Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• z anglického originálu You Against Me přeložila Kateřina Lipenská
• vydalo nakladatelství Eroika v Praze roku 2012

Dvě

Fofrem dolů po schodech, radši je vzít po dvou. Kolem zdí s graffiti - AIMEE JE DĚVKA, LAUREN KOUŘÍ ZADARA, CHCEŠ HUSTEJ SEX? ZAVOLEJ TOBYMU - a hlavními dveřmi ven na ulici. Mikey prudce zahnul doleva, prokličkoval mezi plastovými talířky a plechovkami rozházenými okolo přístřešku zastávky, vyhnul se dvěma starým chlapům s nákupními vozíky, kteří zabírali celý chodník, a rozběhl se. Pryč ze sídliště, kolem hloučků dětí, které snídaly před Ajayovým obchodem brambůrky a colu, okolo řeznictví a trafiky směrem k hlavní ulici.
Obloha byla plochá a šedá. Vzduch byl cítit naftou a rybami. Proběhl tržištěm. Stánky se probouzely, poblázněné barvy všeho možného ovoce na jedné hromadě. Kolem laviček se poflakovaly známé firmy. Proběhl kolem ženy s kočárkem a další, která si před Lidlem přepočítávala drobné, starého muže s holí a ženy, která se přidržovala jeho paže, oba drobní a shrbení.
Poběží celou cestu. Rozbije Toma Parkera. Tom Parker nezestárne.
Na křižovatce se z okénka auta vyklonil kluk a zahvízdal na kolemjdoucí holku. "Usměj se na mě, zlato."
Zvedla na něj prostředníček, pak zahlédla Mikeyho a zamávala mu. "Čau, Mikey."
Běžel na místě a počkal, až přejde ulici směrem k němu. "Čau, Sienno. Zrovna nemám moc čas."
Přitiskla se k němu a dala mu pusu. "Seš celej zpocenej."
"Protože utíkám."
"Přede mnou?"
Trhnul rameny, jako by ta otázka byla moc složitá. "Musím letět."
Založila ruce a zamračila se na něj. "Uvidíme se dneska?"
Svět jako by byl najednou větší, jeho zvuky hlasitější, křičely na něj a hrozně moc toho chtěly. Podíval se jí přímo do očí a zkoušel si vybavit ten pocit podobný teplu, který měl před chvilkou, když ji uviděl mávat.
"Stav se za mnou třeba v práci," odvětil. "Je mi to jedno."
"Aha, tobě to je jedno. No tak dík!" prosmýkla se kolem něj a odešla, ani se neotočila.
Stejně se k ní nehodil. Začínal si myslet, že se nehodí k nikomu a jen tak se to nezmění. Většinou mu to prostě bylo jedno. Holky se pořád na něco ptají a čekají, že víte, jak se zrovna cítí, ale Mikey to nikdy nevěděl.
Utekly mu minuty, ztratil rychlost. Znovu se rozběhl. Pryč od hlavní ulice, zatáčkou Lower Road. Před sebou uviděl skupinu děcek ze střední - takové malé shromáždění. Karyn by měla být s nimi. Vběhl do ulice, aby se jim vyhnul, kolem parkoviště pro učitele, kolem vstupní brány.
Když uviděl na mostě kámošky Karyn, zastavil se. Všechny čtyři stály v malém kolečku a dívaly se dolů na vodu. Jedna z nich si ho všimla a šťouchla do ostatních, takže se otočily.
Měl by se zastavit, to mu bylo jasné. Měl by jít za nimi a říct jim, jak se Karyn má, že jim děkuje za vzkazy a dárečky, které posílaly. Jenže přesně věděl, co by se stalo, kdyby to udělal - zasypaly by ho otázkami. Kdy se mužem stavit? a Proč neodpovídá na smsky? nebo A kdy je ten soud? a Myslíš, že se vrátí do školy? A on by jim musel začít vysvětlovat, že neví a že se od té doby, co se ptaly naposled, vůbec nic nezměnilo.
Rychle vykouzlil úsměv a zamával. "Nestíhám."
Mezi auta, konečně trochu rychleji, přes křižovatku, kolem nádraží a po Norwich Road. Jedna noha, druhá noha, jako voják. Běžel a myslel na Karyn. Je jediný bratr, kterého má, musí se o tu věc postarat. Nikdy předtím nic takového nezažil, takovou hroznou zodpovědnost. Připadal si jako muž, dospělý a užitečný. Zvládne to, to je jasný. Bude to lehký. V kapse nahmatal klíč. Pořád tam byl. Připravený a odhodlaný.
Začínaly ho pálit nohy. Na jazyku cítil sůl, jako by na téhle straně města bylo moře zachycené ve vzduchu. Všechno bylo svěží a veselejší. Na všechno tu bylo víc místa. Wratton Drive, Acacia Walk a Wilbur Plače. I názvy ulic byly jiné. Stromy vyšší.
Zpomalil krok. To je ta ulice, vypadá to tady jak z časopisu o venkovském bydlení.
Tamhle je jejich brána.
A za ní dům s upravenou zahradou a milionem oken, závěsy a spoustou prostoru. A ještě k tomu se na příjezdové cestě blýská Jaguar XJ.
Mikey se přehoupl přes bránu a vykročil po štěrkové cestě přímo ke dveřím. Až zaklepe, všechno se změní. Byl si tak jistý, jako by to bylo napsané inkoustem a stvrzené pečetí. Rozmlátí Toma Parkera a bude se dívat, jak se rozteče po schodech.
Zaklepal drze, lev s hustou hřívou a zlatýma očima. Tři drsná bouchnutí. To aby věděli, že si nedělá legraci.
Nic. Nikdo neotevřel.
Spíš se všechno ztišilo, jako by se něco najednou zarazilo a poslouchalo, jako by všechny věci v tom naleštěném domě zadržely dech. Opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu, a zaklepal znovu.
Ve dveřích se objevila holka. Měla na sobě sukni a tričko. Holé nohy, holé paže.
"Ano?" řekla.
Holku nečekal. Byla asi stejně stará jako Karyn. Sotva se na ni mohl podívat.
"Jste z restaurace?" zeptala se.
"Cože?"
"Přivezl jste jídlo?"
Možná si spletl dům. Očima pátral po čísle, ale žádné neviděl. Nahlédl do chodby, čekal, že mu napoví. Byla obrovská, s dřevěnou podlahou a drahými rohožemi. Byl tam stůl, lavice, stojan na deštníky a botník.
Ta holka řekla: "Mám zavolat mámu?"
Vrátil se pohledem k ní. Krátká sukně, modrofialové tričko, culík, který se trochu pohupoval.
"Ty seš sestra Toma Parkera?" zeptal se místo odpovědi.
"Jo."
"Je doma?
Přivřela oči. "Ne."
Uvnitř se ozval štěkot. A přestal. Ticho.
"A kde je?"
Vyšla přede dveře, zavřela za sebou a opřela se o ně. "Ty seš jeho kámoš?"
"Jo."
"Tak musíš vědět, kde je."
Nahmatal v kapse klíč. "No, já vím, že dneska rozhodujou o kauci. Jen jsem chtěl vědět, kdy přijede domů."
"To nevíme."
Uběhlo několik sekund, možná minut. Poprvé si všiml drsně vyhlížející jizvy, která se táhla od koutku jejích úst dolů po bradě. Viděla, že si ji prohlíží, ale pohled mu vracela. O holkách něco věděl a bylo mu jasné, že ji ta jizva trápí.
Usmál se. "No a jak se jmenuješ?"
Zčervenala, ale neuhnula. "Táta psal na Tomův Facebook, co se děje, aby to jeho známí věděli."
Mikey pokrčil rameny. "Pár dní jsem nezapnul počítač."
"Znáte se ze školy?"
"Jo."
"Nikdy předtím jsem tě neviděla."
Vzpomněl si na budovu, kde se byl kdysi zeptat na kurzy vaření, a ustál její pohled. "Mám toho teďka hrozně moc, takže se s nikým moc nevídám. Nechci podělat zkoušky."
Očividně na to skočila, její tvář se uvolnila. "No jo, tak to jsme na tom podobně. Já v květnu maturuju, a zatím jsem neudělala skoro nic."
Do května je času, proč to teď řeší? Ale jak mluvila, nějak se změnila. Maličko se k němu naklonila, jako by se rozhodla, že mu bude věřit. "Večer tady bude party."
Party? Protože ho pustí na kauci?
"Přijď, jestli chceš. Tomovi se dneska budou kámoši hodit."
Ale než jí na to stihl něco říct, zpoza rohu vyšla žena a energicky na ně zamávala. "No, sláva," zavolala. "Už jsem začínala panikařit."
Dívka ve dveřích se na něj omluvně podívala. "Myslí si, žes přivez jídlo."
Žena přišla blíž, pohrávala si s deskami a prohlížela si Mikeyho. "Vy jste asi přivezl jídlo, že?"
Holka vzdychla. "Ne, mami." "Aha, a kdo tedy jste? Budete nám stavět stan?"
Měl odpovědět. Měl říct, že ne, ale myslel jen na to, že jí to hned dojde, že ji nenapálí tak lehce jako její dceru. Zavolá psa, ochranku, policii.
"To je Tomův kámoš, mami."
"Aha. No, Tom tady zatím není."
"To už jsem mu řekla."
Matka se na ni otočila. "Tak jo, zlato. Můžeš se vrátit k učení."
Dívka se na Mikeyho krátce usmála, pak se otočila ve dveřích a zmizela. Zůstal sám s její matkou.
"Nezlobte se, ale máme hrozně moc práce."
Štvala ho. Nic o něm nevěděla, a stejně se ho tak rychle zbavila. Věnovala mu tvrdý upjatý úsměv.
"Přijďte na večírek. Tom tady bude mít všechny kamarády." Svižným tempem odešla, desky přimáčklé k tělu, její kostnatý zadek se sotva pohnul. Nic na něm nebylo, ani se nezhoupl.
Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel, jestli to celé není vtip.
Pohledem přejel štěrkovou cestu, stromy lemující plot, automatickou bránu. Velký rozdíl oproti sídlišti a jeho zvuku, šumu lidí žijících blízko sebe. Kde jsou všechna ta auta, křik, bouchání dveří, bzukot ostatních životů?
Klíč v kapse ho tlačil do žeber. Obešel jaguár dvakrát dokola a usmíval se při tom. Žlutý jako kanárek. Tak čistý, že se v jeho oknech zrcadlila obloha.
Bylo to lehké jako přejet tužkou po papíře. Na opravu bude potřeba spousta peněz, a to mu udělalo radost. Nechal klíč, aby si sám našel cestu, takže se rozvlnil přes dveře, vyškrábl si cestu po blatníku a dál přes kapotu - auto mu připadalo jako plechovka, která se dá otevřít, když ji celou oříznete a odtrhnete víčko. Chyběla jen krev.
Pro tu se vrátí.