Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. dějství, 5. výstup

Faidra, Hippolytos, Oinona

(k Oinoně v pozadí jeviště)

FAIDRA
Je zde. Mně do srdce hned všechna krev se žene.
Jak na něj pohlédnu, mé rty jsou náhle němé.
OINONA
Vzpomeňte na syna, který má už jen vás.
FAIDRA
Prý, pane, odhodláte co nejdřív odplout zas.
Chci k vaší bolesti připojit slzy svoje
a říct, proč srdce mé je plno nepokoje:
můj syn je bez otce a brzy přijde den,
kdy zemru také já a bude sirotkem.
Tisíce nepřátel už hrozí jeho žití.
Jenom vy můžete mé dítě ochrániti.
Leč tajná výčitka klid nedopřává mi.
Mám strach, že nadarmo vás ruším prosbami,
že hněv, jímž po právu mou zlobu odrážíte,
padá jak na matku, tak na její též dítě.
HIPPOLYTOS
Mně, paní, cizí je tak podle nízký cit.
FAIDRA
Leč zasloužila bych si vaši nenávist,
když tolik činů zlých z mé strany stále zříte.
Do srdce, pane můj, mi ale nevidíte.
Já chtěla pro vás být jen ztělesněním zla
a v témže místě jsem žít s vámi nemohla.
Tajně i veřejně já proti vám jsem byla
a moře, chtěla jsem, aby nás rozdělila.
Zákon jsem vydala, jenž nedovoloval,
aby vás kdokoli přede mnou jmenoval.
Jsou-li však urážky též mírou utrpení
a jestli moje zášť se ve vaši zášť mění,
pak není druhé z žen, již třeba projevit
jen více soucitu a menší nenávist.
HIPPOLYTOS
Matka, jež střežívá svých vlastních dětí práva,
nároky nevlastních zpravidla neuznává.
Já, paní, dobře vím, že podezření zlé
se s druhým manželstvím narodí obvykle.
Každá z žen chovala by nedůvěru ke mně
a tíhu urážek bych musel nésti stejně.
FAIDRA
Kéž nebe dosvědčí, jak ráda chtěla bych
vám, pane, dokázat, že neznám tento hřích.
Mně zcela jiný žal rozdírá nyní duši!
HIPPOLYTOS
Žal možná těmto dnům jen velmi málo sluší.
Vždyť třeba manžel váš je dosud naživu
a díky nebesům se vrací k přístavu.
Neptun jej zachrání. Můj otec utíká se
k tomuto bohu přec s modlitbou v každém čase.
FAIDRA
Nikdo z nás nespatří dvakrát břeh zemřelých.
Poněvadž Théseus v ponurý kraj ten vnik,
nadarmo čekáte, že navrátí se zase.
Lakomý Acheron kořisti nevzdává se.
Co pravím? Vždyť je živ a před sebou jej zřím.
Mně zdá se, právě teď že s chotěm hovořím.
Ve vás mi ožívá. A srdce mé... ó běda!
Má vášeň šílená se déle skrývat nedá.
HIPPOLYTOS
Hle cit, jenž silou svou i zázrak vyvolá.
Ač mrtev, po boku přec máte manžela,
který v svém náručí zas vaši duši chová.
FAIDRA
Ach ano, prahnu, žhnu, jsem celá Théseova.
Miluji nejen tvář, jež zřela podsvětí
a která tolik žen dovedla laskati
a bohu zemřelých šla vzíti ženu jeho,
leč i tu věrnou líc člověka vznešeného,
snad vzpurnou v mládí svém, však tolik půvabnou,
že mnozí, jako já, v ní božské rysy čtou.
Měl vaši postavu, též zrak i řeč měl vaši.
I váš stud vznešený byl vepsán v jeho tváři,
když cestou po moři ke Krétě spěchal,
oddaný sluha dcer, jež zplodil Minos král.
Kde jste jen tenkrát byl? Proč i s ním nesměl vítat
ve sboru hrdinů lid tehdy Hippolyta?
Proč mládí bránilo, abyste mohl sám
vstoupit na onu loď, jež zavezla ho k nám?
Vy byste netvora skolil i beze zbraní
a nedbaje lstivých cest, jež úkryt jeho chrání.
Abyste jistě šel i cestu nejistou,
Má sestra dala by vám klubko do rukou.
Ach ne! V tom směru bych já udělala více,
vedena příkazy své lásky - pomocnice.
Já, princi, věřte mi, bych sama chtěla vést
vás labyrintem tím a jeho spletí cest.
Já bych se starala o tu tvář nejkrásnější!
Obavy milenky přec klubko nezkonejší.
Kdykoli byste šel zrádnými cestami,
já musela bych jít, pane můj, před vámi.
Faidra, jež v labyrint by s vámi sestoupila,
s vámi by zhynula - anebo zvítězila.
HIPPOLYTOS
Ó běda! Nevíte, že jeho synem jsem
a že král Théseus je vaším manželem?
FAIDRA
A z čeho soudíte, že jsem snad zapomněla?
Je něco, čím má čest na chvíli utrpěla?
HIPPOLYTOS
Ach, paní, promiňte. Pln zmatku přiznávám,
že podezření mé byl chvilkový jen klam.
Hanbou se musím rdít, když díváte se na mě,
a jdu teď...
FAIDRA
Ukrutný! Slyšel jsi všechno správně.
Dost jsem ti zjevila, aby v tom nebyl klam.
Nuže, teď tedy víš, co v srdci ukrývám.
Leč nesmíš myslit si, když lásku vyznávám ti,
že klid a svědomí ji draze nezaplatí
a že klid bláhový, jenž zmámil hlavu mou,
živil tu nákazu radostí zbabělou.
Jsouc smutnou obětí pomstychtivosti bohů,
já větší zášť než ty přec k sobě chovat mohu.
Bozi ať věří mi. Vždyť dali v nitru mém
osudné vášni vzplát, jež hoří plamenem.
A štěstím ukrutným pak mohli potěšit se,
když srdce zmámili ubohé smrtelnice.
Na dobu vzpomeň si, která už minula.
Útěk mi málo byl, tak jsem tě vyhnala.
Hnusná, zlá, nelidská jsem pro tě býti chtěla
majíc z tebe strach, hněv tvůj jsem probouzela.
Co z marné snahy té jsem, chudák, mohla mít?
Rostla tvá nenávist, však nezmizel můj cit.
Ba, žal tě přizdobil jen novou krásou časem.
V slzách i v horečce po tobě prahnula jsem.
Snadno bys uhod vše jediným pohledem,
kdyby tehdy tvůj zrak se mohl dívat jen.
Co mluvím? Myslíš si, že hrozné vyznání to
nebylo s bolestí a těžce poodkryto?
Přišla jsem prosit tě, o syna bojíc se,
abys jej nechoval, jako mě, v nelásce.
Jen slabá záminka pro tu, jež láskou plane.
Já mluvit musela jen o tobě, můj pane!
Pomsti se, ztrestej mě za lásku nehodnou!
Jako syn hrdiny splň dávnou tužbu svou
a bytost obludnou sprovoď rukama svýma.
Vdova po královi miluje jeho syna!
Hleď bytost proradnou odstranit ze svých cest.
Zde moje srdce máš, tam musíš ránu vést.
Čím více touží teď urážky odčiniti,
tím prudčej ruce tvé se v ústrety už řítí.
Bodni! Leč srdce mé když málo hodné jest,
aby za hříchy své tak sladký vzalo trest,
či nechceš-li se snad zlou krví pošpiniti,
svůj půjč mi aspoň meč! Sama si vezmu žití!
Rychle!
OINONA
Co děláte? Viděl to, paní, svět?
Hle někdo přichází. Rychle se vraťme zpět
a svědkům hanby té se hleďme vyhnout tiše.

***

V. dějství, 7. výstup

FAIDRA
V mlčení zločinném už nelze déle žíti.
Oběti nutno je nevinnost navrátiti.
Váš syn nic nespáchal!
THÉSEUS
Můj syn byl odsouzen jen vaší zásluhou.
Myslíte, ukrutná, že omluva tu stačí?
FAIDRA
Můj čas už vzácný je. Vyslechněte mě radši.
To já jen vrhla jsem svůj cizoložný zrak
na syna cudného, nikoli naopak.
Nebesa v moji hruď neblahý oheň dala
a hnusná Oinona pak zločin dokonala.
Měla strach, aby ten, jenž vášeň moji znal,
otci a vladaři snad všechno neudal.
A tak mé slabosti, proradná, zneužila
k tomu, že před vámi sama jej obvinila.
Za zločin pykala. Hněv můj nemohouc snést,
ve vlnách nalezla přespříliš mírný trest.
Meč dávno skončit moh hříšnou pouť mého těla.
Však zneuctěná ctnost by tím jen utrpěla.
Chtěla jsem výčitky obnažit přiznáním
a potom vydat se na cestu k zemřelým.
V žilách mi proudí jed a pozvolna mě mámí,
jed, který do Athén Médea přinesla mi.
A teď do srdce si cestu razí snad,
protože umdlévám a cítím zvláštní chlad.
Skoro už nevidím, všechno je v mlze zcela,
nebe i manžel můj, jehož jsem urážela.
A smrt, jež zrakům mým teď bere všechen jas,
mnou pošpiněným dnům jde navracet jej zas.
PANOPA
Umírá, pane můj!
THÉSEUS
Proč tak hanebné činy
nezmizí z paměti jak ta, již skryjí stíny?
Teď půjdu, poučen jsa strašnou chybou svou,
promísit slzy své, ach, s krví synovou.
A budu objímat zůstatky jeho těla
a pykat za přání, jež zločinem se chvěla.
Poctu mu vzdejte však, kterou si zasloužil!
A duši zesnulou abych teď uklidnil,
ať, třeba její rod rozséval nepokoje,
z milenky synovy stane se dcera moje.