Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil E. Hermann

Chlapec a učitel

Na břehu řeky hrál si malý chlapec a jsa neopatrným upadl do vody. Šťastnou náhodou skláněly se větve široké vrby nad řekou, a hošík zachytiv se jich volal o pomoc. Na blízku kráčel učitel; toho chlapec uzřev křičel na něj: "Pomoc! tonu!"
Učitel se obrátil ku chlapci a jal se vážným hlasem, rukama rozkládaje, takto mu domlouvat: "Ó chlapče, kam tě zavedla tvá pošetilost? jsi-li hoden pomoci? Ó jak lituji rodiče, kteří stále s takovými dětmi zlobit se musí! Nechtěl bych na jich místě být, i kdyby mi za to dali království. Ó nešťastní rodiče!" Po této řeči vysvobodil hošíka ze studené a nebezpečné koupele. -
V této malé povídce ať pozná sebe mnohý mluvka, puntičkář, kritikus, kteří si všickni velmi podobni jsou. Jest mnoho takových lidí, kteří rádi vždy a všude, při každé příležitosti svou mravoukou se honosí, pravý účel zanedbávajíce a opomíjejíce.

Poučení:
Dřív ze studně mi, příteli, hleď pomoci,
pak mudruj o tom třeba do noci.

Dub a rákos

Mohutný dub počal jednou k rákosu, který s ním sousedil, takto hovořiti: "Přítelínku, ty si můžeš věru na macechu přírodu naříkat: motýla sotva uneseš, a každé větérku zavanuti, kteréž na vodě ani vlnky nevyduje, přinutí tě skloniti témě. Viz mne, hrdé moje čelo jako skála zadrží paprsky slunce a odolá lijavci i bouři, i bleskům vzdoruje. Co tobě jest vichrem, jest mně jarním vánkem. Kdybys aspoň rostl ve stínu mých větví, netrpěl bys tolik, chránil bych tě přátelsky před bouří. Tys ale domovem právě na vrtkavém břehu bažiny, kde vítr s bleskem panují. Přisámbůh, příroda byla k tobě nespravedlivou!"
Na ta slova rákos odpověděl: "Tvá soustrast, mocný dube, mne těší a svědčí o dobrém srdci; však nestrachuj se o mne, vichr tobě mnohem nebezpečnější jest nežli mně; mě ohne sice k zemi, však nezlomí. Až posud vzdoroval jsi všem útokům sice, však nevíš, jaký konec tebe čeká."
Sotva to rákos dořekl, náhle strašný vichr zadul a jal se buráceti s neobyčejnou zuřivostí. Pevně stojí dub, a rákos k zemi sklání hlavu třesoucíse. Se zdvojeným úsilím opře se vichr o dub ještě jednou - a hle, ten hrdý strom, jenž hlavu nořil v oblaky, z kořene jest vyvrácen a se hřmotem řítí se k zemi.

Sněm myší

Byl jednou kocour jménem Rodilar, velký nepřítel myší; hubil je tak, že nebylo ani jediné viděti. Ubohá zvířátka zalezla do svých děr, kde žila v nedostatku potravy; kocour Rodilar byl pro ně pravým ďáblem.
Jednou vyšel si kocour za svou milou na střechu a tam s ní se bavil. Toho myši použily a sešedše se ve tmavém koutě radily se, kterak by kocoura se zbavily. Předseda, starý to moudrý myšák, pravil: "Není jiné pomoci než zavěsit na krk nepřítele našeho rolničku; jak se bude blížit, varovný hlas rolničky se ozve, a my uprchneme."
Návrh jeho s radostí byl přijat, šlo toliko o to, kdo by rolničku měl kocouru na krk přivěsiti. Ten řekl, že nebude tak hloupý, onen se vymlouval, že by to nedovedl, jiný naprosto to odepřel, zkrátka nikdo nechtěl kocouru do drápů padnouti. S tím se shromáždění rozešlo bez pořízení. -
Takých schůzí bývá zhusta, kde řečí, křiku mnoho, však skutek - utek.

Zápas býků a žáby

Na břehu bažiny, v jejíž rákosí se hejno žabí zdržovalo, strhla se půtka mezi dvěma býky o panství nad stádem. Jedna z žab to vidouc počala naříkat: "Ó po nás je veta! patřte, sestry, na ten divý zápas, ten věští naši zkázu!"
"Aj," ozvala se jiná, "čeho se tu báti? Jiného nevidím než rozezlené býky, kteří o vládu bojují."
"Ovšem že," zvolá první; "však jaký bude konec boje? Poražený musí utéci, vítěz jej bude stíhat a zažene jej k nám do bezpečného útulku v rákosí, a my budeme kopyty jeho bídně rozšlapány!"
Obava tato byla odůvodněna, neboť co tak hovořily, dal se jeden z býků na útěk do rákosí v bažině, aby se tu ukryl, a celé pokolení žab vzalo brzy za své pod jeho kopyty.

Poučení:
Tak vždycky trpí malí za pošetilosti velkých.