Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Alchymie slova

Ke mně. Historie kteréhosi mého bláznovství.

Odedávna jsem se honosil, že mám v moci kdejakou krajinu a pokládal jsem za směšné veličiny moderního malířství a moderní poezie.

Měl jsem rád blbé malby, římsy, dekorace, komediantské plachty, vývěsní štíty, lidové barvotisky, zastaralou literaturu, církevní latinu, milostné knihy bez pravopisu, romány našich babiček, pohádky, dětské knížečky, staré opery, pošetilé refrény, naivní rytmy.

Snil jsem o křižáckých výpravách, o výzkumných cestách, o nichž není zpráv, o republikách bez dějin, o potlačených náboženských válkách, o revolucích mravů a o přesunech plemen a pevnin: věřil jsem ve všecka kouzla.

Vymyslil jsem barvu samohlásek! - A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň. Určil jsem tvar a pohyb každé souhlásky s instinktivními rytmy a lichotil jsem si, že jsem objevil básnické slovo, dostupné dnes či zítra všem smyslům. Vyhradil jsem si překlad.

Napřed to byla studie. Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyslovitelné. Zachycoval jsem závrati.

Daleko od ptáků, vesniček a stád,
co jsem to asi pil v tom vřesu z malé misky,
kouř zelenavých mlh a odpolední chlad
se vznášel v kotouči nad mladým proutím lísky.
Co jsem to asi pil v té mladé krajině,
nad jilmy přes palouk se černá mračna honí! -
Pil jsem stín chatrčí ze žluté burgyně?
Nazlátlou kořalku a zpotil jsem se po ní.

Já jsem byl jako vích na staré hospodě.
Blesk hnal se po nebi a začlo hromobití.
Pak viděl jsem, jak háj se třpytí ve vodě,
jak vítr s kroupami se do bařiny řítí.
Já v pláči zlato zřel, a nemohl jsem píti.

O čtvrté zrána v létě za šera
milostný spánek trvá ještě v houští
a jitro, procitnuvši, do blankytu pouští
vůni slavnostního večera.
Však v ohradě na širé pláni,
kde Hesperidky tancují,
jsou tesaři už vykasáni
a pracují.
V svých pouštích z mechu, tam, kde končí cesta,
jež vede do lesa,
hoblují latě, na něž vztyčí města
svá proměnlivá nebesa.
Ó pro ty dělníky, již spokojí se s málem
v svém tuhém zajetí pod babylonským králem,
Venuše, ať jsou o samotě Milenci,
jichž duše zavita je ve věnci!
Ó královno Pastýřů,
dej pracovníkům pálenky,
ať udrží své síly v klidu,
než dojde za poledne k mořské koupeli.

Básnická veteš měla značný podíl na mé alchymii slova.

Navykl jsem si prostě halucinaci: viděl jsem zcela jednoduše mešitu místo továrny, bubenickou školu andělů, kolesky na nebeských cestách, salon na dně jezera; obludy, mysteria; název vaudevillu vyvolával mi před očima děsivou hrůzu. Pak jsem vysvětlil svá kouzelná sofizmata halucinací slov!

Nakonec jsem shledal posvátným nelad svého ducha. Byl jsem lenivý, zachvácen jakousi těžkou horečkou: záviděl jsem housenkám - které představují nevinnost nejranějšího dětství - zvířecí blaženost, krtkům panenský spánek!

Má povaha hořkla. Loučil jsem se se světem v jakémsi druhu romancí:

Píseň nejvyšší věže

Kéž přijde čas, kéž přijde čas,
kdy srdce vzplane láskou zas.
Tak dlouho jsem se načekal,
že jsem už bez sebe.

Mé obavy, můj stesk a žal
odlétly do nebe.
Žízeň mne zalila,
mé žíly zkalila.

Kéž přijde čas, kéž přijde čas,
kdy srdce vzplane láskou zas.
I na tu jarní lučinku
jsem též už zapomněl,
utrhl jsem si kručinku,
ta zvadla mi však, žel,
teď otravuje vzduch
rej jedovatých much.

Kéž přijde čas, kéž přijde čas,
kdy srdce vzplane láskou zas.

Zamiloval jsem si poušť, spálené sady, zvetšelé krámky, vlažné nápoje. Ploužil jsem se smrdutými uličkami a se zavřenýma očima jsem se vystavoval slunci, bohu ohně.

"Generále, zbývá-li na tvých rozvalinách nějaké staré dělo, bombarduj nás suchými hroudami. Do zrcadel nádherných obchodů! Do salonů! Dej, ať se město nakrmí svým prachem! Dej, ať zrezavějí žlaby! Naplň budoáry palčivým, rubínovým prachem...

Oh, toho opilého knotu na záchodku v krčmě, zamilovaného do brutnáku a rozpouštějícího se paprskem!

Hlad

Mám-li chuť; tak na nic více
leč na zem nebo na křidlice.
K snídani mám denně vzduch,
skálu, uhlí, každý druh.

Hlade, jdi se napást medu
z jarní lučiny,
jdi se nasát sladkých jedů
z luční květiny.

Hltej štěrk, jejž cestář tluče,
nachroustej se kamenů,
až ti bude v břiše kručet
jez oblázky z pramenů.
Vlk se schoval pod listí,
krásné peří dávil;
jedním hltem čelistí
kuřátko jsem strávil.
Saláty a ovoce
čekají už na opálky,
pavouk z plotu divoce
dělá si chuť na fialky.
Chtěl bych spát a hořeti
na oltáři Šalamouna;
pěna stéká po sněti
a plyne do Cedrona.

Konečně, ó štěstí, ó zadostiučinění, sňal jsem z nebe blankyt, jenž je z černi, a žil jsem, zlatá jiskra přírodního světla. Ze samé radosti jsem se tvářil šaškovsky a co možná nejpomateněji:

Už se našla zase!
Co? Věčnost.
Moře, které prolíná se
se sluncem.
Ó má duše věčná,
chraň svůj vroucí slib,
noc je nekonečná,
ve dne bude líp.
Tak se zbavíš zlosti,
lidské poslušnosti,
souhlasů a tíh!
Poletíš jak vích...

Není východisko,
není naděje.
Smrt je velmi blízko,
jen klid prospěje.

Už nevzejdou v páře
atlasové záře,
vaše ohnivost
je povinností.
Už se našla zase!
Co? - Věčnost.
Moře, které prolíná se
se sluncem.

Stal jsem se kouzelnou operou: přišel jsem k poznání, že všichni lidé mají jakousi osudnost štěstí: činnost není životem, nýbrž jen jakýmsi proplýtváním sil, ochablostí. Morálka je slabost mozku.

Zdálo se mi, že každá bytost má nárok na několik jiných životů. Tento pán neví, co dělá; je to anděl. Tato rodina je psí pelech. Před několika lidmi jsem hovořil docela nahlas s okamžikem kteréhosi jejich minulého života. Tak jsem miloval vepře.

Neopomněl jsem žádné sofizma šílenství - šílenství, pro které jsou lidé zavíráni:

Mohl bych je všecka zopakovat, mám v nich soustavu.

Mé zdraví bylo ohroženo. Přicházela hrůza. Upadal jsem do několikadenních spánků, a procitnuv, pokračoval jsem v nejsmutnějších snech. Byl jsem zralý pro smrt a má slabost mne vedla cestou nebezpečí na okraj světa a Kimerie, vlasti temnot a vírů.

Musil jsem cestovat a rozptýliti kouzla, nashromážděná v mém mozku. Na moři, které jsem miloval, jako by mělo ze mne smýt nějakou špínu, jsem viděl tyčiti se utěšitelský kříž. Byl jsem proklet duhou. Štěstí bylo mým osudem, mou výčitkou, mým červem: můj život byl by vždy příliš nesmírný, než abych jej zasvětil síle a kráse.

Štěstí! Jeho zub, sladký ve smrti, mne varoval při kuropění - ad matutinum, za Christus venit v nejponuřejších městech:

Ó doby, ó hrady!
Čí duch je bez vady!

Vím o štěstí: za krátký čas
to štěstí pozná každý z nás.

Ať žije, vzkvétá, prospívá,
až galský kohout zazpívá.

Už máloco mne skličuje:
to štěstí o mne pečuje.
Mou duši z těla vyprostí
a zbaví mne všech starostí.
Ó doby, ó hrady!

Žel, ta sladká vidina
je poslední má hodina.
Ó doby, ó hrady!

To minulo. Dnes dovedu pozdraviti krásu.