Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Jiří Kobělka
• vydalo nakladatelství Domino v Ostravě roku 2001 (2. vydání)

III. Přijatelné ztráty

22:01

V porážkové místnosti se ochladilo jako v ledničce.
Beverly a Emily se choulily k Melanii a společně sledovaly paní Harstrawnovou, která ležela tři metry od nich s široce rozevřenýma očima. Dýchala sice, ale jinak byla mrtvá jako Medvěd, který stále blokoval vchod do místnosti a z jehož těla se řinuly tři dlouhé pramínky černé krve, které se k nim pomalu blížily.
Beverly skřípavě vdechovala vzduch do plic, jako by se již nikdy více neměla nadechnout, a nedokázala od těch tří potůčků odtrhnout oči.
Ve vedlejší místnosti se něco dělo. Melanie dobře neviděla, ale zdálo se jí, že Brutus s Lasičkou se pomalu balí - že skládají zbraně, náboje i malý televizor. Chodili po hlavní místnosti a rozhlíželi se kolem sebe. Ale proč? Jako by k tomuto místu cítili nějaký sentimentální vztah.
Třeba se chtějí vzdát...
V žádném případě, napadlo ji poté. Chystají se nastoupit do vrtulníku, odvléci nás tam s sebou a uletět. Budeme tenhle úděsný sen prožívat znovu a znovu. Odletíme někam jinam. A tam budou další rukojmí a další mrtví. A další temné místnosti.
Melanie se přistihla, že má ruku znovu ve vlasech a neklidně si namotává na prst pramínky, které teď byly vlhké a špinavé. Žádné slovo "záře". Žádné světlo. Žádná naděje.
Sklonila hlavu.
Do místnosti vešel Brutus a podíval se na paní Harstrawnovou, na její zakaboněné čelo. Nato vykouzlil chabý úsměšek, který Melanie tak dobře znala a tak vroucně nenáviděla. Odtáhl za sebou Beverly.
"Jde domů. Jde domů." Brutus ji vystrkal ze dveří porážkové místnosti. Otočil se, vytáhl z kapsy nůž, otevřel ho a přeřízl provázek, který vedl k nádrži s benzinem. Poté svázal Melanii ruce za zády a takénohy. Totéž opakoval s Emily.
Nakonec se zasmál. "Svázat vám ruce - to je jako strčit vám roubík. Co ty na to?"
Pak zmizel a ponechal zbylé tři rukojmí vlastnímu osudu.
Nevadí, pomyslela si Melanie. Když to zvládla dvojčata, zvládnou to taky. Dostanou se ven, když půjdou podle zápachu od řeky. Melanie se otočila zády k Emily. Emily to pochopila a začala zápasit s jejími uzly. Jenže to bylo marné: Emily sice obdivovala dlouhé nehty, ale sama žádné neměla.
Snaž se trochu, no tak!
Náhle se Melanie otřásla, neboť Emilyiny prsty se jí zoufale zabořily do zápěstí. Zkroutila se, ale dívčiny ruce ji znovu prudce zatahaly za prsty a pak náhle zmizely. Někdo Emily sebral, někdo ji vlekl pryč!
Co se děje?
Melanie se zamračeně otočila.
Medvěd.
S tváří zbrocenou krví a zkroucenou vztekem odtáhl Emily ke stěně a postrčil ji na dlaždičky. Ohromená Emily upadla. Melanie otevřela ústa, aby začala křičet, ale Medvěd vyrazil kupředu, strčil jí do úst špinavý kus hadru a sevřel jí zkrvavenou rukou rameno.
Melanie přepadla dozadu. Medvěd jí zabořil svůj obrovitý obličej do prsou a začal je líbat. Melanie ucítila přes blůzu jeho krvavou vlhkost. Pokoušela se vyplivnout hadr z úst. Medvědovy kalné oči si mezitím vilně prohlížely celé její tělo. Vytáhl z kapsy nůž, chytil ho do zubů a zkrvavenou rukou ho otevřel.
Melanie se mu snažila vykroutit, ale Medvěd jí stále osahával prsa. Opřel se o loket a skutálel se z ní. Melanie se ho snažila kopnout, ale její svázané nohy se zvedly sotva o pár centimetrů. Medvědovi kapala krev ze záhybů kalhot, kde se za poslední hodinu zachytila, a Melanie ji cítila na nohou jako chladnou a hustou tekutinu.
Rozvzlykala se hrůzou a snažila se ho od sebe odstrčit, ale Medvěd svíral látku nad jejími ňadry se zběsilou silou. Přehodil nohu přes její lýtka, přišpendlil ji na zem a znovu ji zahrnul sprškou vystydlé krve.
Prosím, pomozte mi někdo. De l'Epée...
Pomozte někdo! Prosím...
Ach ne... Melanie se otřásla hrůzou. Tohle ne. Prosím ne.
Rukou, ve které držel nůž, jí Medvěd vykasal sukni do výše pasu a strhl jí černé punčocháče. Nůž jí začal stoupat po stehně k růžovým bavlněným kalhotkám.
Ne! Melanie se pokoušela s Medvědem zápolit a v uších jí burácely tiché výkřiky. Ale nebylo úniku - plnou vahou na ní leželo jeho zavalité tělo. Špička nože se dotkla jejího rozkroku a přeřízla šev kalhotek. Skrz řídké ochlupení mezi nohama ucítila Melanie ocelový chlad a zuřivě sebou trhla.
Medvěd se ohavně zašklebil a civěl na ni očima, jež se podobaly dvěma ledovým kotoučům. Studený kov přeťal druhou stranu kalhotek. Jemný pruh látky spadl.
Melanii se zatmělo před očima. Hlavně neomdlít! Hlavně neztratit i zrak!
Ležela přišpendlená pod Medvědovou tíhou. Stejně by se teď bála pohnout - jeho nůž se vznášel snad centimetr nad jejím růžovým klínem, nad řídkými chlupy na světlounké pokožce.
Medvěd si volnou rukou sáhl do rozkroku a rozepnul si kalhoty. Rozkašlal se, čímž na Melanii vyslal další spršku krve, která jí dopadla na krk a na prsa. A zatímco si hrabal v rozparku, mimoděk sklonil čepel nože. Melanie zasténala a téměř se do roubíku pozvracela, neboť chladná ocel čepele jí vklouzla přímo mezi nohy.
A pak se čepel znovu vztyčila, aby navedla Medvědův obrovský lesknoucí se penis. Melanie se od něj snažila odvrátit, ale Medvěd se odtáhl sám a znovu ji popadl za prsa.
Otřel se o její nohu. Z jeho cukajícího orgánu kapala krev a dopadala na její holé stehno. Jednou, dvakrát se jí zabořil údem do masa a pak si přesunul váhu, aby lépe splýval s jejím tělem.
A pak...
Pak...
Nic.
Melanie dýchala rychleji, než si kdy dokázala představit, a hrudník se jí nepopsatelně třásl. Medvěd ztuhl pouhých pár centimetrů nad ní; jednu ruku jí držel na prsou, druhou rukou svíral špičkou dolů nůž balancující jí mezi nohama několik milimetrů od těla.
Melanie konečně vyplivla roubík a ucítila v ústech zatuchlou chuť hustý a pronikavý zápach krve. Zalapala po dechu.
Ucítila, jak jí čepel nože dvakrát zacukala na noze a poté znehybněla.
Trvalo celou minutu, než si uvědomila, že Medvěd je mrtvý.
Přemohla nevolnost, přestože si byla jistá, že se pozvrací. Odporný pocit však pomalu pominul. Měla strnulé nohy, neboť Medvědovo tělo jí způsobilo odkrvení. Opřela se svázanýma rukama o betonovou podlahu pod sebou a zatlačila. Byla to strašlivá námaha. Medvědova krev byla mazlavá jako čerstvý smalt, ale Melanii se přesto podařilo vysunout se o pár centimetrů zpod jeho těla. A znovu. Po chvíli téměř vysoukala nohy.
A ještě jednou...
Nakonec si uvolnila i chodidla a posunula je přesně k místu, kde Medvěd držel nůž. Melanie napjala břišní svaly, jemně zvedla nohy a začala o ocelovou čepel nože přeřezávat pouta.
Pohlédla směrem ke dveřím. Po Brutovi ani Lasičkovi nebylo ani stopy. Břišní svalstvo jí křičelo bolestí, ale Melanie řezala dál.
Až nakonec... lup. Provaz povolil a Melanie se vyškrábala na nohy. Kopla Medvěda do levé ruky a pak znovu. Nůž spadl na zem. Melanie ho odkopla k Emily a pokynula jí, aby ho zvedla. Dívka se vsedě napřímila a stále tiše plakala. Pohlédla na nůž, který teď ležel v kaluži krve, a zavrtěla hlavou. Melanie odpověděla zuřivým kýváním. Emily zavřela oči, otočila se a zašmátrala v mazlavé červené kaluži. Nakonec sebrala nůž a kroutivými pohyby ho otočila čepelí nahoru. Melanie se obrátila a začala o nůž přeřezávat provaz, který jí poutal zápěstí. O pár minut později ucítila, jak vlákna povolila. Popadla nůž a přeřezala pouta i Emily.
Přikradla se ke dveřím a vykoukla ven. Brutus s Lasičkou stáli u oken a dívali se směrem od porážkové místnosti. Beverly stála u dveří a Melanie viděla, že se k budově blíží policista s aktovkou. To znamenalo, že Handy dívku za něco vyměnil. Při troše štěstí ho to na pár minut zaměstná - snad na dost dlouho, aby se s Emily a paní Harstrawnovou dostaly k přístavišti.
Sklonila se nad paní Harstrawnovou, která teď ležela v tratolišti Medvědovy krve a zírala ke stropu.
"Pojďte," ukázala Melanie. "Vstaňte."
Učitelka se ani nepohnula.
"Pojďte!" ukázala Melanie energicky.
A pak paní Harstrawnová ukázala slova, která Melanie nikdy předtím neviděla. "Zabijte mě."
"Vstaňte!"
"Nemůžu. Běžte."
"No tak." Melanie mávala prsty a rukama ve vzduchu. "Není čas!" Poplácala paní Harstrawnovou a pokusila se ji postavit na nohy, ale starší učitelka byla bezvládná jako mrtvola.
Melanie se znechuceně zašklebila. "Pojďte. Jinak vás tu budu muset nechat!"
Učitelka zavrtěla hlavou a zavřela oči. Melanie si strčila otevřený nůž do kapsy sukně, vzala Emily za ruku a vyklouzla ze dveří. Vešly do dveří nalevo, které vedly do zadní části jatek, a zmizely v temných chodbách.

Lou Handy se podíval na peníze, na překvapivě malou kupičku na tak velkou částku, a prohlásil: "Měli jsme na to pomyslet dřív. Pomůže nám každá drobnost."
Wilcox vykoukl z okna. "Kolik ostřelovačů myslíš, že na nás mají?"
"No..., řekněme... nějakých sto. A jelikož jsme odpráskli toho jejich agenta, nejspíš je mezi nima jeden nebo dva, co jsou odhodlaní střílet jako blázni a pak předstírat, že neslyšeli rozkaz."
"Vždycky jsem si myslel, že bys byl dobrej ostřelovač, Lou."
"Já? Néé, já jsem moc netrpělivej. Pár jsem jich v armádě poznal. A víš, jak to u nich chodí? Musí ležet dva tři dny na břichu, než jim povolí jedinej výstřel. A nesmějí hnout ani brvou. Co je na tom zábavnýho?"
Handy se v duchu vrátil do starých časů v armádě. Připadaly mu snazší a zároveň obtížnější než život na útěku a velice podobné životu ve vězení.
"Zato přestřelka bude zábavná."
"To si teda piš... Á, do prdele!"
Handy pohlédl do zadní části jatek a spatřil krvavé stopy vedoucí z místnosti, ve které pobývaly rukojmí.
"Sakra," ulevil si Wilcox.
Lou Handy byl člověk ovládaný pozitivními silami, nebo si to alespoň myslel. Jen zřídkakdy mu ujely nervy, a přestože byl vrah, to ano, když zabíjel, dělal to buď pro potěšení, nebo pro vlastní prospěch, ale nikdy ne ze vzteku.
Přesto několikrát v životě vybublala z jeho duše lítá zuřivost a z Handyho se stal nejkrutější člověk pod sluncem. Nezadržitelně krutý.
"Ta svině," zašeptal chraplavým hlasem. "Ta zkurvená svině."
Oba přeběhli ke dveřím, u kterých krvavé otisky mizely.
"Zůstaň tady," rozkázal Handy.
"Lou...
"Zůstaň, sakra, tady!" vypěnil Handy. "Rozflákám jí ciferník tak, jak jsem to měl udělat už dávno." A vnořil se do zšeřelých útrob jatek, s nožem v ruce obráceným čepelí nahoru, jak se to naučil ne v armádě, ale v ulicích města Minneapolis.