Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ ČÁST

III.

K večeru se Cimbura vrátil, ač ještě nebyl čas krmit koně.
"Ty jsi už tu?" podivil se Kovanda.
"Ano, myslil jsem, máte-li hosty a kdybyste je chtěl nechat odvézt, abyste nemusil pro mne vzkazovat -"
"A jak se ti líbilo?"
"Líbilo se mi dobře."
"A tancoval jsi?"
"Netancoval," přiznal se Cimbura a zarděl se. Seděl tam se staršími podruhy a čeledíny a vskutku cítil ve všech žilách i v celém těle, jak se mu tam muzika ozývá. I nohou pod stolem si poklepával. Zdržovala ho jen vrozená mu ostýchavost. Vskutku samotařil a přicházelo mu vždycky za těžko - jíti někam, kde ještě nebyl - mluviti s někým, koho neznal, navázati styk s cizím člověkem. Už jako malé dítě tím trpěl.
"Ty jsi nevleza," říkávala mu matka, když prosil, aby ho neposílala tam, kde ho neznali. - Tuto ostýchavost nesetřela s něho ani vojna.
A tak dnes o posvícení poslouchal muziku i písničky, hleděl na točící se párky, při třetí sklenici piva už už se zvedal, že půjde také k muzikantům-hodí jim stříbrný dvacetník a zatancuje si - udělá to nenápadně, až budou všichni v kole - aby si ho nevšimli - myslil na to, ale mluvil klidně dál za stolem jako usedlý člověk o hospodářství, o vojně, o Uhrách, o Itálii - o Radeckém - a když vstal a už mířil k hudebníkům - ne - nemohl se odhodlat, vyšel ze dveří a šel domů. -
Slyšel za sebou několik posměšných, potupných výkřiků. To ostatní čeledínové se mu smáli, slyšel i pronikavý, tenký smích děvčat - a proto tím více pospíchal k domovu.
Chasu hradišťskou opravdu rozčiloval ten málomluvný čeledín Kovandův.
"A co to za pacholka," horlili všichni- "když mezi nás nejde a s námi nedrží. Náfuka je a pohrdá námi."
Když odešel, sestoupla se chasa do kolečka a mluvila o Cimburovi.
"Je ze Semic - tatík má grunt."
"To je toho, takových je u nás víc -"
"Vojačil."
"Francek tuhle tam byl taky - Pepík taky a já taky."
"Neumí asi tancovat."
"Tak ať sem neleze, nechodí mezi nás na náves - ať taky nejde do hospody."
"Nestrpíme ho."
"Vyvedeme mu něco -"
Když Cimbura krmil k večeru doma koně, potkala ho na dvoře Marjánka. Nesl koš sena a ona šla do chléva dojit. Sloužila už déle u Kovandů a bylo jí v té chvíli Cimbury líto.
"Půjdeš na večer zase k muzice?" - optala se ho.
"Půjdu, budu-li chtíti, co bych nešel," řekl Cimbura a sám se podivil tvrdosti svého hlasu i náhlosti rozhodnutí.
"A nechoď - víš, chlapci se na tebe strojí," řekla a šla dále.
Cimbura vlastně už nechtěl dnes do hospody ani vkročil. Hlava ho pobolívala z kouře a piva. - Ale ted cítil, jasně cítil, že jíti musí, nemá-li ztratit vážnost mezi chasou a platit za strašpytla, za bázlivce, kterému by se po vsi smáli a kterým by pohrdali...
"Co by mi mohli udělat?" pohodil hlavou a po večeři znovu se oblékl. S jakousi hrdostí - skoro vyzývavě otevřel v hospodě dveře a vešel.
Jaký to statný hoch! Přímo vzor jihočeského člověka. - Tělo prostřední postavy, souměrné a krásné - zrovna ideálně rostlé. V pasu útlý jako panna, ale jeho hruď je mohutná - v ramenech široká - v prsou klenutá a v zádech rovná jako prkno. Na krátkém, svalovitém krku nasazena točí se malá hlava kučeravého vlasu a neobyčejně pravidelné, čistě oholené tváře. Na vojně navykl si přímé, vznosné držení těla, odměřený krok a otevřený mužný pohled.
Jediná věc pouze byla nápadná a rušila soulad jeho těla - tím byla mohutná - dlouhá a široká šlapadla na pružných jeho nohou, takže jeho boty - vysoké - s holeněmi, sahajícími až po kolena, byly rozměrů zcela mimořádných a bily do očí.
Z hospody už znovu ozývala se hudba a chasa točila se, v kole - když Cimbura do ní vešel ve svých vysokých botách, v přiléhavých koženicích z kozlí kůže a pouze ve vestě. Rukávy bílé, naškrobené košile jako dvě perutě odstávaly mu od těla a černý kulatý klobouček měl posazený na stranu k levému uchu.
"Bože, jak mu to sluší," pomyslila si Marjánka, "ale raději, kdyby sem nechodil - marně jsem ho varovala." Srdce stisklo se jí o Cimburu, jehož dobré, přímo dětsky dobré srdce znala.
Cimbura vešel s klidem člověka dobrého, spravedlivého a nevinného. Došel si pro sklenici piva a nesa jí v ruce, usedl si na své staré místo, mezi nejchudší a nejstarší. Seděli tu i jiní hosté - staří, sedření nádeníci, podruzi - všichni, kteří nebyli 'sousedé' - nesměli mluvit 'do obce' - a nesměli přijít zejtra - až bude 'sousedská' - uctívali zde posvícení dnes...
Už přetančila chasa asi čtyři kousky - Cimbura dopíjel druhou sklenici a chystal se k odchodu. Nic ho netěšilo, nezajímalo. "Dokázal jsem jim, že se za ně nestydím, že se jim nevyhýbám - byl jsem po vůli sedlákovi a mohu tedy jít," uvažoval v duchu a v té chvíli nevzpomněl na varovný hlas Marjánky - když náhle celá hospoda ztichla a Jíra - ten, co sloužil v Hradišti u Porazilů, přistoupil k Cimburovi a za ním všecka chasa mužská. - "Pozdrav tě Pán Bůh - Cimburo!" oslovil ho Jíra vážně.
"Dejž to Pán Bůh," - odpověděl Cimbura a vstal. Vstal z úcty ke slovu božímu a vstal i z úcty k těm, kteří stojíce ho oslovovali.
"Sloužíš jako my ve zdejší obci - ale dosud se nám zdálo, že se nás stydíš a že se nám vyhýbáš," hlasité, slavnostně mluvil Jíra - "nechodil jsi mezi nás ani večer pod lípu - ani v neděli do hospody na kuželky - nechodil jsi s námi mezi kázáním na hřbitově - nevracel jsi se také s námi z kostela. - Nesmíš se proto divit, že jsme ti to ve zlé vykládali a sobě za urážku to počítali. Ale dnes ukázal jsi, že se nestydíš za nás, že se k nám hlásíš - a proto po starém zvyku my - hradišťská chasa - dáváme ti sólo a vybrali jsme ti tanečnici," - Jíra se obrátil - pokynul rukou - chasa se rozstoupila a za ní usmívala se - Anýžka, blázen, na Písecku toho času všude známá žebrácká. - Chromá, nešťastná osoba, stará už a shrbená, poloblbá, jež toulala se ode vsi ke vsi, fintila se ustavičně a věšela na sebe stále různé hadry a odložené šaty, klobouky a stuhy píseckých paniček. - Velké břemeno takových hadrů vláčela ustavičně s sebou.
"Budeme tancovat - budeme tancovat," - smála se šišlavě, bloudíc potrhaným zrakem kolem sebe.
Pustý smích rozjařené chasy ozval se vůkol. "S Cimburou - Anýžko - s Cimburou," - vykřikl jiný chasník a přistrčil ji k Cimburovi. Byl to Bartík, ten, co sloužil u Chmelíčků, právě v sousedství, hned vedle Kovandy. Cimbura letmo podíval se na něho a už přistoupil k Anýžce. Celá hospoda ztichla, co se nyní asi bude dít. "Udeří ji - bít ji bude - vyleje si na ní zlost," myslili si všichni a hádali, jak oni by se zachovali - jak z rozpaků by si pomohli.
,.Anýžko, milá Anýžko," řekl jí Cimbura lahodně, jako by s dítětem mluvil - "vím, že jsi hezká i hodná, ale tancovat nebudem - tu máš, zavdej si ode mne," a podal jí svou sklenici piva - "a tu máš dvacetník - kup si dole u báby perníkové srdce a zítra ráno přijď ke mně - víš - do Kovandovic statku - dám ti uzel koláčů - všecky ti dám - budou tvoje - i šátek ti dám," mluvil Cimbura měkce - skoro lítostivě - vedl přes hospodu bláznivou Anýžku ke dveřím a vyvedl ji ven.
"To jim to sluší."
"Dej jí hubičku - hubičku jí dej!"
"A skoč si s ní, zatancujte si spolu."
Hrubé, drzé poznámky padaly celou cestou na Cimburu. který snad sám a sám cítil surovost tohoto žertu.
"Tak jen ji vyprovoď - máma jí bránit nebude," křikl Jíra ještě za Cimburou. - Ale ten pustiv Anýžku samu ven - ve dveřích se obrátil a práskl jimi, až se hospoda zatřásla.
Jako výstřel na poplach zaduněla ta rána ztichlou světnicí.
"Je to Cimbura?" ptal se kde kdo sama sebe a nikdo ho nepoznával, jaká změna stala se náhle v jeho tváři.
To ještě před chvílí tvář beránka - milá a tichá - usmívavá a lahodná - obrátila se a hle to je tvář lva. Bledá a strašná - dva požáry hoří mu v očích pod staženým obočím - vlasy se ježí nad svraštělým čelem - chřípí se rozšířila, rety se rozchlíply a za nimi bělají se stištěné zuby...
"Bude zle, krev poteče," prorokovali staří a zkušení u stolů - vyskakovali hned krotit - bude-li třeba - nerozvážnou mládež.
"Styďte se!" rozkřikl se náhle Cimbura. Hlas jeho zněl tvrdě, duněl a hřměl jako zvon na putimské věži, když bije na poplach - okna pod ním zadrnčela a zdi se otřásly.
"Kdo že se má stydět?" vypjal se vtom Jíra před Cimburou.
"Ty a s tebou všichni - hanba vám -"
"Hoj - hoši - slyšeli jste?"
"On nám tu bude kázat!"
"Cizák! Semičák!"
"Vyhoďte ho" - a po tomto výkřiku jako roj hrnula se chasa k Cimburovi. Ten stál dosud na svém místě - a měřil pozorně okolí.
"Chcete se bít?" ptal se jich poctivě a včas.
"Chceme!" vykřikli všichni - ruce zvedly se do výše a obklopily Cimburu. Ten zmizel na okamžik v klubku lidských těl.
Ale jako by granát praskl v tom hloučku - rozletěli se náhle všichni a veprostřed stál opět Cimbura - ruce jako dvě perutě rozpřažené a prsty zkřivené jako spáry. V jedné ruce držel Jíru a ve druhé Chmelíčkovic pacholka. Vybral si je chvatně - po těch dvou právě sáhl do chomáče chasy - hučící jako popuzené vosí hnízdo. Chňapl po nich, jako by chytal ne rukou, ale kleštěmi, tak silně popadl je u krku - pobral do rukou vestu i uzel hedvábného šátku pod krkem a smáčkl je, až límec konopné košile zařezával se jim do krků - pozdvihl je od země a ohnal se jimi dokola. - Jako plevy ve větru odlítali hoši a Cimbura stál uprostřed hospody sám a sám...
Nebyl bledý - tvář mu zčervenala a dlouhá jizva - Jindy sotva znatelná, jež mu zbyla památkou na Custozzu, podlila se krví a zbrunátněla. Bylo mu i dnes jako tehdy v Itálii, když krví se brodil. Neslyšel a neviděl. - Necítil se a pozbyl vlády nad sebou. Rudá kola dělala se mu před očima - bolavá pěna ukázala se mu v koutcích zkřivených úst.
"Mně se směj - mně, rozumíš -" a třásl Jírou i Bartíkem - "ale ne bláznu - ne chuďasu, který se bránit nemůže - ne Anýžce - Anýžce ne. A hubičku - hubičku jsi chtěl, tak si dejte po hubičce," a přirazil je tváří k sobě, až z nosů krev vystřiklá. Jako pírko obrátil je rázem ve vzduchu - "půjdete za Anýžkou - půjdete - tak hleďte - jak máte daleko k domovu" mluvil zlostně a v napřažených pažích teď týlem přirazil je k sobě, až lebky jejich jako dva křeménky o sebe zachrastily.
Celá hospoda trnula. Jíra s Bartíkem zprvu nohama tloukli, ruce rozhazovali, ale tvář brzy jim krví naběhla, oči z důlků vystoupily a oni v rukách Cimburových viseli bezvládně a bez obrany. V hlubokém tichu hleděli všichni na tento silácký kousek. - Co bylo proti tomu všecko, co o lidské síle slyšeli vyprávěti od nejstarších pamětníků! Nevyrovnal se mu ani komediant, jenž tu v hospodě kdysi jednou rukou zvedal do výše cent železa! Zapomněli rázem na všechno, na hádku i rvačku a v němém úžasu dívali se na rozkročeného Cimburu, svírajícího rukama dva nejsmělejší chasníky.
"Tak, furianti," křičel Cimbura oběma přímo do očí, "teď se mi posmívejte-jste lehcí jako dva pytle nacpané plevami anebo senem," a při tom stále jimi potřásal, "pustím vás - běžte si - chlapečkové," hodil je ke dveřím a ještě vykřikl:
"ať vás polejou teď vodou, abyste přišli k sobě."
"A kdo má ještě chuť - ať jde!" - a postavil se proti všem. Čekal chvíli vztýčený a hrozný. - Šla z něho hrůza na všecky kolem. Nikdo neměl dosud pokdy se vzpamatovat, probrat se z toho náhlého překvapení.
"A teď budu mít sólo - já - Semičák - já, Jan Cimbura -" zabouřil po chvíli jeho hlas. - Hodil peníz muzikantům na talíř, až na talíři vyskočil, zazvonil a chvíli jako vlček se točil - "už jsem je měl - mám je a budu je míti - ne protože vy chcete, ale protože já - já, Jan Cimbura ze Semic, z gruntu číslo jedenáct, já že je chci mít!"

"Protivínskej zámek - mezi horama"

zazpíval náhle změněným hlasem. Milým a vysokým, rozechvělým a tklivým.

"Nezapomeň na to,
co jsi mi dala -"

vpadli, jako by z těžkého sna procitli, všichni hoši najednou.

"Pěkný šátek dala jsem -
vyšívaný harasem -"

ozvaly se ke zdi se tlačící ustrašené dívky.
Hudba vpadla. Dudy zamečely, klarinet zapískal.
Cimbura zadupal - zavýskal - a první dívku, která mu padla do očí, vedl si do kola, lhostejno mu, která to byla - byl by ji vyzval, i kdyby byla dcerou knížete pána z Hluboké anebo z Vráže. Na kterou padly jeho oči, tu si vzal. Ryla to náhodou Putimačka - Josefka Kubelovic - sloužící u Porazilů za mladšinku už poslední rok.
Jako s pírkem točil s ní po sále, a když muzikanti dohrávali, hodil jim z kola nový dvacetník. Ten letěl obloukem jako bílý motýlek, třpytil se ve světle lojových svíček a vesele dopadl na talíř ke svým bratřím.

"Pod našima okny v jeteli
chytili křepela s křepelí,"

zazpíval Cimbura.

"chytili jej do tenátek -
poléčených vedle vrátek,"

pokračovala hospoda.
A když muziky dohrávaly poslední verš - Cimbura tak, jak držel tanečnici - vyhodil ji do výše - přikrčil se trochu - natáhl pravici - v letu jako ptáčka zachytil naškrobenou Pepku - levičkou v pasu ji přidržoval, aby mu nespadla, a tak na dlani jako princeznu ji nesl z kola až ke zdi a tam pomalu a opatrně posadil ji na dlouhou, dřevěnou lavici. Beze slova pak vyšel ven a víc se do hospody toho večera nevrátil.