Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil E. Hermann

Moucha a mravenec

Moucha a mravenec přeli se o přednost. "Jak můžeš být jen tak zaslepen sebeláskou," zvolala moucha, "a stavěti se na roveň se mnou, která ve vzduchu jsem zrozena, ty bídný červíku!? Jáť navštěvuji paláce a zasedám k tabulím a z každé mísy první okusím. Ty jsi rád, můžeš-li stéblo, jež pracně do své skrýše zavléci musíš, tři dni okusovat. Rci mi, chuderko, dovolil ti již kdy král neb císař, abys mu sednul na hlavu? anebo se ti to poštěstilo u krásné dámy? Já to činím a líbám krásná ňadra, kdykoli se mně zlíbí, i pohrávám si ve vlasech nejsličnějších; ba i na tváři se časem uhostím a zvyšuji bělost její černým tělem svým. Kdy, ubožáčku, ty cos podobného zažiješ? Schovej se raděj do podzemní skrýše své a tam o sobě přemýšlej."
"Jsi už hotova?" ptal se mravenec. "Ty navštěvuješ paláce, pravíš; však zamlčuješ, že tě tam každý pronásleduje. Okoušíš každého pokrmu první; myslíš ale, že proto jiným lépe chutná? ba právě naopak, s ošklivostí se odvracejí od toho, čeho ty rypákem svým se tkneš. Že všude můžeš vejíti? To činí žebráci také. Sedáš na hlavách králů, sedneš ale také na hlavu osla, a často dotěrnost svou životem zaplatíš. Konečně tvrdíš, že černé tělo tvé slouží bělosti za okrasu? Však pamatuj, že za nejhorší všeho hmyzu moucha jest pokládána. Ustaň tedy ve své marné chloubě, neoddávej se myšlénkám o své slávě. A jak dlouho trvá tvoje vznešenost? hynete hladem, mrazem, slabostí a bídou, jakmile slunko zemi naši opustí. Tu já však teprva požívám ve skrýši své klidně ovoce své pilnosti; nejsem vydán nepohodám času, bezpečně odpočívám ve svém příbytku, a nastřádané zásoby zbavují mě starostí o život. Toť rozdíl mezi slávou klamnou a pravou. Nuž s Bohem, nemám času nazbyt, musím se přičinit."
Tak pravil mravenec a kvapil po své práci.

Osel a psík

Co sluší jednomu, nesluší vždy také druhému; o tom nás poučuje tato bajka.
Trpce nesl osel, že malému psíku pánem jeho taková pozornost byla prokazována, že i na lože jej k sobě bral, jej hladil a pracičku od něho dávat si dal. "Což," myslil si starý osel, "abych i já zkusil pohladit pána svého." A zvolna kráčel ku svému pánu, zvedl kopyto a jal se po bradě ho hladit, přičemž nepříjemným hlasem svým hýkal.
"Osle!" okřikl ho pán. "Holá, Martine, podej mi hůl!" Martin přiběhl s holi, osel ale nečekaje na bití rychle se uklidil.

Krysy a kolčavy

Kolčavy a krysy odedávna žily v nepřátelství, a štěstí krys bylo, že ukrýti se mohly v malých, úzkých děrách, kam je kolčavy stíhat nemohly. Ale jednou krysy ve své zpupnosti vyzvaly národ kolčav k boji na život a na smrt. Tyto jaly se zbrojiti se, a brzy utkala se obě vojska i strhla se krutá bitva. Dlouho bylo vítězství na vahách, a mnoho krve bylo prolito s obou stran. Však co naplat, konečně přece krysy couvat musely a posléze v divém útěku hledaly spásu. Bránily se sice ještě některé z nich statečně a zadržovaly proudy vojska kolčavího, ale všeobecné prchání přimělo je také k ústupu; v jedné směsici utíkali vůdcové i bojovníci.
Ale běda vůdcům! Tito aby od prostých bojovníků se lišili, anebo snad aby kolčavám více strachu nahnali, byli připevnili si na hlavy chocholy a jiné podobné odznaky, a nyní když v divém zmatku úkryt hledali, byly jim všecky díry příliš úzky, aby jimi mohli proklouznouti. Ostatní krysy jsouce bez překážejících odznaků našly útočiště v každé skulině. Tak se stalo, že nejvznešenější z krys našly smrt na bojišti. -

Poučení:
Čemu učí tato bajka? Zřetelně nám praví, že vysoký úřad, velké důstojenství bývá často velkým břemenem a přináší i záhubu.

Myš a žába

Nezkušená myška vydala se na cestu a přišla k bažině, v níž mnoho žab svůj domov mělo. Rychle jedna z nich na povrch vyplavala a zvala myš k sobě na večeři.
"Aj, tu něco užiju," myslila si myš a návštěvu svou slíbila. Žába chtěla myšku po říši své provésti a líčila jí radostné živobytí ve vodě. "Jen pojď, milá přítelko," pravila, "a viz naše zábavy; tu koupání, plování a hupkování. Své rodině pak budeš mít co vypravovat."
Myš snadně dala by si říci, ale zdržovalo ji, že nezkušená byla v plavbě a bála se utonutí. Však tu věděla žába rychlou pomoc. Stéblem rákosu přivázala nohy myši ku svému tělu, a obě uvrhly se nyní do vody.
Žába ale měla zrádný úmysl, chtěla myšku utopit a pak s rodinou svou na ní si pochutnat. Již táhne za sebou ji ve hlubinu; myš zoufale se brání, kouše, trhá, však jsouc připoutána stéblem od žáby nemůže se odloučiti.
S vysoka spatřil krkavec ten boj a střelhbitě se spustiv dolů zobákem myš uchvátil. Ale jaká radost pro něho, když zřel, že s myškou ulovil též žábu, které vlastní její lest připravila záhubu. Pozdě poznala nešlechetná žába pravdivost starého přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Opice a plískavice

U starých Řeků bylo zvykem, že cestovatelé po moři pro zábavu svou mívali s sebou opice a psy. Kdysi ztroskotal se koráb nedaleko řeckého města Athén, a bez pomoci plískavic byli by všichni utonuli, kdož na lodi se nacházeli. Ohromné tyto ryby milují lidi, jak už stará báj učí, a protož zachránily z vody kde koho mohly.
Na lodi byla též opice, a plískavice postavou její oklamána měla ji za člověka, i nastavila jí hřbet svůj, aby jí ku břehu donesla. Cestou ptala se jí náhodou, zdali pochází z města Athén. Opice směle přisvědčila.
"To jistě znáš též Piraeus a vídáš jej často?" ptala se dále plískavice.
"Každý den," rychle odvětila opice; "jest mým přítelem a dávno už se známe."
Nevědělať drzá opice, že Piraeus zval se přístav athénský, a měla za to, že je to jméno člověka.
Tu teprva všimla si plískavice lépe, koho zachránila, že to je zvíře a ne člověk, i svrhla opici do moře a vrátila se k lodi, aby spasila člověka.