Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 1 (následuje: Drasticky dojemný Dexter)
• přeložil Zdeněk Hofmann
• vydalo nakladatelství BB/art v Praze roku 2007

5. kapitola

Příští ráno pršelo a provoz byl příšerný jako vždy, když v Miami prší. Někteří řidiči na kluzkých silnicích zpomalovali. To dohánělo ostatní k zuřivosti, tiskli klaksony, křičeli z oken a zuřivě túrovali motory, vybočovali divoce z pruhů ke krajnici a mávali na loudaly pěstmi.
Na nájezdu v LeJeune zkusil po krajnici předjíždět obrovský kamion s mlékem a narazil do dodávky plné dětí z katolické školy. Kamion se převrhl. Pět dívenek v plédových vlněných sukních sedělo teď s udivenými výrazy v obrovské kaluži mléka. Doprava se na hodinu skoro zastavila. Jedno dítě odvezli helikoptérou do Jacksonovy nemocnice. Ostatní seděly dál v uniformách v mléku a sledovaly, jak na sebe dospělí vztekle pokřikují.
Nevzrušeně jsem projel kolem a poslouchal rádio. Policie byla zjevně na čerstvé stopě řezníka z Tamiami. Neřekli sice nic konkrétního, ale kapitán Matthews měl velice sebevědomou řeč. Vypadalo to, že pachatele osobně zatkne, jen co dopije svou kávu.
Nakonec jsem sjel z dálnice na obyčejnou silnici a konečně jsem mohl trochu přidat. Zastavil jsem u občerstvení kousek od letiště. Koupil jsem si jablko v županu a koblihu, ale jablko zmizelo dřív, než jsem se vrátil do vozu. Mám hodně rychlý metabolismus. To přináší život v blahobytu.
Když jsem dojel do práce, přestalo pršet. Rozzářilo se slunce a z chodníku začala stoupat pára; vešel jsem do vstupní haly, ukázal průkazku a šel nahoru.
Deb už na mě čekala.
Nevypadala dnes ráno dobře. Ne že by se někdy jindy tvářila nějak zvlášť šťastně. Koneckonců je polda a většina z nich ten trik prostě neovládá. Příliš času ve službě se snaží nemít lidský výraz. A už jim to pak zůstane.
"Deb," pozdravil jsem ji. Položil jsem na stůl šustivý bílý balíček s cukrovím.
"Kde jsi byl včera v noci?" zeptala se. Přesně tak kysele, jak jsem čekal. Brzy se ty její hořké vrásky u úst stanou trvalými a zhyzdí tu nádhernou tvář: hluboké modré oči zářící inteligencí a malý zdvižený nosík s hrstkou pih, vše zarámováno černými vlasy. Krásné rysy, v tuhle chvíli překryté tlustou vrstvou levného líčidla.
S hrdostí jsem se na ni podíval. Zjevně přišla rovnou z práce, dnes oblečená do krajkové podprsenky, jasně růžových elastických šortek a zlatých bot s vysokými podpatky. "O mě se nestarej," odrazil jsem ji. "Kde jsi byla ty?"
Začervenala se. Nesnášela na sobě cokoliv jiného než čistou, vyžehlenou uniformu. "Zkoušela jsem ti volat," nadhodila.
"Promiň," řekl jsem.
"No jo. Jasně."
Usadil jsem se do svého křesla a mlčel. Deb měla nade mnou ráda vrch. O tom je rodina. "Proč jsi tolik toužila se mnou mluvit?"
"Snaží se mě z toho vyštípat," oznámila. Otevřela můj balíček s jídlem a nakoukla dovnitř.
"A cos čekala?" namítl jsem. "Víš přece, co si o tobě LaGuertová myslí."
Vytáhla koblihu a hladově se do ní pustila.
"Čekala jsem," pronesla s plnou pusou, "že na tom budu dělat. Jak řekl kapitán."
"Nemáš na to služební věk," nadhodil jsem. "Ani politickou protekci."
Zmuchlala prázdný sáček a hodila mi ho na hlavu. Netrefila. "Jdi do háje, Dextere," vybuchla, "víš zatraceně dobře, že si zasloužím pracovat na vraždách. A ne na tomhle -" zatáhla za ramínko podprsenky a ukázala na svůj vyzývavý převlek "- tomhle nesmyslu."
Přikývl jsem. "I když ti to docela sekne," poznamenal jsem.
Zašklebila se na mě: vztek smíšený se znechucením. "Nesnáším to," řekla. "Už to dál nevydržím, nejspíš se na mou duši zblázním."
"Je ještě příliš brzy, než abych se v tom případu vyznal, Deb."
"Blbost," prohlásila. Policejní práce se kromě jiného velmi negativně podepisovala i na Debořině slovníku. Uštědřila mi chladný policajtský pohled, první svého druhu, který patřil právě mně. Byl to Harryho pohled, tytéž oči, tentýž pocit, že vám hledí přímo do duše. "Nehraj to na mě, Dexi," prohlásila. "V polovině případů ti stačí jen prohlédnout tělo a hned víš, kdo to udělal. Nikdy jsem se tě neptala, jak to dokážeš, ale jestli máš nějaké stopy v tomhle případě, chci je znát." Vztekle kopla a zanechala v mém kovovém stole malý důlek. "Sakra, chci se konečně svléct z tohohle blbýho převleku."
"Už se nemůžeme dočkat, Morganová," ozval se hluboký a zvučný hlas ode dveří. Vzhlédl jsem. Usmíval se na nás Vince Masuoka.
"Nevěděl bys, co máš se mnou dělat, Vinci," usadila ho Deb.
Usmál se ještě víc tím zářivým, falešným, předpisovým úsměvem. "Co kdybysme se to pokusili zjistit?"
"O tom si nech zdát, Vinci," odsekla Debbie a nasadila tak trucovitý výraz, jaký jsem u ní neviděl od dvanácti let.
Vince kývl ke zmačkanému sáčku na stole. "Byl jsi na řadě, kámo. Cos mi přinesl? Kdepak to je?"
"Promiň, Vinci," zklamal jsem ho. "Tvoji koblihu snědla Debbie."
"Kéž by," prohodil dvojsmyslně s tím svým ostrým a falešným úsměvem. "Potom já sním její želé věneček. Dlužíš mi pořádnou koblihu, Dexi," prohodil ke mně.
"Jedinou pořádnou, co jsi kdy měl," rýpla si Debora.
"Nezáleží na velikosti koblihy, ale na umění jejího pekaře," nedal se Vince.
"Prosím vás," vpadl jsem. "Vy dva mi snad chcete zavařit čelní lalok. Ještě je moc brzy ráno na taková moudra."
"Ha-ha," zašklebil se Vince tím hrůzně falešným úsměvem. "Ha-ha. Zatím nashle." A odšmaťhal chodbou ke svému mikroskopu.
"Takže co jsi zjistil?" zeptala se mě Deb.
Deb byla přesvědčená, že mi pokaždé stačí jen letmý pohled a už sypu nápady z rukávu. A celkem má k tomu i důvod. Mé pronikavé odhady se většinou týkaly brutálních pošuků, co si každých pár týdnů libovali v naporcování nějakého ubožáka jen pro čiré potěšení. Debora byla několikrát svědkem, jak jsem rychle a jasně ukázal na něco, o čem nikdo jiný neměl ani ponětí. Nikdy to nijak nekomentovala, ale moje sestra je zatraceně dobrý polda, takže už delší dobu měla nějaké podezření. Sice nic konkrétního, ale věděla, že něco není v pořádku, a občas jí z toho povolily nervy, protože mě přes to všechno má ráda. Je poslední živoucí bytostí na světě, která mě ještě má ráda. A není to má sebelítost, ale ta nejchladnější a nejčistší sebereflexe. Mě nikdo nemůže mít rád. Postupoval jsem podle Harryho plánu, snažil se začlenit mezi ostatní lidi, navázat s nimi vztahy, dokonce - v přechodném pominutí smyslů - i milostné. Ale prostě to nefungovalo. Něco ve mně je buď zlomené, anebo dočista chybí a dříve či později mě daná osoba přistihne, že jen hraju, anebo nastane jedna z Těch nocí.
Nemohu mít ani domácí mazlíčky. Zvířata mě nesnášejí. Jednou jsem si koupil psa; štěkal a vyl - na mě - jako šílený neustále dva dny a dvě noci, až jsem ho musel dát pryč. Zkusil jsem i želvu. Jedinkrát jsem se jí dotkl a už nikdy nevylezla z krunýře a po několika dnech chcípla. Než aby mě znovu viděla nebo snesla, abych na ni znovu sáhnul, raději zemřela.
Nikdo jiný mě nemá rád a nikdy nebude mít. Dokonce - nebo spíš zejména - já sám. Vím, co jsem, a na tom není nic hodného lásky. Jsem sám na světě, úplně sám, až právě na Deboru. A pochopitelně i na Bytost uvnitř, která však nevycházela ven za hrou příliš často. Nehrála si se mnou, potřebovala k tomu někoho jiného.
Proto se o svou drahou Deboru starám, jak jen nejlépe umím. Nejspíš to není láska, ale dávám přednost tomu, že je šťastná.
A teď tu sedí, drahá Debora - a tváří se nešťastně. Má rodina. Hledí na mě a neví, co říct, ale i tak se přiblížila pravdě víc než kdykoli předtím.
"No," nakousl jsem, "vlastně -"
"Já to věděla! Přece jen NĚCO máš!"
"Nenarušuj mé soustředění, Deboro. Jsem ve spojení s astrálním světem."
"Nech toho," odsekla.
"Jde o ten přerušený řez, Deb. Na levé noze."
"A co je s ním?"
"LaGuertová si myslí, že vraha někdo vyrušil. Ztratil nervy a nedodělal to."
Debora přikývla. "Chtěla, abych vyslechla děvky, jestli to nebyla některá z nich. Někdo ho přece viděl a vyrušil."
"Ale ne, ty taky?" zasténal jsem. "Deboro, mysli. Kdyby ho někdo vyrušil - a bál by se to dodělat -"
"Ten obal," vyhrkla. "Strávil přece ještě spoustu času balením těla a úklidem." Zatvářila se překvapeně. "A sakra. Potom, co ho někdo vyrušil?"
Zatleskal jsem a udělal vstřícné gesto. "Bravo, slečno Marplová."
"Ale to nedává smysl."
"Au contraire. Pokud je dostatek času, ale rituál se nedokončí, jak má - co to znamená?"
"Proč mi to, pro všechno na světě, neřekneš rovnou?" odsekla.
"A jaká by to pak byla zábava?"
Prudce vydechla. "K čertu s tebou. Tak dobře, Dexi. Pokud ho nikdo nevyrušil, ale on to nedokončil. Do háje. To balení pro něj bylo důležitější než samo řezání?"
Slitoval jsem se nad ní. "Ne, Deb. Mysli. Tohle je pátá oběť, přesně stejná jako ty ostatní. Čtyři levé nohy uřezal dokonale. Ale teď číslo pět -" pokrčil jsem rameny a tázavě zvedl obočí.
"Sakra, Dextere, jak to mám vědět? Možná potřeboval jen čtyři levé nohy. Možná… já prostě nevím, přísahám bohu. Tak co?"
Usmál jsem se a jen zavrtěl hlavou. Pro mě to bylo jasné jako facka. "Vzrušení pominulo, Deb. Něco prostě není v pořádku. Nefunguje to. Chybí nějaký základní díl kouzelné skládačky."
"A na to jsem jako měla přijít?"
"Někdo by měl, co myslíš? A tak on prostě zadribloval a zastavil se; hledal nějakou inspiraci, ale kde nic, tu nic."
Ušklíbla se. "Takže skončil. Už to znovu neudělá?"
Rozesmál jsem se. "Proboha, Deb, jsi úplně vedle. Právě naopak. Kdybys byla kněz a upřímně věřila v Boha, ale nemohla najít správný způsob, jak ho uctívat, co bys udělala?"
"Zkoušela bych další a další možnosti," odpověděla, "dokud bych na to nepřišla." Strnula. "Ježíši! Tak tohle si myslíš? Že brzy zavraždí znovu?"
"Je to jen tip," poznamenal jsem skromně. "Můžu se mýlit." Ale byl jsem si jistý, že se nemýlím.
"Měli bychom přijít na to, jak ho chytit při činu," zauvažovala. "A ne hledat neexistujícího svědka." Vstala a zamířila ke dveřím. "Zavolám ti. Ahoj!" A byla pryč.
Vrhl jsem se na bílý sáček. Ale uvnitř už nic nezůstalo. Byl přesně jako já: čistý, zvenčí trochu pomačkaný a uvnitř dokonale prázdný.
Zmačkal jsem ho a zahodil do koše vedle stolu. Dnes ráno mám práci, skutečnou úřední, policejní, laboratorní práci. Musím napsat dlouhé hlášení, roztřídit doprovodné snímky, vše zaevidovat. Šlo o rutinní záležitost, o dvojnásobnou vraždu, která se nejspíš nikdy nedostane před soud, ale mám rád jistotu, že vše, čeho se dotknu, je pečlivě zpracované.
Kromě toho šlo o zajímavý případ. Krevní rozstřik, který byl jen velmi obtížně čitelný; tepenné výstřiky, více obětí - zjevně pobíhajících sem a tam - a rozptýlený vzorec, podle kterého muselo jít o řetězovou pilu; bylo téměř nemožné zjistit sled událostí. Musel jsem vypotřebovat dvě láhve Luminolu, který odhalí i sebeslabší krevní skvrny a je příšerně drahý, láhev stojí dvanáct dolarů.
Musel jsem použít provázky, abych zjistil primární úhly výstřiků. Jde o tak prastarou techniku, že je na úrovni alchymie. Rozstřikové vzorce byly úžasné, jakoby živoucí; jasné, divoké, nezkrocené výstřiky po zdech, nábytku, televizi, ručnících, povlečení, závěsech - fascinující divoká hrůza poletující krve. Řekli byste si, že dokonce i v Miami musel někdo něco slyšet. Dva lidé byli zaživa rozřezaní řetězovou pilou v elegantním a drahém hotelovém pokoji, ale sousedi jen zesílili hlasitost svých televizí.
Můžete říct, že drahý dělný Dexter se nechal unést svou prací, ale já jsem rád důkladný a rád vím, kde se všechna ta krev skrývá. Profesionální důvody jsou zřejmé, ale pro mě nejsou zase tak důležité jako ty osobní. Možná mi jednoho krásného dne nějaký psychiatr placený státním vězeňským systémem pomůže zjistit, proč vlastně.
Tak jako tak, když jsme dojeli na místo činu, kusy těl již byly velice chladné a chlápka s ručně šitými italskými mokasíny o velkosti 7½ už nejspíš nenajdeme. Praváka s nadváhou a pádným bekhendem.
Ale já vytrval a odvedl jsem skutečně čistou práci. Nedělám ji proto, abych chytal zlé hochy. A proč bych měl? Ne, dělám svou práci, abych chaos přetvářel v řád. Abych přinutil neposlušné krvavé skvrny chovat se správně a pak zmizet. Ostatní mohou mé práce využívat k chytání zločinců, mně to nevadí, je mi to jedno.
Kdybych byl někdy natolik neopatrný a dopadli mě, prohlásili by, že jsem sociopatické monstrum, nemocný a pokřivený démon, který ani není člověk, a nejspíš by mě poslali se samolibým a pokryteckým úsměvem umřít do blázince. Ale pokud někdy chytí 7½ řeknou, že je to zlý člověk, který se dal na špatnou cestu díky sociálním vlivům, kterým nedokázal čelit, a odsoudí ho na deset let do vězení a pak ho propustí s dostatkem peněz na oblek a novou řetězovou pilu.
Každým dnem v práci rozumím Harrymu o trochu lépe.