Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

12. Záznam

Osnova:
Omezování nekonečna
Anděl
Úvahy o poezii

Přece jen se zdá, že se uzdravuji, že bych se mohl uzdravit. Dobře jsem spal. Žádné sny ani jiné chorobné příznaky. Zítra ke mně přijde milá O., všechno bude prosté, správné a omezené jako kruh. Nebojím se toho slova - omezenost. Práce toho nejvznešenějšího, co člověk má - rozumu - vede právě k neustálému omezování nekonečna, k dělení nekonečna na vhodné, lehce stravitelné porce - diferenciály. V tom je právě božská krása mé vášně - matematiky. A pro ni, pro tamtu, je tato krása naprosto nepochopitelná. Ale to jen tak na okraj - náhodná asociace.
Táhne mi to hlavou za pravidelného, rytmického rachotu kol podzemní dráhy. Skanduji si v duchu údery kol - a verše R (jeho včerejší kniha). A cítím, jak se mi kdosi opatrně naklání zezadu přes rameno a nakukuje do otevřených stránek. Neotáčím se a jen koutkem oka vidím růžová, rozpjatá křídla uší, dvojí ohyb ... on! Nechtěl jsem ho rušit a tvářil jsem se, že ho nepozoruji. Jak se tu octl, nevím, když jsem nastoupil do vagónu, myslím, že tu nebyl.
Ta sama o sobě bezvýznamná příhoda mi udělala dobře, řekl bych, že mě posílila. Je milé cítit něčí ostražité oko, jež vás láskyplně chrání před sebemenší chybičkou, před sebemenším vybočením. Snad to zní trochu sentimentálně, ale napadá mě zase táž analogie: anděl strážný, jehož si vysnili starověcí lidé. V našem životě se materializovalo mnohé, o čem oni pouze snili.
Ve chvíli, kdy jsem za sebou vytušil anděla strážného, opájel jsem se sonetem Štěstí. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že je to vzácně krásné a myšlenkově hluboké dílo. Zde je první čtyřverší:

Věčně se snoubící dvakrát dvě
s věčnou vášní se ve čtyřku pojí,
milenci vášniví, co svět světem stojí,
neoddělitelně spjatí - dvakrát dvě.

A totéž téma moudrého, věčného štěstí násobilky se rozvíjí v dalších verších.
Každý skutečný básník je zajisté Kolumbem. Amerika existovala dlouhé věky před Kolumbem, ale teprve Kolumbus ji dokázal objevit. Násobilka existovala dlouhé věky před R-13, ale teprve R-13 dokázal v panenské houštině číslic najít nové Eldorado. Opravdu, sotva je někde moudřejší, čistší štěstí než v tomto zázračném světě. Ocel reziví: starověký Bůh stvořil starověkého, tj. chybujícího člověka, a tedy se sám dopustil chyby. Násobilka je moudřejší, absolutnější než starověký Bůh: nikdy - chápete, nikdy se nedopouští chyby. A nic není šťastnějšího než číslice, žijící podle věčných, logických zákonů násobilky. Žádná nejistota, žádná mýlka. Pravda je jedna a pravdivá cesta je jen jedna; a tato pravda je dvakrát dva, a tato pravdivá cesta jsou čtyři. Nebylo by absurdní, kdyby ty šťastné, ideálně násobené dvojky začaly přemýšlet o nějaké svobodě, tj. samozřejmě - o chybě? Pro mne je axiomatem, že R-13 dovedl uchopit to nejzákladnější, nej...
V tu chvíli jsem znovu ucítil - napřed na šíji, pak na levém uchu - teplý, jemný závan anděla strážného. Jistě si všiml, že kniha na mém klíně už je zavřená a mé myšlenky bloudí daleko. Nu což, jsem ochoten třeba hned před ním otevřít stránky svého mozku - je to takový klidný, blaživý pocit. Vzpomínám, že jsem se dokonce ohlédl a naléhavě, prosebně jsem se mu zadíval do očí, ale on nepochopil - nebo nechtěl pochopit - nezeptal se mě na nic. Nezbývá mi, než vyprávět všechno vám, moji neznámí čtenáři (jste pro mne teď stejně drazí, blízcí i nedosažitelní, jako byl v té chvíli on).
Postupoval jsem od části k celku; částí byl R-13, vznešeným celkem náš Ústav státních básníků a spisovatelů. Uvažoval jsem: jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné - každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a milióny kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem - je státní službou, je prospěšná.
Naše slavné Matematické nóny - bez nich bychom si ve škole sotva mohli tak upřímně a něžně zamilovat čtyři aritmetická pravidla. A Trny, ten klasický obraz: Strážcové jsou trny a na růži, chránící něžný kvítek státu před hrubými dotyky ... Muselo by to být srdce z kamene, aby zůstalo lhostejné při pohledu na nevinné dětské rtíky, žvatlající jako modlitbu:

Zlý kluk chtěl urvat růži - pích!
Trn bděl a potrestal ten pych.
Lká lump a v mih
mu došel smích.

A tak dále. A Každodenní ódy na Dobroditele? Kdo po jejich přečtení nesklopí zbožně hlavu před obětavou prací toho Čísla Čísel? A odstrašující, rudé Květy rozsudků? A nesmrtelná tragédie Pozdní příchod do práce? A breviář Stance o pohlavní hygieně?
Celý život ve vší své složitosti a kráse je navždy vtepán do zlata slov.
Naši básníci se již nevznášejí v oblacích, sestoupili na zem, kráčejí s námi bok po boku za zvuků přísného mechanického pochodu Hudebního podniku; jejich lyrou je jitřní šustění zubních kartáčků i hrozný praskot jisker v Dobroditelově Stroji, vznešená ozvěna Hymny Jednotného státu a i intimní cinkot křišťálově zářící noční vázy, vzrušující šelest padajících záclon, veselé hlasy nejnovější kuchařské knihy i neslyšný šepot pouličních membrán.
Naši bohové jsou zde dole s námi - v Úřadě Strážců, v kuchyni, v dílně, na záchodě; bohové se podobají nám - ergo, my se podobáme bohům. A přijdeme i k vám, moji neznámí čtenáři na planetách, abychom vám vytvořili tak božský rozumný a dokonalý život, jako je náš...