Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 3 (předchozí: Goblin hrdina)
• název originálu: Goblin War (Jig the Goblin)
• přeložila Kateřina Niklová (Fantom Print, 2009)

1. kapitola

Stříbrná malta odrážela třpyt hvězd a Tymalous Podzimní hvězda přejížděl prsty po stěně svého chrámu. Černý kámen byl na dotyk teplý a neustále se měnil, jak zaznamenával modlitby a obětiny věřících.
Všechny obrazy a pocty, které kdy byly vzneseny v jeho jménu, byly zachovány v tomto kameni. Po jeho pravici se leskly krvavé malby xantockých válečných elfů, které byly i po tisících letech stále mokré. Vysoko nad nimi pak kámen zdobily krásné rytiny podhorského trpasličího klanu znázorňující jeho rozvláčné modlitby.
Chrám se během let až nepříjemně zvětšil.
Na rukávu Podzimní hvězdy zacinkaly zvonečky, když se natáhl a dotkl se hvězdy, kterou nějaké dítě načrtlo do hlíny. Ebenově černý kámen zachoval její kresbu tak dokonale, že dokonce rozeznal drobounké zákruty, které v hlíně zanechaly prsty. Neumělé hieroglyfy pod obrázkem říkaly: Pověz babičce, že se mi po ní stýská, a prosím, pošli mi štěně.
Obrázek byl starý dvě staletí a dítě už dávno následovalo babičku na věčnost. Podzimní hvězda svraštil čelo. Zapomněl na štěně. V té době zrovna vypukla válka, takže mu podobné nedopatření mohlo být odpuštěno, ale přesto ho to trápilo.
Chrám se otřásl, jako by někdo strhl měsíc z nebe a shodil ho Podzimní hvězdě na střechu.
Podzimní hvězda se pohnul pomalu a jakoby bez zájmu zvedl nad hlavu stříbrný štít. Druhý úder rozdrtil strop a odhalil hlubší temnotu nad ním. Stěnami se začaly šířit pukliny a na zem se sypala třpytivá oblaka malty. Kameni se tříštilo o štít a staletí uctívání a modlářství se měnila v suť.
Nad hlavou mu svítila skutečná Podzimní hvězda a ozařovala krvavým svitem ruiny chrámu. Když útok konečně ustal a prach se začal usazovat, zbytky stěn nedosahovaly Podzimní hvězdě ani ke kolenům. Sklonil štít a odhrábl nohou trochu sutě. Rád měl ve svém domě pořádek.
Podzimní hvězda zmizela, protože ji svým tělem zakryla postava jiného boha. Noc, bůh smrti, který teprve nedávno získal moc, se sklonil a dotkl se kamenného odštěpku. Ten se pod jeho dotykem rozplynul v dým.
"Vejtaho," zabručel Podzimní hvězda.
Noc překročil vyvrácenou stěnu a tasil bíle zářící meč.
"Víš," řekl Podzimní hvězda. "Můj chrám měl dveře."

***

Goblinské válečné bubny by nebyly tak špatné, říkal si Jig, kdyby bubeníci dokázali udržet rytmus.
Vmáčkl se do shluku borovic. Z větví se sesypal sníh a většina si našla cestu za límec jeho pláště. Zbytek mu přistál v levém uchu.
Jig vyjekl a rychle si ho drápem vyškrábl.
"Měli bychom být zticha," připomněla Relka za ním.
Jen s největším vypětím sil se Jigovi podařilo ovládnout a goblinku nezapíchnout. Utřel si nos do rukávu a snažil se ji ignorovat.
Relka mu smetla sníh ze zad. "Copak se ti plášť, který jsem ti dala, nelíbí? Proč si nenasadíš kápi?" Než ji mohl Jig varovat, popadla kapuci do ruky. Vzápětí zaklela a vrazila ožehnuté prsty do sněhu.
"Protože se do ní schoval Ohýnek," řekl Jig a jeho podráždění zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Zazubil se a natáhl se dozadu, aby ohňového pavouka pohladil. Ohýnek byl pořád horký, ale při Jigově dotyku se uklidnil.
"Ale plášť se ti líbí, že jo? Před měsícem jsem ho sebrala jednomu dobrodruhovi." Relka se nervózně kousla do spodního rtu a vtáhla ho mezi zahnuté kly ve spodní čelisti. V Jigově společnosti to dělala často. Díky tomu a také díky tuhé zimě jí popraskané rty neustále krvácely.
Relka byla mladší goblinka a Golačina kuchtička. Kly měla malé a tvář neustále upocenou a ušpiněnou od sazí z ohňů v kuchyni. Starou kostí tunelové kočky si spíchla kolem ramen přikrývku, aby se zahřála.
Jig se dotkl díry v přední části pláště, která prozrazovala, kam se jednomu z goblinů poštěstilo zasadit dobrodruhovi ránu oštěpem. Zaschlá krev zbarvila její okraje do rezava. Ale i s dírou byl plášť teplý. Levandulová sice nebyla Jigova barva a obešel by se bez květin a šlahounů vyšitých do lemu, ale nemínil si stěžovat. Plášť hřál a byl vysoce ohnivzdorný, což bylo ještě lepší. I když páchl trochu po krvi.
"Nelíbí se ti, že?" Relce poklesla ramena. Dokonce i její velké, špičaté uši schlíply.
"Není špatný," přiznal Jig zdráhavě. "Mám rád kapsy." Relka se rozzářila. Než mohla znovu promluvit, Jig se rychle zeptal: "Neměla bys mě odvést za Grell místo toho, aby ses vyptávala na plášť?"
Relka se protlačila kolem něj a přitiskla se na něj tak silně, až se její náhrdelník zachytil o Jigův rukáv. Pokusila se ho vytrhnout, ale místo toho jen bodla Jiga do paže.
"Promiň," zamumlala a tvář jí ještě víc zmodrala.
Náhrdelník měl symbolizovat její oddanost bohu Tymalousovi Stínohvězdě.
Tvořily ho krysí kosti svázané do hrubé hvězdy. Kousky zlomeného kuchyňského nože pak znázorňovaly blesk, jehož spodní část právě píchala Jiga do předloktí.
Relčina posedlost Jigem a Stínohvězdou začala ve chvíli, kdy se pokusila bodnout Jiga do zad. Jig jí místo toho zasadil ošklivou ránu do břicha a vydal se s ostatními gobliny na výpravu proti skřítkům. Relka se odplazila a ukryla se, protože se obávala, že až se Jig vrátí, práci dokončí.
A možná by to i udělal, kdyby Tymalous Stínohvězda nebyl tak nemožně posedlý soucitem a odpuštěním. A kromě toho dělala Relka moc dobré omelety z hadích vajíček.
Jig zatnul čelisti, zaryl si kly do tváří a čekal, až Relka náhrdelník vyprostí. Co vlastně dělala Grell tady venku? Během bitvy se goblinský náčelník tradičně držel zpátky a v bezpečí. Obzvláště když šlo o takové nepřátele.
Útok začal ráno a podle toho, co Jigovi řeklo těch několik goblinů, kteří se přibelhali zpět do pelechu, se nejednalo o obyčejné dobrodruhy.
"Grell?" pokusil se zavolat tak hlasitě, aby ho stárnoucí náčelnice slyšela, ale přesto natolik tiše, aby nepřilákal pozornost lidí. Důsledkem bylo, že se jeho hlas nepříjemně třásl.
"Řekla, že se postará o bubeníky," odvětila Relka.
Aha. Jig goblinské bubeníky na okamžik politoval. Pokud kvůli nim Grell propásne odpolední schrupnutí, bude ještě mrzutější než obvykle.
Nejbližší okolí goblinské jeskyně bylo rovné a porostlé zakrslými borovicemi. Kdybyste se vydali z pelechu přímo za nosem, ušli byste asi patnáct kroků, než byste se zřítili ze strmého, kamenitého srázu.
Bubeníci se určitě vydali doleva podél útesu směrem k jezeru. Čím výš vyšplhají, tím víc tvorů budou moct svým bubnováním otravovat.
Stromy houstly, jak se blížili k řece, a jejich větve se zdály odhodlány sypat mu při každé příležitosti za límec sníh a jehličí. Udupaný sníh prozrazoval, kudy se goblinští válečníci při pátrání po lidských nepřátelích řítili.
A kaluže modré krve naopak ukazovaly, kde si na ně lidé počkali. Hlavní skupina lidí byla stále o kus níž na svahu. Museli poslat napřed zvědy. Dobrý nápad. Zvědové mohli sledovat, kam goblini míří, a podat hlášení velitelům. A pokud se jim naskytla příležitost napadnout několik goblinů ze zálohy, tím lip.
Jig se neobtěžoval pátrat po raněných. Neležela tu žádná těla, což znamenalo, že se goblini zachovali jako obvykle a rozprchli se jako vyděšené krysy. Kdyby byl Jig chytřejší, udělal by totéž.
Ale kam zmizeli lidé?
Relka proběhla kolem něj, než ji Jig mohl zastavit. Dřepl si a čekal, až ji zastřelí nebo probodnou.
Nic se nestalo. Šplhala vzhůru po břehu řeky a přidržovala se křoví a zákrsků. Jig zatajil dech a plížil se za ní.
"Zní to, jako by byli u jezera," řekla Relka. Tasila dlouhý, zákeřně ostrý nůž. Vypadal jako kuchyňský. Golaka si asi nevšimla, že jí ho Relka sebrala.
Sledovali řeku zpět k jezeru a bubnování sílilo. Jig se chystal tasit meč, ale pak si to rozmyslel. Určitě by na kamenitém, zasněženém terénu zakopl a probodl se.
Po čtyřech vylezli na kopec u jezera. Když se Jig vytáhl nahoru, uslyšel trhání látky bubnu a vyjeknutí umírajícího goblina. Zastínil si oči před oslepující září slunce. Jezero bylo zamrzlé jen na okraji a nehybná voda ve středu vytvářela druhé slunce, odrážela paprsky Jigovi přímo do očí a oslňovala ho tak dvojnásob. Ametystové čočky brýlí pomáhaly, avšak úlevu, kterou poskytovaly, hatily kapky roztátého sněhu. Utřel si brýle rukávem, ale jen tak vodu roz?mazal a viděl ještě hůř.
Kousek před ním stál na okraji jezera a uprostřed kruhu mrtvých goblinů člověk v kůži a v ocelové zbroji. Na sobě měl zelenou kytlici s obrázkem obrovského kance před věží. Zvíře vypadalo skoro stejně velké jako věž a v jednom kopýtku třímalo obrovitý meč.
Lidé nosí prapodivné šaty.
Válečníkova promáčknutá přilba naznačovala, že se goblinům podařilo před smrtí zasadit alespoň jednu dobrou ránu. Ze čtyř goblinů ležících ve sněhu se hýbal už jen jeden.
"Ach ne," zašeptal Jig. Poslední živá goblinka přistála na ledu. Snažila se vyškrábat na nohy a podepřít se holemi ze žlutého dřeva. Jedna berle ale propíchla led. Goblinka znovu upadla, zaklela a hůl jí vyklouzla z ruky.
"Pojď," řekla Relka. Začala vstávat, ale Jig ji strhl zpátky k zemi.
"Lidé mají podivné zásady a neradi zabíjejí neozbrojené stařeny," řekl Jig. "Tedy alespoň někteří. Grell bude v pořádku."
Zdálo se, že muž patří k oněm "čestným". Stále držel v ruce meč, ale nepokusil se Grell zastavit, když se plazila ke břehu.
"Aspoň žes umlčel to zatrolené bubnování," prohlásila Grell. Udělala další krok a podsmekla se jí i zbývající hůl.
Muž se zasmál.
"Ach, myslíš si, že je to směšné, co?" Grell se překulila a praštila člověka holí do nohy.
Berle se zlomila. Člověk se smál ještě hlasitěji.
Jig zavrtěl hlavou. "Smát se Grell není dobrý nápad."
Grell vrazila muži zlomenou hůl okrajem kytlice do stehna.
Člověk zavrávoral. Chytil hůl volnou rukou a vytrhl si ji z nohy.
"Musíme ji zachránit!" Relka popadla Jiga za ruku a táhla ho z kopce.
Nezvládnou to. Grellino sehnuté tělo podpírala jediná berle, takže se sotva belhala. Válečník ji zabije a goblini znovu zůstanou bez náčelníka.
To se stalo naposledy skoro před rokem, když hobgoblin jménem Jizvák zabil předchozí náčelnici. Goblini tehdy na její místo zvolili Jiga.
Jiga krátké vládnutí stále děsilo ve snech. Půlka pelechu byla přesvědčena, že vyřeší všechny jejich problémy. Druhá půlka proti němu kula pikle, protože se toužila dostat na jeho místo. Jig byl odhodlaný něco takového už nikdy nedopustit.
Vytrhl meč z pochvy. V písních a příbězích válečníci někdy hodili po nepříteli zbraň v posledním pokusu zabít ho. Relka se rozběhla k jezeru a Jig mezitím zamířil, zahnal se a vší silou hodil.
Buďto nebyl Jig válečník, anebo se jeho meč k házení nehodil. Možná obojí. Meč se točil a letěl a málem usekl Relce ucho. Plácla sebou do sněhu.
Meč zahnul doprava a neškodně se odrazil od stromu vpůli cesty mezi Jigem a válečníkem. Z koruny se snesl k zemi sněhový poprašek.
Všichni se otočil k Jigovi... který odhodil svoji jedinou zbraň.
Relka zběsile hrabala ve sněhu. Asi upustila nůž, když se vyhýbala Jigovu meči. Jediným vrhem se Jigovi podařilo odzbrojit sebe i svoji společnici.
Relka na něj zamávala. "Neboj! Stínohvězda tě dovede k vítězství!"
Jig zíral na kulhajícího muže. Sám byl neozbrojen, ale člověk měl u sebe tolik zbraní, že by to vystačilo třem goblinům. Přehodil si v ruce dýku, chytil ji za čepel a hodil.
Nůž prolétl Jigovi kolem hlavy tak těsně, že ho slyšel zasvištět, a s hlasitým lupnutím se zabodl do kmene stromu.
Správně. Válečníci uměli házet zbraněmi. Pro gobliny bylo lepší vzít nohy na ramena.
Jig se dal na útěk. Přeskočil hřeben kopce, uklouzl a zamával pažemi, aby udržel rovnováhu. Uběhl celé tři kroky, než zakopl o kořen stromu a spadl. Kamení mu rozdrásalo dlaně a kolena a pád mu vyrazily dech. Zvedl se. Brýle měl ulepené od sněhu, takže prakticky nic neviděl. Vykoukl přes obroučku brýlí a zadíval se na rozmazanou postavu muže, který se k němu blížil s mečem v každé ruce.
To prostě nebylo fér. Dva meče proti žádnému? Jig zamžoural. Co to.? Opravdu! Válečník držel v ruce Jigův vlastní meč.
"Za Stínohvězdu!" Relka zamávala nožem a vrhla se do útoku. Byla to typicky goblinská taktika s typickým výsledkem. Člověk ukročil do strany. Relka běžela příliš rychle, než aby dokázala změnit směr, ale přesto se o to pokusila a to jí zachránilo život. Zakopla, a jak se snažila udržet rovnováhu, upustila znovu nůž. Muž sekl, minul a Relka padla obličejem do sněhu.
"Nemáš kam utéct, gobline," prohlásil válečník. Postavil se čtyřem goblinům a ani se nezadýchal. "Zemři jako muž."
To byl ten nejhloupější nápad, jaký kdy Jig slyšel. Vyškrábal se na nohy, hrábl do pláště a pokusil se najít nějakou zbraň. Plášť měl alespoň dvacet kapes, takže s sebou Jig nosil většinu svého majetku.
Naneštěstí to také bylo příliš mnoho kapes, než aby si pamatoval, kam co schoval. Našel staré uzené netopýří křídlo, náhradní pár ponožek, několik mrtvých vos, které schovával pro Ohýnka... Přece sem někam dal i nůž!
Člověk roztočil meče, až čepele svištěly vzduchem. Pohyboval rukama tak rychle, že je Jig ani nestačil sledovat, a meče vytvořily téměř neviditelnou pavučinu vířící oceli. Muž se belhal blíž a přibližovaly se i jeho zbraně.
Jig sáhl do kapuce a vytáhl z ní Ohýnka. Chvíli tam jen stál a nechal si pavoukem zahřívat zkřehlé prsty. Potom ho hodil po válečníkovi.
Ohýnek přistál muži na hrudi a vypadal jako rudočerný flek ve středu válečníkovy kytlice, malý kouřící klobouček na hlavě vyšitého zvířete.
Naneštěstí se nezdálo, že se kytlice chystá vzplát. Buďto nebyl Ohýnek tak vyděšený jako Jig, anebo mu bylo příliš zima, než aby se dokázal dostatečně rozžhavit.
No, světlou stránkou bylo, že už si Jig nebude muset dělat starosti s tím, že si ho goblini zvolí za náčelníka.
Mužův výkřik byl tak nečekaný - a strašlivý - že Jig vyjekl spolu s ním.
Válečník odhodil meče, popadl kytlici za lem a odtáhl si ji od těla. Třásl s ní stále divočeji a divočeji a snažil se Ohýnka shodit. Jig mu mohl říct, že je to marné. Ohňový pavouk měl na nohou drobné chloupky, které připomínaly kartáčky a dokázaly ulpět téměř na čemkoli.
Člověk změnil taktiku. S křikem padl na kolena a pokusil se přetáhnout si kytlici přes hlavu.
Naneštěstí si zapomněl napřed sundat přilbu.
Jig se pomalu vydal pro svůj meč. Muž se stále snažil strhnout si kytlici z přilby, když ho Jig probodl.
Utřel si z meče krev a čekal, až Ohýnek vychladne. Všechno to plácání ho očividně probudilo. Chudák pavouk se pokusil z válečníka slézt. Klikatá cestička kouřících dírek v látce dokazovala, jak se Ohýnkovi točí hlava.
Jig zíral na mrtvého člověka a snažil se pochopit jeho reakci. Jeden by si myslel, že ještě nikdy neviděl ohňového pavouka. A to Ohýnek ani nepatřil k největším svého druhu, protože byl sotva větší než Jigova dlaň.
Lidé jsou divní.
Ozval se další křik a Jig vyskočil. Možná zabil jednoho člověka, ale kolem pobíhaly spousty dalších a on neměl dost ohňových pavouků na to, aby se zbavil všech. Naklonil hlavu na stranu a nastražil zdravé ucho. Druhé mu kdysi dávno při šarvátce natrhl jiný goblin. Ale i jedním uchem slyšel goblin lépe než lidé dvěma.
Podle zvuku to vypadalo, že se lidé blíží.
Jig sebral Ohýnka, pohladil ho po stále teplém tělíčku a vrátil ho zpátky do kapuce.
"Věděla jsem, že nám Stínohvězda zajistí vítězství," řekla Relka. Po tváři se jí řinula krev. Když spadla, roztrhla si klem líci.
"Jasně," řekl Jig. "Příště může bojovat sám a já zůstanu pěkně v teple v pelechu."

***

Podle toho, jak hlasitě Grell klela, když tahala berli z ledu, byla nezraněná. Jig sebral člověku meč a nabídl jí ho namísto hole. Hrot se ale bořil hluboko do země, proto se Jig vrátil ještě pro pochvu.
Grell udělala krok a opřela se celou vahou o meč v pochvě. Pochvalně zabručela, pak odkulhala k válečníkovi a praštila ho berlí.
"Zatracení lidi," řekla. "Copak neví, že drak je mrtvý? Poklady jsou pryč."
"Co jsi dělala tak daleko od pelechu?" zeptala se Relka.
Jiga spíše zajímalo, jak se sem Grell vůbec dostala. Byla nejstarší goblinkou v pelechu, možná až na kuchařku Golaku. Ale zatímco Golaka se s věkem stávala silnější a protivnější, Grell se zmenšovala a svrašťovala jako ovoce na slunci. Jig si někdy myslel, že ji naživu drží jen tvrdohlavost.
Grell se vydala k pelechu a s každým krokem bručela a sípala. "Lidí je příliš mnoho, než aby to byli obyčejní dobrodruzi. Ti jsou jako tunelové kočky. Když je jich pohromadě jen několik, dokáží spolu žít a lovit, ale stačí jich přidat pár navíc, a už se začnou hryzat, sápat a syčet jeden na druhého."
Relka naklonila hlavu na stranu. "Ale nejsou úplně stejní. Když uvaříš tunelové kočky, máš jídlo plné chlupů. S lidmi podobné problémy nejsou. Teda až na trpaslíky."
Grell ukázala berlí na muže, kterého Jig zabil. "Mohla by jich tu být i stovka. Jejich příliš mnoho, než abychom s nimi mohli bojovat. A několik válečníků prý vidělo i elfy."
"Proto jsi chtěla zastavit bubnování." Goblini neměli žádné dohodnuté signály. Dokud bubny duněly, goblini bojovali. Když bubeníci zemřeli nebo utekli, bylo to znamení i pro ostatní, že mají vzít do zaječích.
Jig nastražil uši. Teď už slyšel jen jeden buben na opačné straně pelechu.
"Poslala jsem Troka, aby ho umlčel." Grell se zamračila. "Možná jsem mu měla přesně říct jak."
Jig sebou trhal při každém výkřiku a zaječení. Natáhl se, aby Grell podepřel a přiměl ji přidat do kroku, když k němu ale obrátila kalný, podmračený pohled, rychle ucouvl.
"Možná loví," nadhodila Relka. "Myslím jídlo. Od chvíle, kdy začalo sněžit, už nemáme tolik jídla jako dřív. I lidi musí jíst."
"Lidi nejí gobliny," řekl Jig. Žaludek se mu stáhl při pomyšlení na věci, které lidé jí. Sušené ovoce, ovesnou kaši a chleba. A ta trocha masa, kterou si přece jen dají, je tak rozvařená, že ztratí všechnu chuť. Jig byl zajatcem lidských dobrodruhů jen několik dní, ale trvalo skoro měsíc, než se mu uklidnil žaludek.
Poslední buben ztichl. A po dlouhém zavřísknutí umlkl i bubeník. Po svazích hory se rozléhal křik, jak se goblini dali na ústup.
Jig se protáhl hájkem borovic a podržel jejich větve, aby mohla projít Grell. Pelech už měli na dohled. Bylo by tak špatné, kdyby větve pustil a srazil Grell na zem, aby mohl utéct do bezpečí rychleji? Ohýnek už začínal být v kápi neklidný. Plášť sice ohnivzdorný byl, Jigovy vlasy ale ne.
Do pelechu se před nimi odbelhala trojice goblinů. Po jedné noze za nimi skákal čtvrtý. Na druhé měl totiž ve stehně hlubokou ránu, která silně krvácela a zanechávala ve špinavém sněhu jasně modrou cestičku.
Jeskyni částečně ukrýval kmen vyvrácené borovice. Dříve vstup do hory uzavírala těžká brána, ale ta zmizela před několika měsíci. Ukradli ji hobgoblini a postavili z ní klec pro cvičené tunelové kočky.
Borovice nebránila nikomu vstoupit, ale skrývala ústí jeskyně před zběžným pohledem. Jedinou nevýhodou bylo hnědé jehličí, které se zaplétalo do vlasů, a lepkavá smůla na šatech, nemluvě o silném borovicovém zápachu. Ten sice časem zeslábl, ale zdálo se, že strom má nekonečnou zásobu pichlavého jehličí, kterým mučil nevinné gobliny.
Než se Jig se společnicemi ke stromu dostal, zmizeli ve vchodu další dva válečníci. Jig si pohrával s klem a snažil se nedat najevo netrpělivost, když se Grell sehnula, aby vešla dovnitř. Klouby jí praskaly a s každým krokem sípala.
Jig slyšel, jak lidé křičí a blíží se. Grell měla pravdu. Bylo jich tu strašně moc.
Kolem proběhl Trok a srazil Jiga do sněhu, jak se snažil dostat co nejrychleji do pelechu. Nezvládl to. Když se chtěl protlačit kolem Grell, upustila berli a zaryla mu drápy do ucha. Druhou rukou se pokusila setřást z vypůjčeného meče pochvu. "Relko, znáš nějaký dobrý recept na goblinské ucho?"
"Čtyři," řekla Relka. "Chtěla bys něco kořeněného?"
"Po kořeněném jídle sedím celou noc v kadibudce" Grell vzdala snahu tasit a praštila Troka mečem v pochvě do nohy. "Samozřejmě bych ho za trest mohla poslat kadibudky čistit."
Trok byl velký goblin. Nosil několik vrstev kožešin, aby vypadal ještě větší, i když se kvůli tomu příšerně potil. Trokova upocená tvář se zkroutila do šklebu.
Grell mu zaryla drápy hlouběji do ucha, až z ranek vytryskla krev. Trok vyjekl a ucouvl. Mnul si ucho a pustil Grell před sebe.
Jig s Relkou se podobné zdvořilosti nedočkali.
Když se Jig konečně vplížil do tmy hory, obsidiánové stěny tunelu ztlumily zvuky bitvy. Jeho oči se snažily přizpůsobit šeru. Díky teplejšímu vzduchu se mu okamžitě zamlžily brýle. Ale žádný goblin, který se dožil dospělosti, se nespoléhal jen na zrak. Jig slyšel, jak Grell bručí a dupe nohama, aby si je zahřála. Rychle zavětřil a ujistil se, že se Trok nezdržel poblíž, aby si vybil vztek na Jigovi.
Grellina berle a meč ťukaly o skálu, jak znovu vykročila. Znělo to, jako by kulhala hůř než dřív. Chlad jí ztěžoval život a za poslední měsíc žádala Jiga s Brafem skoro každý den o pomoc. Jig a Braf byli jediní goblini, které Stínohvězda "obdaroval" léčivou magií. Dar ale znamenal, že trávili většinu času léčením všeho možného od omrzlin po uštknutí skálovým hadem až po odpornou ušní plíseň, kterou Trok chytil před několika měsíci.
Za zády jim zmizely poslední paprsky slunečního svitu a nahradila je příjemná žlutozelená zář hnojových luceren v dálce. Jig se přebrodil několika kalužemi roztátého sněhu a následoval Relku a Grell hlavním tunelem ke vchodu do chrámu Tymalouse Stínohvězdy
Sklíčka na stropě znázorňovala bledého boha shlížejícího dolů na gobliny. Jako obvykle se Jig zadíval na jeho oči. Ve středu černých očních důlků se třpytilo světlo. Bez ohledu na to, kde jste zrovna stáli, pořád jste měli pocit, že vás pozoruje.
Jig jednou přimaloval Stínohvězdovi na oči pásku. Bůh z toho neměl radost.
Chrám byl první jeskyní, kterou kdokoli, kdo do hory vstoupil, spatřil. Když o tom tak teď Jig přemýšlel, možná měl chrám umístit někam víc z cesty. Podlahu pokrývalo bahno a sněhová břečka, jak si goblinští válečníci skopávali sníh z bot a smetávali ho z oblečení, když tudy procházeli. Jiní válečníci, kterým ze šatů kapala voda, se zastavili u malého oltáře v rohu, kde je chudák Braf léčil tak rychle, jak jen mohl.
Relka se dotkla náhrdelníku. "Uvolněte cestu Jigovi Drakobijci!"
Grell si odkašlala.
"A Grell," dodala Relka rychle.
Ohlášení Jigova příchodu nemělo takový efekt, v jaký Relka doufala. Místo toho, aby se goblini rozestoupili, rozdělili se do dvou menších houfů a jeden obklíčil Jiga stejně jako předtím Brafa.
"Proč by měl Jig Drakobijce plýtvat léčivou mocí Stínohvězdy na nevěřící?" obořila se na ně Relka. Oběma rukama sevřela přívěsek z kostí a nože. "Kolik z vás nosí symbol. Au!" Strčila si prst do úst. Čepel nože v náhrdel?níku byla očividně stále ostrá.
"Všichni zpátky do pelechu," vyštěkla Grell. "Myslíte si, že se lidé zastaví u vchodu? Jděte."
Dav se pomalu rozešel třemi tunely ve vzdálené stěně chrámu. Všechny tři se o kus dál spojovaly. Bezpochyby bude nutné léčit další zranění, až se goblini na křižovatce srazí a pustí se do boje o to, kdo půjde první.
Grell chytili jednoho z goblinů, který se obrátil k odchodu. Na hlavě měl krvavou tržnou ránu. "Nemáš ve vlasech jehličí. Jak to, že jsi zraněný, když jsi ani neopustil tunely?"
"Netopýr."
"To ti udělal netopýr?"
"Ne." Ukázal na dalšího goblina. "Ruk sekl po netopýrovi mečem a..."
"A taky bych ho dostal," přerušil ho Ruk. "Ale ta potvora uletěla."
Grell si promnula čelo. "Ruku, vrať se do tunelu a počkej u východu. Lidé ve tmě dobře nevidí. Budou dezorientovaní. Zůstaň tam a zabij každého, kdo vejde. Až na gobliny, samozřejmě."
Pro jistotu ho praštila berlí.
Ruk se zazubil a bodal do pomyslných lidí mečem. Jig se díval, jak odchází. "Opravdu si myslíš, že lidi zpomalí?"
"Ne," řekla Grell. "Ale idiota, který sekl vlastního partnera, nepotřebujeme. Až zavřeští, poznáme, že lidé vstoupili do hory."
Navzdory hrozícímu útoku se Jig začal uvolňovat, když následoval Grell hlouběji do temných tunelů. Jak se blížil k domovu, pach hnojového kouře a vůně Golačiných smažených medových hub přebíjely zápach borovice. Boty mu klapaly na tvrdé skále. Přejížděl rukou po rudohnědém kameni a usmíval se povědomému dotyku zvlněného obsidiánu. Teplý vzduch, který proudil hluboko z hory, zbavoval jeho prsty nejhorší zkřehlosti. Samozřejmě cítil i smrad hobgoblinské kuchyně, ale aspoň tu bylo teplo.
U vchodu do jeskyně se shluklo několik ozbrojených goblinských válečníků, žertovali a chlubili se tím, co lidem provedli. Byli to stejní goblini, kteří málem srazili k zemi
Jiga s Grell, když pospíchali zpět do pelechu. Teď tu ale stáli, vykřikovali příběhy o svých hrdinských činech a snažili se překonat ostatní.
Jig vídával podobné věci už dřív. Nejhorší bylo, že goblini nakonec všemu, co ostatní povídají, uvěří. Zanedlouho budou připraveni znovu vyrazit ven z hory a dokázat svoji statečnost.
Grell vyřešila problém tím, že nejbližšího goblina píchla berlí. "Vy tři, vraťte se zpátky do chrámu a počkejte tam. Zabijte každého, kdo se objeví."
Relka se protlačila kolem Jiga a vyklidila mu cestu. Zvýšila hlas, takže se její slova rozlehla tunely. "Nejvyšší kněz Tymalouse Stínohvězdy se vrátil!"
Od hobgoblinského pelechu se ozvalo: "Držte huby, krysožrouti!"
"Hloupí hobgoblini," zabručela Relka. "Proč taky nejsou venku a nebojují s lidmi?"
"Protože když se lidi objevili, poslala jsem k nim se žádostí o pomoc Brafa," řekla Grell.
Relka zavrtěla hlavou. "Nerozumím."
"Ten hlupák šel a řekl jim pravdu o tom, kolik lidí a elfů je. Hobgoblinský náčelník mu doporučil, aby." Grell zavrtěla hlavou. "No, na tom nezáleží. V každém případě není Braf natolik ohebný, aby se mu to podařilo."
Jig schoulil ramena a následoval je do hluboké jeskyně, kterou si goblini zvolili za domov. Uvnitř pobíhali goblini zmateně sem a tam jako krysy s hořícím ocasem. Ti vpravo se sázeli o to, kolik goblinů v nadcházejícím boji zemře. Jigovu pozornost upoutala vyzáblá mladá goblinka u stěny jeskyně. Se sklopenou hlavou opatrně doplňovala ohňové mísy a zapalovala ty, které zhasly.
Před několika lety to byla Jigova práce. Žíravý hnůj působil puchýře na kůži, z výparů se motala hlava a běda neopatrnému goblinovi, který nechal do kydacího vědra zalétnout jiskru. Ale přestože bylo kydání odporné a po?nižující, aspoň při něm nevybíhal doprostřed bitvy ven do sněhu. Ani nebojoval s draky, skřítky a zlobry. A nepokoušel se vyhnout Relce a její tlupě fanatiků.
Jig přemýšlel, jestli by si to s ním kydači nevyměnili.
Několik Relčiných přátel se mezitím shluklo okolo Jiga. Stejně jako Relka nosili neumělé náhrdelníky, které prozrazovaly jejich oddanost Tymalousovi Stínohvězdě. Většina patřila ke goblinům, které v minulosti Jig s Brafem vyléčil. A vzhledem k tomu, jak zbytek pelechu reagoval na nekonečné chvalozpěvy na Jiga a Stínohvězdu, potřebovali léčit docela často.
"Jigu, pojď se mnou," vyštěkla Grell. Belhala se davem k jedněm z několika málo dveří v jeskyni. Připevnit dřevo na skálu bylo obtížné, ale kuchařka Golaka vyráběla pastu, kterou se dal kámen potřít. Plíseň, která na pastě vyrašila, držela pevně na skále i na dřevě, a tak mohli goblini postavit několik hrubých dveří. Dveře do komnaty náčelnice měly jako jediné zámek.
Grell popadla dveře oběma rukama. Goblini se přikrčili, když dřevo odporně zaskřípalo o kamennou podlahu. Jig se natáhl, aby Grell pomohl, ale její zamračení ho zastavilo.
"Dveře si ještě otevřít dokážu, díky." Nakonec se jí podařilo dveře odstrčit a protáhnout se dovnitř.
Přecpaný pokoj osvětlovala slabě zeleně jediná hnojová díra. Vedle matrace z kůže netopýra vycpané suchou trávou leželo několik zbraní. Grell se se sténáním pomalu posadila na lůžko, což byl složitý proces, který zahrnoval spoustu bručení, mručení a překládání berlí. Nakonec se ale opřela a zabalila se do kožešiny tunelové kočky.
"Možná by měl gobliny vést Jig Drakobijce, zatímco ty budeš odpočívat?" navrhla Relka, když za sebou dveře s velkou námahou zase zavřela.
Grell otevřela oči. "A možná bych měla použít berli k něčemu jinému než k chůzi." Natáhla se za matraci a popadla hliněnou láhev. Jig nakrčil nos, když ucítil pach zatuchlého piva klak. "Drak aby spral vítr a zimu. Při každé bouři mi klouby natečou jako pijavice na zlobrově zadnici. A myslím, že jsem si tam u řeky udělala něco s kolenem."
Jig se posadil vedle ní na postel. Odsunul přikrývku stranou a položil jí ruku na koleno. Cítil, jak Grell vrže kloub, a když nohu natáhla, zapadla čéška s lupnutím zpět na místo.
Bez ohledu na to, jak často Grell léčil, nic nevydrželo dlouho. Selhávala snad Stínohvězdova magie? Ostatní goblini zůstávali zdraví. No, až na Relčiny přátele. Když ale vyrušíte válečníka u večeře písní oslavující Tymalouse Stínohvězdu, modřina ve tvaru talíře v obličeji je to nejmenší, co můžete očekávat.
Jig léčil Grellino koleno, teplo Stínohvězdovy magie plynulo Jigovými prsty a odnášelo s sebou poslední ledovou bolest.
Můžu vyléčit zranění, která utržila na ledě, ale nevydrží to. Hlas Tymalouse Stínohvězdy, zapomenutého boha Podzimní hvězdy, zněl zvláštně. Tišeji než obvykle.
Proč ne?
Protože je stará, Jigu.
Ale proč je na tom takhle? Jig se rozhlédl a zamračil se na pivo klak. Tráví ji snad někdo?
Ne, je prostě stará.
Já vím. Všichni věděli, že je Grell stará. Proto měla vrásčitou kůži a musela čtyřikrát za noc navštívit kadibudku. Ale proč je...
Tak dopadnou všichni, když zestárnou. Těla začnou selhávat. Copakgoblini neumírají stářím?
Jig zavrtěl hlavou.
Ach. Správně.
Šlachy pod Jigovou rukou zacukaly a Grell zalapala po dechu. Ohnula nohu v koleni a tentokrát zůstala čéška na místě.
"To je trochu lepší," vydechla Grell.
"Pochválen buď Stínohvězda"
Jig pohlédl na Relku a potlačil zasténání. Sundala si přikrývku. Trhlina uprostřed haleny odhalovala jizvu, která jí zůstala poté, co ji Jig bodl a vyléčil.
Za starých dob bys měl stovky následovníků, jako jsou Relka a její přátelé, řekl Stínohvězda. No, ne přesně takových, jako je ona. Ale je jen přirozené, že k tobě a k Brafovi vzhlíží.
Nemůžou vzhlížet z dálky? zeptal se Jig.
Stínohvězda se zasmál. Jigovi jeho smích vždy připomněl cinkání zvonečků. Buď rád, že nechci, abys s ostatními předvedl tanec rovnodennosti.
Co je to?
Další zvonivý smích. Za první podzimní noci, kdy má hvězda stojí na nebi nejvýš, bys měl spolu s ostatními předložit každoroční obětiny a zažehnout velkou vatru. Říká se, že kouř odnáší modlitby ke hvězdám. Pak bys měl od soumraku do úsvitu tančit, abys oslavil další rok života.
Jig sice nebyl nijak zvláštní tanečník, ale to neznělo zas tak špatně.
Zmínil jsem se o tom, že nejvyšší kněz tančí nahý? dodal Stínohvězda.
Tunely se rozlehl goblinský válečný pokřik. Jig se rychle otočil a nastražil uši. Dveře sice zvuky tlumily, ale zdálo se, že lidé našli chrám. Doufal, že Braf utekl, než lidé dorazili.
"Idiot Ruk" Grell slezla z matrace a prohrabala hromadu zbraní. "Měl zavřeštět, než ho zabili."
Ohýnek se vrtěl v Jigově kápi. Uvnitř chlad nepotlačoval pavoukův žár. Jig Ohýnka sebral a schoval si ho do kapsy, kterou vystlal kůží. Potom si strčil prsty do úst. Ohýnek nebyl ještě natolik žhavý, aby mu způsobil puchýře, ale nechybělo mnoho.
"Stínohvězda nás ochrání," prohlásila Relka. "Já se nebojím."
Po jejích slovech následovalo další zavřísknutí.
"Jako ochránil toho hlupáka?" zeptala se Grell.
"Kdyby goblini skutečně věřili, Stínohvězda by je ochránil."
"Stýská se mi po Vece," zamumlal Jig. Veka kdysi pracovala ve varně a bláhově snila o hrdinských skutcích. Snila o tom, že odhalí podstatu magie a stane se kouzelnicí a hrdinkou.
Jig byl přesvědčen, že to nemá v hlavě v pořádku, ale aspoň byla užitečná v boji. Naneštěstí se krátce po bitvě se skřítky a zlobry rozhodla vydat do světa a "následovat svůj osud".
Jig si nikdy s podobnými věcmi nedělal starosti. Osud obvykle pronásledoval jeho. A když ho dohonil, povalil ho na zem a pro jistotu ho ještě několikrát nakopl.
Tentokrát se zdálo, že se osud rozhodl nakopat zadek celému pelechu. Lidé už pronikli do hlavní jeskyně.
Dříve by goblini vybíhali do tunelů po dvou, po třech a nechali se lidmi bez rozmyslu zabíjet. V posledních letech se ale naučili čekat a nechat vetřelce vtrhnout do pelechu, kde je obklíčili a postavili se jim v přesile.
Bzučení tětiv a jekot goblinů Jigovi prozradily, jak taktika funguje.
"Měli jsme zakrýt hnojové mísy," zašeptal Jig. Lidé neměli rádi tmu. Beze světla by se goblini ocitli ve výhodě.
"Pojď." Relka popadla Jiga za paži a táhla ho ke dveřím. Už měla tasený nůž. "Goblini potřebují svého zachránce!"
"Co chceš, abych udělal?" Přitiskl ucho na dveře. Řinčení zbrojí a zbraní sílilo. Křik se nesl zezadu z jeskyně, kde goblini bezpochyby bojovali jeden s druhým o to, kdo sešplhá odpadním komínem dolů do nižších tunelů, jako první.
"Co to tu provádíte?" Golaka zařvala tak silně, že sebou Jig trhl, i když stál za dveřmi. Ozvalo se hlasité zazvonění, jako by praštila jednoho z rytířů obrovskou naběračkou po helmě.
"Soustřeďte se na tuhle!" Lidský hlas. Mužský s lehce nosovým tónem. "Utvořte linii a zatlačte zbytek té havěti zpátky!"
"Vykliďte komnatu lučištníkům!" Ženský hlas. To si Jig alespoň myslel. U lidí se to dalo jen těžko odhadnout. Všichni zněli podobně, možná kvůli malým ústům a zubům.
Dveře před Jigovým nosem propíchl šíp. Uskočil tak rychle, až hlavou vrazil do stěny.
"Jigu, otevři dveře."
"Cože?" Jig zíral na Grell. Kolik klaku už od návratu vypila?
Grell si přitáhla přikrývku k bradě a opřela se. "Buď se jim postavíme a zeptáme se, co vlastně chtějí, nebo povraždí všechny v pelechu."
"Já bych radši počkal," zamumlal Jig.
"Otevři dveře, jinak až tohle přežijeme, povím Golace, že jí kradeš smažené krysí ocásky."
"Takže to jsi byl ty!" zašeptala Relka.
"Ne!" Jig zkroutil prsty v botách, když si vzpomněl, co Golaka provedla s posledním goblinem, kterého nachytala, jak jí krade zákusky. Golaka si udělala z jeho uší váček na koření. "Teda, vlastně jenom pár. Ohýnek je má rád a."
Dveře se otřásly pod zatím nejsilnějším úderem. Golaka musela hodit po útočnících kotlík.
Grell vycenila zažloutlé zuby. "To by stačilo. Relko, jdi říct Golace."
Jig pootevřel dveře. Další lidský výkřik ale zapudil všechny jeho myšlenky na Golaku.
"Máme naběračku!"
"Ach, ne," zašeptal Jig. Vykoukl špehýrkou ven.
Lidé stáli v půlkruhu před hlavním vchodem. Další skupina bojovala s Golakou a s ostatními gobliny u kuchyně. U jejích nohou ležel kruh sténajících lidí. Z těl jim trčely jehlice, vidličky a kuchyňské náčiní.
Jeden z lidí se rozběhl zpět k východu a nad hlavou mával velkou lžící. Další stříleli po goblinech, aby jim zabránili pronásledovat ho. Jeden ze šípů zazvonil, jak se odrazil od kotlíku, který Golaka držela v ruce. Další ji zasáhl do paže. Sprška šípů ji donutila stáhnout se do kuchyně. Lidé s oštěpy se vrhli za ní a drželi je daleko před sebou, aby odrazili protiútok.
"Kde je váš náčelník?" Stejná žena. Stála u vchodu a zakrýval ji pevně semknutý kruh vojáků.
Goblini ucouvli. Když uviděli, že lidé zahnali na ústup i Golaku, jejich bojechtivost začala slábnout. Několik jich ukázalo na Jiga.
"On?" Žena zněla skepticky.
"Ne!" vyjekl Jig. "Já ne, ona!" Otevřel dveře dokořán a ukázal na Grell.
Ať už se žena snažila říct cokoli, přehlušil ji jekot z kuchyně. Oštěpy zarachotily o podlahu a lidé se vypotáceli ven. Od hlavy k patě je pokrýval pudink z ještěroryb.
"Zapomeňte na kuchařku," zakřičela žena. Spolu s asi dvaceti vojáky se tlačila ke Grellině jeskyni.
Jig rychle ustoupil z cesty, když vojáci vtrhli do komnaty. Jeden se uculil, když si gobliny prohlédl. "Nemusíte si dělat starosti, Výsosti. Jsou tu jenom skrček, holka a stará ženská."
Následně vstoupila dovnitř i žena. Byla menší než ostatní. Černou kytlici měla ozdobenou výšivkou stejného podivného zvířete. Jig lesklé nitě sotva viděl. I tuhá kůže její zbroje byla černá a připomínala Jigovi lesk jezera dole v tunelech.
Meč měla tenký a ostrý a chránič tvořil černý kovový koš, který zakrýval celou ruku. Dokonce i drahokam na hrušce byl černý. Boty, opasek, rukavice i vlasy. Vypadala, jako by na ni někdo vylil noc.
Na hlavě měla kulatou přilbu, samozřejmě černou, která odhalovala bledou tvář. Její upocený obličej připadal Jigovi povědomý.
Pohlédla na Jiga a Relku, potom se obrátila ke Grell. "Mám věřit tomu, že jeden z vás velí těmhle obludám?"
"Správně," řekla Grell. "A ty velíš téhle bandě?"
"Ano, já a můj bratr. Jsem Genevieve, dcera."
"Nezajímá mě to." Grell odhodila stranou přikrývku. V rukách držela malou, nataženou kuš. Než mohl kdokoli zareagovat, stiskla spoušť. Šíp se zabodl ženě do krku.
.a spadl na zem. Na Genevievině hrdle se objevila kapka krve v místě, kde ji šíp sotva škrábl. Její krev vypadala na bledé pleti překvapivě barevná.
Grell odhodila kuš na zem. "Zatracený, pitomý hobgoblinský křáp."
Jeden z vojáků skočil na postel a přitlačil Grell ke krku nůž. Další pro jistotu povalil Jiga kopancem na zem. Relku čekal podobný osud na opačné straně jeskyně.
"Klídek," řekla Grell. "Podřízněte mě a nikdy nenajdete protijed."
"Protijed?" Genevieve se dotkla krku a zadívala se na krvavou šmouhu na rukavici.
"Schovávám si tu hračku u postele, abych odradila mladé gobliny, kteří si myslí, že by byli lepšími náčelníky," řekla Grell.
Vojáci ustoupili do stran, když se Genevieve vydala k posteli. Jeden vyklouzl z jeskyně a rozběhl se k tunelům.
Genevieve zamířila Grell mečem na hruď. "Dej mi ten protijed, goblinko."
"Rozkaž svým lidem, ať ustoupí a nechají nás na pokoji," řekla Grell.
Jig pohlédl na podlahu, kam spadl šíp z Grelliny kuše. Všichni se soustředili na Grell, takže by klidně mohl šíp sebrat a vrazit ho Genevieve do zad.
A co pak? Smrt goblinského náčelníka vyvolá vždy chaos. Půlka goblinů se řeže, protože chce získat místo náčelníka pro sebe, druhá se co nejrychleji klidí z cesty. Ale lidé takoví nejsou. Řídí se takovými zásadami, jako jsou disciplína a věrnost, a kromě toho mají u sebe dost zbraní na to, aby zabili všechny gobliny v pelechu. Smrt velitele by je nezastavila, jen by je ještě víc rozzuřila.
"Protijed," řekla Genevieve. "Jinak ti uříznu uši."
"Nedávej jí ho!" vykřikla Relka a vysloužila si další kopanec.
Grell si povzdychla a ukázala na malou skříňku.
Genevieve ji popadla a smetla z ní drobky. Uvnitř našla dřevěnou trubku zapečetěnou voskem.
Jig ještě nikdy neviděl, že by se Grell vzdala tak snadno. Vlastně ještě nikdy neviděl Grell vzdát se. Zíral na ni, ale její tvář byla učiněná vrásčitá nevinnost.
Genevieve trubičku otevřela a vylila si obsah do krku. Rozkašlala se a utřela si rty zápěstím. "Odporný lektvar."
"Slyšela jsem," řekla Grell. "Chtěla jsem ho smíchat se šťávou z ostružin, aby nebyl cítit jed, ale."
"Cože aby nebylo cítit?" Genevieve se zadívala na prázdnou trubičku.
"Jed. Je to směs jedu skálového hada a krve ještěroryby."
Relka se uculila.
"Říkalas, že je to protilék najed na šípu," řekla Genevieve.
"Otrávený šíp." Grell protočila očima. "Opravdu si myslíš, že bych s touhle cháskou riskovala otrávené zbraně?" Lehla si a upravila si přikrývku. "Odvolej armádu."
"Nebudu vyjednávat s gobliny."
Grell pokrčila rameny. "Tak co takhle se vsadit? Vsadím se, že tě jed skálového hada otráví dřív, než ti krev ještěroryb vypálí díry do žaludku."
"Vsadím týdenní příděl zákusků, že krev ještěroryb zabere první," řekla Relka vesele.
"Přiveďte mého bratra," poručila Genevieve. "Povězte mu, že mě otrávili a že."
"Bez obav." Druhý lidský velitel už si klestil cestu jeskyní a v patách měl dvojici elfských lučištníků.
Na rozdíl od Genevieve byl oblečen do elfské zbroje z tenkých šupin magicky zesíleného dřeva naleštěných tak, že se leskly jako kov. "Co se děje, Genevieve? Copak nezvládneš ani tlupu goblinů? Na takové věci nejsi cvičená, sestro. Přesně jak jsem řekl otci."
Genevievin hlas zněl znuděně. "Pokud si vzpomínáš, goblinská lstivost dostala i Baria. A on ti dokázal bez problémů nakopat zadek. Pověz, Theodore, kolikrát jsi běžel za matkou s pláčem, protože tě Barius přinutil vyčistit stáje holýma rukama nebo."
"Dost," vyštěkl Theodor. V obličeji celý zrudl a zdálo se, že na gobliny dočista zapomněl.
Jig sotva poslouchal. Nikdy se nepoučí. Bez ohledu na to, jak obtížná či nebezpečná se situace zdá, vždycky se může ještě zhoršit. A obvykle také zhorší.
Není divu, že věděli o Golačině naběračce. Princ Barius, syn krále Wendela, byl jedním z dobrodruhů, kteří před dvěma lety pátrali v hoře po Holi stvoření. Se společníky tehdy zabil zbytek Jigovy hlídky, z Jiga si udělal nedobrovolného průvodce a odtáhl ho hluboko do hory.
"Jo, to doopravdy stačí." Do jeskyně vstoupil podsaditý trpaslík s černými vlasy. "Dostaňme ten odpad z krve vaší sestry, než se budeme muset vrátit zpátky a oznámit vašim rodičům, že jejich jedinou dceru oddělal goblin"
Jig se přitiskl ke stěně. Nemůže mě magie zneviditelnit? modlil se.
Trpaslík se cestou k Genevieve rozhlédl. Pak se zprudka otočil a čelist mu poklesla šokem. "Jigu?"
Obávám se, že ne, řekl Stínohvězda.
Jigovi poklesla ramena. "Ahojky, Darnaku."