Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 2 (předchozí: Drasticky děsivý Dexter; následuje: Dexter v temnotách)
• přeložil Zdeněk Hofmann
• vydalo nakladatelství BB/art v Praze roku 2007

6. kapitola

Probudil jsem se s bolestí hlavy, pocitem ohromného sebeznechucení a naprosto dezorientovaný. Pod bradou jsem měl růžovou peřinu. Mé ložní prádlo - prádlo, ve kterém se každý den probouzím ve své postýlce - není růžové a nevoní takhle. Matrace mi přišla na mou spartánskou úzkou postel příliš rozměrná a vážně - byl jsem si celkem jistý, že ani ta bolest hlavy není moje.
"Dobré ráno, krasavče," pronesl nějaký hlas odněkud od mých chodidel. Otočil jsem hlavu a spatřil Ritu, stojící v nohách postele, jak na mě hledí s náznakem spokojeného úsměvu na rtech.
"Uf," zasténal jsem hlasem, který mi zněl jako žabí zakvákání a ještě zesílil bolest hlavy. Ale zjevně šlo o zábavný druh bolesti, protože Ritin úsměv se jen prohloubil.
"Přesně jak jsem předpokládala," poznamenala. "Přinesu ti aspirin." Sehnula se a podrbala mě na noze. "M-hm," broukla, otočila se a zmizela v koupelně.
Posadil jsem se. Možná to byla strategická chyba, protože mě hlava rozbolela ještě mnohem víc. Zavřel jsem oči, zhluboka dýchal a čekal na svůj aspirin.
Jako na pivo, i na takovýhle normální život si člověk musí nejdřív zvyknout.

Zvláštní, ale nebylo to tak hrozné. Zjistil jsem, že pokud se omezím na jedno dvě piva, mohu se natolik uvolnit, až splynu s potahem na pohovce. A tak jsem několik večerů s věrným seržantem Doakesem ve zpětném zrcátku zastavil po práci před Ritiným domem, pohrál si s Codym a Astor, a poté co děti odešly na kutě, jsem poseděl s Ritou. Okolo desáté jsem se zvedl a zamířil ke dveřím. Rita očekávala, že ji na odchodu políbím, tak jsem pravidelně uspořádal líbací scénu v otevřených dveřích, aby měl Doakes hezký výhled. Ke slovu přišly všechny techniky, které jsem odkoukal ze zhlédnutých filmů, a Rita mi šťastně vycházela vstříc.
Mám rád zaběhaný pořádek a s tímto novým jsem se natolik sžil, až jsem v něj málem sám uvěřil. Bylo to tak nudné, že jsem své pravé já uložil k zimnímu spánku. Z velké dálky zadního sedadla nejhlubšího a nejtemnějšího koutu Dexterlandu ke mně dokonce dolehlo spokojené odfrkávání Temného společníka, což znělo trochu strašidelně a vyvolalo to ve mně poprvé jakýsi pocit osamění. Ale vytyčený kurz jsem dodržoval i nadále a ze svých návštěv u Rity jsem si udělal takovou malou hru, abych viděl, kam až mohu zajít, když mě Doakes pozoruje a snad se konečně začíná i trochu divit. Nosil jsem Ritě květiny, sladkosti a pizzu. Líbal jsem ji ještě veřejněji a rámoval scénu otevřenými dveřmi co nejpůsobivěji. Věděl jsem, že je to směšné, ale byla to jediná zbraň, kterou jsem měl k dispozici.
Doakes se mnou celé dny zůstával až do konce. Jeho náhlá zjevení byla nevypočitatelná, což působilo ještě výhrůžněji. Nikdy jsem netušil, kdy nebo kde se náhle zjeví, a to ve mně vzbuzovalo pocit, jako by tu byl odjakživa. Pokud jsem šel do obchodu s potravinami, postával Doakes nad brokolicemi. Když jsem jel na kole po Old Cutler Road, někde po cestě jsem pravidelně zahlédl hnědý taurus zaparkovaný pod banyánovníkem. Mohl uběhnout den, aniž bych ho spatřil, ale cítil jsem, že někde číhá, krouží okolo mě a čeká; už jsem se neodvažoval ani doufat, že to někdy vzdá; když jsem ho neviděl, nejspíš byl někde jen dobře ukrytý, anebo čekal, aby na mě odněkud co nejpřekvapivěji vybafl.
Donutilo mě to tak k životu denního Dextera na plný úvazek, jako nějakého herce polapeného ve filmu, který přitom dobře ví, že skutečný svět je hned vedle, jen těsně za plátnem, ale pro něj je nedosažitelný jako povrch Měsíce. A jako povrch Měsíce mě dohánělo k šílenství pomyšlení na Reikera. Představa, jak si dupe ve svém bezstarostném světě v těch absurdních rudých botách, byla téměř víc, než jsem dokázal snášet.
Ovšemže jsem věděl, že ani Doakes to nevydrží navždy. Vždyť dostával od miamských obyvatel slušný plat za to, že vykonává nějakou práci, a tu a tam ji skutečně musel vykonávat. Ale Doakes rozuměl stále sílícímu přílivu, který mě drtil, a věděl, že pokud udrží své sevření dost dlouho, mé maskování dostane trhliny, MUSÍ dostat trhliny, jak chladný šeptavý hlas ze zadního sedadla stále nabírá na naléhavosti.
A tak jsme oba balancovali na ostří nože, což bylo bohužel jen přirovnání. Dříve či později se projeví mé Já. Ale do té doby budu u Rity pečený vařený. Ona sice nemůže zadržet plamen Temného společníka, ale potřebuju svou tajnou identitu. A dokud unikám Doakesovi, Rita je mou kápí, červenými punčocháči i opaskem s nástroji - téměř celým kostýmem.
No dobře: Budu sedět na pohovce s plechovkou piva v ruce, sledovat Kdo přežije a přemýšlet o jedné zajímavé variantě reality show, která se nikdy nedostane na obrazovky. Pokud k trosečníkům prostě přidáte Dextera a pochopíte název doslovněji...
Ale nebylo to jen depresivní, pochmurné a ubohé. Několikrát týdně jsem si šel s Codym, Astor a dalšími přidruženými divokými zvířátky ze sousedství zahrát na schovávanou, což nás přivádí zpět tam, odkud jsme začali: deklasovaný Dexter, neschopný proplouvat svým normálním životem a namísto toho přikovaný k houfu dětí a plechovce jako pikole. A po večerech, když pršelo, jsme zůstávali uvnitř u stolu, zatímco Rita pobíhala kolem nás s prádlem, nádobím a dalšími drobnostmi dodávajícími lesk jejímu hnízdečku.
Jenže domácích her, které se dají hrát se dvěma dětmi tak nízkého věku a narušených duší, jako měli Cody a Astor, zase tolik není; většina stolních her byla pro ně nezajímavá anebo nepochopitelná a spousta karetních her vyžadovala rozvážnou prostoru, kterou ani já neumím přesvědčivě napodobit. Ale nakonec jsme skončili u šibenice; je to výchovné, tvůrčí a mírně vražedné, takže byli všichni spokojení, dokonce i Rita.
Pokud byste se zeptali mého předdoakesovského Já, jestli je život naplněný šibenicí a ležákem můj šálek čaje, musel bych přiznat že oolongský Dexter je přece jen temnější chlapík. Ale jak dny plynuly a já zapadal čím dál hlouběji do reality svého maskování, musel jsem se sám sebe ptát: Nezačíná se mi zamlouvat život pana Předměstského Domácího až příliš? A navíc bylo podivně uspokojující vidět, s jakým až dravčím elánem se vrhali Cody s Astor na něco tak nevinného, jako je šibenice. Jejich nadšení pro věšení těch malých postaviček z čárek mi dodávalo hřejivý pocit, že jsme možná všichni příslušníci stejného živočišného druhu. Když šťastně vraždili své anonymní oběšence, cítil jsem s nimi jistou příbuznost.
Astor se rychle naučila kreslit šibenici a čárky zastupující písmena. Pochopitelně kolem toho nadělala spoustu řečí. "Sedm písmen," prohlásila třeba, pak si ale skousla horní ret a dodala, "počkat. Šest." A když jsme se s Codym nestrefili, vykřikla: "RUKA! Ha!" Cody na ni hleděl s kamennou tváří a pak se podíval dolů na načmáranou postavičku visící na oprátce. A když byl na řadě on a my jsme hádali špatně, pronesl jen tiše "Noha" a vzhlédl k nám s výrazem, který by u někoho, kdo má emoce, vyjadřoval triumf. A když byla řádka čárek pod šibenicí konečně správně vyplněna hledaným slovem, oba hleděli na viselce se zadostiučiněním, a Cody dokonce jednou nebo dvakrát řekl "Je mrtvej", zatímco Astor začala poskakovat a hlaholit: "Ještě, Dextere! Teď já!"
Prostě hotová idylka. Naše dokonalá rodinka - Rita, děti a Netvor, to jsou dohromady čtyři. Ale bez ohledu na to, kolik figurek z čárek jsme popravili, neukojilo to mou obavu, že mi čas protéká mezi prsty a brzy ze mne bude bělovlasý stařík, příliš vetchý, než aby pozvedl porcovací nůž, a klopýtající hrůzně obyčejnými dny, navíc stále pronásledovaný rachitickým seržantem Doakesem a pocitem promarněné příležitosti.
A dokud jsem nedokázal přijít na způsob, jak z toho ven, vězel jsem v oprátce navlas stejně jako postavičky načárané Codym a Astor. Nanejvýš depresivní; stydím se přiznat, že jsem už ztrácel naději, což by se mi nikdy nestalo, kdybych nezapomněl na jednu důležitou věc.
Tohle je Miami.