Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Ve škole odevzdaly děti dole v kuchyni sobotáles v penězích i naturáliích, ale s brky hnaly se do druhé třídy, kde mladý pan učitel s perořízkem v ruce "vypravoval" pera. Jeden brk si nechal od práce a z druhého dvěma, nejvýše třemi řezy neobyčejně zručně, jistě a rychle hotovil lehounká pera, bílá a krásná, z každého vpředu vytáhl scvrklou duši a nahoře seřízl pero v pěkný, jakoby vlající praporek.
Sem tedy jedné soboty vypravila se i Hanýžka Králová. A nešla s holýma rukama. Polosvátečně oblečena nesla v jedné ruce slaměnou mošnu, ve které v dřevěném pouzdru kulatém drkal kamének s tužkou, břidlicová tabulka v rámečku, pravítko, několik archů papíru a "druhý díl" s katechismem. Na druhé pak ruce klátil se jí obšírný uzel z bílého servítku dobře svázaný.
"A dej pozor, ať to nerozbiješ," vyprovázela matka svoji dcerku až před vrata, "paní tetě polib ruku, a vejce, řekni, že jsou matičky." Paní učitelová Eisenhutová byla totiž z Klenčí od Pernikářů a přátelila se stále s Královic rodem, ač už to bylo příbuzenství asi ve čtvrtém koleně...
Hanýžka to všecko dobře vyřídila a s tlukoucím srdéčkem vystupovala pak po dřevěných schodech v dřeváčkách do druhé třídy. Opozdila se, protože jí paní učitelová dala půl rohlíku a hlt kávy, kterou Hanýžka pila tentokrát asi po třetí ve svém životě.
Ale přece neodolala, aby po dlouhé době zase jednou neskočila na nízkou zídku, do které byly po jedné straně zapuštěny dřevěné schody, a nesvezla se dolů. Zídka byla od té nejmilejší školní zábavy dětské tak ohlazena, že se leskla jako mramorová. Sklouzla se tedy zpátky dolů přímo za dveře první třidy.
Tam už se pomodlili, odříkali násobilku do dvaceti a teď opakovali si abecedu. Hanýžka za dveřmi mimoděk říkala si s nimi, jak si to dobře ještě pamatovala: "Hůlčička s puntíčkem - i. Hůlčička bez puntíčku - el. Dvě hůlčičky - en. Tři hůlčičky - em. Pytlíček s třapečkem - y. Měsíček - c. Stolička - h. Soudeček - o." Stála jako přikovaná, i když už v klase počali slabikovat: "Bé á - bá, be a - ba, bába; en e - ne; bane, bábane; es e - se; nese, banese, bábanese." Stála hrdě, že to má všecko šťastně za sebou, a byla by dál nad tím ohrnovala povýšeně nosík, kdyby se nebyly ozvaly kroky a nevrzly dveře vedoucí na dvoreček. Rychle sebou trhla, až za ní sukénka zavlála, a bez zastávky už vyběhla do prvního patra, ale tam se opět zastavila.
Stály tu po celé délce cihlami dlážděné chodby dvě řady dřeváků. Dívči ta obuv byla srovnána vlevo, chlapčí vpravo a uprostřed ponechána široká pěšina pro chodce. Nad tím pořádkem bděl každý učitel se železnou přísnosti, a kdo se opovážil tento vzorný pořádek porušit, byl krutě potrestán. Martin Klika, který byl dopaden, jak těmi dřevěnými páry neuctivě míchá, jak přenáší vždy jeden dřevák chlapčí k dívčímu a dělá tak páry nerovné, byl dokonce veřejně na radnici bit, stejně, jako by byl oheň u stodol zakládal anebo vlašťovičky spíchl. Hanýžka se pamatovala, jaký zmatek a kraval vždycky po vyučování otřásal školou, když dřeváky byly pomíchány a nestály na svých místech... Opatrně sezula proto dřeváčky, pozorně postavila je na konec dívčí řady a ve vlněných punčoškách cupala ke dveřím. Zatajila dech a naslouchala chvíli. Myslila, že se ve třídě modlí, ale teď rozeznala, že už jsou tam po modlitbě a že říkají sborem násobilku, ba že už jsou skoro hotovi. "Osmkrát deset je osmdesát, devětkrát jedna je devět, devětkrát dvě je osmnáct, devětkrát tři je...," tu zmačkla rychle kliku a vklouzla dovnitř, aby tam byla dřív, než doříkají.
Ovanula ji hned na prahu opět nezvyklá vůně školní světnice a přivítal ji už od loňska známý její obraz. Na černé tabuli bělal se krasopisně napsaný předpis, nad tabulí visel černý kříž a vedle něho za sklem ve zlatém rámci na modré půdě zlatý relief císaře pána Ferdinanda Dobrotivého. Na zdi spatřila také za sklem nejlepší předpis, potom zlatou i černou knihu, vpředu v lavicích ježaté hlavy kluků a za nimi zapletené a jakoby ulízané hlavičky děvčátek. Pouze pan učitel Čejka tu scházel a místo něho stál na stupínku nový učitelský mládenec. Hned jak otevřela, zaletěl jeho zrak ke dveřím a přísně ji změřil.
"Škola není pastva a třída není holubník," spustil přísně, jak doříkali násobilku, "kdo přijde pozdě, bude první hodinu celou stát na místě hanby."
Hanýžka se zamračila, ale poslušně šla asi se třemi ještě hříšníky ke zdi pod obrázek osla, který tam visel. Nevěděla ostatně opravdu, kam by se posadila, a nevěděl to ani pan učitel. Musila čekat, až některý kluk nebo dívka nebudou umět anebo budou zlobit a vystřídají ji a ona si půjde sednout pak na jejich místo.
"Kdopak včera řezali dříví?" optal se teď pan učitel. Klika s Pálusem vyskočili se svých míst jako šídla. "Tak, dnes půjdou další dva. - A kdopak včera nosili dříví?"
Zase vstaly dvě žákyně a pan učitel po řadě poslal dvě jiné, aby dole paní učitelově pomohly v kuchyni, a až kluci nařežou a nasekají z ohromných bukových polen pěkné štěpiny, aby je nanesly ke kamnům do tříd. Jako všichni v Klenčí, míval i pan učitel koně, starého, rozumného a velice trpělivého šimla, kterého chlapci krmili, česali, se kterým jezdili nejraději formanům na zápřežky, a mezi nejcitlivější tresty patřil zákaz "nejezdit se šimlem". To, co škola a pan učitel potřebovali, to obstaraly ochotně a s nadšením děti.
Stokrát víc se jim líbilo zvonit, ministrovat, umýt panu učitelovi jeho pokojíček, vyleštit mu kanony než sedět tiše jako přibitý v lavici a dávat pozor na početní příklady, které jim nový pan učitel dával z hlavy rozluštit. Komu se nepodařilo takový ořišek rozlousknout, ten musil jít k tabuli a pomocí křídy pokusit se o to písemně, a to končívalo pravidelně špatně. Dokud seděl žák v lavici, to ještě stále cítil pevnou půdu pod nohama a kynula mu naděje na možnou záchranu. Bylo lze mu napovědět, mohl si odpověď z početnice potajmu přečíst, i metle mohl se uhnout nalevo, napravo, kupředu, dozadu, ba i dolů pod lavici, podle toho, jak nebezpečí toho žádalo. Ale ach, u tabule! Tam je každý vydán metle na milost i nemilost. Tam už opravdu nezbývalo než vzít rozum do hrsti, sebrat se a buď vyhrát nad křídou, tabuli a úkolem, anebo prohrát v tom boji a trpělivě nést válečnou pokutu. Proto každý sahal na bílou křídu, jako by to byl řežavý uhlík, ručička se chvěla a před nosíkem černala se mu nejen tabule na rozkročeném stojanu, ale vůbec se mu v očích zatmělo a jen ohnivá kola a mžitky se před ním jako jiskry míhaly.
Hanýžka Králová se slaměnou mošnou a učením na ruce stála pod obrázkem osla tiše jako oukropec, ale ouškama stříhala i očka jí v hlavě jen hrála, jak napjatě poslouchala. Panáčku, to byly zcela jiné počty letos než ještě vloni za pana učitele Čejky. To už nebylo jenom počítat, kolik je jedna a jedna, adicí, subtrakcí, multiplikací i protivné divisí zmizelo kamsi, a nový pan učitel vypravuje tu samé příběhy, jeden zajímavější než druhý.
"Chlapec šel do lesa na houby," počíná nevinně pan učitel, "každou minutu našel jednoho klouzka a každé dvě minuty hřiba."
"Safra, ten měl štěstí!" myslí si hoši.
"Kdepak asi hledal, kdepak tak rostou, šla bych tam taky," myslí si dívky, ale nemyslí si pan učitel a pokračuje: "celou hodinu chodil lesem a pak se vrátil."
"To ho asi doma pochválili," myslí si Králová a čeká, jak pan učitel poví, jakou měla máma radost z hub, jak je hned krájela, na prkýnko rovnala, sušila i omáčku z nich vařila.
"Kolik měl ten hoch v košíku klouzků a kolik hříbků?" padla najednou z úst pana učitele přísná otázka a všecko to pokazila. Pěkný obrázek se rozplynul a zbyl z něho škaredý početní úkol.
"To je vyložený podvod," uvažuje Hanýžka, "vždyť z toho čouhá jako šídlo z pytle i to adicí i multiplikací Čejkovo," a hořkost zklamání zaplavuje její dětské srdéčko.
"Tak vy, pasáci a pasačky," obrací se pan učitel náhle k ostrůvku, na kterém stojí Hanýžka, "zdalipak se vám s těmi ohníčky nevykouřilo také všecko vědění a umění z hlavy? Dejte bedlivý pozor! Jeden pohůnek pase dobytek třem hospodářům."
"Ach je! Ten zkusí!" lituji ho hned děti.
"Ale zato na Martina se má dobře," odhaduji v duchu, "od každého něco dostane."
Ale není času rozvinout vlastní myšlenky a nápady. Pan učitel už pokračuje: "Jednoho dne první hospodář pustil mu do stáda dvanáct kusů, druhý jen půl tolik a třetí konečně jen třetí díl toho, co první. Kolik kusů toho dne pásl?"
Na ostrůvku nastalo utišeni veliké. Děti sklopily hlavičky, jako by těžká starost na ně dolehla, a mimovolně přitlačily se úžeji k sobě.
"Hlaste se, kdo to víte!" povzbuzuje je pan učitel a všechny cítí v týlu, jak se na ně upírají jeho ostré oči, ale ani jedna ručička neodvažuje se vztyčiti nad hlavu a radostně zamlíti prstíky na znamení, že to ví, že poví, kolik těch kusů bylo...
"Tak třeba ty," ťukl náhle pan učitel prstem Hanýžku do hlavičky. Vybral si právě tu dívenku, které zde ve škole dosud nespatřil a která mu byla nápadnou už zevnějškem. Mělať na sobě dnes všecko polosváteční, i šerku červenou jako oheň, i soukenný kabátek modravé barvy, i černý, v cípech květovaný šátek na hlavě vkusně na babku uvázaný. Ale pod tím pěkným šátkem v hlavě se jí to všecko pletlo a skákalo páté přes deváté. Roztěkané myšlenky za tu hodinku, co tu byla, nemohly si zvyknouti na tuhou kázeň školní a soustřediti se na daném úkolu početním.
Zarděla se v rozpacích, tvářičku jako mák zdvihla k panu učiteli a překvapeně upřela na něho svoje jiskrná očka.
"Tak opakuj příklad," poručil jí klidně, ale na třídu, která věděla, že má teď pokoj na chvíli, a rozbzučela se jako úl, prudce se rozkřikl jediným slovíčkem "ticho", sáhl přitom po metle a pohrozil jí do lavic, až zahvízdala vzduchem.
"Byl jednou jeden pohůnek, a ten pásl třem sedlákům dobytek. Jeden mu vyháněl dvanáct kusů, druhý -," tu se Králová zarazila a přemýšlela.
"Druhý polovic toho," trpělivě jí pomáhal učitel nehledě na ni, ale na řady děti v lavicích, kde už to zase šustilo a šumělo jako větřík v korunách stromů.
"Ticho," rozkřikl se Jindřich po druhé, udeřil metlou o stoleček a už ji z ruky nepustil. Únava a rozladění zřejmě se ho zmocňovalo.
"A ten třetí?" optal se už nevrle.
"A ten třetí sedlák vyháněl -," rozjela se Hanýžka, ale zas se odmlčela.
"Třetinu!" rychle a prudce dodal učitel a poručil: "Tak pověz, kolik těch kusů měl?"
Ve třídě vzadu cosi plesklo a kdosi bolestně vykřikl.
Martin Klika tam vyťal řízný pohlavek svému sousedu Tomši Smolíkovic za to, že se snažil Hanýžce napovědět, že měl obě dlaně do trubky svinuté u samých úst a šeptal do nich ze všech sil, až se mu uši hýbaly: "Osmnáct! Osmnáct!"
"Osle, pásl jich dváadvacet," řekl mu přitom Martínek se zlostným opovržením, chtěl ještě něco dodat, ale jako archanděl s plamenným mečem stál tu už pan učitel s napřaženou metlou. Klika chtěl se rychle potopit pod lavici k zaprášené podlaze, vtom už cítil, jak pevná ruka drží mu límec šerkového kabátu a táhne ho a ještě dva kluky před ním z lavice ven.
"Zaplacená kůže," volal pan učitel své oblíbené slovíčko v každém rozčílení a pohnutí mysli, "však já to skotáctví z tebe vyženu," a ohýbal si Martínka přes koleno.

***