Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ ČÁST

II.

Kovanda dlouho novému čeledínovi nevěřil.
"To není ani možná, aby starý voják nekouřil a nepil kořalky," kroutil hlavou.
"I jdi!? plísnila ho žena - "je to pořádný člověk - lepšího jsme ani dostat nemohli -."
"Žena od přírody je lehkomyslná," vážně odpovídal Kovanda - a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z desíti pecí chleba - nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Dosud se netoulá, ale snad jen proto, že tu jako v cizině nemá známostí; je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro vlastní nezkušenost a nedovednost - mnoho ze selského zapomněl na vojně - a proto snad ve všem se mne optá, mojí vůlí se řídí. Snad obrátí později - vzpříčí se - třeba času vyčkat..."
A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí i svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma - ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně - protože byl opravdu člověkem pečlivým a svědomitým.
"Sedlák mě chytá" smál se sám pro sebe - prohlížeje úmysly hospodářovy, ale nehoršil se naň proto. Uznával, že má k tomu právo, aby se přesvědčil o poctivosti neznámého člověka, kterého přijal pod střechu a ke stolu. Nepřetvařoval se, nesnažil se býti v očích svého hospodáře lepším, než skutečně je, stejně, skoro trochu zvolna pracoval - ale i když Kovanda se blížil - nepřidal a nepustil se do díla horlivěji, ale zato pracoval bez oddechu a ustavičně - neodhodil kosu v seči, když hospodář odešel, nelehl si. ani chvíli na mez neusedl, ale jako by tu u něho ustavičně stál - pracoval, takže když den s večerem se setkal - podivili se všichni, co Cimbura práce vykonal...
On sám se cítil v Hradišti spokojeným. Navykl za ta vojenská léta rodné vesnici, rodičům i sourozencům a proto ani teď u Kovandů stesku po domove necítil.
Tak minula senoseč, bylo už po žních a sklizená otava voněla už v seníku. Pouze brambory a zelí stěhovaly se zvolna z polí do sklepu - ozimy se zasévaly a oralo se pod jaře.
Nadešlo císařské posvícení.
Toho dne i samo slunéčko s modravého nebe vesele a radostně se dívalo dolů na hradišťskou náves a spokojeně shlíželo se v obecním rybníčku. Na hrázi stála kaplička a kovárna a kolem něho byly rozestaveny do kolečka statky, chalupy, výměnky a baráky. Všecky byly pošité doškem, zdi měly lepenicové nebo roubené a hlínou vymazané. Nad rozježené hřebeny střech vyčuhovaly obílené komíny a ze všech valily se dnes k nebi obláčky modravého dýmu.
Starý Máček - svátečně ustrojený, stál u kapličky a díval se na její stín. Měl to dlouholetou zkušeností vyměřeno. Jakmile padl stín na určitý kořen lípy, pod kterou se kaplička krčila - Máček šel a zvonil. Bylo poledne. Říká se, že práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední - pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost. Tak i Máček, stoje před kapličkou a tahaje za provaz - nechal beraničku na hlavě a starou dýmečku, skrz na skrz močkou prosáklou, v bezzubých ústech, ačkoliv zvonek volal polední "Anděl Páně" a po celé vsi lidé uctivě hlavy obnažovali. Máček nedělal to z fúrie, ale z pohodlí. Nebylo kam beraničku pověsit a dýmka často, než odzvonil, mu vyhasla a dalo mu to mnoho práce, než do zavlhlého tabáku oheň zase rozkřesal. Sám při zvonění se potichu modlil pozdravení andělské a dobře podle oddílů modlitby zvonek podtrhával.
V té chvíli polední hradišťská náves ztichla jako po vymření. Kolem bohatých stolů seděli lidé a u plných žlabů stála zvířata.
I u Kovandů seděli již za stolem a v tichu a bázni Boží pojídali, co selka o posvícení uvařila.
Byla to především dobrá, staročeská polévka nudlová. Kovandová měla ve svém hejnu slepic jednu, která byla tlustá jako kachna a veliká jako kohout, ale neplodná. Při každém sypání zrna hrozila jí hospodyně pěstí: "počkej ty - ty líná, ty - ani vajíčka jsem dosud od tebe nespatřila, však já tě zaříznu o posvícení a dám tě celou do polévky" - a vskutku hrozbu špinila. Proto byla polévka jako olej a chutná jak mandle.
Potom přinesla selka na stůl křenovou omáčku, hustou a sladkou, ze smetany vařenou, zažloutlou vajíčky a rozkrájenými na drobilo, letošními už ořechy. Každému - počínajíc hospodářem - vložila na talíř jeho díl masa hovězího, libového a křehkého, a doprostřed posunula pecen vonného chleba, čerstvě z vejraže před koláči upečeného - samožitného.
V hlubokém a posvátném tichu všichni pojídali "těchto darů Božích", jako by byli v kostele. Pouze tu a tam bylo slyšeti lžíci cinknout, zuby chrupnout anebo rety srknout, a to ještě Kovandův zrak káravě zabloudil v tu stranu, odkud zvuk o jeho ucho zavadil.
První hlad už pominul - a jinou neděli byl by oběd ukončen - ale dnes ještě octla se na stole mísa knedlíků bílých, pšeničných, pěkně kyprých a houskou na drobilo rozkrájenou proložených, za nimi přišlo zelí s ostrou vůní- až sliny v ústech se sbíhaly, a konečně veliký pekáč - dlouhý, promaštěný už a zčernalý, na kterém v mastnotě ležela celá plec vepřová, do červena upečená.
Každý si mohl ukrojiti podle chuti a hladu - a proto hospodář ani hospodyně masa nekrájeli. Uřízli si sami kousek, po nich Cimbura a děvečka. Potom dětem ukrojila matka tenký řízek, neboť samy velkým nožem vládnouti nesměly a také ještě nedovedly...
To bylo už poslední jídlo, protože dnes Kovandovic neměli hostů. Čekali až odpoledne snad že přijde nějaký úředník z Písku, snad pan aktuár s paničkou a dětičkami na vesnické koláče, ale možná, že také přijde z Písku i sám guberniální rada, vždyť byl s Kovandou dobře znám už dříve ještě, než byl starostou. Vozíval totiž Kovanda pana radu svými koni do Prahy, kdykoli tam musit k appelaci anebo z jiné příčiny.
Proto všichni seděli za stolem podomácku, vysvlečeni v bílých, nažehlených košilích, pot perlil se jim na čele, brady leskly se mastnotou, tváře zčervenaly a na spáncích mužským až se chomáčky vlasů chvěly, jak s chutí čelisti se hýbaly a pracovaly.
Když se oběd blížil ke konci, Kovanda nenápadně se díval po všech talířích a sám hodně pomaloučku dojídal.
Dělal tak jen proto, aby ostatní nespěchali. -
Slušelo se totiž, jakmile hospodář lžíci položí, aby ji položili i ostatní kolem stolu. Ale Kovanda byl přející člověk - nepoložil lžíce nikdy dřív, dokud nepoložili jich druzí. Přál lidem a lidé přáli jemu.
"Děkujeme Tobě, Pane Bože Všemohoucí..." zazněl konečné jeho hlas modlitbou po jídle a rázem pak všem se ústa rozvázala.
"Dobré jsi dnes vařila," pochválil si hospodář hospodyni, ale pak se obrátil k Cimburovi: "Tak se mi zdá, že jsi o obžínkách nebyl s námi tak veselý -"
"Nebyl, hospodáři - šel jsem tenkráte domů - vzkázala mi maminka, že tatínek nám stůňou."
"Ale dnes půjdeš k muzice," řekl Kovanda. - Znělo to neurčitě jako otázka a spolu i jako rozkaz a oči hospodářovy utkvěly na tváři Cimburově. - To byla jedna z léček, oko, které mu položil. Chtěl vědět, jakým je nový jeho čeledín, když se rozkuráží, když se napije, protože v napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy - dobré i zlé - vystoupí v celé divokosti a každý ukáže se v pravé podobě.
Selka zatím před každého postavila kupu koláčů - velikých a různého mazání: povidly, mákem, perníkem, tvarohem. I děti dostaly svoje, aby se učily s Božím darem zacházet. Každý se svým podílem mohl dělati po vlastní libosti.
Cimbura právě přemýšlel, kterému chudáku v obci měl by svůj díl donésti. Ale musil nechat toho přemýšlení, ježto hospodář na něho promluvil a úcta k němu vyžadovala plné jeho pozornosti.
"K muzice?" - opáčil Cimbura a rozvažoval, zda hospodář se plá nebo nakazuje. - Nemohl postihnouti v těchto slovech přání Kovandovo a proto odpověděl podle svého vlastního přání.
"Nepůjdu."
"A kolik je ti let?"
"Ve dvaceti chytili mne na vojnu - je mi tedy dvacet osm -"
"A prosím tě, chlapče - proč nechceš jít mezi chasu?" sepjal ruce sedlák - "stydíš se za hradišťské synky?"
"Nechodil jsem v Semicích - ani na vojně."
"Není rozumné vyhýbat se starým zvyklostem - křivě růst, sám a sám jít pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni. Mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká - zlá - a neutěšená," vážně teď mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známosti, že dívek si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází, že jen s dětmi si hraje, o vojně málo a nerad vypravuje, v knihách si čte, pobožné písničky pobroukává - "aby se z něho nestal podivín, mrzout - dávali by nám jeho rodičové vinu," řekl si hospodář a znovu hlasitě pronesl: "Starý mrav káže o památkách se veselit, jít mezi lidi - svoje bratry - s nimi se potěšit - uctít čas, aby on zase uctil nás."
"A kdy je to o památkách? Čemu tak říkáte? Neslyšel jsem to ještě," upřímně ptal se Cimbura.
"To je o obžínkách, když poděkujeme v kostele Bohu za šťastně ukončenou žeň, potom je to dnes, kdy slavíme paměť posvěcení putimského chrámu a pak je to v masopustě, kdy koná se svatební veselí a kdy sedlák v zimě odpočívá a síly sbírá na blížící se jarní práci. Je ke všemu čas, k dílu i k jídlu, modlitbě i veselí, k práci i odpočinku a člověk nemá staletý pořádek rušit. Nic, vidíš u nás, jak je všecko rozděleno, a viděl jsi to jistě i doma. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený - kdekdo z našich, každý se mu podrobuje, a jako na podivína aneb nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší.
- Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem. - Na mne hleď. - Vidíš mě, chodím do kostela v neděli, v postě jdu k zpovědi, ale o památkách jdu do hospody. Nechápu svým selským rozumem. jak může náš člověk, sedlák, chodit do hospody každý den, karbanit - opíjet se - lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli - a šenkýř, vyjímaje žní, nemá doma ani piva. Vyjdu si v neděli ven do svých polí, dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les, rybníky, řeku. Prší-li, jdu k sousedu na hrátky - tak žiju. Ale o památkách, jako bych já nebyl já. Fúrie se mne zmocní - vyvádím - utrácím - peněz nelituju. Vybouřím se tak a zkrotím zas potom jak beránek."
"Nenaučil jsem se tancovat, proto jako voják také jsem nikdy k zábavě nešel," namítl Cimbura.
"A jak to víš? Už jsi to někdy zkusil?" znovu skoro patheticky ujal se slova hospodář. Umínil si, že musí zlomit vzdor a napravit hlavu tomu mladému muži, který se mu zdál buď pokrytcem, nebo lakomcem, nebo podivínem. - "Nezkusils a proto nevíš. Tanci se náš člověk - selský člověk - neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. - Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit - tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš - klobouk sveze se ti do týla, prsty luskáš, podupuješ a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak si mne muzika podmaňuje. Je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč nebo smích anebo spánek, zachvacuje mne to celého a člověk se neubrání. Písnička zvučí mi v uchu, tlačí se mi do hrdla - rty třeba sevřené mi rozrazí - jako ptáček vyletí a já - už sedlák usedlý - si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve? Ve vší počestnosti tedy jdi a tu máš ode mne na útratu," dokončil sedlák. - Cimbura beze slova vstal a šel mezi chasu - šel do hospody.