Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl. Ale zornice měl stále podivně rozšířené; potil se.
„Viděla jsi je?“ zeptal se.
„Já je nemohu vidět.“
„Tak buď ráda, bála by ses jich. Já jsem na ně zvyklý.“
Evě se stále ještě chvěly ruce, krev jí bušila ve spáncích. Pierre vytáhl z kapsy cigaretu a strčil ji do úst. Ale nezapálil si.
„Mně nevadí když je vidím,“ řekl, „ale nechci, aby se mě dotýkaly: bojím se, abych od nich nedostal uhry.“
Chvilku přemýšlel a pak se zeptal:
„A slyšela jsi je?“
„Ano,“ řekla Eva, „je to, jako když hučí letadlo.“ (Právě tak jí to minulou neděli řekl Pierre.)
Pierre se poněkud shovívavě usmál.
„Přeháníš,“ řekl. Ale stále byl hrozně bledý. Podíval se Evě na ruce: „Třesou se ti ruce. Rozrušilo tě to, chudinko Agáto. Ale nemusíš se tím trápit: dříve než zítra už nepřijdou.“ Eva nemohla promluvit, jektala zuby a b•la se, aby si toho Pierre nevšiml.
Pierre si ji dlouze prohlížel.
„Jsi hrozně krásná,“ řekl a vrtěl hlavou. „To je škoda, to je opravdu škoda.“ Natáhl rychle ruku a dotkl se jejího ucha.
„Ďáblice krásná! Trochu mi překážíš, jsi příliš krásná, to mě rozptyluje. Kdyby nešlo o rekapitulaci …“
Zarazil se a podíval se překvapeně na Evu.
„Ale to není to pravé slovo … Přišlo mi tak … přišlo mi tak,´“ řekl a neurčitě se usmíval. „Měl jsem tamto už na jazyku … a tohle …se připletlo místo něho. Už nevím, co jsem ti chtěl říct.“
Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Tak,“ řekl, „a já budu spát.“ A dětským hláskem dodal: „ Víš, Agáto, jsem unavený. Už mi to vynechává.“
Odhodil cigaretu a díval se neklidně na koberec. Eva mu strčila pod hlavu podušku.
„ Můžeš taky spát,“ řekl jí, zavíraje oči, „ ty už se nevrátí.“

„REKAPITULACE.“ Pierre spal, nevinně se usmíval; hlavu měl nakloněnou: jako by se chtěl tváří dotýkat jejího ramene. Evě se nechtělo spát, říkala si: Rekapitulace. Pierre se prve najednou hloupě zatvářil a to slovo se mu vyvalilo z úst, dlouhé a bělavé. Pak se užasle díval před sebe, jako by to slovo viděl a nepoznával. Měl otevřená, ochablá ˙sta; jako by se v něm cosi zlomilo. „Blekotal. To je poprvé, co se mu to stalo: ostatně sám si toho všiml. řekl, že už mu to vynechává.“ Pierre tiše rozkošnicky zasténal a lehce pohnul rukou. Eva se na něho přísně podívala: „Co bude, až se probudí?“ To jí vrtalo hlavou. Hned jak Pierre usnul, musela na to myslet, nemohla si pomoci.
„Jsem to hlupák,“ říkala si, „nezačne to dřív než za rok; jak to řekl Franchot.“
Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztupne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eva se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: „Dřív tě ale zabiju.“

Čtenářský deník	-	S vyloučením veřejnosti
	-	Zeď, Zeď (2), Zeď (3), Zeď (4)