Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tři marodi - Čím strádají George a Harris - Oběť jednoho sta a sedmi fatálních nemocí - Užitečný recept - Léky na jaterní neduhy u dětí - Jsme zajedno, že jsme přepracováni a že si potřebujeme odpočinout - Týden nad vzdouvající se hlubinou? - George navrhuje řeku - Montmorency vznáší námitku - Původní návrh je prosazen většinou tří hlasů proti jednomu.

I

Byli jsme čtyři - George, William Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme u mě v pokoji, kouřili jsme a každý z nás vykládal, jak je špatný - špatný z hlediska zdravotního, pochopitelně.
Ani jeden jsme se necítili ve své kůži, a to nám šlo na nervy.
Harris říkal, že chvílemi se s ním všechno začne tak prapodivně motat, že si stěží uvědomuje, co dělá; a pak říkal George, že s ním se taky chvílemi všechno motá a že i on si stěží uvědomuje, co dělá. A já, já zas měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, to, co mám v nepořádku, protože jsem si zrovna přečetl prospekt na zázrační jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichž člověk pozná, že má v nepořádku játra. Já měl ty příznaky všechny.
Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já.
Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Britského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikati proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst o jiných nemocech, jen tak povšechně. Už si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, že to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla lidstva - ale ještě jsem ani zpolovičky nepřelétl očima výčet "varovných symptomů", a už na mě dolehlo poznání, že tu chorobu mám.
Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, už v naprosté apatii zoufalství, zase obrátil pár stránek. narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil jsem, že mám i tyfus, a už ho mám zřejmě řadu měsíců a že to vůbec nevím - a ptal jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak jsem očekával, že ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, že na ni stůňu a že se do čtrnácti dnů může vystupňovat v addisonskou krizi.
O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, že ji mám jen ve formě zcela mírné, takže v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas žít. Zato cukrovku jsem měl s vážnými komplikacemi a s cholerou jsem se zřejmě už narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům.
V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako urážlivé přezírání. Jak to, že netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, že zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. uvážil jsem, že mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, že se bez sklonu k samovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniž jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stádiu a žloutenkou infekční jsem se očividně nakazil už ve věku jinošském. Po žloutence už tam žádné další choroby nebyly, usoudil jsem tudíž, že ani ve mně už nic jiného nehlodá.
Seděl jsem a dumal. Přemítal jsem, jaký to musím být z lékařského hlediska zajímavý případ a jak cennou akvizicí bych byl pro kandidáty veškerého lékařství. Kdyby medici měli mne, nemuseli by dělat žádnou klinickou praxi. Já sám vydám za celou kliniku. Úplně by jim stačilo párkrát si mě obejít, a hned by si mohli doběhnout pro diplom.
Pak mi v mysli vyvstal problém, kolik asi mi ještě zbývá let života. Zkoušel jsem sám sebe vyšetřit. Chtěl jsem si spočítat puls. Nejdřív jsem si vůbec žádný puls nenahmatal. Potom se zčistajasna roztepal. Vytáhl jsem hodinky a odpočítával. Napočítal jsem sto čtyřicet sedm tepů za minutu. Pak jsem chtěl vědět, jak mi tluče srdce. Ale ani srdce jsem si nenahmatal. Úplně se mi zastavilo. Od té doby jsem už byl sice přinucen přiklonit se k názoru, že na svém místě být muselo a zastavit se nemohlo, ale vysvětlení mi chybí pořád. Proklepal jsem si celé své průčelí, od míst, kterým říkám pás, až k hlavě, vzal jsem to i kousíček do stran a kousíček přes ramena na záda, ale na nic podezřelého jsem nenarazil a nic podezřelého jsem neslyšel. Ještě jsem se pokusil kouknout na jazyk. Vyplázl jsem ho, jak nejdál to šlo, zavřel jsem jedno oko a tím druhým jsem se snažil jazyk prohlédnout. Viděl jsem mu jenom na špičku a jediné, co mi ta námaha vynesla, bylo ještě důkladnější ujištění, že mám spálu.
Vešel jsem do té čítárny jako šťastný, zdravím kypící člověk. Ven jsem se vybelhal jako zchátralá troska.
Odebral jsem se k svému lékaři. Je to můj dobrý, starý kamarád, a když si vezmu do hlavy, že stůňu, tak mi vždycky sáhne na puls, mrkne mi na jazyk a popovídá si se mnou o počasí - a to všechno zadarmo; tak jsem si řekl, že tentokrát mu prokážu znamenitou službu, když k němu zajdu. "Doktor nesmí vyjít ze cviku," povídám si. "Ať má tedy mne! Na mně se pocvičí mnohem víc než na sedmnácti stech obyčejných, běžných pacientů s jednou, nanejvýš dvěma nemocemi." A tak jsem zašel rovnou k němu a on povídá:
"Tak co tě trápí?"
"Líčením, co mě trápí," řekl jsem, "nebudu mařit tvůj čas, milý příteli. Život je krátký, takže bys mohl vydechnout naposled, než bych s tím líčením byl hotov. Povím ti raději, co mě netrápí. netrápí mě sklon k samovolným potratům. Proč mě sklon k samovolným potratům netrápí, to ti říci nemohu; spokoj se s faktem, že mě netrápí. Zato mě trápí všechno ostatní."
A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
On si mě otevřel tam, kde mám ústa, nakoukl do mě, chňapl mi po zápěstí, pak mě, zrovna když jsem to nečekal, praštil přes prsa - tomu říkám zbabělost - a hned vzápětí mi do prsou trkl skrání. Načež se posadil, napsal recept, složil ho a podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a šel jsem pryč.
Ani jsem ten recept nerozložil. Šel jsem s ním do nejbližší lékárny a tam jsem se s ním vytasil. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho.
Řekl, tohle že on nevede.
"Jste přece lékárník?" zeptal jsem se.
"Ano, jsem lékárník," řekl on. "Kdybych byl potravní konzum a k tomu ještě rodinný penzión, pak bych vám snad mohl být k službám. Co mi v tomto případě hází klacky pod nohy, je skutečnost, že jsem pouze lékárník."
Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm:

1 půlkilový biftek, k tomu
1 půllitr piva
pravidelně po 6 hodinách,
1 patnáctikilometrová procházka každé ráno,
1 postel přesně v 11 každý večer.
A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš.

Řídil jsem se podle těchto pokynů, což mělo ten šťastný výsledek - mluvím jenom za sebe - že můj život byl zachován a běží dokonce dodnes.
Tentokrát, abych se vrátil k tomu prospektu na jaterní pilulky, jsem však měl všechny příznaky zcela nepochybně, především ten hlavní, totiž "naprostou nechuť k jakékoli práci."
Co já si v tomhle směru vytrpím, žádný jazyk není s to vypovědět. To je u mě už od nejútlejšího dětství učiněné mučednictví. Když jsem byl větší chlapec, nebylo snad jediného dne, aby mě ta nemoc nechala na pokoji. Lékařská věda nebyla tenkrát ještě tak pokročilá jako dnes, a tak to naši napořád přičítali lenosti.
"Tak necháš už konečně toho válení, ty kluku líná, ulejvácká, a začneš dělat něco pořádného, aby sis zasloužil byt a stravu?" křičeli na mě, nevědouce samozřejmě, že jsem nemocný.
A nedávali mi pilulky; dávali mi pohlavky. Ale ty pohlavky, ať to zní sebeneuvěřitelněji, mě často vyléčily - na nějakou chvíli. Teď už dovedu posoudit, že jeden takový pohlavek měl mnohem zdárnější účinek na má játra a mnohem hbitěji povzbudil mou chuť skočit sem nebo tam a bez dalšího otálení udělat, co se po mně chtělo, než dneska celá krabička pilulek.
A to je častý zjev, poslechněte - tyhle obyčejnské, staromódní medicíny jsou kolikrát účinnější než všechny serepetičky z lékáren.
A tak jsme seděli aspoň půl hodiny a popisovali si navzájem svoje nemoci. Já jsem líčil Georgeovi a Williamu Harrisovi, jak mi je, když ráno vstávám, a William Harris nám vykládal, jak mu je, když jde večer spát; a George stál na rohožce před krbem a vtipně a působivě nám mimicky předváděl, jak jemu je v noci.
George si ovšem jenom namlouvá, že je nemocný; ve skutečnosti mu - mezi námi - nechybí vůbec nic.
V tom okamžiku nám zaklepala na dveře paní Poppetsová; chtěla vědět, jestli už máme chuť na večeři. Smutně jsme se jeden na druhého pousmáli a odpověděli jsme, že bychom se snad měli pokusit vpravit do sebe ždibec potravy. Harris řekl, že nějaké to soustečko v žaludku často průběh choroby poněkud zmírní. A tak paní Poppetsová přinesla podnos a my jsme se dovlekli ke stolu a nimrali se ve filátkách na cibulce a v několika kouscích reveňového koláče.
Musel jsem být v té době velice zesláblý; vzpomínám si totiž, že asi po půlhodině nebo tak nějak jsem ztratil všechnu chuť k jídlu - případ u mě neobvyklý - a že jsem už nechtěl ani sýr.
Když jsme tu povinnost měli konečně s krku, naplnili jsme si znova sklenice, zapálili dýmky a opět jsme se rozhovořili o svém zdravotním stavu. Co to s námi doopravdy je, to nemohl s jistotou říci ani jeden z nás; ale jednomyslně jsme došli k náhledu, že ať už máme cokoli, máme to z přepracování.
"Potřebujeme si zkrátka odpočinout," prohlásil Harris.
"Odpočinout si a důkladně změnit způsob života," dodal George. "Přílišné mozkové vypětí ochromilo celou naši tělesnou soustavu. Když změníme prostředí a nebudeme nuceni neustále myslet, zrestaurujeme opět svou duševní rovnováhu."
George má bratrance, který je v trestním rejstříku veden jako studující medicíny, a po něm se pochopitelně vyjadřuje tak trochu jako rodinný lékař.
Já jsem s Georgem souhlasil a navrhoval jsem, abychom si vyhledali nějaké odlehlé, starosvětské místečko, daleko od běsnícího davu, a abychom tam prosnili slunečný týden v ospalých alejích - nějaký polozapomenutý koutek, který si někde mimo dosah hlučného světa schovaly víly - nějaké dravčí hnízdo, důmyslně přilepené na útesech času, kde by převalující se vlnobití devatenáctého století bylo slyšet jen slabounce a z velikých dálav.
Harris řekl, že to by podle jeho názoru byla pěkná otrava. Zná prý taková místa, jaká mám na mysli; kdekdo tam chodí spat už v osm, ani za peníze, ani za dobré slovo tam člověk nesežene Milovníka sportu, a pro kuřivo aby jeden chodil patnáct kilometrů.
"Kdepak," řekl Harris, "když chcete odpočinek a změnu, tak není nad výlet po moři.
Já jsem proti výletu po moři vehementně protestoval. Výlet po moři vám udělá dobře, když na něj máte pár měsíců, ale na jeden týden je to nepředloženost.
Vyplujete v pondělí, v nitru pevně zakořeněnou představu, jak si užijete. S lehkým srdcem zamáváte na rozloučenou mládencům na břehu, zapálíte si svou nejmohutnější dýmku a chvástavě si vykračujete po palubě, jako kdybyste byl kapitán Cook, sir Francis Drake a Krištof Kolumbus v jedné osobě. V úterý si říkáte, že jste se nikam plavit neměl. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek si říkáte, že by vám bylo líp, kdyby bylo po vás. V sobotu jste už schopen pozřít kapku čistého hovězího bujónu, posadit se na palubu a s mírným, malátným úsměvem hlesnout v odpověď, když se vás dobrosrdeční lidé zeptají, jak se cítíte dneska. V neděli už zase můžete udělat pár kroků a sníst trochu hutné stravy. A v pondělí ráno, když s kufrem a deštníkem v ruce stojíte na boku lodi u zábradlí a máte už vystoupit na břeh, začíná se vám to ohromně líbit.
Vzpomínám si, jak můj švagr se jednou vypravil na krátkou cestu po moři, aby si upevnil zdraví. Zajistil si kabinu z Londýna do Liverpoolu a zpět; a když dorazil do Liverpoolu, měl jen jedinou snahu: prodat ten zpáteční lístek.
Nabízel ho prý s ohromnou slevou po celém městě a nakonec ho za osmnáct pencí prodal nějakému mládenci, který vypadal, jako kdyby měl žloutenku, a jemuž lékaři doporučili, aby jel k moři a hodně se pohyboval.
"Moře!" zvolal můj švagr, láskyplně mu tiskna lístek do dlaně. "Jéje, toho si takhle užijete, že vám to vystačí na celý život. A co se pohybu týče? Když na téhle lodi budete jenom sedět, tak budete mít víc pohybu, než kdybyste na souši dělal kotrmelce."
On sám - můj švagr totiž - jel zpátky vlakem. Prohlásil, že pro něho je až dost zdravá severozápadní dráha.
Jiný člověk, kterého jsem znal, se zase vydal na týdenní plavbu podél pobřeží, a než odrazili od břehu, přišel se ho zeptat stevard, jestli bude platit po každém jídle zvlášť, nebo jestli si přeje celé stravování rovnou předplatit.
Stevard doporučoval to druhé řešení, přijde prý o mnoho laciněji. Za celý týden to prý bude dělat dvě libry pět šilinků. K snídani prý bývá ryba a pak nějaké rožněné maso. Oběd je v jednu a skládá se ze čtyř chodů. Večeře v šest - polévka, ryba, předkrm, porce masa nebo drůbeže, salát, sladkosti, sýr a ovoce. A v deset je lehká masitá večeře na noc.
Můj přítel usoudil, že by se měl rozhodnout pro to předplatné (on je pořádný jedlík), a taky se pro ně rozhodl.
Oběd se podával, sotva odpluli z Sheernessu. Můj přítel neměl takový hlad, jaký myslel, že mít bude, a tak se spokojil s kousíčkem vařeného hovězího a několika jahůdkami se šlehačkou. Odpoledne byl značně zadumaný; chvílemi měl pocit, jako by už dlouhé týdny nejedl nic jiného než vařené hovězí, a chvílemi si zase říkal, že se určitě už dlouhá léta živí jedině jahodami se šlehačkou.
A ani to hovězí ani ty jahody se šlehačkou nedělaly spokojený dojem. Chovaly se spíš rozmrzele.
V šest přišli tomu mému příteli oznámit, že se podává večeře. Ta zpráva v něm nevzbudila pražádné nadšení, uvědomoval si však, že by bylo záhodno odjíst něco z těch dvou liber a pěti šilinků, a tak se přidržoval lan a všeho možného a sestoupil do podpalubí. Na nejspodnějším schůdku ho uvítala lahodná vůně cibule a horké šunky, smíšená s vůní smažených ryb a zeleniny; a tu už k němu přistoupil stevard a se servilním úsměvem se zeptal:
"Co mohu pánovi nabídnout?"
"Nabídněte mi rámě a vyveďte mě odtud," zněla mdlá odpověď.
A tak s ním honem vyběhli nahoru, na závětrné straně ho zaklesli do zábradlí a tam ho nechali.
Celé příští čtyři dny vedl prostý a bohulibý život pouze ve společnosti lodních sucharů (myslím tím opravdové suchary, nikoli členy lodní posádky, kteří měli všichni veliký smysl pro humor) a sodovky. Ale takhle k sobotě mu zase narostl hřebínek a zašel si do jídelny na slabý čaj s toastem bez másla a v pondělí se už přecpal řídkým kuřecím vývarem. V úterý vystoupil z lodi, a když se plnou parou vzdalovala od přístavního můstku, zíral na ní pln lítosti.
"To se jí to pluje," říkal si. "To se jí to pluje, když si odváží za dvě libry jídla, které patří mně a z kterého jsem nic neměl!"
Tvrdil, že kdyby mu byli přidali jeden jediný den, byl by si ten dluh zinkasoval.
A proto já jsem byl proti výletu po moři. Nikoli kvůli sobě, to jsem řekl rovnou. Mně nanic nebývá. Ale měl jsem starost o Geortge. George zas tvrdil, že jemu by se zle neudělalo, a že by se mu to dokonce líbilo, ale mně a Harrisovi že to nedoporučuje, my dva že bychom to určitě odnesli. A Harris prohlásil, že co se jeho týče, pro něho je to odjakživa učiněná záhada, jak se někomu může podařit dostat mořskou nemoc - on prý je přesvědčen, že to lidi schválně předstírají, aby vypadali zajímavě - on prý si už mockrát přál mořskou nemoc dostat, ale nikdy to nedokázal.
A potom nám vyprávěl historky, jak se plavil přes Kanál, když se moře tak divoce vztekalo, že cestující museli být připoutáni k lůžkům, a jak on a kapitán byli jediné dvě živé bytosti na palubě, kterým nic nebylo. Pak zas to byl on a druhý kormidelník, kterým nic nebylo. Prostě vždycky to byl on a ještě někdo. A když to nebylo on a ještě někdo, tak to byl on sám.
To je stejně divná věc, že nikdo nedostane mořskou nemoc - na suché zemi. Na moři, tam vidíte spousty lidí, kterým je hrozně zle, tam jsou jich plné lodě; ale na suché zemi jsem ještě nepotkal člověka, který by věděl, co je to mít mořskou nemoc. Kde se ty tisíce a tisíce lidí, co nesnášejí plavbu po moři a co se jimi každá loď zrovna hemží, schovávají, když jsou na suché zemi, to je namouduši záhada.
Kdyby se jich většina podobala tomu chlapíkovi, kterého jsem jednou viděl na lodi do Yarmouthu, pak bych tu zdánlivou šarádu dovedl rozlousknout docela snadno. Jen jsme odrazili od southendské přístavní hráze, už se ten člověk nebezpečně vykláněl z jednoho okénka na boku. Běžím k němu, abych ho zachránil.
"Hej, nevyklánějte se tolik!" povídám a tahám ho zpátky za rameno. "Sletíte do vody!"
"Ach bóže, už abych tam radši byl!" To byla jediná odpověď, kterou jsem z něho dostal. A tak jsem ho nechal být.
Za tři neděle jsem ho uviděl v kavárně jednoho hotelu v Bathu. Vyprávěl o svých cestách a nadšeně vykládal, jak miluje moře.
"Mně prostě to houpání vůbec nic nedělá," pravil zrovna v odpověď na závistivý dotaz jakéhosi dobře vychovaného mladíka. "Pravda ovšem je, že jednou, jedinkrát mě bylo kapánek divně, to přiznávám. U Hornova mysu. To ráno potom naše loď ztroskotala."
"A nebylo vám jednou trošku nanic u southendského mola?" zeptal jsem se ho. "Tam jste si přece přál, aby vás radši hodili do moře."
"U southendského mola?" opáčil a tvářil se, jako by nevěděl, oč jde.
"Ano. Při plavbě do Yarmouthu. V pátek to byly tři neděle."
"Á! No ovšem," zvolal v šťastném osvícení. "Už si vzpomínám. To mě tlačil žaludek, tenkrát odpoledne. To po těch kyselých okurkách, poslechněte. Na žádné slušné lodi jsem jakživ nejedl tak mizerné kyselé okurky. Vy jste si je taky dal?"
Já jsem si proti mořské nemoci vymyslel sám pro sebe znamenitý preventivní prostředek: já se kolébám. To se postavíte doprostřed paluby, a jak se loď kymácí a houpe, pohybujete tělem tak, abyste pořád stáli svisle. Když se zvedá příď, nakláníte se celým tělem dopředu, až se nosem skoro dotknete paluby; a když jde nahoru záď, tak se nakláníte dozadu. Hodinu nebo dvě to jde moc dobře, celý týden se ovšem takhle kolébat nemůžete.
Najednou povídá Jiří: "Tak pojeďme na řeku."
Tam bychom měli čistý vzduch, povídá, pohyb i klid; ustavičná změna scenérie by zaujala našeho ducha (i to, co místo toho má Harris) a po té tělesné námaze bychom s chutí jedli a výtečně spali.
Harris na to řekl, že podle jeho mínění by George neměl dělat nic takového, co by v něm probouzelo ještě větší chuť spát, než jakou má v jednom kuse, jelikož to by už pro něho bylo nebezpečné. Nedovede si prý dobře představit, jak by George dokázal prospat ještě víc času, než prospí teď, když přece den má pouze čtyřiadvacet hodin, a to jak v létě tak v zimě. Ale kdyby to přece jen dokázal, pak už by to prý bylo totéž, jako kdyby byl mrtvý, a tím by aspoň ušetřil za byt a za stravu.
Pak ale Harris dodal, že přesto přese všecko by mu řeka seděla. Já sice nevím, jak by řeka mohla sedět, ledaže by seděla modelem, a ani potom mi není jasné, na čem by seděla, ale mně řeka seděla taky, a tak jsme oba, Harris i já, řekli, že to je od George výborný nápad, a řekli jsme to tónem, z kterého byl dost jasně znát náš údiv nad tím, že se z George najednou vyklubal člověk tak rozumný.
Jediný, komu ten návrh nepadl do noty, byl Montmorency. Jemu se ovšem řeka nikdy moc nezamlouvala, jemu opravdu ne.
"Copak vy, mládenci, vy si tam na své přijdete," povídá, "vy máte řeku rádi, ale já ne. Co já tam budu dělat? Scenérie, to pro mě není nic a kuřák nejsem. A když uvidím myš, tak mi nezastavíte; a když se mně bude chtít spát, tak budete s lodí všelijak blbnout a shodíte mě do vody. Jestli se ptáte na moje mínění, tak já to považuju za úplnou pitomost."
Ale byli jsme tři proti jednomu, a tak byl ten návrh přijat.