Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy á la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. Předně mě to otravuje a za druhý by z toho moje rodiče trefil šlak - každýho minimálně dvakrát za sebou - kdybych vám o nich vykládal nějaký důvěrnosti. Na tyhle věci jsou hrozně hákliví - zvlášť táta. Jinak jsou docela prima - to neříkám - ale hákliví jsou pekelně. A vůbec, přece vám nebudu vykládat celou svou autobiografii nebo něco. Chtěl bych vám jenom vypravovat o těch šílenostech, co se mi přihodily loni kolem Vánoc, zrovna než jsem se složil a musel jet sem a dát si pohov. Víc jsem o tom neřek ani D. B., a to je přece můj bratr a tak. D. B. je teď v Hollywoodu. Z Hollywoodu není sem do tyhle díry tak daleko, a tak ke mně jezdí na návštěvu prakticky každou neděli. Odveze mě příští měsíc domů, až pojedu, jestli totiž pojedu. Zrovna si koupil jaguára. Takový to malý anglicky fáro, co udělá tak tři sta kilometrů za hodinu. Stálo ho čtyři tácy. On má teď spoustu prachů. Dřív neměl. Dřív, když byl ještě doma, tak to byl docela normální spisovatel. Napsal tu senzační knihu povídek Tajemství zlaté rybičky, jestli jste snad o něm ještě neslyšeli. Nejlepší z nich bylo to "Tajemství zlaté rybičky". Je to o jednom škvrněti, který nechce nikomu dovolit, aby se podíval na jeho zlatou rybičku, protože si ji koupilo za vlastní peníze. Byl jsem z toho úplně vedle. D. B. je teď v Hollywoodu, prodává se za prachy. Jestli teda něco nenávidím, tak je to film. Ani slyšet o něm nemůžu.

***

Zkrátka a dobře, bylo to tu sobotu, co se hrál fotbalovej zápas se Sexon Hallem. Se zápasem se Sexon Hallem se v Pencey vždycky náramně nadělalo. Byl to poslední zápas v roce a od člověka se čekalo, že se přinejmenším rovnou zasebevraždí nebo něco, když Pencey nevyhraje. Vzpomínám si, jak jsem to odpoledne stál až tam nahoře na Thompsonově vršku, zrovna vedle toho nesmyslnýho kanónu, co bojoval v bojích o nezávislost a tak. Bylo odtamtud vidět celý hřiště a člověk moh pozorovat, jak do sebe oba mančafty řežou ostopéro. Na tribunu zrovna prvotřídně vidět nebylo, ale bylo slyšet, jak to tam všechno řve. Mocnej a strašlivej řev těch, co fandili Pencey, poněvadž tam byla prakticky celá škola až na mě, a ubohoučký vřískání fanoušků Sexon Hallu, poněvadž hostující mančaft si skoro nikdy nepřivez moc lidí. Na fotbal nechodilo nikdy moc holek. Jenom kluci z posledního ročníku si s sebou směli přivést holku. Byla to příšerná škola, ať to vezmete z kterýho konce chcete. Já jsem rád někde, kde člověk aspoň občas vidí pár holek, i když se třeba jenom drbou na rukách nebo smrkají nebo se třeba jenom hihňají a tak. Šelma Thurmerová - to byla dcera našeho ředitele - se sice na zápasech objevila dost často, ale to nebyl zrovna přesně ten typ, po kterým by člověk šílel. Ale jinak to byla hrozně prima holka. Jednou jsem s ní jel autobusem do Agerwtownu, a tak jsme se dali tak trochu do řeči. Líbila se mi. Měla velkej nos a úplně ukousaný nehty - skoro do krvavá. A měla takový ty pitomý falešný ňadra, o který by se člověk popíchal, ale člověku jí bylo tak nějak líto. A líbilo se mi na ní, že člověka pořád nekrmí s tím, jakýho má senzačního papínka. Asi dobře věděla, že je to trouba a tajtrlík. Že jsem stál tam nahoře na Thompsonově vršku, místo co bych byl dole na zápase, bylo proto, poněvadž jsem se zrovna vrátil z New Yorku se šermířským družstvem. Byl jsem vedoucí šermířského družstva. Ohromná hlína. Jeli jsme ten den ráno na utkání s McBurneyovou školou. Jenomže k utkání nedošlo. Já nechal končíře a výzbroj a všechno v tý pitomý podzemce. Nebyla to tak docela moje vina. Musel jsem v jednom kuse vstávat a dívat se na plánek, abysme věděli, kde máme vystupovat. A tak jsme dorazili zpátky do Pencey už kolem půl třetí místo až na večeři. Svým způsobem to byla náramná zábava. Další důvod, že jsem nebyl na zápase, byl ten, že jsem se šel zrovna rozloučit se starým Spencerem, s profesorem na děják. Měl chřipku, a tak jsem počítal, že už ho asi do vánočních prázdnin neuvidím. Poslal mi lístek, kde mi psal, že by mě chtěl vidět, než pojedu domů. Věděl, že už se do Pencey nevrátím. O tom jsem vám zapomněl povědět. Oni mě vyrazili. Po vánočních prázdninách jsem se už neměl vrátit, poněvadž jsem rup ze čtyř předmětů a nesnažil jsem se a nic. Často mě napomínali, abych se koukal snažit, zvlášť ve čtvrtletí, když přijeli naši na pohovor se starým Thurmerem, ale já snahu neprojevil. A tak jsem dostal padáka. V Pencey dávaj lidem padáka dost často. Pencey je jakožto škola v moc vysoký kategorii. Vážně. Zkrátka a dobře, byl prosinec a byla zima jak v psírně, zvlášť tam nahoře na tom stupidním vršku. Já měl na sobě jen ten oboustrannej kabát a neměl jsem rukavice a nic. Tejden předtím mi někdo ukrad můj kabát z velbloudí srsti, i s rukavicema s kožešinou, co byly v kapse. V Pencey bylo plno zlodějů. Bylo tam hodně kluků z hrozně bohatejch rodin, ale přes to prese všechno tam bylo zlodějů plno. Čím dražší škola, tím je tam víc zlodějů - fakt. Zkrátka a dobře, stál jsem tam vedle toho nesmyslnýho kanónu, díval se na zápas a zadek mi umrzal. Jenomže jsem se na zápas moc nedíval. Ve skutečnosti jsem tam trčel proto, poněvadž se mi tak nějak chtělo říct všemu sbohem. Já jen jako, že jsem už kolikrát odešel z nějaký školy nebo odněkud, a ani jsem nevěděl, že odcházím. Tohle já nesnáším. Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem říkám smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř. Měl jsem kliku. Zničehonic jsem si vzpomněl na něco, co mi pomohlo si uvědomit, že odtud vypadnu. Najednou jsem si vzpomněl, jak jsme jednou - bylo to někdy v říjnu - honili s Robertem Tichenerem a Pavlem Campbellem před školou mičudu. Byli to milí kluci - zvlášť Tichener. Bylo těsně před večeří, venku se už hezky stmívalo, ale my přesto kopali dál. Stmívalo se čím dál víc a my na míč už skoro ani neviděli, ale pořád se nám toho nechtělo nechat. Jenže nakonec jsme museli. Zambesi, co učil biologii, vystrčil hlavu z okna a poručil nám, abysme už šli do svýho pokoje a připravili se k večeři. Když se mi podaří na něco takovýho si vzpomenout, dokážu se klidně rozloučit - aspoň většinou. Jakmile jsem si to řek, otočil jsem se a dal se do běhu po druhý straně svahu k domu starýho Spencera. Spencer nebydlel na kampusu. Bydlel v ulici Anthonyho Waynea.

***

Páni, já vám na ten zvonek zazvonil jak na poplach, když jsem dorazil k domu starýho Spencera! Byl jsem vážně na kost. Uši mě bolely a nemoh jsem skoro vůbec hejbat prstama. "Honem, honem," řek jsem málem úplně nahlas, "tak otevřte někdo ty dveře." Konečně je otevřela stará paní Spencerová. Neměli služku a nikoho a vždycky chodili otvírat sami. Prachatý zrovna nebyli. "Holdene," povídá paní Spencerová, "to jsem ráda, že tě vidím. Pojď dál, hochu. Jsi jako rampouch, co?" Myslím, že byla vážně ráda, že mě vidí. Měla mě ráda. Já aspoň myslím. Páni, jak já byl rychle uvnitř! "Jak se máte, paní Spencerová? Jak se daří panu profesorovi?"
"Počkej, hochu, dej mi ten kabát," povídá. Neslyšela, že se ptám, jak se daří Spencerovi. Byla kapánek nahluchlá. Pověsila mi kabát do skříně v hale a já si pročís trochu rukou vlasy. Nosím většinou trávník a jaktěživ se nemusím moc česat. "Jak se pořád máte, paní Spencerová?" zeptal jsem se ještě jednou, jenomže hlasitějc, aby mě slyšela.
"Dobře, Holdene." Zavřela dveře do skříně. "Jak se máš ty?" Podle toho, jak se mě zeptala, jsem hned poznal, že jí už Spencer řekl, že mě vylili. "Dobře," odpověděl jsem. "Jak se daří panu profesorovi? Už je z ty chřipky venku?"
"Venku! Holdene, vždyť on dělá jako úplný - já nevím co - je ve svém pokoji, hochu. Jen jdi dál."