Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil E. Hermann

Vlk a pes

Jednoho času byli psi tak ostražitými hlídači, že se nechtělo vlkům v oblíbeném jim loupení domácího skotu nikterak dařiti. Byla to bída pro vlky, kteří tak dosti hladu zakusili a tím až na kost a kůži zhubeněli.
Takovýto vychrtlý, zesláblý vlk potkal kdysi psa krásného, silného, vykrmeného, jehožto srst tučností se leskla. Rád by se byl vlk na něj vrhl, jej zadávil a do svého brlohu zavlekl, aby si zas jednou pochutnal; avšak necítil se k tomu dosti silným a na psu bylo viděti, že by se statečně bránil. Protož přiblížil se k němu pokorně a jal se oulisně jej chválit, jak jest tučný, že se jeho mocné postavě obdivuje.
"Záleží jenom na tobě," odpověděl pes, "abys byl rovněž tak vykrmený jako já. Opusť les, tím si prospěješ, neboť ty i tvoji soudruzi tam trpíte nouzi, a konečně vám tam nezbude nic jiného, než hladem zahynout; a k tomu jste ve stálém nebezpečí a nejistotě, smrt na vás číhá se všech stran. Následuj mne, a povede se ti výborně."
"A co bych musel činit?" ptal se vlk.
"Skoro nic," řekl pes; "štěkat na lidi, kteří nosí hole, a na žebráky a vyhánět je, lichotit se k domácím a lísati se k pánovi. Zato se ti dostane kostí kuřecích, holubích a jiných lahůdek."
"Což o to, to vše by se mně líbilo," pravil vlk a již běží vedle psa k domovu jeho. Cestou ale spozoroval, že krk psův jest odřen. "Co to znamená?" ptal se.
"Nic, maličkost," odpověděl pes; "to jest od obojku, kterým jsem připoután."
"Připoután?" s úžasem zvolal vlk. "Nemůžeš tedy běhat kudy ti libo?"
"Ne vždycky," byla odpověď. "Ale co na tom záleží?"
"Tolik, že ze všech tvých rozkoší se mi už nechce žádné a že bych za tu cenu nechtěl žádný poklad."
To praviv odběhl vlk a posud volně lesem se toulá.

Vlk a jehně

Že důvody silnějšího jsou vždy lepší, dokáže vám, milí čtenáři, následující bajka.
Žíznivé jehně sestoupilo do potoka, aby z něho žízeň svou uhasilo. Tu se k tomu naskytl vlk, který hladem puzen dlouho kolem těkal hledaje co by pohltil. Shlédnuv beránka takto na něj se obořil: "Jak jsi se, škůdce odvážlivý, mohl osmělit kaliti mi čistý proud? Budeš pykat za svůj zločin!"
Zkroušeně odvětil beránek: "Odpusť, pane, a nehorši se; uvaž, kterak mohu ti vodu kaliti, stoje mnohem níže než ty, tak že voda od tebe ke mně, nikoli pak ode mne k tobě plyne?"
"Ty ji kalíš!" rozkřikl se vlk. "Ty zlou máš vůli proti mně; vím dobře, kterak jsi mne vloni pomlouval!"
"Jáť vloni nebyl ještě na světě," vece jehně, "vždyť ssaju posud!"
"Tedy to byl tvůj bratr!" vlk zařval.
"Nemám bratra," řeklo jehně.
"Však přece to byl někdo z tvého rodu; vím dobře, kterak vy, vaši pastýři i psi o mne ukládáte, slyšel jsem o tom; za to se mstíti musím!"
Nato nedbaje nářku beránka vlk krvežíznivý jej popadl a ve stínu lesa zardousil i pohltil.

Liška a čáp

Paní kmotra liška uhodila se jednou přes kapsu a pozvala si pana kmotra čápa na oběd. Hody byly skrovné a bez dlouhých příprav, předložilať liška čápovi řídkou polévku na mělkém talíři. Čáp svým dlouhým zobákem ani kapky nabrat nemohl, liška však mezitím, co čáp marně jísti se pokoušel, vylízala talíř jazykem svým dočista.
Čáp takto ošálený mrzel se velice. Aby lišce stejnou měrou odplatil, pozval ji k sobě na hostinu.
"Ráda přijdu," řekla liška, "neboť s přáteli ráda se pobavím bez ostychu."
V pravý čas dostavila se s chutí velikou; již u vchodu ji zarazila vůně lahodná, i chválila hostitele a jeho zdvořilost. Brzy přinesl čáp pokrmy, však nastojte! v láhvích s hrdly uzounkými, která jen tenký zobák čápův propouštěla. Nic nezpomohla lišce lest i obcházení a vyskakování, musela se dívat, kterak domácí pán pohodlně z láhve pěkné kousky vybíral a pojídal. Zahanbena a hladova odešla se sklopeným ohonem.