora X. (jenž nosí plnovous); vyvolal totiž spolužáka Šimánka, který je v abecedě právě vedle mne. Je to pilný žák a ovšem, byl svědomitě připraven. Měl jsem strach, ale naštěstí byl pak vyvolán přítel Bedřich, jenž odvedl pozornost profesorovu od zkoušení. Jinak bych byl dostal nedostatečnou (profesor by byl se mnou naložil stejně krutě jako brazilský fotbalista Leonidas se svými protivníky)."
Uvedli jsme již mnoho ukázek z hantýrky ve své první práci a nechceme naprosto podávat zde její učený rozbor. Vědecky je důkladně zpracována dr. Oberpfalcerem v Československé vlastivědě. Zabýváme se jí jen potud, pokud je toho třeba k proniknutí složitých záhybů a zákoutí duše študákovy. Nutno ještě upozornit čtenáře, že studentská řeč není jeden jazyk, nýbrž více osobitých nářečí. Pražská hantýrka se podstatně liší od brněnské. Na Slovensku se slang teprve vyvíjí a přejímá mnoho výrazů a obratů z české studentské hantýrky. Dovolíme se ještě posloužit jednou ukázkou, kterou uvedeme nejprve v řeči spisovné a pak ji přeložíme do brněnské a posléze do pražské studentské mluvy.
Prosím, račte si poslechnout prostičký příběh ze života jedné třídy. Nejprve jej vylíčíme spisovnou češtinou:
"To vám byla dnes ve třídě legrace! Profesor přírodopisu dal přinést lidskou kostru a žák jménem Adolf Vykoupil s ní začal tančit moderní tanec. Ostatní chlapci vylezli na katedru a smáli se hlasitě tomu žertu, takže pan profesor nepozorován vešel do třídy. Všichni se ovšem hned rozprchli a profesor okamžitě udeřil na třídu, kdo poškodil lidskou kostru. Žalobníček Ladislav chtěl vše prozradit, aby se učiteli zavděčil, ale bylo mu dáno tajnými znameními na srozuměnou, aby mlčel, jinak že bude kamarády ztrestán. Profesor byl ovšem rozhněván a vyvolal postupně celou třídu, jednoho za druhým. Zkoušel tak přísně, že všichni dostali pětku."
V študácké řeči moravské zní tento příběh následovně:
"To vám byla dnes v klase prča! Zdravónek dal přitáhnót smrťáka a Vykec s ňou válel rumbu a ostatní kluci vám zrovna lezó na katedru a lochčili se jak puklé chleba a najednou kantec v klase. Všici mazali vod tabule a von hned, kdo pré mu zbodnul kostru. Ten sér Ladit mél šajs něco prcnót, ale musel dělat muru. Tož vám buňkář byl hrozně nakrknuté, začne mrskat fósama a všici sme hned byli valení, chlap nám mákl na žaludek, a tak sme všici zvadli a každej si dal krásné gáz do lavice."
A konečně přebásníme tuto dramatickou událost do jazyka svérázného študáckého kmene středočeského:
"To vám byla dnes v kládě hlína! Starej láčkovec dal přivlíct kostrouna a Áda s ním zrovna stíral bezvadnej swingstep a vostatní sígři vylezli na stůl a řvali jako bůvoli a najednou korýš razantně prošel obranou a zírá na mejdan. Ten šprint vod tabule. A hned, kdo prej mu porouchal skeletu! Šplhavec to chtěl vykecat, aby měl voko, ale dostal bezdrátovej signál a byl zaraženej jak skoba ve zdi. To se ví, korýš nasejřenej začal práskat krofkama, jeden za druhým sme šli na sál a čéče, chlap měl zásahy. To ti byl ouplnej Alkazar!"
Toto srovnání je důležité hlavně proto, že jasně ukazuje zvláštní ráz pražské hantýrky. Je to řeč velice mužná, možno říci silácká, ba dokonce atletická. Vynoří se nám přitom představa typického pražského flinka, což je tvor "sui generis" a nikde se nevyskytuje. Ani v Brně už pravého flinka mezi studenty nenajdete, tím méně na menších městech nebo dokonce na Slovensku. Což je ovšem dobře a nelze si to ani dost vynachválit.
Flink čili flákač je zplodina velkoměsta. Je to mladý, mírně pobledlý muž, oděný s nedbalou elegancí, vynikající klátivou chůzí a nonšalantními pohyby. Flink je trvale "votrávenej", všecko je mu "lógr", všechno je "blbý" popřípadě "otrava". "Bejt votrávenej" je životním posláním pražského flinka. Ráno se "votravuje" ve škole, odpoledne jde s dívkou do biografu, kde se hraje "strašná votrava", rovněž dívka čili fuchtle, kost, sajtka, saze apod. je "votravná". Prší-li náhodou, jde flink do kavárny a nadává, že chtěl jít na mač, nebýt "votravnýho deště". Neprší-li, jde na mač, jenž je ovšem také "votravnej". Rovněž veškeré své city a duševní hnutí zastírá flink povýšenou unuděností. Což mu ovšem nevadí, aby neřval někde v neděli při kytaře hrozně ubrečený šlágr o kamarádovi, který mu navždy odešel do modré dálavy. O této moderní sentimentalitě se rozhovoříme podrobněji, až budeme líčit študáka co bytost erotickou.
Dlužno konstatovati podivnou věc, že pražský studující flink a pražský veleduch hyperkritický jsou typy značně příbuzné. Oba jsou totiž standardně otráveni. Tuto vyžilost nenajdeme ani na malých městech, ani na Moravě nebo Slovensku. Zde se setkáme se zdravou mládeží, jež je krásná ve svém naivním nadšení, jež dovede s chutí pracovat a mít radost ze života. Venkovský student neví, co je to "bejt votrávenej". Krásně to bylo vidět o středoškolských hrách, kdy tato skutečně mladá mládež zaplavila Prahu a dovedla svým nadšením strhnout i pražské flákače, kteří se dokonce přestali na chvíli "votravovat". Tím ovšem nechceme říci, že všichni pražští studenti jsou flinkové. Jde pouze o malou část z určitých společenských vrstev.
Leč přidržíme se zase libozvučné študácké řeči. Jsou dva dobré důvody, proč si študák vytvořil vlastní jazyk. Je to jednak reakce na spisovnou mluvu školní, kterou je krmen celý boží den, kterou k němu promlouvají učitelé a která naplňuje stránky učebnic. I snaží se spisovně vychovávaný študák ve svém soukromém životě mluvit co nejnesprávněji, a proto nevysloví žádné slovo normálně, nýbrž aspoň změní koncovku, aby si odpočinul od školní češtiny. Druhý důvod je touha po mužnosti a chlapském vyjadřování. Proto oplývá jazyk študáků silnými výrazy a úslovími.
Není snad řeči na světě, v níž by se dala provozovat taková kouzla s koncovkami jako v češtině. Potupné zakončení slova na -oun dá se s úspěchem užít u výrazů jako krkoun (sobec), Hamoun (velkohubý člověk), hezoun (krasavec), šprtoun atd., kdežto u slova blboun, kde je tato koncovka obvyklá, vytvoří študák mazlivé blbouš a podle toho pak skvělouš, prcouš apod.
Podle užívaného "kliďas" vznikají překrásné tvary jako džentlas, klobas (klobouk, též klobásek, kakánek, tralaláček, husa, bouřka, buřina, buřňák, hlavokryt, klobrďas, klobršt ap.), svrchas (svrchník, též utíkáček), paras (parník), hoňas (vychloubač, též honimír, vytahovadlo, vytahovák, doupňák, náfuka, bublin atd.).
Něžněji zní koncovka -ík u slov jako napík (napomínání, jinak napínák, pínák, pínáček, pínas, napas, napínas, natahovák), penzík (penzionát), saxík (saxofon), poldík (strážník, též polda, constable, boby, bob, stráža, policeman, pendrekář, lápa, lapouš, laprcajt, superintendent - zde je znát vliv anglických detektivek) atd.
Velkoryse a zároveň jaksi ležérně zní koncovka -ák, s níž, podle vzoru lidového pošťák, rošťák tvoří študák tato mužná slova: profák, dobrák, dosták, tahák, těsňák, děják, šporťák, a
dále konfrňák (konference), revák (revolver), biják, slohák (slohový úkol), šourák (volně střelený míč), umprumák, učitelák, pajdák, ba dokonce i promejťák, což je korzo.
Známkou dobré pohody jsou mírnější koncovky -ec a -es, třeba pijavec, savec, bilec (kulečník, obvykle kulébr), repec (reparát, na Moravě také kantec, výbec, opakec) a podobně šourec (tanec), ťukes (přízemní hra při fotbalu), sťukes (schůzka), čurbes (bujné řádění) atd.
Úžasné výrazové možnosti dají se ukázat na jednom slově, třeba, dejme tomu, kompozice. Mluví-li študák úplně vážně, oznámí třídě, že dnes bude kompóna. Při rychlém přepadu provedeném pohotovým kantorem zařve toliko: "Kluci, kóna!" Kóna se vyskytuje i v mluvě nedbalé. Mazlivě, zejména o kompozici, která dobře dopadla, užije něžného výrazu kompka, kompuška, kompónka. "Zkoněná" kompozice zove se koňajzna.
Intimní přídech má přípona -ivo, normálně se vyskytující u slov palivo, stelivo apod.
Študák, jdoucí na flám, stará se především, aby bylo dobré pitivo (též chlandivo) a aby měl s sebou čuřivo neboli hulivo. Detektivka je docela obstojné četivo čili čtivo, plnicí pero je plnivo, a dokonce guma je zvána gumivo.
Pravého muže a drsného zálesáka charakterizují hutné zkratky, jako je hrúba (hrubá chyba), éla (elektrika, něžně elinka), véla (velmi dobrá), stágra, kába (kabinet), kóra (korespondence), špéca, áka (akademie), vízo, nába (nábíko, nábožka), súra (surovost), gráma (gramajzle, gramérka), sýča (syčák), tába (tabule), éga (egyptka) apod.
Mužná zkratka se docílí i tím způsobem, že se prostě vynechá méně důležitá slabika a to buď začáteční, například sták (dostatečná), brák, páčko (opáčko), buška (lébuška, tj. hlava čili kokos, léba, kébule, šíša, boule osmihranná), terka (literka), báček (tabák), retka, Píček (Josef), máček (zemáček), anebo slabika prostřední jako ve slovech mída (mičuda), psorka (profesorka), kóna, cúra (cenzúra) atd.
Nebylo by na škodu, kdyby pilný vědec si dal práci a podrobně zpracoval studentský slang ku potěše lidí milujících legraci. Byla by to obšírná kniha. My jsme jen podali nejtypičtější ukázky, které spolu s přezdívkami v prvé knížce poskytnou čtenáři docela obstojný obraz študákova myšlení. Ještě připojíme několik přepěkných slov, hlavně substantiv a sloves, jež ukazují, že lid študácký má duši tvořivou a poetickou. Co řeknete například výrazům, jako jsou:
vejcuc čili auscus (výtah), vohoz čili vohák (šaty), požer (dobré jídlo), čutból (kopaná), prachodárce (otec), buňka (student-komunista), pajšl (syn řezníka), korzár (student, jenž se prochází po korze), o-kmeny (nohy do o), anebo jak se vám líbí samorostlá slovesa jako:
vosmočit se (obléci smoking), podrobit si puky (znečistit kalhoty drobky), zpopelnit si fráček (umazat popelem z cigarety), napelit se (napudrovat), vomikádit, rozsalátovat knihu, jít se narodit nebo osvobodit (do Národního nebo Osvobozeného) apod.
Jak vidno, je mnoho rčení studentských povahy metaforické. Básnické založení študákovo projevuje se nejskvěleji při tvoření názvů pro záchod, jenž, jak bylo již ve "Študácích" řečeno, je jakýmsi salónkem československé mladé inteligence, debatním klubem, komnatou spiklenců, místem oddechu a zábavní místností.
Kromě obvyklých názvů dvojnulka, kancelář, pisojr apod. vyskytují se slova eufemisticky vystihující pravý účel oné místnosti, totiž záchranná stanice, garáž, azyl, zotavovna, ordinační síň, ostrov vyděděnců apod. Vedle vznešeného vyšší sféry, Olymp, ráj prorokův, věčná loviště byly vytvořeny názvy čajovna, mešita, kafírna, bar, budoár, budojrek madame Pompadúr. Odtud termíny jít na čaj, na koktajl, na šálek moka. Vedle termínů oddvojmocnit se, vyřítit se, spojit se vodivě se zemí apod. je ještě mnoho velmi pěkných úsloví, jež neuvádíme, abychom příliš neuráželi p. t. estéty. Neodpustíme si však dodatek, že klíč záchodu zove se srandovní.
Je nasnadně uhodnout, že studentský slang je útvar živý, který se stále mění. Stará slova zanikají a nová se tvoří. Každá aktualita, každé dění, jež vzbudí zájem študáků, zrcadlí se také ve slangu. Mnohé výrazy zmizí, když aktuální zjev, z něhož byly odvozeny, ustupuje do pozadí. Tak mizejí přezdívky kantorů a spolužáků, jako Fatty, Harold Lloyd, Lya de Putti a místo nich nastoupily Garry Cooper, Marléna, Gréta, Edie Kantor a jiní, kteří jsou právě "ve flóru". Třídní mistr hry fotbalové byl dříve Janda nebo Vaník, dnes třeba Puč nebo Nejedlý.
Šachový fanda byl dříve Capa (Capablanka), nyní spíše Šaljapin (místo Aljechin). Za dob slávy Josefiny Bakerové říkali kdesi tabuli černá Pepina. V době habešské války vyrostlo všude plno Negušů (hlavně ředitelé), dnes například kantor, jenž rád zdůrazňuje svoji hodnost záložního důstojníka, zve se alkazarský hrdina.
Vůbec čilý zájem mládeže o naši armádu a její opravdový zápal pro obranu vlasti jeví se v hantýrce přívalem nových slov a rčení. Všimli jste si jistě, jak sportovní horečka ovlivnila študáckou mluvu. Slova jako banán (pětka), forvardi (žáci v přední lavici), dobrý skóre (slušné vysvědčení), být groggy (úplně popleten kantorem), prohrát ligu, přihrát (napovídat), knokaut, zahrát na roh (uniknout pětce), driblovat, hodit ručník do ringu (kapitulovat před kantorem) apod. jdou do set. Stejně ovlivnil hantýrku rozhlas, jak svědčí výrazy vysílat na krátké vlně, mít dobrej poslech, fading, veselej večer (čtení prospěchu) apod.
Nuže, dnes pozorujeme v řeči študáctva vpád termínů válečnických. Kantor je bombarďák nebo tank, informační zkoušení zove se cvičnej nálet, žák, jenž při zkoušení začne mlít nesmysly, se dostal do vývrtky, záchod je plynová komora a študák odchází vypouštět yperit, před zkoušením se organizuje protiletecká obrana čili CPO, někomu vynechává motor, když si nemůže vzpomenout na slovíčko, po zvonění vyrazí ze sborovny útočná vozba, po třídní
bitvě nastoupí asanační mužstvo, aby dalo terén opět do pořádku, repetent je délesloužící, řízná profesorka zove se paní rotná nebo také Vorošilov, dozor vykonávající kantor bývá zván jízdní hlídka, rozvědčík nebo stihačka, a ještě mnoho pěkných obrazných rčení.
Do této kategorie fórů patří i nedávný ostravský případ, kde na jednom gymnáziu byl kantor v pololetí uvítán hrobovým tichem ve třídě, jež vytrvala dvě minuty v nehnutém pozoru, načež bylo zmatenému profákovi vysvětleno, že to byly dvě minuty ticha za propadlé.
Nežli přikročíme k dalším výzkumům, dovolíme si ještě upozornit p. t. veřejnost na jednu věc, jež snad dosud unikla našim zodpovědným činitelům. Prosím, račte si ještě jednou přečíst článeček o tanci s kostrou, který jsme podali v české řeči spisovné a pak v jazyku dvou hlavních študáckých kmenů. Každý upřímný, škole odrostlý Čechoslovák musí přiznat, že študácké řeči vůbec nerozumí a že mezi obvyklou češtinou neb slovenštinou a študáckou mluvou je rozdíl daleko větší, než mezi kterýmikoli dvěma slovanskými jazyky. Jaký závěr z toho plyne? Študáctvo je zvláštní národ, mluvící svébytným, bohatým a libozvučným jazykem, jenž není příbuzný žádné řeči evropské ani orientální. Proto, jako mluvčí tohoto utlačovaného lidu, vyslovuji na tomto místě poprvé požadavek úplné autonomie pro veškeren študácký lid, neboť ani nejodvážnější šejk študáckého klanu se dosud neodvážil tento spravedlivý požadavek přednést, aby nebyl exemplárně potrestán. Študáctvu nechť je vyhrazena vlastní rezervace, pokud možno oplývající hvozdy, lovišti, koupališti a hřišti, študáčtina budiž tam státním jazykem a pro dosud vládnoucí kastu prófů buďte zřízeny koncentrační tábory. Je na povolaných činitelích, aby se chytili za nos a vypracovali detailně plán autonomie hrdého a vznešeného národa študáckého.