Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči, všichni se rodí nazí a chudí, všichni podrobeni životním neštěstím, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu; konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka, z něhož není vyňat žádný smrtelník. Začnete tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti neodlučitelné; to nejlépe působí pravou humanitu.
V šestnácti letech mladík již ví, co znamená trpět; vždyť trpěl již sám; ale sotva ví, že jiné bytosti trpí též; strasti vidět a necítit jich není ještě znát je a protože, jak jsem již stokráte řekl, dítě si nemůže představit, co cítí ostatní, nezná žádných nehod, leč nehody své; jakmile však první vývin smyslnosti roznítí v něm oheň obraznosti, začíná se vmýšlet do postavení svých bližních, začíná být dojímán i jejich nářky a cítit i jejich bolest. To je doba, v níž smutný obraz trpícího lidstva musí vzbudit v jeho srdci první soucit, kterého kdy zakusil. Nepoznáte snadno tuto dobu u vašich dětí, komu to budete přičítat? Učíte je tak záhy hrát si s pocity, učíte je tak brzy mluviti řečí citu, že, mluvíce vždy přízvukem týmž, obracejí vaše učení proti sobě samým a nenechávají nám žádný prostředek, podle kterého byste rozeznali, kdy přestávají lhát a začínají cítit to, co mluví. Srovnejte však mého Emila. Až do věku, do kterého jsem ho dosud vychoval, nepoznal ani pocitu, ani lži. Dříve než věděl, co jest láska, neřekl nikomu: "Miluji tě velice"; nepředpisovalo se mu nijak, jak se má chovat, když vstoupí do světnice svého otce, své matky nebo svého nemocného vychovatele; nikdy se mu neukazovalo umění předstírat smutek, který necítí. Nestavěl se nikdy, jako by nad něčí smrtí plakal; neboť neví, co je smrt. Táž necitelnost, kterou chová ve svém srdci, je tak v jeho způsobech. Lhostejný ke všemu mimo sebe, jako všechny ostatní děti, nemá zájem na nikom.
Protože Emil málo uvažoval o bytostech, obdařených citem, doví se pozdě, co jsou strasti a smrt. Nářky a křik začnou dojímat jeho mysl; pohled na krev tuhnoucí způsobí, že odvrátí svůj zrak; trhání zvířete dokonávajícího způsobí mu velikou úzkost dříve, nežli bude vědět, odkud jsou tyto nové pohyby. Kdyby byl zůstal hloupý a barbarský, neměl by tyto pocity, kdyby byl cvičenější, znal by jejich příčinu: porovnal vespolek již mnoho pojmů, takže má pocit, avšak nemá ho dosti, aby pochopil to, co cítí.
Tak povstane soucit, první pocit vztahující se k jiným (relativní), který vchází do srdce lidského přirozeným řádem. Aby dítě bylo citlivé a soucitné, musí vědět, že jsou bytosti jemu podobné, které trpí, co on trpěl, které cítí bolest, kterou on cítil. Skutečně, jak bychom mohli mít soucit jinak, ne-li tím, že vystoupíme sami ze sebe a že se ztotožníme s trpícím živočichem, že zanecháváme svou vlastní bytost a přijímáme bytost jeho? Trpíme jen tolik, kolik trpí podle mého soudu jiná bytost; a netrpíme v sobě, nýbrž v ní. A tak nikdo se nestane citlivým dříve, než se jeho obraznost rozvine a začne ho přenášet z jeho osoby.