Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil E. Hermann

Orel, svině a kočka

Na vysokém stromě v hustém lese vystavěla orlice pro mláďata svá hnízdo; dole u země, kde strom byl dutý, měla brloh svině divoká, a uprostřed mezi oběma na širokých větvích ustlala si pelech kočka. V přátelství a míru žila tato tři zvířata, pečujíc každé jen o svou rodinu, až falešné srdce kočky soulad ten porušilo. Vydrápala se jednou až k orlici na návštěvu a jala se takto k ní mluviti s líčenou starostlivostí: "Milá přítelko, smrt naše čili vlastně smrt našich dítek, neboť ta byla by i naší smrtí, není už daleka. Pohleď jen, jak ta kletá svině dole bez ustání podrývá pod námi kořeny stromu, jenž nám jest domovem; to činí jen proto, aby zahubila naše mladé, neboť jakmile se skácí strom, vrhne se na naše dítky a bez milosrdenství je pohltí. Kdyby mně aspoň jedno z nich zůstalo, umírnil by se tím poněkud můj bol a opustila bych s ním místo, které mě naplňuje stálým strachem."
Od orlice slezla kočka lstivá dolů ke svini, jež uprostřed svých malých sobě hověla, a takto ji oslovila: "Milá přítelko a sousedko, musím ti něco říci. Orlice tam nahoře má chuť na tvá selátka, a jsem přesvědčena, že jakmile bys od nich se vzdálila, spustí se na ně a uloupí ti je, aby jimi nakrmila svoje mláďata. Jen tě prosím, abys neprozradila mě, že jsem ti dala výstrahu, neboť pak by hněv orlice na mne se svezl."
Když tak símě nedůvěry a nepřátelství v obě rodiny nasela, vrátila se ouskočná kočka do svého doupěte. Lest její podařila se jí. Orlice netroufala si ani hnízdo opustit, aby mláďatům svým pokrmu opatřila; taktéž svině bála se nechat samotny své děti a neopouštěla je ani na minutu. Bláhové nepoznávaly, že největší nebezpečí hrozí rodinám jejich z hladu. Tak stalo se, že z pouhého strachu, aby svině nepohltila mladé orlíky, orlice pak aby drápy svými nezhubila selata, nedostalo se ubohým mláďatům potřebné potravy, i zahynula bídně i s matkami svými hladem a žízní. Těla jich však sloužila falešné kočce a rodině její k tučným hodům.

Vlk a čáp

Vlci hltavě žerou. Kdysi vlk jeden hodoval a tak hltavě požíral svůj lup, že by to málem byl zaplatil životem. Pozřel totiž velkou kost, a ta uvázla mu ve chřtánu, tak že už dusiti se počínal. Na štěstí jeho šel kolem čáp, a vlk, jenž nemohl už křičeti, znamením jej k sobě přivolal. Čáp vytáhl mu zobákem svým kost z hrdla, načež za dobrou svou službu žádal také odměnu.
"Jakže?" zvolal vlk hněvivě. "Ty ještě odměnu žádáš? Což nemáš dosti na tom, že's v jícnu mém měl svou hlavu a že jsem tě neudávil? Jdi, nevděčníku, a střež se padnouti mi do drápů."

Vlci a ovce

Po dlouhých, krvavých válkách učinili vlci mír s ovcemi. Bylo to výhodné pro obě strany, neboť jestliže vlci tak mnohého tučného beránka zadávili, zato zase pastýři z kůže zabitých vlků tak mnohý šat si zhotovili. Ovce nemohly bezpečně se pásti, ale i vlci nebyli jisti na svých loupežných výpravách. Obě strany žily ve stálém strachu. Uzavřen tedy mír, a s obou stran dáni byli rukojmě k utvrzení a ujištění jeho: ovce vydaly své psy, vlci pak svá mláďata. Však vlčata za nějaký čas dorostla ve vlky, vrozená krvelačnost v nich procitla; vyčíhali čas, kdy pastýři v ovčinci nebyli, zardousili polovici nejtučnějších beránků a odvlékli je ve tlamách do lesa, kde svým soudruhům o tom zprávu dali. Psi, kteří v důvěře v učiněný mír klidně odpočívali, byli od vlků ve spaní přepadeni a snadně pohubeni.
Čemu učí tato bajka? Že stále máme válčiti se zlými. Jest sice mír sám o sobě výhodný, však mír s věrolomným nepřítelem nic neprospěje.

Starý lev

Zestárnul král lev, jenž býval hrůzou lesů; nic nezbylo mu z jeho slávy, moci a síly, i s bolem vzpomínal na své minulé hrdinství. Konečně i poddaní jeho poslušnost mu vypověděli a na něj doráželi; kůň přiblíživ se k němu kopnul jej, vlk jej kousl, býk rohem jej bodl. Lev věkem sešlý, smutný a chorý již sotva zařvati mohl. Tiše trpěl a očekával konec dnů svých. Tu přiběhl také osel, aby lva uhodil. Bolestně vzdychl lev: "Toť přespříliš! rád bych sice zemřel, avšak oslu býti na posměch, toť jest smrt dvojnásobná."

Utonulá žena

Nešťastnou náhodou utopila se žena v řece. Manžel její přiběhl na břeh a hledal mrtvolu její, aby jí vystrojil slušný pohřeb. Na břehu procházeli se lidé, a těch ptal se poděšený muž, zdali neviděli stopy jeho manželky.
"Jděte po vodě dolů," pravil jeden z nich, "a jistě ji najdete."
"Nikoliv," odvece druhý, "jděte raději proti vodě, neboť ať je jakýkoli směr řeky, o tom jsem přesvědčen, že žena při své náklonnosti k odporu dala se nésti směrem opačným."