Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil E. Hermann

Král Alexandr a zvířata

Alexandr, který sám sebe synem boha a pánem světa nazýval, rozkázal jednou, aby všecko zemské tvorstvo, lidé, zvířata, ptáci i ryby jemu poklonit se přišli. Když vůle panovníka po celém světě se rozhlásila, nastalo ve sněmích zvířat rokování veliké. Posud nepodrobila se tato část zemského živočišstva nikomu; však nyní jednohlasně bylo usneseno, aby odebralo se ku králi poselstvo, kteréž by podrobení-se zvířectva oznámilo a zároveň poplatek složilo. Za řečníka byla zvolena chytrá opice, a na koně, osla a velblouda naloženo velké břímě peněz ze zlata a stříbra co dar pro krále. Vydali se na cestu.
Po dvoudenní chůzi potkali lva. "Aj," zvolal tento radostně, "já jdu s vámi jednou cestou, abych také dar svůj králi odevzdal. Však ač lehký jest můj náklad, přece mi jest velmi nepohodlný, a vám to neublíží, ponesete-li o nějakou maličkost více; já pak prost jsa tíže všeliké spíše budu s to, abych vás bránil, kdyby nás lupiči přepadli." S těmi slovy vložil svůj dar pro panovníka k ostatnímu nákladu a kráčel s posly.
Opět uběhlo několik dnů cesty, tu přišli do krásného údolí, kde hojnost bylo ptactva, zvěře. Lev jal se náhle naříkati: "Oh! ach! mně jest velmi zle, mne všecko v těle pálí; již musíte jít beze mne, přátelé; však zanechte zde moje peníze."
Ochotně otvírají jeho průvodčí vak, aby majetek mu vrátili.
Lev, spatřiv ve vaku mimo své peníze ještě množství jiných, s přetvářkou zvolal: "Je-li možno! mé zlaťáky mají v pytli mladé, a jak krásné, veliké!" A vztáhnuv tlapy shrábl peněz takové množství, že jich jen málo v pytli zůstalo.
Poslové netroufajíce si lvu odmlouvati smutně ubírali se k Alexandrovi oloupeni o své bohatství. Stěžovali si sice na lva násilnictví, avšak valně nepořídili: Alexandr mlčky vyslechl stížnost jejich, a lev bez pokárání ušel trestu. -
Vrána vráně oči nevyklove.

Kůň a jelen

Za pradávných časů byl kůň svobodným zvířetem; neznaltě sedla, uzdy, postraňků a ostruh, ni vozu a těžkých nákladů, neb toho tenkráte člověku k žití nebylo třeba.
Tu stalo se, že znepřátelil se hřebec s jelenem a chtěl ho stíhat; ale jelen byl jako střela a kůň nemohl ho dohonit. I uchýlil se ke člověku s prosbou, aby mu pomohl jelena potrestat. Muž byl mu po vůli, vložil na koně sedlo, uzdu a třemeny, a vyhoupnuv se na něj pronásledoval jelena; brzy ho dostihl a oštěpem usmrtil. Kůň vzdával vřelé díky svému mstiteli a chtěl zas do lesa se vrátit.
"No tak," řekl muž, "já tě pomstil, nuže služ mi za to; mohu tě teď potřebovat, a tobě dobře u mne se povede!" A již vedl koně do stáje, která se stala jeho vězením.
"Ach, ach," vzdychal kůň, "proč byl jsem tak pomstychtivý, teď pozbyl jsem za to svobody!" Bylo pozdě, zahynul v otroctví.
Ať pomsta sebe více těší, přece jest příliš draze vykoupena, dán-li za ni statek, bez něhož vše ostatní ceny nemá.

Ztracený poklad

Užíváním statků vezdejších stanou nám se tyto teprva užitečnými, a zakopáme-li poklad v zemi, je to tak, jako bychom ho neměli.
Lakomec jeden trpce nahromaděné jmění hluboko zahrabal a sám jsa nuzně živ, stále klopotil se, aby k majetku svému nových peněz mohl přikládat. Jedinou radostí jeho bylo, každodenně na skvoucí se zlato pohlížet, a při pohledu tom byl blažen.
Chytrý soused vyčíhal jedenkrát lakomce, kterak poklad svůj ukrýval, i odnesl v noci na to žluťáčky, aby darmo v zemi neplesnivěly.
Jaká byla žalost našeho lakomce, když druhého dne zlatý důl svůj viděl prázdný. Naříkal a vlasy s hlavy rval si, pěstí zoufale se v prsa bil. Muž jeden, který k tomu nahodil se, s útrpností ptal se, proč tak běduje?
"Ó jmění mé je pryč, ukradeno!" lkal lakomec.
"A kde bylo uschováno?"
"Tu v zemi, kde teď prázdná díra!"
"A proč pod zem zakopal jsi statek svůj, což vedem válku? Proč jsi nenechal své peníze ve příbytku svém, abys každou chvíli z nich bráti mohl?"
"Co ti napadá? Což myslíš, že zlata tak snadně nabýváme, jak je vydáváme? Nikdy jsem se ho ani netknul!"
"Ah to ovšem jiná!" odvětil mu tazatel; "tedy polož na místo, kde dříve byly peníze, třeba kámen, ten ti právě tolik prospěje jako zahrabané dukáty."

Skřivan a jeho mláďata

Skřivan jeden se opozdil se stavbou svého hnízda a pozdě kladl vajíčka. Hnízdo jeho nacházelo se uprostřed pole osetého pšenicí, která jižjiž dozrávala. S úzkostí odlétala samička pro potravu svým mladým, s úzkostí vracela se zpět, neboť se obávala, že co nejdříve již přijdou ženci položit pšenici. I uložila mláďatům svým, aby na vše pozor dala, co se bude kolem dít.
Sotva že odletěla, přišel kdysi majitel pole se synem na obilí se podívat a pravil k tomuto: "Již čas, synu, abychom pšenici požali; spěš k našim přátelům a požádej je, aby zítra časně ráno s kosami se dostavili, bychom pšenici položili." Pak odešli.
Samička vrátila se domů, a s úzkostí jí mláďata vyprávěla, co otec se synem hovořil.
"Nemějte strachu, děti, a spěte klidně," spokojeně řekla matka, "neb nikdo nepřijde." A skutečně z pozvaných nikdo se neobjevil.
Samička opět odletěla pro potravu přikázavši dětem, aby zas na vše pozor daly. Brzy přišel otec se synem a vida pšenici netknutou rozhněval se na své přátele a zvolal: "Jdi ke strýcům našim, hochu, a požádej je jménem mým, by zítra co nejčasněji s kosami sem přišli a pšenici síci mi pomohli; že k podobné službě jim budu ochoten."
Mladí skřivánci strachem umírali a zděšeni matku o tom zpravili; ta však je konejšila: "I dnes ještě pokojně spáti můžete; ničeho se nestrachujte, neboť ani ze strýců žádný se nedostaví."
Když rolník se synem třetího dne na pole přišel a viděl, že také strýcové nezachovali se podle žádosti jeho, pravil rozhorlen: "Již na nikoho nesmíme spoléhat, nýbrž jenom sami na sebe. Zítra jak se rozední, přijdeme sem sami s kosami a požneme, co nám síly postačí, aby pšenice nepřezrala." Po těch slovech odešli.
Když matka skřivánků od svých dětí o této rozmluvě se dověděla, zvolala: "Nyní teprva jest čas, abychom útěkem se zachránili!" A než se večer snesl na dědiny, odletěla se svými mláďaty s pole pšeničného, aby vyhlídla si jinde útulek.

Drvoštěp a Merkur

Drvoštěp ztratil svou sekyru, kteráž mu každodenního chleba dobývala. Marně ji hledal a nemoha ji nalézti hlasitě hořekoval, neboť neměl peněz, aby si koupil sekyru jinou, bylať ztracená sekyra jediným jeho majetkem. Zoufale naříkal: "Ó má sekyra! ó má sekyra ubohá! Joviši, navrať mi ji, neboť bych musel míti za to, žes ty mě o ni připravil."
Bohem Jovišem hnul nářek drvoštěpův, i vyslal k němu ze sídla svého Olympu boha Merkura. Ten zjeviv se drvoštěpovi pravil: "Sekyra tvá není ztracena; poznal bys ji? Myslím, že jsem ji nalezl." A vytáhl sekyru zlatou, kterou drvoštěpovi ukazoval. Tento však odpověděl: "Ta není mou, nežádám ji." Ukázal mu Merkur sekyru stříbrnou, ale i tu drvoštěp odmítl. Konečně mu bůh ukázal sekyru pravou. "Ta jest moje!" zvolal drvoštěp; "budu spokojen, obdržím-li tuto." - "Máš míti všecky tři," odvětil bůh Merkur, "v odměnu za svou poctivost." A dal drvoštěpovi všecky tři sekyry.
Příběh tento se rozhlásil, a ihned pospíšili si jiní drvoštěpové ztratiti své sekyry, i jali se pak naříkat, že král bohů Joviš nevěděl koho dříve poslechnouti. Posel jeho Merkur zjevil se zase křiklounům a ukázal každému sekyru zlatou. Každý hned se hnal po zlaté sekyře volaje: "Ta jest má!" Však Merkur místo zlaté sekyry dal každému ránu do hlavy co trest za jich nepoctivou lživost.
Nelži a spokoj se tím co máš, toť jest nejjistější, a nechtěj nabývati statků způsobem nepoctivým.